Foto wp paarz, Court Gavel, Flickr, Creative Commons, CC BY-SA 2.0
„Ctím presumpci neviny a nechci se vyjadřovat, dokud nerozhodne soud“ nebo „Jedině soud může autoritativně potvrdit či vyvrátit podezření, odmítám se účastnit honu na čarodějnice“ – podobné výroky slýcháme nejen v souvislosti s kauzou Dominika Feriho. Je to však opravdu takto? Měli bychom vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu, než se k nějaké kauze vůbec vyslovíme? Zavazuje zásada presumpce neviny všechny, vždy a všude?
Presumpce neviny v trestním právu
Člověk je člověku vlkem, napsal filosof Thomas Hobbes a navrhl, že bychom měli svěřit právo chránit svůj život a zdraví, své okolí či svůj majetek jednomu suverénovi, který slíbí, že bude jednat spravedlivě a hlídat pořádek mezi lidmi. Za tím účelem mu bude jako jedinému přenecháno právo na užívání násilí a na trestání přestupků proti pravidlům. Niccolò Machiavelli navrhl, že by to mohl vyřešit autokratický Vladař. Pak přišli další s dělbou moci, přirozeným právem a demokracií.
Výsledek trestního řízení vypovídá o odpovědnosti trestní, zatímco ostatní typy odpovědnosti mají odlišné mantinely a závisí na jiných očekáváních.
V demokracii má monopol na používání násilí a vynucování práva stát, a to v mezích stanovených zákonem, prostřednictvím svých institucí a na základě dělby moci hlídané systémem brzd a rovnováh. Stát také prostřednictvím zákonů stanoví, co je porušením práva a jaké má takové porušení důsledky: někdy porušení práva vede k tomu, že uzavřená smlouva je neplatná (třeba pokud není dodržena písemná forma v situaci, kdy ji zákon vyžaduje), jindy nemusí dojít k uzavření manželství (jedné osobě je patnáct let), nebo, nemáme-li potřebné vzdělání nebo kvalifikaci, neobdržíme živnostenské oprávnění.
Nejzávažnější porušení práva může přinést uložení trestní sankce, například odnětí svobody, peněžitý trest, domácí vězení nebo třeba vyhoštění. To je trochu jiný následek, než že se nám nepodaří uzavřít smlouvu. Trestní sankce mají přímý dopad na život člověka – omezují svobodu pohybu, pobytu, svobodu vlastnit majetek, svobodu žít život podle svého. Člověk je trestními sankcemi zasažen komplexně a intenzivně. Trestní rozsudek „vinen“ či „vinna“ má dalekosáhlé důsledky. Proto je také v trestním právu stanovena řada zásad – například zásada „in dubio pro reo“ neboli „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, zásada subsidiarity trestní represe neboli povinnost použití trestního práva jen v případech nejvážnějších porušení právem chráněných zájmů, zásada ústnosti, veřejnosti nebo zásada zákonnosti. Řídícím imperativem je pak Listinou základních práv a svobod i Ústavou ČR garantovaná trestněprávní zásada presumpce neviny: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“ Tolik trestní řád. O vině a trestu rozhoduje navíc výhradně soud rozhodující v trestním řízení, a to jen tehdy, pokud je skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností o tom, že se stal čin, kterého se týkala obžaloba, že je tento čin trestným činem a že tento čin spáchala osoba označená v obžalobě.
Rozhodnutí o vině a trestu tedy nemůže udělat premiér, celebrita, sportovkyně roku nebo lidé v diskusi na internetu, ale jen soud. A jen na základě pravomocného rozsudku soudu lze uložený trest vykonat. To je podstata trestní odpovědnosti a je zásadně důležité, aby pravidla trestního procesu byla striktně dodržována. Je to jedna z věcí, které odlišují diktatury, autokracie a totalitní režimy od demokracií.
Nejen trestněprávní odpovědnost
Odpovědnost politická, společenská nebo osobní, dejme tomu lidská, mají ale jiná kritéria než odpovědnost trestní. Pro lepší pochopení toho, co se ve společnosti děje, je klíčové tyto roviny rozlišovat. Podstatou politické odpovědnosti je očekávání, že osoba, která činí důležitá rozhodnutí týkající se státu a jeho obyvatel, bude spravovat věci veřejné řádně, že se na ni můžeme spolehnout. Očekáváme, že pokud udělá chyby, poučí se z nich a vyvodí důsledky. Lidé v politice mají být důvěryhodní.
Společenská odpovědnost je v posledních dekádách často zmiňována v kontextu tzv. corporate social responsibility (CRS) neboli společenské odpovědnosti firem. Řada firem se touto cestou snaží ukázat svým zákazníkům, že jim není lhostejné obecné dobro a ochrana slabších. Jedná se například o ekologická nebo lidskoprávní témata. Firmy i politické strany mají nezřídka ambici být prostřednictvím této oblasti i jakýmisi opinion makery, tvůrci veřejného mínění.
Osobní odpovědnost je odpovědnost vůči vlastní firmě, vůči vlastním voličům, vůči vlastní rodině nebo vůči přátelům a v nejobecnější rovině možná i vůči lidem jako takovým. Na osobní rovině se očekává, že slušná osoba nelže, nepůsobí škody a neubližuje ostatním, nemyslí jen na sebe a bere ohledy na své okolí. Pokud člověk něco pokazí, nezvládne, někoho zraní, předpokládá se, že se dané osobě minimálně omluví a v případě závažnějšího pochybení že nahradí škodu.
Nejste soud, ale názor mít můžete
Ani jedna z těchto rovin odpovědnosti není závislá na rozhodnutí trestního soudu tak, aby si bez vyslovení viny a trestu v trestním řízení dotčenou událost nemohl vyhodnotit kdokoliv (voliči, zákazníci, kamarádi, followeři na internetu nebo třeba univerzita či firma) podle sebe. Podle vlastních měřítek, podle své vlastní zkušenosti, podle svého svobodného rozhodnutí. Ve vztahu k těmto dalším typům odpovědnosti neexistuje autoritativní arbitr (jakým je v trestním řízení soud), který určuje, co si kdo má myslet. I kdyby jednání konkrétní osoby nedosáhlo takové intenzity, aby naplnilo přísná kritéria trestního práva, i kdyby státní zastupitelství nebylo schopno předložit takové důkazy, ze kterých vyplyne bez důvodných pochybností vina obžalovaného, může se kdokoliv rozhodnout, že například „jen“ lhaní, urážení nebo nevhodné chování bude pro něho tak závažné, že už se s danou osobou nebude chtít přátelit, nebude s ní chtít spolupracovat, pozvat ji na přednášku, podporovat ji v politice nebo prostě jí věřit. A stejně tak o tom může mluvit.
Asi bych nedoporučovala, abychom bez soudu o někom prohlašovali, že je vrah a násilník, zcela jistě ovšem můžeme projevit vlastní názor třeba v tom smyslu, že konkrétní jednání, o kterém promluvily osoby poškozené, ač třeba se skrytou identitou, od politika neočekáváme a nemělo by k němu docházet. Je rovněž zcela legitimní a samozřejmě i legální (svoboda myšlení a projevu jsou u nás garantovány) názor, že na základě vlastních zkušeností se určité osobě jeví věrohodnější popis události předložený obětí než popis předložený údajným pachatelem.
V aktuální kauze Dominika Feriho je třeba myslet nejen na jeho osobu, ale také, a to rozhodně se stejnou mírou opatrnosti, na ženy, které byly jeho jednáním zasaženy – oběti, poškozené. Na jejich věrohodnost a jejich ochranu. Jen pro ilustraci: jedna žena říká, že k ní Feri vešel do sprchy, zamezil jejímu odchodu a měl s ní sex, ač říkala, že ho nechce, druhá uvádí, že si během sexu sundal kondom a pokračoval, ač s tím ona nesouhlasila, a třetí tvrdí, že jí sahal mezi nohy tak, že na nich měla modřiny. Když jedna osoba říká, že zásadně odmítá jakékoliv násilí na ženách a sexuální násilí, a na druhé straně několik jiných osob popisuje situace, ze kterých vyplývá opak, může si opět každá osoba sama pro sebe vyhodnotit, které verzi věří. Může samozřejmě čekat na rozsudek, to je každého věc, ale nemusí. Výsledek trestního řízení totiž vypovídá o odpovědnosti trestní, zatímco ostatní typy odpovědnosti mají odlišné mantinely a závisí na jiných očekáváních. Je zcela na místě o odpovědnosti politické, společenské i osobní mluvit a volat po ní.
Autorka je právnička.