Skvělý český národ a volební zrada nevyzrálých Slováků

Česko-slovenské vztahy dostávají zabrat. V říjnu 2023 se vlády ujala čtvrtá Ficova vláda, která mimo jiné nesdílí názor Fialova kabinetu na vývoj ruské agrese proti Ukrajině. V březnu 2024 dochází k otevřené roztržce, protože Česko se rozhodlo pozastavit tradiční společná jednání obou vlád. Petr Fiala ustoupil od názoru, že spolu přes neshody musíme mluvit, a převážilo přesvědčení prezidenta Petra Pavla. Pavel už v průběhu slovenských parlamentních voleb avizoval, že zvolení Roberta Fica premiérem může narušit vzájemné vztahy. Nyní byl slovenským prezidentem zvolen Peter Pellegrini, jenž opět neodpovídá českým představám o tom, kdo by měl na Slovensku vládnout.

Vysvětlit výsledky slovenských voleb tím, že jde o historickou a kulturní podmíněnost Slováků, je z českého pohledu nejpohodlnější strategie.

Mnoho českých politiků a komentátorů to vše bere jako volební zradu a příznak politické nevyzrálosti, která Slovensko posouvá na Východ, směrem k Maďarsku a Rusku. Nejde přitom často o kritiku jednotlivých politiků, ale o odsuzování Slováků jako celku. S příchutí rasismu to vyjadřuje Jan Dobrovský ve společném podcastu s Jindřichem Šídlem. Dobrovský svůj monolog o proruských a normalizačních tendencích Slováků přeruší jen ve chvíli, kdy má potřebu zdůraznit, že nedávný „výzkum genomů“ našel v Češích minimum slovanskosti. Mimo jiné tím odkazuje na zlidovělou tezi o „germánských Češích“ a „slovanských Slovácích“, tedy na definiční rozdíl mezi civilizovaným Západem a zaostalým Východem. Údajná volební zrada prostě vyvěrá z historických a kulturních predispozic Slováků.

Slovenští bačové volí Fica a Putina

Parametry současné debaty paradoxně nejlépe pojmenoval již před třiceti lety antropolog Ladislav Holý ve své knize Malý český člověk a skvělý český národ. Holý v ní tvrdí, že vlastní demokratičnost a kulturnost si utváříme poukazováním jak na „podobnost mezi Čechy a Němci“, tak na „odlišnost mezi Čechy a Slováky“. Dobrovského primitivní historie Slováků jako „zrcadla“ a „laboratoře“ pro Čechy ukazuje na to, že v české debatě často nejde o reálné dění na Slovensku. Slovensko je jen zrcadlem pro utvrzení se v tom, že skvělý český národ šel vždy odlišnou, správnější cestou.

Podle Holého „sebeobraz Čechů jako v jádru demokratického národa je neustále dotvářen srovnáváním procesů na Slovensku a v českých zemích“. Výsledkem tohoto srovnávání byl historicky obraz racionálního a moderního Čecha, který se musí ve společném státě nebo sousedství potýkat s emocionálním a celkově zaostalým slovenským bačou. Slováci tak od pradávna v české mysli hráli důležitou roli ve vymezení civilizační hranice mezi evropským Západem a těmi, kdo k němu chtějí patřit, a asijským Ruskem a těmi, co se jím nechají zatáhnout mezi barbary.

Dvojí slovenské volby, postoj jejich vítězů k Ukrajině a česko-slovenský spor jsou v mediálním prostoru jen další příležitostí k převyprávění této domnělé odlišnosti. V tomto vyprávění se opět benevolentní a prozápadní Češi musí potýkat s proruskou nostalgií a nevyzrálostí Slováků. Petr Fischer svým filozofováním nad slovenskými volbami jen předstírá naději, že se Slováci nebudou řídit podle něj sobě vlastním „národnostním patosem starodávného kroje, spoléhajícím na působení vyšších (božských, pastýřských, osobnostních) sil“. Spolu s ním Michal Stehlík kýve na tezi, že hlavním determinantem slovenské politiky je její vesnický konzervatismus. Nakonec i Jan Rychlík sice zdůrazňuje, jak se Slováci „vždy poměřovali s českými zeměmi“, ale často ve svých rozhovorech nekriticky přitaká české potřebě vymezit vesnickost a proruskost Slováků jako základ civilizační jinakosti.

Takové historizování a filozofování přitom může veřejnost utvrzovat v přesvědčení, které se rozchází s realitou, ať už jde o Ukrajinu nebo demokracii. Po měsících Ficovy vlády Slovensko stále vykazuje v přepočtu na HDP vyšší pomoc Ukrajině než premiant Česko. Daleko také překonává tolik vychvalovanou Macronovu Francii, která Ukrajině dosud zaslala pomoc na úrovni Maďarska. Nejrespektovanější žebříček kvality demokracie V-DEM pak ukazuje, že v posledních dvou dekádách Slovensko stálo na úrovni Česka a v různých obdobích a aspektech demokracie ho překonávalo. Jakkoli jde o měkký indikátor, který musíme vždy interpretovat s rozvahou, takový žebříček vyvrací jednoduché představy o demokratické nadřazenosti Čechů nad Slováky.

Naši Slováci nám rozumějí

Český pohled na současné dění jako vítězství autoritativního, rusofilního a nevyzrálého charakteru mladšího bratra si samozřejmě nevytváříme sami. Rychlík, Stehlík i Fischer dávají jasně najevo, že i v rámci venkovského slovenského národa existuje linie mezi vyspělou Bratislavou a zbytkem země. Tuto linii si rýsují sami Slováci a do českých médií přichází zprostředkovaně skrze ně. Holý k tomu z historické perspektivy pregnantně píše: „Představa Slovenska jako země bez historie je ještě více než představa zemědělské komunity, ve které zůstala zakonzervována tradiční kultura a způsob života, dílem historiků, často samotných Slováků.“

Česká média jsou vskutku plná slovenských intelektuálů, novinářů a akademiků, kteří nás v zobrazení Slováků jako Jiných utvrzují. Dát za příklad Martina M. Šimečku je až moc jednoduché. Daleko zajímavější je příspěvek antropologa Juraje Buzalky. Buzalkova teorie post-sedláků ze Slovenska, kteří se přes modernizaci nedokázali oprostit od své zemědělské povahy, koluje delší dobu v českých médiích jako hlavní vysvětlení současného dění. Těžko přitom souhlasit s Buzalkovým údivem, že si Češi „možná poprvé uvědomili, že slovenská společnost je jiná“. Naopak, jeho údiv jen dále umocňuje onu slovenskou podřadnou jinakost při českém zobrazování sebe samých v roli benevolentního staršího bratra.

Sílu celému příběhu dodává rámování Bratislavy a větších měst jako ostrůvků pozitivní deviace. Z nich přicházejí naši osvícení Slováci, jako například slovenský sociolog Michal Vašečka, kteří nám rozumějí. Vašečka většinou nabízí dva příběhy. Prvně dělí Slovensko na dva homogenní bloky, kde „prozápadní, prodemokratická, liberální“ výspa „Slovenska A“ odolává „větší části“ zaostalého „Slovenska B“. Druhý příběh zavrhuje všechny Slováky, protože jsou „nejvíc protizápadní“, „nejvíc proruskou“ a „nejvíc proputinovskou společností“, která „ohrožuje všechno, co Češi dělají třicet let“ pro svůj návrat na demokratický Západ. Skvělý český národ nemůže než nesouhlasit.

Česko a Slovensko jinak

Vysvětlit výsledky slovenských voleb tím, že jde o historickou a kulturní podmíněnost Slováků, je z českého pohledu nejpohodlnější strategie. Čím více Fico doma zatopí, tím více se český národ bude cítit kompetentní. Mohli bychom tak ironicky uzavřít, že poslední měsíce měly jednoho volebního poraženého a dva vítěze. Poraženým se stala současná politicko-ekonomická klika nové opozice. Vítězem se ale stala nejen Ficova politicko-ekonomická klika, ale právě i skvělý český národ.

Jde ovšem o Pyrrhovo vítězství, které se s blížícími českými volbami může zvrátit do slovenského scénáře. My Češi jsme podle Šídla přeci měli Zemana a nejspíše nás zase čeká Babiš, takže nad Slováky nemůžeme bezbřeze moralizovat. Šídlo opouští český civilizační příběh, ale zůstává v binárních parametrech „my versus oni“: Češi a Slováci A versus Češi a Slováci B. Předpokládá se tak domino, kdy po maďarské „nákaze orbánismem“ na Slovensku se bude Česko A třást před slovenským „zrcadlem“, „scénářem“ nebo „laboratoří“. Jde o paralyzující, defétistický a často historicky nepodložený pohled, protože šířením orbánismu a populismu z nakaženého Východu (včetně nás) na Západ se v Evropě straší pomalu patnáct let. Důležité ale je, že Čechy nakonec stáhne na Východ a ke dnu nikdo jiný než Slováci.

Nebezpečí pro slovenskou demokracii kvůli Ficovu autoritářskému útoku proti jejím institucím nelze v žádném případě podceňovat. Nejde se mu ale bránit nekonečným identitárním odsuzováním druhých. Česko-slovenským vztahům by prospělo sejmout si civilizační brýle a místo kulturní podmíněnosti a predispozic hledat za rozhodnutími voličů třeba socio-ekonomické otázky. Místo budování dvou soupeřících bloků mezi oběma státy i uvnitř nich by nám všem prospělo hledat názorovou a společenskou pluralitu. Slovenské volby byly totiž také oslavou demokratické participace. Parlamentní i prezidentské volby měly historicky bezprecedentní volební účast 68,5 a 61,1 %. Prezidentské volby dopadly v poměru 53:47, zatímco současná tříčlenná vláda stojí na voličské podpoře „pouhých“ 46 %. Demokratická budoucnost zůstává na Slovensku a otevřená společenským a politickým strategiím, které jí pomohou.

Autor je výzkumník v Ústavu mezinárodních vztahů a pedagog na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.