Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Za všechno může geografie, hlupáku!

Pozoruhodná kniha V zajetí geografie nabízí klíč k pochopení dnešního světa a velmocenské politiky. Otázka ale je, jestli v takovém světě chceme opravdu žít.

Žijeme v turbulentní době plné nejistot, nečekaných změn a konfliktů. Ty možná nejsou tak smrtící, jako byly dvě světové války ve dvacátém století, ale to by nás nemělo uchlácholit. Tragédie, jako je syrská válka nebo současný konflikt v Jemenu, jsou přece kruté a krvavé až až. A stejně tak není radno podceňovat „zamrzlý“ rusko-ukrajinský konflikt, který občas roztaje, a pořádně zahýbe světovým děním – naposledy koncem letošního listopadu. Co se vlastně děje? Stal se svět opravdu tak nepřehledným a nepředvídatelným místem? Anebo přece jen existuje klíč k jeho pochopení? Kniha britského novináře Tima Marshalla V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku (Rybka Publishers, 2018) takové vysvětlení nabízí. A jakkoliv to může znít překvapivě, tvrdí, že se vlastně nic moc nového neděje. Je to ale opravdu tak?

Za vším hledej geopolitiku

Ať už v Rusku vládne Ivan Hrozný, Stalin nebo Vladimir Putin, zahraniční politika této země je stále stejná. Podle Marshalla se od Moskevského velkoknížectví přes Petra Velikého až k Putinovi každý vládce Ruska chová podobně – v závislosti na geografických podmínkách a nezávisle na politické ideologii. Zásadní pro tuto zemi totiž je, že má před sebou rovnou a snadno prostupnou nížinu – a tudíž i otevřený prostor pro potenciálního útočníka. Ruský nebo sovětský „pocit nejistoty“ byl již za studené války oblíbeným námětem západních odborníků, kteří tím vysvětlovali příčiny expanzivní politiky této velmoci. Středovýchodní Evropa v čele s Polskem totiž historicky fungovala jako hrot klínu, z něhož vedli útok na Moskvu třeba Napoleon nebo Hitler. A kromě kruté ruské zimy před sebou neměli žádnou další přírodní překážku.

Strategií ruských vládců proto bylo své rovinaté území co nejvíc rozšířit. Několik tisíc kilometrů dlouhou linii totiž neuhájí žádná armáda. Než se nepřátelské vojsko dostane k Moskvě, nabude zásobovací trasa neúnosné délky a zničí ho tuhé mrazy. Vždyť přesně na tom ztroskotali Francouzi roku 1812 i Němci v roce 1941. Snahou Moskvy je proto vytvářet takzvané nárazníkové pásy a obehnat srdce této země obrovským vnějším kruhem. To je podstata chování této velmoci, která se od časů Petra Velikého moc nezměnila a vrací se k základní poučce, že nejlepší obrana je útok. A celkem se jí to daří – Rusko je mocnost, která se dnes táhne přes jedenáct časových pásem a znovu upírá svůj pohled směrem na západ.

Marshallova kniha ukazuje, že zeměpisné podmínky jsou příčinou nejednotnosti a nevyhnutelně vedou k řevnivosti a konfliktům. Je bohužel dost smutné, že právě dnešní svět tomu čím dál víc odpovídá.

Dá se říct, že Marshallova kniha je do značné míry deterministická. Přírodní podmínky, umístění a charakter hranic jsou podle autora pro každou zemi zcela zásadní a určují její zahraniční politiku. Připomíná to slavný text britského učence Halforda J. Mackindera „Geografické jádro historie“ (1904), podle kterého právě geografie stojí na pozadí lidských dějin a prozrazuje o záměrech vlád skoro stejně hodně jako tajné smlouvy a zákulisní dohody. Pozice země na mapě zkrátka definuje její chování, a to výrazněji než ideologie nebo styl řízení. Třeba středovýchodní Evropa se nachází v dost neudržitelné pozici – leží mezi západními námořními mocnostmi a východním „eurasijským Heartlandem“ s jeho kontinentálními zájmy. A i když to může znít pro někoho nepřijatelně, Středoevropané nemůžou podceňovat snahu velmocí zabrat si tohle strategicky výhodné místo na mapě pro sebe.

Koloniální arogance a umělé hranice států

S chápáním geopolitiky v podání Tima Marshalla však vzniká nejedna potíž. Mapy a tvrdá geopolitická realita totiž nemilosrdně konfrontují každého, kdo chová idealistické představy o rovnosti lidstva, a přál by si harmoničtější a jednotnější svět. Kniha ukazuje, že zeměpisné podmínky jsou příčinou nejednotnosti a nevyhnutelně vedou k řevnivosti a konfliktům. Je bohužel dost smutné, že právě dnešní svět tomu čím dál víc odpovídá. Zatímco období po pádu Berlínské zdi se neslo ve znamení euforie ze znovusjednocení Evropy a víry v lepší časy spolu s fukuyamovským „koncem dějin“, dnešek jako by přinášel návrat velmocenského soupeření, cynismu a tvrdého realismu, v němž není místo pro slabost.

Třeba taková Afrika je v Marshallově podání vyloženě ztracená. Nenajdete tam přirozená kotviště a jinak nádherné řeky jsou samý vodopád. Celý kontinent se vyvíjel v odloučení od eurasijské pevniny, kde se z východu na západ přejímaly nápady a technické výdobytky, aniž by si cokoliv z toho našlo cestu na jih. Dědictvím Afriky je odříznutost od vnějšího světa a také kolonialismus, kdy Evropané jen tak od stolu vymýšleli většinu hranic, aniž by respektovali místní rozmanitost, přírodní podmínky a tradice. Výsledkem je kontinent zmítaný konflikty, chudobou, korupcí a čím dál horšími dopady klimatické změny. A třebaže se dnes řada afrických zemí zvedá ode dna, zátěž minulosti je pořád silná.

S podobnými problémy se podle Marshalla potýká i Blízký východ. Stejně jako v jiných částech světa, i tady nakreslili Evropané inkoustem do map čáry, které neměly oporu v místní realitě. Evropský kolonialismus zanechal také Arabům smutné dědictví v podobě jejich sloučení do umělých států, jejichž vůdcové vládli často dost neslučitelným etnickým a náboženským skupinám. Obvykle protežovali ty, ze kterých sami pocházeli, zatímco ty ostatní násilně potírali. Velkou částí celého regionu proto zmítají krvavé konflikty a je otázka, jestli se to někdy změní.

Kudy ven z české apatie?

Může dnes Marshallova kniha nabídnout poučení i pro Českou republiku? Postavení naší země „v srdci Evropy“ jako by nedávalo moc na výběr. Nacházíme se ve schizofrenní situaci, kdy jednou pokukujeme na východ a podruhé zas na západ, abychom se nakonec stáhli do sebe a zaujali pubertální obrannou pozici, ve které nám všichni kolem můžou vlézt na záda. Máme trauma z Ruska, o kterém snad nejde vést racionální debata, aniž bychom na jedné straně sklouzli k obviňování z Putinovy „páté kolony“ a na druhé straně k výsměchu údajným „eurofilům“ a „kývačům“. V politice vůči Evropské unii hrajeme dost pasivní roli příjemce výhod, ale odmítáme tento systém jakkoliv posilovat, natož pak v něm hrát (snad kromě hysterického odmítání imigrantů) jakkoliv sebevědomou nebo snad, nedej bože, vizionářskou roli. Nezdá se, že bychom vážně uvažovali nad tím, co si počít s klimatickou změnou nebo nastupující automatizaci práce. A je dost možné, že toho budeme časem litovat.

Tim Marshall by nejspíš namítl, že to přece není žádné překvapení. Středovýchodní Evropa, napnutá mezi Západem a Východem, má přirozeně sklon k obraně vlastních hranic a uzavírání se do sebe. Patří k tomu i silná dávka zakonzervovanosti a individualistického selského „rozumu“, podle kterých nemá cenu hasit, co nás nepálí. Jenže otázka je, jestli v něčem takovém chceme skutečně žít. Vystačíme s tím i v příštích letech? Těžko říct. Možná se dnešní svět skutečně vrací ke geograficky „přirozeným“ podmínkám, ve kterých hraje klíčovou roli velikost země a kde silnější prostě zvítězí. To ale není vůbec dobrá zpráva. Nesvědčí to spíš o tom, že zažíváme velký regres, račí pochod, ve kterém se zužuje prostor pro lidskost a pokrok? Podmíněnost přírodními podmínkami a rozlohou jistě hraje ve světové politice důležitou roli. Neměli bychom ji ale raději překonat? Neměli bychom vrátit do hry tak „bláhové“ sny, jako je rovnost a jednota lidí na Zemi? Za zkoušku to snad pořád ještě stojí.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image