Hroby dětí původních obyvatel Kanady připomínají nevyřešená traumata kolonialismu

Na konci května proběhla světovými i českými médii zpráva o nalezení neoznačeného pohřebiště dvě stě patnácti dětských těl. Tyto hroby byly objeveny v areálu bývalé internátní školy pro původní obyvatelstvo – v takzvané Indiánské rezidenční škole ve městě Kamloops v Britské Kolumbii. A 24. června přišel národ Cowessess z provincie Saskatchewan s ještě horší zprávou: v areálu rezidenční školy v Marievalu bylo nalezeno 751 neoznačených hrobů. Problém odebíraných a „ztracených“ dětí původního obyvatelstva však není otázkou minulosti. Informace o nově nalezených hrobech přinesl na tiskové konferenci Cadmus Delorme, náčelník národa Cowessess. V projevu uvedl, že k místu nálezu přistupují jako k místu kriminálního činu.

Zabít Indiána v dítěti

Škola v Kamloops fungovala od roku 1890 do roku 1969, škola v Marieval od roku 1898 až do roku 1997. Zřizovatelem obou těchto škol byla Římskokatolická církev. Ta provozovala přes polovinu indiánských internátních škol v Kanadě, které byly bez výjimky zřizovány křesťanskými církvemi. Celý systém těchto škol měl jeden hlavní cíl: dostat děti z původních komunit, zničit jejich vztah k vlastní kultuře a historii a nahradit tyto zvyklosti křesťanskými hodnotami a evropskou kulturou. Často se v této souvislosti objevuje výrok „zabít Indiána v dítěti“. Je až neuvěřitelné, že tento systém fungoval legálně až do roku 1996, tedy více než sto let.

Ačkoliv většina kanadské společnosti vyjadřuje pozůstalým soustrast a účast, vidí daný problém především jako historickou křivdu. Křivda to je ale velmi nedávná a v jistých formách trvá dodnes.

Ačkoli se kanadská federální vláda za tuto minulost v roce 2008 omluvila, Římskokatolická církev se za své jednání neomluvila dodnes. Už po nálezu v Kamloops vyvstal tlak na papeže Františka, aby se k situaci vyjádřil. Po novém nálezu ve škole v Marievalu tento tlak ještě zesílí. Pozůstalí po církvi žádají omluvu a zveřejnění záznamů z těchto škol, které jsou v některých případech uloženy až v samotném Vatikánu. Světlou výjimkou a příkladem pro budoucí vývoj by mohl být přístup řádu jeptišek od sv. Anny, jejichž řád byl činný v provozu školy v Kamloops. Tento řád se dohodnul s královským muzeem v Britské Kolumbii na spolupráci a zpřístupnění dokumentů o škole v Kamloops a zároveň zpřístupní dokumenty i organizaci Indian Residential School History a Centru pro dialog při Univerzitě v Britské Kolumbii.

Problematikou zmíněných škol se zabývá například dokument Stolen Children od CBC nebo projekt Indian Residential School Survivors Society (IRSSS). V dokumentu Stolen Children jedna z přeživších, Irene Favel, vzpomíná, jak hlídači odebrali novorozeně sedmnáctileté studentce, její spolužačce, a zavraždili je upálením zaživa. Tento úsek byl z dokumentu vystřihnout a je k nalezení pouze jako screencapture na serveru YouTube.

Kulturní genocida

Systematická kulturní genocida probíhala i na jiných frontách. Kromě odebírání dětí na několikaleté pobyty ve školách byly zřízeny programy pro trvalé adoptování dětí do bílých kanadských rodin. Tento proces začal v padesátých letech minulého století, trval až do let osmdesátých a je známý jako „Sixties Scoop“ (Šedesátkové nabírání). Tato politika povolovala autoritám prakticky bez udání důvodu odebírat děti z rodin původního obyvatelstva a umisťovat je do pěstounské péče bílých rodin. Přesunuto tak bylo zhruba dvacet tisíc dětí. Po ukončení této politiky její oběti vedly vleklé soudní spory. V roce 2017 jim dal kanadský ústavní soud za pravdu a uložil federální vládě, aby odškodnila děti a rodiny původních obyvatel částkou 800 milionů dolarů. Tento verdikt ale vynechal Métis (národy vzniklé míšením původního obyvatelstva s francouzskými kolonialisty) a původní obyvatele neregistrované u federálního Ministerstva pro služby původnímu obyvatelstvu. Proto zatím zástupci původního obyvatelstva rozsudek odmítají a čekají, až bude plně inkluzivní.

Bohužel relikty těchto praktik a diskriminace původního obyvatelstva v systému péče o děti stále přetrvávají. V současné době tvoří děti původního obyvatelstva 52 procent osob v institucionální nebo pěstounské péči, ačkoliv tvoří pouze necelých osm procent dětské populace. Děti jsou odebírány matkám z původních národů často ihned po porodu, pokud se rozhodnou podstoupit porod v nemocnici. Aktivistka za práva původního obyvatelstva Jen popisuje, jaký na ni byl tvořen nátlak ze strany sociálních pracovníků, ale i lékařského personálu při jejím posledním porodu. Důvodem bylo, že v roce 2013 musela být na nějakou dobu v ženském domově, kam utekla od násilného partnera. Svůj další porod plánuje podstoupit s pomocí porodní asistentky v bezpečí svého domova, aniž by o tom úřady věděly. Dítě poté registruje porodní asistentka. Snaží se tak předejít tomu, aby jí bylo dítě odebráno.

V západních provinciích Kanady je situace ještě daleko horší než na federální úrovni. V Manitobě, odkud Jen pochází, je z necelých 10 tisíc dětí v pěstounské nebo institucionální péči 90 procent z původního obyvatelstva. Přední představitelé původních národů to označují za pokračování Indiánských rezidenčních škol. Sami vědí a uznávají, že ne všechny děti jsou v komunitách původního obyvatelstva v bezpečí a bez jakéhokoli rizika, volají ale po řešení, které by je nevytrhávalo z jejich kultury a společnosti. Žádají také, aby se začali řešit socioekonomické důvody toho, proč se mohou děti v těchto komunitách dostat do rizika.

Křivda trvá

Bylo by dobré také připomenout, že kanadská vláda a většinová společnost koloniálního původu porušují práva původních obyvatel i v jiných ohledech. Pokud zůstaneme v Britské Kolumbii, jde například o současnou těžbu pralesů v místech, jež by podle platných dohod měla spadat pod teritoria spravovaná původním obyvatelstvem na Vancouverském ostrově. Národ Wet’suwet’en v loňském roce protestoval proti stavbě plynovodu, který narušuje jejich původní místa lovu a žití a který vede přes významné povodí řeky Morice a několik přirozených jezer. Konflikt je zde mezi tradiční klanovou strukturou národa Wet’suwet’en (náčelníci kmenů) a mezi volenými zástupci, kteří podléhají plynařské lobby.

V neposlední řadě můžeme z loňského roku zmínit také konflikt mezi rybáři v provincii Nové Skotsko. Ten se týkal národa Mi’kmaw, který má díky dvě stě padesát let staré dohodě právo rybařit a lovit ve vodách Nového Skotska, a nepodléhat přitom regulacím federální vlády. Komerční rybáři si na tuto nevýhodu stěžují, důležité je ale zmínit, že Mi’kmaw mají povoleno rybařit pouze za účelem dosažení „přiměřeného živobytí“ a že mají velmi omezený počet lodí i pastí na humry. Mnohem větší vliv má komerční lovení provozované nepůvodním obyvatelstvem. Konflikt vyústil v ničení vybavení, které patřilo národu Mi’kmaw, včetně zapálení lodí a přístavních budov.

I z těchto důvodů jsou objevy hrobů v rezidenčních školách a jejich řádné vyšetření, popřípadě potrestání viníků nebo odškodnění národů původního obyvatelstva, velmi důležité. Finanční prostředky v rukou původní samosprávy pak mohou sloužit například k vytvoření lepší infrastruktury pro podporu dětí žijících v rizikových podmínkách, aniž by musely být vyjmuty ze svých komunit; popřípadě tyto prostředky mohou být použity k prevenci vzniku těchto podmínek. Ačkoliv většina kanadské společnosti vyjadřuje pozůstalým soustrast a účast, vidí daný problém především jako historickou křivdu. Křivda to je ale velmi nedávná a v jistých formách trvá dodnes. Vždyť škola v Marievalu fungovala ještě před dvaceti čtyřmi lety. Část frustrace ze strany původních obyvatel přitom pochází z neustálého dokazování, že oni jsou skutečně obětmi těchto činů a že jejich následky a způsobenými traumaty stále trpí.

Autor je spolupracovník redakce.