Rok 1989 je důležitou součástí kulturní války dneška

Rozhovor s britským historikem Jamesem Markem o postupné přeměně pozdního socialismu v neoliberalismus, dopadu roku 1989 z globálního hlediska a problému s rasismem.

Foto Agnieszka Wanat/ENRS

James Mark je britský historik působící na Exeterské univerzitě. Je spoluautorem (s Bogdanem Iacobem, Tobiasem Rupprechtem a Ljubicou Spaskovskou) nové publikace 1989: A Global History of Eastern Europe (1989. Globální historie východní Evropy), která vyšla u příležitosti třicátého výročí pádu komunismu v nakladatelství Cambridge University Press. Během jeho nedávné návštěvy Prahy, kde se zúčastnil v Senátu ČR konference s názvem Demokratická revoluce: 30 let poté, jsme hovořili o jeho nové knížce, o tom, jak probíhala postupná přeměna pozdně socialistického režimu v porevoluční neoliberalismus, jaký dopad měly události roku 1989 na dění ve světě a nakolik byl v transformačním procesu přítomen rasismus.

Třicet let po rozpadu východního bloku existuje už spousta publikací a proběhlo mnoho debat a výzkumů, které analyzují tuto událost. Proč je podle vás zrovna nyní vhodný okamžik podívat se na události roku 1989 znovu? Co se změnilo v debatě o tomto tématu?

Zaprvé tu máme zcela nový politický kontext. Politická uskupení jako Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku nebo Fidesz v Maďarsku, která začala znovu promýšlet svoji pozici ve světě, kritizují západní liberalismus a navazují nová partnerství s neliberálními státy, jež mají často svůj původ už v pozdním období studené války. Současní lídři východoevropských států, jako například Viktor Orbán v Maďarsku, převzali tuto agendu a tvrdí, že by jejich zemi mohlo prospět aplikování určitých prvků ekonomického dynamismu neliberální politiky v Singapuru, nebo dokonce v Číně. Současné populistické vlády navazují na tradici protizápadního populismu, který byl obvyklý během státního socialismu před rokem 1989. Vytvořily stereotypní představu o slabém a morálně rozvráceném Západu, který není připraven bránit bílou, křesťanskou, evropskou civilizaci, a vezou se na vlně odsuzování dekadentního liberalismu. Podobnou taktiku používali v minulosti i komunisté. To nás vedlo k zamyšlení se nad dlouhodobou perspektivou geografických, geopolitických a geokulturních změn ve východní Evropě.

Samotné komunistické strany začaly své země připravovat na novou fázi kapitalistické globalizace, která začala už v raných sedmdesátých letech.

Rok 1989 je vrcholem období připodobňování se Západu – a netýká se to jen disidentů, ale i části politické elity. Když se na věc díváte tímto způsobem, otevírá se před vámi nová perspektiva. Rok 1989 není začátkem globalizace ve východní Evropě, což je velice západně orientovaný pohled, vycházející z první vlny výzkumů globalizace v raných devadesátých letech, ale je spíše jen mezníkem pro jednu formu globalizace, kterou si tento region zvolil. Takže jsme se zamýšleli nad tím, zda byly ve východní Evropě přítomny jiné formy globalizace před rokem 1989, stojící na socialistickém internacionalismu a společných problémech, které byly spojeny s periferní pozicí ve světovém ekonomickém systému. Příběh roku 1989 souvisí také s tím, jak tyto jiné globalizace selhaly.

Kdy se začal tento konsenzus o událostech roku 1989 rozpadat?

Myslím, že politická transformace po finanční krizi roku 2008 dala popud některým těmto novým otázkám, včetně vizí silnějšího státu. Zatímco rok 1989 se nesl ve znamení strachu ze silného státu a snah o rozbití moci nomenklatury, v současnosti vidíme návrat nacionalistických, sociálních a v některých ohledech neliberálních států v Polsku a Maďarsku. Jejich vlády slibují, že občany ochrání před hrozivými silami globalizace. Tvrdí, že reprezentují skutečnou Evropu, bílou, křesťanskou, antimultikulturní, antiLGBT, což je pozice, kterou údajně zhýralý Západ opustil. Jsou tyto jevy výsledkem odmítnutí roku 1989, nebo jsou naopak nedílnou součástí příběhu transformace? To pro nás byla klíčová otázka.

A byly tedy v transformačním procesu přítomny?

Současná politická situace představuje částečné odmítnutí zavedené představy transformace, čímž mám na mysli dohánění Západu, zavádění liberalismu a větší globalizaci. Západ samozřejmě není odmítnut se vším všudy, ale státy východní Evropy se stále častěji obracejí k jiným identitám a politikám. Plují na západní lodi s východním větrem v zádech, jak to formuloval Viktor Orbán. Najdete to v různých podobách na levici i na pravici. Oba tábory čím dál častěji říkají, že východoevropské země už nemusí předstírat „zápaďáctví“. Prohlašují naopak, že mají právo vymezit si vlastní ekonomický systém a také svou definici Evropy. V tomto ohledu jde o odmítnutí vlivné představy transformace, jak byla původně etablována v Latinské Americe na začátku osmdesátých let.

Je zajímavé, že celý aparát transformace, jeho příběhy a ideje, které ho udržovaly při životě, je nyní pod palbou kritiky právě v těch místech, které teoretici světového systému nazývali semiperiferií, tedy v Latinské Americe, východní Evropě, východní Asii a Jižní Africe. Zároveň zde vidíme zásadní nesouhlas, a to z toho důvodu, že tyto transformace vytvořily nerovnosti. Jde tedy o globální fenomén. V Jihoafrické republice teď mladší generace Afrického národního kongresu říká, že Kongres rezignoval na kolektivní spravedlnost v momentě, kdy skončil apartheid. Měl prý žádat pozemkovou reformu či kolektivní ekonomická práva. Místo toho dostal Komisi pravdy a smíření, která sice odhalila některé viníky, ale neudělala dost pro zlepšení rasové a ekonomické nespravedlnosti. Tento konsenzus se tedy rozpadá po celém světě. Vidíme to i v nedávných protestech v Chile, kde demonstranti tvrdí, že diktatura nebyla nikdy překonána a pořád platí ústava i ekonomické struktury z této doby. Kritika transformace je globální a má svá regionální specifika.

Ve své knize zmiňujete, že mnoho demokratických přístupů, které byly populární mezi lidmi v roce 1989, jako přímá demokracie, dělnická samospráva nebo občanský aktivismus, bylo po roce 1989 spíše upozaděno a demokracie byla řízena shora. Má podle vás nějaké opodstatnění častý názor mezi lidmi ve východní Evropě, že jim revoluce byla ukradena?

To je těžká otázka. Na jednu stranu v tom je určitá historická pravda, na druhou stranu ale tento typ argumentů v současnosti instrumentálně využívá populistická pravice, která mluví o zrazených a nedokončených revolucích, ukradených konspiračními internacionalistickými liberálními elitami. Často to doprovází antisemitské náznaky. Necháme-li tuto politickou dimenzi stranou, je naprostá pravda, že celá představa změny stála na kontrole, deradikalizaci a vytvoření určitého typu transformace. To je patrné už na začátku osmdesátých let. Bývalí marxisté a levicoví aktéři v Jižní Americe začali navrhovat nová řešení, aby se zbavili pravicových vlád. Chtěli nalézt způsob, jak se vyhnout násilí, a hledali společnou řeč mezi režimními reformisty a umírněnou částí opozice. Z toho se postupně stává ona zavedená představa o transformaci. Tento typ změny podporovala například americká organizace National Endowment for Democracy. Do východní Evropy tak putovaly americké peníze, které měly tento typ pozic podporovat. Nejvíce peněz dostávala polská Solidarita, a to hlavně proto, aby se od některých levicových postojů, jako bylo například volání po sociální ekonomické spravedlnosti, posunula spíše k individuálním občanským právům. Kdybyste chtěl, mohl byste to vnímat jako mezinárodní spiknutí [smích].

V mnoha zemích ale samozřejmě neproběhla rozsáhlá občanská revoluce, i když tlak davů byl v některých momentech důležitý. Klíčová byla vyjednávání s režimem u kulatého stolu, motivovaná částečně strachem z návratu násilí a populistického národního sentimentu, který by se nedal kontrolovat, takže bylo potřeba změnu řídit shora. Michal Kopeček a Vítězslav Sommer ve svých nedávných publikacích upozorňují, že už v osmdesátých letech existuje ve východní Evropě určitá autoritářská expertní kultura, která se snaží společnost řídit seshora. A na jejím základě se pak budovala transformace devadesátých let. Například Leszek Balcerowicz, autor neoliberální ekonomické reformy v Polsku, říkal: „Ano, demokracie, jistě, potřebujeme ji pro lidskou důstojnost, ale jen pokud nestojí v cestě naší reformě.“ První transformační roky mají silnou autoritářskou dimenzi.

Obraz sametové revoluce v Česku je často prezentován jako boj úzkého okruhu disidentů, kterým se podařilo podkopat moc komunistického režimu. Jak důležitou roli sehráli v transformačním procesu mezi pozdním socialismem a neoliberalismem?

Neexistuje jeden sjednocující příběh, lišilo se to stát od státu. V některých zemích disidenti sehráli větší úlohu než jinde a tam, kde jako organizovaná skupina neexistovali, například v Rumunsku, nebylo s kým vyjednávat a revoluce se zvrhla ve strašné násilí. Je ale důležité říct, že mnozí disidenti začali prosazovat ústavní změny směrem k liberální demokracii až velmi pozdě. Mnoho z nich se odvolávalo na jiné tradice. Pro část to byl reformní socialismus šedesátých let, některé přitahovala kolektivistická agenda ekonomických a sociálních práv, jiní naopak vzhlíželi k rostoucímu neokonzervatismu pozdní studené války. Takže jednou z nejzajímavějších otázek je, jak se stalo, že poměrně velká část disentu nakonec podporovala takové uspořádání, které nakonec převládlo.

Jednou z nevýhod přístupu k dějinám východní Evropě jako dějinám provinčním je to, že podceňujeme globální vliv tohoto regionu. Disidenti hráli například zásadní roli v obnově ideje totalitarismu v osmdesátých letech. Ale to se netýká jen dopadů na západní partnery. Kim Christiaens a Idesbald Goddeeris například zkoumali nová spojenectví mezi polskou Solidaritou a chilskou opozicí proti Pinochetovi – jedni se vymezovali proti komunistické straně, druzí proti pravicovému diktátorovi. Přesto našli v antitotalitarismu společný jazyk, který podle nich překonával zastaralá rozdělení typu „fašismus versus antifašismus“ a „levice versus pravice“ během studené války. Takovéto vztahy přispěly k mezinárodním debatám a daly politickému boji nové významy. To je velmi důležitý posun v politické představivosti osmdesátých let.

Když Václav Klaus kritizuje dnešní ekologické hnutí před globálním publikem, používá termín „totalita“. V podstatě říká, že jeho zkušenost komunismu je podobná tomu, co se teď děje s klimatickou agendou…

To mě od Václava Klause nijak nepřekvapuje. On například přijel do Británie, aby podpořil Brexit Party. Stojí také za zmínku, že návrat k takovému jazyku je součástí širší pravicově populistické, libertariánské interpretace boje proti komunismu. Nejčastěji se projevuje právě v debatách o roce 1989. Tento příběh o roce 1989 dnes cirkuluje i mezi pravicovými libertariány a trumpovskými „intelektuály“ ve Spojených státech. Před několika týdny například dostala Maria Schmidt, jedna z hlavních ideoložek Orbánova režimu v Maďarsku, prostor v New York Times, aby přesně takovýto výklad roku 1989 nastínila. A když se podíváte na pravicové, libertariánské, populistické či trumpistické blogy, uvidíte, že tento nový příběh o osmdesátém devátém je všude. Jde zkrátka o širší mezinárodní pokus nově promyslet význam tohoto roku nejen pro východní Evropu, ale i pro celý západní svět. Hrdinný odpor vůči komunistické totalitě podle nich dnes může inspirovat a vytváří kontinuitu se současným bojem pravice proti tomu, co nazývá levicovou totalitou genderové ideologie, kulturního relativismu a kulturního marxismu. Rok 1989 je součástí globální kulturní války.

Vraťme se ke kořenům obratu k tržnímu kapitalismu ve východní Evropě. Ve své knize zmiňujete, že už od sedmdesátých let zde existovala tendence zahrnovat určité prvky tržního hospodářství do centrálně plánovaných ekonomik. Jak velkou roli v tom hrálo zadlužení států socialistického bloku?

Je zajímavé, že zadlužení není až tak důležité pro Československo. Pavel Szobi tvrdí, že si komunistické elity v Československu v sedmdesátých letech myslely, že mohou nadále užívat svých starých továren ze třicátých a čtyřicátých let, aby dohonily západní ekonomiky. Do tohoto sektoru tedy neinvestovaly tolik jako jejich sousedé s méně rozvinutým meziválečným průmyslem. Mnoho jiných východoevropských zemí si napůjčovalo ohromné množství levných petrodolarů po ropných krizích na začátku sedmdesátých let, aby zmodernizovaly svůj průmysl a mohly konkurovat na světových trzích. Zadlužení v tom hraje zásadní roli. Správa dluhů se stává naprosto klíčovým prvkem pro fungování nové formy finanční globalizace vedené Západem v sedmdesátých letech. To je něco, s čím východoevropské ekonomické elity nemají moc zkušeností a trochu s tím zápolí. Kapitálové toky a dluhy se stávají stále důležitější a přesouvají rozhodování o globální ekonomice na Mezinárodní měnový fond [MMF] a Světovou banku, které nemají v podstatě žádné východoevropské zastoupení. Málokdy se navíc zmiňuje, že dluhová krize probíhala ve stejné době i v Africe a Latinské Americe. Východoevropské země půjčily hodně peněz Kubě, různým africkým zemím a zemím Středního východu, aby se mohly rozvíjet. Jde o velmi komplexní síť dluhů. Západní instituce v tuto chvíli začínají najednou žádat peníze zpět od východoevropských, afrických i latinskoamerických zemí. Ty proto upřednostňují splácení západním institucím. Výsledkem je, že solidární vazby mezi těmito státy, které vznikly po druhé světové válce, byly narušeny a staly se mnohem méně důležité než splácení závazků západním věřitelům. To hrálo zásadní úlohu při opouštění představy o antiimperialistickém světě. A konečně, aby si s touto situací nějak poradily, vstoupily některé východoevropské státy do MMF. Rumunsko v sedmdesátých letech, Maďarsko v roce 1982. Pro ně to byla určitá „škola kapitalismu“, učily se, jak kapitalismus funguje, a někteří reformní komunisté se začali připravovat na změny, které měly nastat.

Solidarita mezi komunistickými zeměmi a třetím světem se tedy začala pomalu rozpadala právě kvůli těmto narůstajícím dluhům?

Ano, svět zadlužení vytváří mnoho komplexních a na první pohled bizarních ekonomických jevů. Jeden z mých oblíbených příkladů je NDR. Aby získala tvrdou měnu, začala stavět železnice v Iráku za pomoci levné čínské pracovní síly. Touto tvrdou měnou pak splácela dluh Bavorsku, které Východnímu Německu půjčilo peníze v osmdesátých letech. Jedná se o dobu, kdy se s pracovními migranty zachází ve východní Evropě různými způsoby. V Československu byl velký počet vietnamských migrantů. Přišli nejprve v rámci bratrské pomoci a měli zde být proškoleni, aby se pak mohli vrátit domů a pomáhat vietnamské revoluci jakožto kvalifikovaní pracovníci. Ke konci osmdesátých let už ale byli využíváni jako levná pracovní síla, a navíc mohli pomoct splácet dluh hostitelské země. Měli bychom také mít na paměti, že 37 tisíc Vietnamců bylo po roce 1989 z Československa vyhoštěno, stejně jako stovky tisíc dalších migrantů z globálního Jihu v jiných zemích východní Evropy. Spojené národy v té době informovaly o rasismu jakožto pohromě, která poskvrnila jinak vítané revoluce.

Tyto příklady jsou součástí většího příběhu definování východní Evropy coby součásti evropského prostoru, který je pevně ohraničený, křesťanský, bílý a mírumilovný. Jsou to ideje, které vycházely nejen od disidentů, ale také reformních komunistů. Děje se to už v roce 1980 v reakci na íránskou revoluci v předešlém roce a stále radikálnější saúdskoarabský salafismus osmdesátých let. Mnoho forem islamofobie, s nimiž se dnes setkáváme, stejně jako současné představy o rasově a civilizačně ohraničené Evropě mají své kořeny v období pozdní studené války. A to jak na Západě, tak na socialistickém Východě. A chci zdůraznit, že na Západě probíhají takřka stejné procesy. Obyvatele západní Evropy rádi říkávají „jasně, v evropském projektu je obsažený určitý výlučný rasismus, ale najdete ho především ve východní Evropě, ne tady“. Používají východní Evropu, aby si tím potvrdili svou vlastní „bílou nevinnost“. Domnívám se ale, že v osmdesátých letech existovaly podobné tendence na obou stranách železné opony.

Jinými slovy, socialistické země ve východní Evropě podporují antikoloniální hnutí po celém světě jen do té doby, než to pro ně začíná být ekonomicky nevýhodné, a naopak se nezdráhají obchodovat s režimy, proti kterým bojují?

V sedmdesátých letech ustupuje celá řada východoevropských států od přístupu založeného na politických sympatiích. Maďarský ústřední výbor v roce 1977 oficiálně upustil od upřednostňování obchodu se socialistickými zeměmi. Ale východoevropská účast na kapitalistickém zahraničním obchodě, kterou vlády často tajily před vlastní populací, dosahovala stále většího cynismu. Některé země východního bloku na počátku sedmdesátých let obnovily obchodní vztahy s Frankovým Španělskem, za což si vysloužily ostrou kritiku Komunistické strany Španělska. Během našeho výzkumu nás šokovalo, že značná část sovětských diamantů byla zpracována firmou De Beers v Jihoafrické republice v šedesátých letech. Polsko a Maďarsko začínají v osmdesátých letech, tedy za časů apartheidu, s Jihoafrickou republikou obchodovat také. Zatímco rok 1989 byl důležitým zlomovým bodem, nebyl určitě zlomem jediným. Samotné komunistické strany začaly své země připravovat na novou fázi kapitalistické globalizace, která začala už v raných sedmdesátých letech, dávno před revolucemi, které si tento rok připomínáme.

Z angličtiny přeložila Veronika Pehe.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies