Foto Bob Čáp
Když na konci května 2020 zemřel po brutálním policejním zákroku George Floyd, stal se symbolem nejen policejního násilí v USA, ale také rasismu na celém světě. Jedním z projevů vlny odporu proti jeho násilné smrti byla i celosvětová debata o dekolonizaci, s kterou souviselo například i živelné strhávání pomníků bývalých otrokářů či proslulých rasistů. Nejvděčnějším terčem takových akcí se staly například sochy Kryštofa Kolumba nebo různých britských otrokářů v Anglii. U nás se stala terčem podobného útoku socha Winstona Churchilla, jehož aktivisté viní z rasismu a genocidy.
Události akcelerovaly také probíhající debatu o původu muzejních exponátů v evropských zemích. Nedávno se tato debata znovu objevila v souvislosti se smrtí královny Alžběty II., kdy se strhla veřejná debata o původu diamantu Koh-i-noor na její královské koruně, který se do Británie dostal jako součást válečné kořisti z Indie.
Na konci minulého roku proběhla v Náprstkově muzeu v Praze série přednášek, která měla za cíl reagovat na aktuální debaty o dekolonizaci muzejního prostoru a obecně humanitních oborů. Na rozdíl od západní Evropy je u nás tato debata teprve na počátku. Do jaké míry se českých muzeí týká dekolonizační téma? Kdo v českých zemích šířil koloniální myšlenky? A jak souvisí absence dekolonizační debaty u nás s rasismem? Na tyto a další otázky odpovídal v rozhovoru pro Alarm historik z Náprstkova muzea Ondřej Crhák.
Debaty o dekolonizaci probíhaly už v 19. století. Jak tyto debaty tehdy vypadaly, co bylo jejich obsahem a jakým způsobem se přenášely do prostředí českých zemí?
Tyto debaty měly v této době několik různých proudů. Jeden z těchto směrů se například zabýval tématem otroctví. Abolicionistické hnutí se objevilo už v osmnáctém století. Často v tom byl etický a morální rozměr, který stál v protikladu k civilizační misi, kdy se říkalo, že se skrze křesťanství civilizují domorodé národy a že otrocké postavení je boží úděl. Kritici kolonialismu obecně ve svých postojích poukazovali na to, že zacházení s lidmi v koloniích je nekřesťanské, a proto je onen argument lichý. Odmítání kolonialismu dříve většinou stálo na těchto argumentech. Málokdo kritizoval koloniální systém jako celek nebo útočil na povahu evropského imperialismu. To přišlo ve větší míře až později.
Z kolonií se udělala romantická představa živená starší popkulturou. To proniklo do společenského povědomí a hodně lidí má buď pocit, že kolonialismus je vlastně v pořádku, nebo že to není náš problém.
K nám se tato kritika dostávala prostřednictvím jednotlivých osobností. Instituce typu univerzit se tímto tématem moc nezabývaly, což bylo dáno tím, že obory jako například orientální a asijská studia, které by k tomu měly co říct, byly dost malé. Navíc samotné akademické prostředí u nás bylo dost vázáno na Německo, což umožňovalo přenos idejí z německého prostředí k nám a tam se kritika kolonialismu tolik neobjevovala. Řada orientalistů studovala v Německu na univerzitách a tam tyto obory vznikaly jako podpora kolonialismu. Pak zde byly osobnosti, které bych zařadil mimo odborný rámec, a to jsou čeští cestovatelé. Někteří z nich se ke kolonialismu vyjadřovali, ať už pozitivně, nebo negativně. Obecně lze říct, že jejich kritika směřovala k zacházení s místním obyvatelstvem, nikdo z nich nebyl explicitně proti kolonialismu jako systému. V Evropě se vytvořil dojem, že ten, kdo má kolonie, je součástí „klubu“ vyspělých států, což se samozřejmě odrazilo i v našem prostředí. I proto mnoho z těchto osobností nemělo potřebu koloniální systém kritizovat, i když je jasné, že to nemůžeme generalizovat.
Kdo patřil mezi hlavní šiřitele koloniálních myšlenek v českých zemích?
Těch aktérů je docela dost. Je to velice různorodá skupina lidí. Když půjdeme od shora, tak bychom měli začít u příslušníků politické reprezentace, kteří měli jednak styky s Vídní, ale také s Německem. Logicky to vedlo k tomu, že téma kolonialismu pak brali v celoevropském kontextu. Pak tu byla šlechta. Když se podíváme na šlechtu v druhé polovině 19. století a první polovině 20. století, je to vlastně transnacionální entita. Z etnického hlediska úplně nemůžeme mluvit o něčem, co bychom považovali za „českou šlechtu“. Zástupci šlechty patřili k lidem, kteří hodně cestovali do kolonií a kromě vlastních myšlenek přenášeli i své koloniální zkušenosti z okolního světa do prostoru českých zemí. Dalším aktérem byli úředníci, kteří buď působili v koloniální správě, nebo v okrajových částech monarchie či později Československa. Například v Bosně bylo hodně českých úředníků. Tato část monarchie se chápala tak trochu jako vlastní Orient. Úředníci, kteří tam odcházeli, to často vnímali stejně, jako kdyby šli pracovat do Afriky. Orientalizace Balkánu se také promítla do hmotné stránky věci. Mnoho z těch úředníků si ze svého pobytu přivezlo nějaký předmět jako suvenýr. Často se jednalo o věci evokující podobou onoho Orientu jako třeba zdobené pušky a podobně. Zajímavé je, že tyto věci pak skončily u nás v Náprstkově muzeu.
Jakou roli v přenosu koloniálních myšlenek k nám sehráli cestovatelé?
Cestovatelé patřili k těm, kteří v tomto ohledu sehráli úplně největší roli. Mezi ně patří i lidé, kteří cestovali a v těch cizích zemích následně podnikali. Hezký příklad je Bedřich Machulka, který provozoval safari a působil v Súdánu a pak v Keni. Potom sem patří lidé jako Čeněk Paclt, kteří odjeli do světa zbohatnout. Ten je známý tím, že jako první Čech navštívil všech pět kontinentů. Za svého pobytu ve Spojených státech vstoupil do tamní armády a v americké uniformě se účastnil války proti Mexiku. Po skončení tohoto konfliktu sloužil na Floridě, kde jeho jednotka bojovala proti Seminolovům. Následně se Paclt přesunul do Austrálie, kde se neúspěšně pokusil hledat zlato, a pak jej hon za diamanty přivedl do jižní Afriky. V Africe se setkal s Emilem Holubem, který jej původně chtěl získat pro své expedice. Mezi těmito dvěma muži nakonec vypuklo obrovské nepřátelství, které se prostřednictvím korespondence dostalo i do Čech. Jednou z příčin roztržky mezi nimi byl údajně jejich přístup ke kolonialismu. Holub byl zastáncem Britského impéria, zatímco Paclt je kritizoval. Nicméně jádro sporu leželo mimo tento problém.
A jakou roli sehrály vědecké instituce?
Mezi aktéry transferu koloniálních myšlenek můžeme počítat i literaturu, zvláště překladovou. Dnes v době internetu na to zapomínáme, ale byly to právě knihy, které zajišťovaly přenos myšlenek mezi společnostmi a státy. Věda, vědecké instituce a univerzity patřily k dalším aktérům v tomto ideovém přenosu. Orientalistická pracoviště vznikala z potřeby porozumět prostředí v koloniích, ale také proto, aby mohla koloniální správě dodávat vzdělané kádry. Není proto překvapením, že se prostřednictvím orientalistiky dostávaly koloniální myšlenky dál, byť je jasné, že to nemůžeme generalizovat. Ne každý vědec byl zastáncem kolonialismu a objevili se i kritici.
Mimo transfer skrze elitní část společnosti můžeme také mluvit o politicko-hospodářské lince, která propojovala české země s koloniálním systémem. V prvé řadě jde o to, že napojení na koloniální svět přinášelo hospodářské výhody, které plynuly z koloniálního obchodu. Často se v této souvislosti uvádí příklad jablonecké bižuterie, odkud se korálky dostávaly jako platidlo k původním obyvatelům do Ameriky nebo do Afriky. Můžeme tak mluvit o zprostředkovaném podílu na otroctví. Vývoz bavlny z USA měl pozitivní dopady na naše hospodářství. Navíc mnoho textilek z českých zemí vyváželo své lněné výrobky do světa. Do lněných košil nakoupených u nás se pak oblékali otroci v Severní Americe. Tyto vztahy přehledně popisuje Markéta Křížová ve svém článku pro časopis Vesmír. Každopádně se dá říct, že řada jedinců z českých zemí měla z koloniálního systému nemalý profit. Je dobré si uvědomit, že koloniální svět byla nepřehledná a spletitá síť různých vztahů. Tato síť nezná hranice a dostala se také k nám, čímž propojovala koloniální myšlenky západního světa s českým prostředím.
Jedna z přednášek vašeho cyklu se zabývá myšlenkami sociálního darwinismu v českém prostředí. Jednalo se tedy hlavně o Čechy, kteří se dostali do Ameriky nebo Mexika, kde tyto myšlenky v podstatě převzali. Setkáváme se často s případy, kdy Češi popisují jiné domorodé národy jako barbary, kteří s námi nemají nic moc společného?
Velice často. Tento civilizační a paternalistický aspekt je v českých cestopisech velmi obvyklý. Cestovatelské deníky mnohdy popisují domorodé obyvatelstvo jako primitivy a barbary. Autoři zdůrazňují jejich fyzickou a kulturní jinakost oproti Evropě. Z pocitu vlastní nadřazenosti jiná etnika shazovali. Jedním z rysů takového přístupu jsou i nepravdivá tvrzení. Například nepravdivé obviňování z kanibalismu a podobně. Ten přístup je určitým rysem doby, kdy ty texty vznikaly. Někteří to dělali vědomě, někteří nevědomky, protože to byl tak rozšířený diskurz, že to lidem přišlo normální. Myslím si, že tahle „diskurzivní past“ se v něčem přenáší i do současnosti, což je dáno tím, že tady nikdy neproběhla žádná koloniální kritika nebo postkoloniální debata.
Za socialismu to bylo téma hlavně na politické úrovni, kdy se podporovaly národně osvobozenecká hnutí, ale už se do hloubky neřešily návazné věci jako například paternalistický přístup nebo rasismus. V devadesátých letech jsme pak nekriticky přebrali mnoho západních pohledů, včetně toho koloniálního. Z kolonií se udělala taková romantická představa živená starší popkulturou. Tohle pak proniklo do společenského povědomí a hodně lidí má buď pocit, že kolonialismus je vlastně v pořádku, nebo že to není náš problém. Sám jsem se několikrát setkal s tím, jak jsou zde užívány paternalistické argumenty ve prospěch kolonialismu. Navíc mám pocit, že v tom hraje roli také obdiv vůči Británii a jejímu koloniálnímu panství. Myslím, že náš vzdělávací systém a intelektuální elity v tomto ohledu naprosto selhávají. Důsledky tohoto selhávání pak vidíme v kritických momentech, například během migrační krize, kdy se projevil náš přístup k uprchlíkům z Afriky nebo Blízkého východu. Momentálně to můžeme vidět ve vztahu k válce na Ukrajině. Všichni jsme zaznamenali, jaké vášně vzbuzuje pomoc válečným uprchlíkům. Vidíme, jak pro nějaké skupiny ve společnosti jsou Ukrajinci problém, a jsme také svědky toho, že ti, co je přijímají, mají problém s ukrajinskými Romy. Narazíme i na to, že jsou v souvislosti s Rusy používány termíny jako „orientální horda“, implikující spojitost mezi válečnými zločiny a prostorem, který jsme v minulosti označili jako Orient.
Pokud tu debatu vztáhneme k Náprstkovu muzeu, Markéta Křížová popsala jeho existenci v době přelomu 19. a 20. století jako „svědectví nevyjádřených koloniálních ambicí českých zemí“. Do jaké míry se dá Náprstkovo muzeum zasadit do dobového koloniálního myšlení?
Náprstkovo muzeum má zvláštní genezi, která se trochu vymyká tomu, jak ve světě vznikala etnografická muzea. V zahraničí totiž často takové instituce nebo sbírky vznikaly jako výstavní síň vlastních koloniálních úspěchů nebo souvisejících dobyvačných válek. Oproti tomu Náprstkovo muzeum bylo Vojtou Náprstkem zamýšleno jako průmyslové muzeum, které mělo pomoci s modernizací českého národa, což mělo podpořit národní emancipaci. Modernizační étos byl Náprstkovi vlastní. Stejným způsobem uvažoval rovněž o ženské emancipaci. Náprstek byl mecenáš a filantrop s obrovským hladem po poznání. Navíc se sám zajímal o jiné vzdálené kultury. Díky tomu se okolo jeho osoby začaly nabalovat různé osobnosti, mezi kterými najdeme řadu cestovatelů. Skrze tyto kontakty se k Náprstkovi začaly dostávat etnografické předměty a muzeum se díky tomu začalo postupně neplánovaně měnit. Vytvořilo to poměrně zvláštní mix, kde byly vystavené moderní stroje a vedle nich etnografický materiál. Díky tomu nevědomky docházelo ke srovnávání různých kultur a posléze to vytvářelo situace, kdy to generovalo poukazování na to, že tohle je vyspělá civilizace, a tohle je naopak barbarství. Náprstek také dával cestovatelům prostor pro další činnost, jako byly přednášky, výstavy či další aktivity, skrze které docházelo k replikaci koloniálních myšlenek. Probíhaly zde i tzv. etnografické show, což byly v podstatě takové „předváděčky“ dovezených lidí jiných etnik. Bylo to tak trochu na hranici „lidské zoo“.
Jak to přesně vypadalo?
V zásadě to vypadalo tak, že někdo přivezl příslušníky různých etnik a předváděl je jako na přehlídce nebo v zoo. Většinou bylo cílem ukázat, jak tito lidé žijí ve své domovině. Někteří čeští cestovatelé to v rámci své činnosti dělali také. Například Emil Holub si přivezl bečuánskou dívku Bellu, kterou takto prezentoval, nebo tu byl indián Čerwuiš, přivezený A.V. Fričem. Potom tu byly dahomejské amazonky nebo Inuité. V rámci těch show se v podstatě jednalo o exponáty, které měly často sloužit jako doplňky klasických výstav. Tento fenomén se u nás týkal jak Náprstkova muzea, tak Průmyslového paláce na holešovickém výstavišti. Nedosáhlo to ovšem tak obludných rozměrů jako například v Německu, kde v berlínské zoo měli „výběh“ pro Afričany… Každopádně ze strany veřejnosti o to byl velký zájem. Když se podíváte na plakáty k těm akcím a obálky knížek, tak z nich sálá obrovský prvek exotičnosti a lidi tohle lákalo.
Hlavní vlna debat o dekolonizaci u nás proběhla v podstatě teprve nedávno. Bylo to především v souvislosti s událostmi v zahraničí a protesty Black Lives Matter, bouráním soch otrokářů a kolonizátorů. Otázky typu, co to byl kolonialismus a co to je dekolonizační hnutí, se do českého veřejného prostoru dostaly až v této době. Řada institucí, zejména v akademické sféře, ale i muzea a galerie, začala otázku dekolonizace víc řešit. Vidíte nějaké zásadní změny v českém přístupu k dekolonizaci?
Co se týče Náprstkova muzea, tady se to posunulo hodně, což souvisí s generační obměnou, která zde proběhla. Bohužel pandemie covidu zabrzdila různé aktivity, které jsme měli naplánované v kontextu postkolonialismu a samotných expozic v Náprstkově muzeu. V dlouhodobém horizontu čeká muzeum rekonstrukce a v návaznosti na to v něm bude nová stálá expozice, kde se určitě promítne dekolonizační debata. Dnes tu máme třeba pěkný kontrast mezi tím, jak vypadá část staré expozice ve třetím patře a jak vypadají nové krátkodobé výstavy, jako například Tváře války, kterou jsem připravoval já s Markétou Křížovou. Dá se říct, že je tu snaha vystavovat exponáty v novém kontextu a pracovat s nimi tak, abychom donutili návštěvníka o nich přemýšlet.
Co si máme představit pod výstavou v novém kontextu?
Dříve byla tendence pracovat tak, že se výstavy tematicky zabývaly jedním areálem nebo byly areálově členěné, což samozřejmě není samo o sobě na škodu. Dost záleží, jak se s tím pracuje dál. V době rozvinutého kolonialismu to spělo k tomu, že vystavené exponáty byly představovány návštěvníkům jako válečná trofej nebo dokonce poklad. U nás sice nemáme předměty z velkých dobyvačných výprav, ale máme tu něco, co se dá označit jako „vědecká kořist“. To jsou předměty často dovezené cestovateli jako součást „vědecké“ činnosti. Tyto věci ovšem byly následně takto i prezentovány, čímž jsme vlastně zpět u koloniálního typu vystavování. Když se podíváme do současnosti, ve výstavě Tváře války jsme se pokusili o nový výstavní kontext tím, že jsme vytvořili prostor ke srovnání vystavovaných kultur. Obecně jsme totiž chtěli poukázat na podobnost jednoho fenoménu po celém světě, a tak jsme dali různé areály k sobě a dodali k tomu kontext našeho příběhu. Chtěli jsme tím ukázat jinakosti a podobnosti ve vnímání války. Cílem bylo demonstrovat, jak jsou válka a také přemýšlení o ní všude stejné.
Druhý příklad, kde pracujeme s tématem kolonialismu, je výstava Cesta kolem světa za 80 dní, která vznikla na motivy knihy Julesa Verna. Výstavy je postavena okolo příběhu knihy, která sleduje putování Philease Fogga, z čehož vyplývají kultury, které jsou představeny. V návaznosti na to výstava otevírá témata spojená s daným regionem, která mimo jiné souvisí také s kolonialismem. Čili je tam například představena koloniální správa v Indii, problematika smluvních přístavů v Číně, odvrácená strana New Yorku, kde dochází ke ghettoizaci, a další stinné stránky druhé poloviny 19. století, které nejsou tolik známé. Výstava je poměrně populární, protože lidem z akademického prostředí se líbí, že se tam objevují i tato témata, a návštěvníkům se zase líbí, že to je na motivy populárního románu.
Jak by měla vypadat výstava, aby byla správně podaná z hlediska dekolonialismu?
Myslím, že je důležité zvolit dobrý kontext, respektive snažit se předměty představit trochu jinak, než je česká veřejnost zvyklá. Mimo to je snad ještě důležitější otevřeně ukázat původ exponátů a zmínit i jejich původce. To se dá poměrně snadno udělat v různých informačních liniích výstavy. Mimo ty informační části je nutné brát v potaz fyzický kontext výstavy, aby věci nebyly vystavovány jako trofej nebo aby nebyly veřejnosti předkládány nějak nevhodně. Konkrétně je dobré to brát v potaz u vystavení náboženských předmětů a lidských ostatků. Některé předměty není vhodné vystavovat určitým způsobem, případně by se neměly vystavovat vůbec. Když půjdu ke konkrétnímu případu, ve výstavě Tváře války jsou vystaveny vysušené lidské hlavy z Ekvádoru, tzv. tsansy. Při přípravě výstavy jsme dost diskutovali, jestli to tam má být, nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že ano, protože to vystavujeme v náboženském kontextu a pro tu danou kulturu je to válečná trofej. Sice se jedná o část lidského těla, ale není to ostatek, který bychom někomu ukradli z hrobu. Konkrétně v tomto ohledu mám zajímavou muzejní zkušenost – v rámci kongresu ICOM jsme tu měli kolegyně a kolegy z různých zemí, kteří se šli podívat na tu zmíněnou výstavu. Mezi nimi byly také kolegyně z Německa, které nám výstavu pochválily. Rozvinuli jsme s nimi debatu právě u těch vystavených hlav. Dle jejich pohledu to bylo vystavené správně, zapadlo to do konceptu té výstavy a líbilo se jim to, ale říkaly, že u nich by jim to už asi neprošlo. Případně navrhovaly, aby se tam objevila cedulka, která by dovysvětlila, proč tam ty hlavy jsou vystavené. Pro nás to bylo poučení pro budoucí práci.
Zejména v Británii, Holandsku, Francii nebo Německu se v posledních letech hodně diskutovalo o tom, že by tamější muzea měla vrátit artefakty, které státy za dobu kolonialismu daným zemím ukradly. V nedávné době se v podobném duchu diskutovalo například o koruně královny Alžběty II., která obsahuje vzácný diamant Koh-i-noor, jejž britské impérium získalo jako válečnou kořist během bojů v Indii v polovině 19. století. Jak jsou na tom v tomto ohledu česká muzea? Do jaké míry se jich tato debata týká?
U nás zatím nemáme žádné požadavky na repatriaci předmětů. V jednom případě nás kontaktovala Austrálie, a to se týkalo lidských ostatků, kdy oni požadovali jejich navrácení, aby je mohli pohřbít. Navíc mám dojem, že z toho nakonec sešlo, protože oni požadovali věci z určitého areálu, který naše muzeum nemá. Jinak u nás ty požadavky na repatriace nebudou tak velké. Obecně v českých muzeích nejsou tak významné předměty, aby je příslušné země chtěly získat zpět. V českých zemích neprobíhaly státem organizované výpravy s cílem „něco odvézt“ a nepodíleli jsme se tolik na válečných výpravách. Problémem je, že řada předmětů doputovala do Náprstkova muzea v druhé polovině 20. století v rámci konfiskace majetku po kolaborantech a Němcích a pak také v důsledku znárodňování. Jenže díky tehdejší nedokonalé evidenci lze těžko odhadovat, komu ty věci původně patřily a jakým způsobem je získal a dovezl do Čech. Nutno dodat, že to, co se podařilo určit a bylo o to zažádáno, bylo v rámci restitucí následně navráceno zpět. Během socialismu se navíc mnoho předmětů dostalo do muzea nákupem skrze národní podnik Klenoty. Naše evidence uvádí jako zdroj nákupu právě tento podnik, ale to, jak se předmět do Klenotů dostal, nevíme. Tohle je téma, které se bude zpracovávat hodně dlouho.
„To, jak přemýšlíme o sobě, ovlivňuje naše představy o ostatních,“ zní jedna z vět Manifestu dekolonizace, který jsme před dvěma lety otiskli na Alarmu. I ve veřejném prostoru je spousta věcí, které nesou znaky koloniálního myšlení, ať už se bavíme o sochách různých osobností, kterým vzdáváme hold, nebo o způsobu zobrazování jiných kultur ve filmech či reklamách. Je to „koloniální imaginace“, která vychází z předpokladu vyspělosti určité civilizace, nejčastěji té Západní, a zaostalosti jiné. Do jaké míry je to problém i v českém veřejném prostoru a jakým způsobem by měla probíhat jeho dekolonizace?
Tohle do určité míry souvisí s naším rasismem, který si na jednu stranu nechceme přiznat a na druhou o něm tak trochu všichni víme. Kdybychom se měli odpíchnout od doby socialismu, tak i tam se navzdory deklaracím setkáváme s kulturní nadřazeností a rasismem. Někdy to pronikalo i do oficiální státní propagandy. Místy se v ní totiž objevují příklady dosti necitlivého přístupu, implikující zaostalost dekolonizovaných národů a poukázání na naši vlastní civilizační misi. Nalezneme ovšem i jiné případy, kdy zobrazování jiných etnik je často až na hraně karikatury. Příkladem z tehdejší populární kultury jsou obaly některých produktů, například Kofila, nebo postava Mirečka ve filmové sérii Jak básníci přicházejí o iluze. Tyhle karikaturní představy o skoro nesvéprávných lidech z bývalých kolonií u nás pevně zakořenily. Jako fotbalový fanda se s tím často setkávám v debatách o rasismu mezi fanoušky. Jedna věc je ten otevřený rasismus a druhá paternalistický přístup, kterého se sem tam dopustí i novináři. Řeči o jiné kultuře nebo jiné mentalitě hráčů z Afriky jsou dost časté. V rámci těchto debat si vždycky vzpomenu na článek s titulkem „Naši čeští Mirečkové“, který představoval africké fotbalisty působící v české fotbalové lize. To, že přebíráme různé karikatury z populární kultury, které mnohdy podporují naše nesnášenlivé postoje vůči cizincům, je dáno tím, že se o těch věcech kriticky nebavíme. K tomu mám dobrý příklad. Jednou za čas mám na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy seminář o vietnamské válce ve filmu. Přítomní se často diví, co všechno naše společnost z této filmové produkce přebrala, a upřímně, já jsem se při přípravě na ten předmět také dost divil. Jedná se hlavně o některé stereotypy o Asiatech nebo přímo o Vietnamcích. Kromě toho do našeho prostoru pronikly různé vulgarismy nebo nadávky.
Přitom Československo patřilo k zemím, které přijaly v době socialismu spoustu Vietnamců na vysoké školy i do továren. Prezentovali jsme se jako země, která je na straně dekolonizace, ale vlastně to v sobě mělo spíš paternalistický přístup k cizincům…
Pro český vztah vůči vietnamské komunitě je paternalistický přístup typický. Když jsem četl různé rozhovory a vzpomínky vietnamských zaměstnanců v československých podnicích, byl to hlavní rys. Mistři v továrnách nebo další zaměstnanci jim tykali, případně se chovali, jako by byli nesvéprávní. Tohle se pak přeneslo do společnosti a asi každý z nás někdy zažil, jak někdo bez zábran začne vietnamskému prodejci tykat. Musím ale říct, že tady vnímám pozitivní posun. Přijde mi, že mladší generace Čechů už aspoň Vietnamcům v obchodě netyká a nechová se paternalisticky.
Obecně se během socialismu samozřejmě objevovaly i další projevy rasismu, akorát se o tom veřejně nemluvilo. Viděl jsem sepsané stížnosti zahraničních studentů na rasismus ze strany Čechů a docházelo tam i k fyzickým potyčkám. Ty spory a rasistické projevy byly často motivované tím, že studenti ze zahraničí přebírali Čechům děvčata, nebo v tom hrála roli prostá závist. Kdybychom to více rozebírali, zase bychom se dostali k už zmíněné exotice a její následné erotizaci, což je také jedním z prvků orientalismu a objevil se u nás i v 19. století v souvislosti s etnografickými show.
Tomuto fenoménu se na Alarmu věnuje podcast Můžu ti říkat Mirečku od Johany Nejedlové a Dalibora Zíty, kde zpovídávají lidi, kteří zde studovali a pracovali za socialismu a muži vzpomínají i na to, jak na ně letěly české holky, protože byli oproti Čechům víc elegantní a chovali se k ženám s větší úctou.
Ano, boří to představu o tom, že sem jezdili nějací barbaři a nevzdělanci. Zejména studenti z arabských zemí patřili ve svých domovinách k vyšším vrstvám společnosti. Jezdili sem lidé z rodin, které patřily k elitním vládnoucím rodinným klanům, takže byli elegantní a moderně oblečení, což samozřejmě skrze závist také vyvolávalo další pnutí.
Nicméně debata o kolonialismu, rasismu a dekolonizaci i dnes ve veřejnosti často vyvolá hysterický odpor…
Debatu o kolonialismu totiž většinou utneme už v zárodku konstatováním, že Česko žádné kolonie nikdy nemělo, a tudíž to není pro nás otázka, které bychom se měli věnovat. Ono to téma je pro veřejnost nesrozumitelné i tím, že se neprobírá na školách. Když si vzpomenu na své studium na filozofické fakultě, tak k tomuto tématu jsem se pořádně dostal až během doktorátu, což je hrozně pozdě, a bylo to jenom tím, že se orientuji na dějiny východní a jihovýchodní Asie a posléze jsem začal pracovat v Náprstkově muzeu. To bych řekl, že je hlavní problém – že se o tom pořádně neučí ani na univerzitě.
Dalo by se tedy říct, že problém českého rasismu, xenofobie a nepochopení celé postkoloniální debaty vzniká už ve školství?
Z velké části ano. Jak jsem říkal, tady úplně chybí jakákoli debata na toto téma a pak je to pro veřejnost naprosto nesrozumitelné. Ono to jednou za čas vyskočí z univerzitního prostředí – a na veřejnost to působí hodně cize. Někdo z toho hned udělá nějaký myšlenkový import ze Západu a zase se to tím zabije. Jenže to je i naše chyba, že jsme se k této problematice nikdy nepostavili čelem – stejně jako k jiným problémům. Nemusíme postkolonialismus dělat jako přes kopírák, ale měli bychom se o tom bavit. Vlastně ani není nutné hovořit o kolonialismu ve vztahu k zemím globálního Jihu, ale můžeme v rámci té debaty zůstat „doma“. Mám teď na mysli debatu o „vnitřním kolonialismuů, kde bychom narazili na vztah Čechů ke Slovensku nebo Podkarpatské Rusi. Nemusíme ani sahat do minulosti. Stačí se podívat na současné myšlenkové nastavení napříč Českem, kdy „orientalizaci“ určitých míst v naší republice vidíme ve vztahu centra a periferie. O orientalistickém přístupu k oblasti Sudet se místy hovoří, ale například takový přístup k Moravě zmiňován není. Morava se přitom taky bere jako nějaký „Orient“, kam se jezdí hlavně za zábavou a jsou tam sice hodní, ale ne moc vyspělí lidé. To se projevuje v současné populární kultuře – takový obraz podporuje naše filmová a seriálová produkce. Když to shrnu, měli bychom se o tom začít bavit nejdřív na úrovni univerzit a pak to postupně dostat do školství a srozumitelně to předávat veřejnosti.