Na hraně. Směřuje Slovensko k orbánizaci?

Nástup čtvrté vlády Roberta Fica k moci provázejí kroky, které oprávněně vyvolávají obavy z přeměny Slovenska v neliberální demokracii po vzoru Maďarska nebo Polska pod vedením Fideszu a PiS. Symbolizuje to zejména snaha o zrušení Úřadu speciální prokuratury (ÚŠP) a novelizace trestního práva v souladu se zájmy politické třídy, ale také radikální změna rétoriky a otevřené útoky proti vybraným médiím, institucím, menšinám a jednotlivcům. Existují však i důvody k opatrnému optimismu.

Alternativní vládnutí

Vlajkovou lodí koalice Směru, Hlasu a Slovenské národní strany (SNS), která se ujala vlády v říjnu 2023, se stala snaha o transformaci justice. Především jde o zrušení Úřadu speciální prokuratury (ÚŠP), v jehož čele stojí bývalý politik KDH Daniel Lipšic, ale také o změnu trestního práva, jejímž cílem je podle vládnoucí koalice humanizace slovenského trestního práva, které někdy obsahuje skutečně drakonické tresty za majetkovou či drogovou trestnou činnost. Tato změna má navíc proběhnout ve zrychleném legislativním řízení. Motivací politiků Směru, kteří jsou hlavními hybateli tohoto procesu, je zcela zjevně institucionální odplata speciální prokuratuře (která v posledních třech letech obvinila několik politiků včetně Roberta Fica a ministra obrany Roberta Kaliňáka) a široká amnestie pro vyšetřované politiky a další aktéry napojené na jejich garnitury. Novelu v současné době projednává Ústavní soud na základě stížnosti prezidentky. Souběžně došlo k výměně na klíčových postech v policii, různých státních a veřejných institucích a probíhá pokus o ovládnutí Soudní rady.

Ambicím koaličních politiků by za jiných podmínek nebylo možné upřít jistou míru elegance. Namísto rozsáhlé politické msty za trestní stíhání a policejní vyšetřování v letech 2020–2023 se Směr, Hlas a SNS snaží vyhnout jakékoli možnosti politické odvety v budoucnosti – a moci případně odejít do politického důchodu bez obav, že se objeví nový Igor Matovič s programem jejich potrestání.

Ačkoli průzkumy ukazují, že i umírnění voliči a voličky koalice, a zejména Hlasu, nejsou zcela ztotožněni s koaliční politikou a estetikou, opozici se je zatím nepodařilo získat na svou stranu. Proč tomu tak je? Protože pravice dnes pro tyto voliče nepředstavuje politickou alternativu.

Novelizace trestního zákoníku je pokusem o kodifikaci nepsané společenské smlouvy, která existuje nejen na Slovensku, že příslušníci politické třídy nesou za své činy jen omezenou odpovědnost. Na Slovensku, kde je důvěra v soudnictví mimořádně otřesena, však mohou být její důsledky pro vnímání spravedlnosti obzvlášť ničivé. Ale nejen to. Jak ukázala parlamentní debata, novela (a zejména její dodatky) je šitá horkou jehlou a plná chyb – pravděpodobně náhodou počítá například se snížením promlčecí doby u znásilnění, což překvapilo i samotné koaliční poslance a poslankyně.

Paralelně s institucionálními a legislativními změnami se mění i veřejná kultura. Ačkoli předchozí vlády OĽaNO (nyní hnutí Slovensko), Za ľudí, Sme rodina a SaS dosáhly v kultuře politické komunikace dosavadního dna, vládě Roberta Fica se podařilo jejich výkony překonat radikalizovanou ultrakonzervativní rétorikou, která si za svůj cíl bere nevládní organizace a LGBT lidi. Ficova vláda prakticky od počátku označuje vybraná média (Denník N, SME, Aktuality a TV Markíza) za „nepřátelská“ a odmítá s nimi jakkoli komunikovat. Konflikt mezi vládou a médii se vyostřil např. akcemi, při nichž představitelé Směru osobně konfrontují vybrané novináře na ulici, či trestním oznámením na Martina M. Šimečku za údajné hanobení národa a rasy, kterého se měl dopustit, když během putovní diskuse „Jak zachránit demokracii“ označil Roberta Fica za premiéra „zbabělého národa“. Směr i SNS se zároveň snaží skandalizovat finanční pozadí Nadace Milana Šimečky, která nese jméno Šimečkova otce (a dědečka lídra PS Michala Šimečky), a dalších nevládních organizací, přičemž Robert Fico předem avizoval přípravu zákona o zahraničních agentech, který by se měl zabývat jejich údajným vlivem.

Relativním unikátem slovenské současnosti je intenzivní spolupráce mezi vládní garniturou a alternativní mediální scénou. Vzhledem k tomu, že se vládě zatím nepodařilo ovládnout slovenskou RTVS, nabývá na významu organické propojení, které vzniklo v době pandemie mezi Směrem, SNS a alternativními internetovými médii, jako jsou Hlavné zprávy, Infovojna nebo TV Slovan, v nichž působí současná ministryně kultury Martina Šimkovičová a současný zmocněnec pro vyšetřování pandemie Peter Kotlár. Tato média spolu s účty vládních politiků na sociálních sítích nyní hrají roli klíčových komunikačních kanálů koalice.

Důležitou roli hraje také portál eReport bývalého volebního stratéga HZDS a Směru Fedora Flašíka nebo nejčtenější bulvární deníky Nový čas a Plus jeden den, které nyní vlastní finanční skupina Penta. Nezanedbatelní jsou i youtubeři alternativní scény, zejména Daniel Bombic (DKX) nebo právník Zoroslav Kollár, kteří sice explicitně nekomunikují vládní linii, ale zcela zjevně přejímají vládní rétoriku a předávají její základní body potenciálním voličům, pro které je oficiální politická komunikace nedůvěryhodná.

Již dříve avizovanou změnou je také vnější změna postoje Slovenska k Ukrajině, které Robert Fico vzkázal, že jí nepomůže „ani nábojem“. Jde o citelnou změnu, která navíc odráží nálady určité části obyvatelstva, podle nichž by si Slovensko mělo v konfliktu zachovat neutrální postoj. Ve skutečnosti je však Ficův postoj mnohem méně jednoznačný – jeho vláda skutečně neposílá na Ukrajinu zbraně ze státních zásob, ale na evropské úrovni vojenskou pomoc podporuje a poskytuje i pomoc humanitární. A nejen to: vláda Směru dokonce finančně podporuje domácí zbrojovky, které profitují z komerčních dodávek zbraní na Ukrajinu. To ovšem nic nemění na nevkusnosti vládní rétoriky vůči napadenému státu. Pro pořádek ještě dodejme, že nejde jen o Fica, ale i o SNS, jejíž ministryně kultury se v současnosti snaží obnovit spolupráci mezi Slovenskem, Ruskem a Běloruskem.

Křehká nová většina

Je však třeba dodat, že Ficův válec je křehčí, než se na první pohled zdá. Jádrem této křehkosti je především povaha strany SNS a zejména jejího předsedy Andreje Danka, který se do parlamentu dostal jen těsně a jen díky tomu, že se mu podařilo integrovat nacionalistické síly a přijmout na kandidátní listinu například již zmíněnou Martinu Šimkovičovou nebo současného ministra životního prostředí Tomáše Tarabu a další členy jeho mikrostrany Život. Strana SNS je tak seskupením radikálních nacionalistických osobností organizovaných v rámci kandidátky, ale nikoliv ve stranických strukturách pod vedením politicky obratného, ale nekontrolovatelného a primitivního Andreje Danka. S ním má Robert Fico neblahé zkušenosti z doby svého vládnutí v letech 2016–2018, kdy Danko opakovaně sabotoval obraz koalice a vydíral Fica například překvapivým vypovězením koaliční smlouvy.

Etnonacionalistická až fašistická SNS je v problematické situaci prakticky od vzniku vládní koalice. Hned na začátku byla vláda nucena ustoupit prezidentce a nejmenovat nominanta Rudolfa Huliaka ministrem životního prostředí, což Danko i Huliak vnímali jako osobní ponížení. Danko se zároveň rychle dostal do vyostřujícího se konfliktu s Hlasem Petra Pellegriniho, který si podle Danka vymohl neadekvátní výhody v podobě největšího počtu ministerských postů – podle Dankových slov zůstaly SNS po rozdělení státu už jen „drobky a ohlodané kosti“.

V Dankově podání je Hlas liberálně orientovanou stranou (což je ve srovnání se Směrem nepochybně pravda), a tedy v radikálním ideologickém rozporu s postoji SNS. To nakonec podporují i signály ministrů Hlasu v podobě plánovaného schválení interrupční pilulky, slibu „řešit praktické otázky spojené se soužitím (osob stejného pohlaví)“ vepsaného do programového prohlášení vlády a symbolického návratu genderového odboru na ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny. Politici Hlasu (a Dobré volby, která s ním měla společnou kandidátku) nepochybně nemají Danka ani nominanty SNS v lásce – po Dankových hanlivých výrocích na adresu Pellegriniho údajné sexuální orientace to není překvapivé. Konflikt je nyní ve fázi, kdy Danko v přímém televizním přenosu zve Křesťanskodemokratické hnutí do vlády jako protiváhu liberálům z Hlasu.

Není ovšem na místě dělat si iluze. Jestli Robert Fico něco opravdu umí, tak je to držet vládu a hájit své koaliční partnery. Hodně však bude záležet i na výsledku prezidentských voleb. V těch dnes kandidují Peter Pellegrini a Andrej Danko proti pravicovému kandidátovi, diplomatovi Ivanu Korčokovi. Pokud se Petru Pellegrinimu podaří stát se prezidentem, a dosavadní průzkumy naznačují, že se jím pravděpodobně stane, je možné, že v Prezidentském paláci vznikne alternativní centrum moci, které by se mohlo snadno dostat do konfliktu s vládní politikou Roberta Fica (ačkoli dnes se k němu Pellegrini chová servilně). V případě Korčokova vítězství se však neřešitelný konflikt mezi SNS a Hlasem jen dále prohloubí, neboť poražený Pellegrini (jehož politické schopnosti jsou à propos značně přeceňovány) bude moci svou porážku přičíst mimo jiné špinavé kampani Andreje Danka.

Opozice a občanská mobilizace

Politický vývoj na Slovensku má však i pozitivní aspekty. Nejdůležitější je jednoznačně konsolidace opozičního tábora a – díky příchodu Progresivního Slovenska a Křesťanskodemokratického hnutí do parlamentu – jeho přeměna z neorganizované entropie minulých období v solidně komunikující a politicky aktivní blok PS, KDH a SaS. Důležitým výsledkem je zorganizování jedné z nejúspěšnějších parlamentních obstrukcí v dějinách Slovenska, díky níž se koalici do poloviny února nepodařilo prosadit zrušení ÚŠP ani novelu trestního zákoníku. Toto zpomalení navíc umožnilo rozsáhlou veřejnou debatu o navrhovaných změnách a donutilo Ficovu vládu k výrazným politickým chybám, jako bylo arogantní prosazování zkrácení promlčecích lhůt pro znásilnění.

Opozice také přispěla k nebývalé společenské mobilizaci, jakou Slovensko nezažilo od roku 2018, kdy po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové donutila iniciativa Za slušné Slovensko (spolu s koaliční stranou Most-Híd) Roberta Fica odstoupit z funkce premiéra. V uplynulých dvou měsících opoziční politické strany aktivně organizovaly protesty za účasti desítek tisíc občanů v desítkách měst. Problémem protestů je skutečnost, že v tuto chvíli pravděpodobně narazily na strop svého mobilizačního potenciálu. To však nic nemění na tom, že se jedná (i přes řadu organizačních chyb) o kvalitní výkon opozičních stran. Výkon je to o to kvalitnější, že se opozici podařilo izolovat snad nejničivější element slovenské politiky Igora Matoviče, jehož hnutí Slovensko (dříve OĽaNO) nemá na pódia protestní scény přístup. Neblahým důsledkem této snahy odstranit Matoviče z veřejného prostoru se ovšem stala jeho prezidentská kandidatura.

Je však třeba poznamenat, že opoziční práce má své politické limity. Mezi dvěma hlavními aktéry, PS a KDH, existuje liberálně-konzervativní ideologický spor (v hrubých rysech srovnatelný se sporem mezi Hlasem a SNS), který s velkou pravděpodobností v určitém okamžiku zkomplikuje jejich politické spojenectví. Jeho projevem byl například spor o význam otázky práv LGBT lidí v kontextu protestů, které KDH vnímalo jako problematické (nezapomínejme, že je to jen několik měsíců, co jejich předseda Milan Majerský označil ideologii LGBT za „pliagu“).

V současné době se však na obou stranách projevuje efekt společného nepřítele, který vytváří ochotu hledat styčné body a odsouvat na vedlejší kolej klíčové kulturně-politické otázky, což KDH projevilo například i podporou Ivana Korčoka v prezidentské volbě. Je však důležité vědět, že tento pakt o neútočení je pravděpodobně pouze dočasný.

Vedle politické mobilizace vzniká i nestranický politický aktivismus, symbolizovaný například veřejnou výzvou k odvolání ministryně kultury Martiny Šimkovičové, kterou podepsalo téměř 200 tisíc občanů. Souběžně s tím vznikla z iniciativy členek podpisového výboru platforma Otvorená kultura, jejímž cílem je organizovat aktéry kulturního života a snažit se je propojit s dalšími existujícími institucemi. Do ulic se také vrací iniciativa Za slušné Slovensko, která si připomíná šesté výročí vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Celkově tyto aktivity vytvářejí obraz mobilizované společnosti, jejíž významná část se ocitla ve vztahu radikálního odporu vůči čtvrté vládě Roberta Fica.

There is No Alternative

Problémem této mobilizace je, že dnes zasahuje téměř výhradně voliče opozice. Ačkoli průzkumy ukazují, že i umírnění voliči a voličky koalice, a zejména Hlasu, nejsou zcela ztotožněni s koaliční politikou a estetikou, opozici se je zatím nepodařilo získat na svou stranu. Proč tomu tak je? Protože pravice dnes pro tyto voliče nepředstavuje politickou alternativu.

Na Slovensku se v posledních letech vyvinul národní sport, který sofistikovaně odsuzuje voliče současné koalice jako infantilní lůzu, trpící poddanskou mentalitou, která záměrně volí „zlo“, aby škodila společnému dobru. Jde spíše o mobilizační rétoriku, jejímž výsledkem je karikovaná podoba společensko-politického konfliktu. Je to příběh, který zcela přehlíží spoluvinu pravicových politiků na současném stavu: například skutečnost, že za více než 20 let nedokázali ani jednou postavit funkční alternativu, která by byla schopna dotáhnout vládu do konce (naposledy dovládla první vláda Mikuláše Dzurindy 1998–2002).

Nejenže každá pravicová vláda skončila předčasně, ale každá z nich byla přehlídkou ideologických a personálních sporů, stejně jako politik, které aktivně znepřátelily jak vlastní, tak levicové voliče, které se pravici opakovaně podařilo získat. Každá vláda pravice přinesla navíc i zklamání a depolitizaci – připomeňme, že za Dzurindových vlád klesla volební účast z 84 procent na 54 procent a důvěra byla téměř na úrovni rekordně nízké důvěry vládám Igora Matoviče.

Současná opozice stojí před úkolem určit, jak tuto katastrofální pověst napravit – a zda má vůbec smysl snažit se oslovit ty koaliční voliče (zejména Hlasu), kteří ještě nejsou silně politizovaní a nevyhovuje jim radikalismus Směru (resp. SNS) a nová politická kultura. K tomu by však bylo zřejmě zapotřebí – pravděpodobně ze strany PS nebo KDH – vytvořit širší ideovou platformu, na kterou by se vešli i potenciální levicoví voliči a voličky.

To je ovšem riskantní podnik, který by vyžadoval přesvědčit voliče alergické jak na politické výkony pravice, tak na démonizovaný liberalismus. Mohl by také odradit pravicové voliče, které má nyní zejména PS prakticky jisté. Druhou strategickou alternativou je zvážit, zda po současném politickém výkonu bude případná spolupráce s Hlasem po příštích volbách možná – to bychom však předbíhali, neboť dlouhodobá existence této strany, zejména v případě možného odchodu jejího předsedy Pellegriniho do prezidentského úřadu, je velmi nejistá.

Na cestě k orbánizaci?

Nástup vlády Směru, Hlasu a SNS oprávněně vzbuzuje obavy a nepochybně připomíná vzestup neliberálních politických režimů – takzvanou orbánizaci po vzoru Maďarska. Svědčí o tom agresivní nacionalistická rétorika, hybridní forma politického marketingu (kombinace oficiálních kanálů a alternativních médií), snaha o ovládnutí policie či justice a konečně i pokus o pohotovou „sebe-amnestii“, jak ve své stížnosti Ústavnímu soudu označila novelu trestního zákoníku Zuzana Čaputová.

Od Maďarska či Polska však současné vedení Směru odlišuje absence silné ideologické základny, kterou se Robert Fico a jeho spolupracovníci snaží nahradit řídkou, ale eklektickou polévkou nacionalistických mýtů, odkazů na stabilitu normalizace (o tom ostatně byla i pocta Husákovi) a rekvizit současných kulturních válek, které démonizují mezinárodní struktury a liberalismus (respektive LGBT „ideologii“).

Je však třeba dodat, že existuje i důvod k opatrnému optimismu. Jeho zdrojem může být na jedné straně dobře fungující opozice, které se podařilo vytvořit účinný protitlak k momentálně vládnoucí koalici. V tuto chvíli zbývá doufat, že opoziční strany – zejména tandem PS-KDH – nepodlehnou mámení kulturně-politického konfliktu a že se jejich funkční spolupráce nerozpadne (případně že se konzervativní KDH nezapojí do neformální spolupráce s koalicí). Souběžně s touto konsolidací dochází k výrazné sociální mobilizaci, která naznačuje, že Ficovo čtvrté vládnutí se nyní dostává do jiné sociální situace, než jakou zažil Směr v roce 2012 nebo 2016.

Hodně bude záležet na následujících sedmi týdnech. Do poloviny března by Slovensko mělo vědět, zda Ústavní soud vyhoví prezidentské stížnosti a pozastaví účinnost novely trestního zákoníku. Případné kladné stanovisko by bylo silným povzbuzením pro opoziční aktivity. V těsném závěsu za tím budou prezidentské volby, jejichž kampaň se nyní kupodivu odehrává v závětří politického života. Pravděpodobně půjde o souboj mezi koaličním kandidátem Pellegrinim a opozičním kandidátem Korčokem. Obě tyto události budou důležitou křižovatkou, která rozhodne o dalším vývoji Slovenska.

Autor je sociolog a redaktor slovenského měsíčníku Kapitál.