Advokacie a organizovaný zločin


Politolog Petr Kupka se v knížce Násilí, podvody a každodennost zabývá sociálním světem advokacie, kde se těsně potkává ilegalita s legalitou.

O páchání protiprávní, respektive trestné činnosti právníky-advokáty slýcháme jen výjimečně. Určit její rozsah je těžké hlavně z toho důvodu, že když někdo o takovém jednání skutečně ví, jedná se zpravidla o koncipienty, studenty či samotné advokáty, kteří jsou vázáni mlčenlivostí a někdy i spoluvinou. Pokud se tak vůbec nějaké informace dostanou ven, většinou je to jen v souvislosti s největšími skandály anebo s kárnými opatřeními komory.

O to cennější je každý pohled do této oblasti, který ovšem mimo Kupkovu vědeckou práci najdeme spíše v beletrii. Poměrně plastické zobrazení advokátního prostředí poskytl senátor a advokát Václav Láska ve své knize Advokát: O dravcích v právní džungli (2008). Láska například líčí, jak je hlavní hrdina Tomáš Krása při své koncipientské praxi konfrontován s nabídkou úplatku. Má zanést 5000 eur na finanční inspektorát (a dalších 5000 si nechat), který klientovi zadržel finanční prostředky. Krása tak má na výběr buď spáchat trestný čin, nebo se snažit uspokojit klienta jinými způsoby a tlačit na finanční policii. Láska zde zachycuje důležitý mechanismus, který najdeme i u Kupky: když se koncipient ptá vedoucího kanceláře, jak má v této situaci postupovat, dostane se mu odpovědi, že jeho prací je vydělávat kanceláři peníze, jedno jakým způsobem. Koncipient je (nehledě na jeho svědomí) tlačen k přijetí úplatku jakožto jednoduššího a výhodnějšího obchodu, než kdyby se snažil postupovat podle pravidel.

Když podnikáte, vybíráte si co nejlehčí práci za co nejvíce peněz; dělat právo naopak znamená brát i těžší případy, na které ale musíte být dostatečně kompetentní. To vás ovšem připravuje o cenný čas, který může být využit efektivněji…

Láska také popisuje, jak nezajímavému klientovi nechá kancelář naúčtovat značnou sumu, i když ví, že spor je předem prohraný, zatímco velkému a váženému klientovi si netroufá odmítnout ani úplatek a požadavky jdoucí za rámec zákona. Láskova kniha je nicméně literární fikce, a ačkoliv nese silné autobiografické rysy, jako taková nám neumožňuje vynášet o advokacii obecné soudy.

Právníci jako komplicové

Páchání systematické trestné činnosti právníky nebylo zatím v domácí ani zahraniční akademické literatuře věnováno mnoho pozornosti. V českém kontextu najdeme hlavně studie zaměřující se na organizovaný zločin v souvislosti s národnostními menšinami (Rusové či Vietnamci) nebo texty, které přejímají definice organizovaného zločinu ze zahraniční literatury a věnují se především tématům, jako je praní špinavých peněz, financování terorismu apod.

Akademická práce brněnského politologa Petra Kupky s názvem Násilí, podvody a každodennost: Jak zkoumat organizovaný zločin (2017) si klade za cíl zacelit tuto mezeru a postihnout obecnější rysy trestné činnosti v advokacii. Jak sám Kupka zmiňuje, jeho cílem bylo prostřednictvím modelu „bourdieovského pole“ vstoupit do prostorů, o nichž v českém prostředí skoro neexistují empirická data. Kupka na problém nahlíží nejen jako na izolované jednání pár deviantních individuí, ale snaží se skrze inovativní pojetí organizovaného zločinu zachytit tento jev v jeho systémových implikacích.

Buď děláš právo, nebo podnikáš

Kupka ve svém zaměření na koncipienty získává poznatky především z rozhovorů s asi dvaceti anonymními informanty a také z návštěv oficiálních právních událostí (Právník roku apod.). Kniha tedy neposkytne výpověď o celé české advokacii. Kupka se během výzkumu setkal s výpovědmi o organizování podvodů, podvodných strategií při získávání klientů nebo se zneužíváním sociálních vztahů pro legitimaci vlastního nezákonného jednání. Hlavní problém, který Kupka pozoruje, je pak výmluvně shrnut v názvu jedné z jeho kapitol: „Buď děláš právo, nebo podnikáš.“ Právě těmito slovy jeden z informantů vysvětloval korupční jednání jednoho významného právníka. Když podnikáte, vybíráte si co nejlehčí práci za co nejvíce peněz; dělat právo naopak znamená brát i těžší případy, na které ale musíte být dostatečně kompetentní. To vás ovšem připravuje o cenný čas, který může být efektivněji využit k získávání nových klientů nebo třeba k upevňování vztahů se starými klienty na dobrých obědech.

K páchání protiprávní činnosti podle Kupky přispívá i silně nerovné postavení koncipienta a advokáta. Advokátní koncipient je pověřen plněním úkolů, kterými má být zároveň vzděláván. Nesplnění úkolu má reálný vliv na jeho budoucnost – a to jak v kanceláři, tak i mimo ni, zejména kvůli hrozbě kontaktů nadřízeného a jeho schopnosti postihnout koncipienta špatnou pověstí. Pokud jej zákonem posvěcený školitel žádá o vykonání činnosti na hraně práva nebo i za ní, koncipient s ním může ze své pozice jen stěží polemizovat.

Dalším úskalím je, že ačkoli by advokát měl koncipienta školit, často to nedělá, a koncipient tak prostě zastává advokáta v komunikaci s klienty a jen občas s ním konzultuje svou práci. Přispívá k tomu i podvojná role advokáta (právník vs. podnikatel), kdy si advokát školením koncipienta jen vytváří konkurenci. Může tak nastat paradoxní situace, kdy advokát ani neví (nebo aspoň může předstírat, že neví), že koncipient na zadání klienta koná něco nezákonného, ačkoliv má nad touto činností dohlížet a zodpovídá za ni. Povaha vztahu koncipient–advokát pak prakticky znemožňuje koncipientovi, aby advokáta alespoň informoval o tom, že nyní (dle jeho úsudku) páchají trestný čin – mohlo by to být chápáno jako neplnění úkolů a v prostředí kolegů, kteří takové úkony běžně plní, se člověk zbytečně vystavuje nařčení z kverulantství.

Racionalizace podvodů

K plnění protiprávních úkonů tlačí koncipienty podle Kupkových pozorování i další faktory. Jedním je neustále opakovaná mantra tvrdého trhu číhajícího za dveřmi kanceláře, kdy jen ti nejsebevědomější si mohou dovolit riskovat své těžko získané místo v kanceláři (a eventuálně i kariéru, neboť vedení kanceláře mívá své kontakty) tím, že budou příliš rýpat do svěřených úkolů. Následkem toho se koncipient často musí spokojit i s kanceláří, jejíž standardy nejsou dobré a která nutí i jeho samotného riskovat pověst nebo trestní stíhání.

Tuto neuspokojivou situaci pak podle Kupky doplňuje mýtus o existenci zaručeně férových kanceláří. Jedině díky tomuto protikladnému příběhu je dominance advokáta nad koncipienty i chování za hranou racionalizováno. Koncipient si tak i přes malé či větší podvody, které tvoří náplň jeho práce, může uchovat představu počestnosti svého povolání („to, co dělám já, je jen anomálie“) a nenutí jej to odkrývat chyby v systémovém nastavení pole, v němž se pohybuje.

Když advokáti hlídají advokáty

Kupka svou studii uzavírá tvrzením, že „překračování řádu, respektive zločin, zde není izolovaný jev, ale důsledek strukturálních sil a strategií jednání, které na tyto síly reagují“. Po analýze střetu mezi podnikáním a právem však už nedává odpovědi na zásadní otázky, které z tohoto pozorování vyplývají. Například: do jaké míry je rozpor „buď podnikáš, nebo děláš právo“ jen přirozeným neduhem advokacie v tržním prostředí a do jaké míry se jedná o deformaci právního stavu špatně vytyčenými mantinely (českého) advokátního pole?

U současné regulace ze strany České advokátní komory (ČAK) narážíme na problém, který zmiňuje i Kupka – totiž že kontakty na vedení ČAK jsou považovány mezi advokáty za velice významný „sociální kapitál“. Možná, že i v tomto propojení můžeme pozorovat jednu z příčin nesnází. U ČAK, která „vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty“, narazíme ještě na další problém. Není totiž zrovna reálné, že sami právníci se budou efektivně trestat a navrhovat si přísnější regulaci a kontroly (natož aby poslali sami sebe do vězení), když by si tím sami omezovali možnost pohybu na hraně a za hranou zákona a připravovali se tak o obrat z příslušného byznysu.

Můžeme zde například zmínit, že v Anglii nad samosprávou jednotlivých právnických komor (které se dělí na rozdíl od té naší na více podskupin) už několik let dohlíží završující nezávislá organizace Legal Services Board. Ačkoliv se její vliv na potírání nelegálního jednání právníků zatím nestihl plně prokázat, její další fungování může být do budoucnosti inspirací třeba i pro nás.

Na Kupkově publikaci je tak nejcennější právě to, že novátorsky nahlíží do prostředí, kterému ani v zahraniční literatuře zatím nebyl věnován dostatek pozornosti. Vzhledem k závažnosti tématu si lze přát, aby přínos nebyl čistě akademický. K tomu by ale nejspíš byla potřeba podobná publikace v přístupnější formě a s tenčím vědeckým aparátem. Pak by snad mohla vyvolat širší diskuzi nad fungováním a regulací advokátního prostředí. Do té doby se veřejnost může konejšit třeba vymýšlením nových vtipů na adresu právníků.

Autor studuje práva.

 

A2LARM