Pevnost Bílá Evropa jako součást transformace roku 1989

Nová kniha britského historika Jamese Marka a kolegů nabízí globální pohled na události roku 1989. Odhaluje obavy ze sbližování západu a východu Evropy, které sdílely země třetího světa.

Třicet let od pádu komunismu ve východní Evropě je samo o sobě dostatečně velký mezník, který vybízí k bilancování a sepsání dalšího historického příběhu o tom, jak se všechno seběhlo. Postupný rozpad konsensu nad tím, jak a proč se dramatické události roku 1989 odehrály, však umožňuje podívat se na tyto události znovu, detailněji a z jiné perspektivy. Takový pohled nám nabízí zcela jiné odpovědi na otázky, co roku 1989 předcházelo a jaký byl jeho dopad.

Tohoto úkolu se chopil britský historik James Mark se spoluautory Bogdanem Iacobem, Tobiasem Rupprechtem a Ljubicou Spaskovsou. Výsledkem je jedna z nejdůležitějších publikací k tomuto tématu za uplynulá léta. Kniha 1989: A Global History of Eastern Europe (1989: Globální historie východní Evropy) překračuje značně limitovaný eurocentrický pohled na význam roku 1989 a nabízí širší globální perspektivu, jež odhaluje, že řada zemí třetího světa pohlížela na události v Evropě spíše s obavami, které se ve výsledku i naplnily.

Škola kapitalismu

James Mark se společně se svým týmem vrhl do archivů v zemích východní Evropy, ale i v afrických, asijských a latinskoamerických zemích, kde sledoval geopolitické, ekonomické, kulturní a společenské změny kolem roku 1989. Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe.

Temné aspekty evropské společnosti, jež se ve velké míře vyjevují v souvislosti s uprchlickou krizí, jako je rasismus, xenofobie a islamofobie, byly přítomné již v době východoevropské transformace kolem roku 1989.

Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. Tento koncept „dlouhé změny“, jak jej v knize autor nazývá, nedávno použil pro svoji kolektivní publikaci o československé cestě od pozdního socialismu k neoliberalismu také český historik Michal Kopeček.

Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. Rozhodnutí přijmout neoliberalismus jako novou formu ekonomického modelu však podle Jamese Marka nebylo pouhým importem ze Západu. Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Radikální ekonomická změna se podle mnohých socialistických ekonomů, například Andreje Lukanova v Bulharsku, Leszka Balcerowicze v Polsku nebo maďarského ekonoma Jánose Kornaje, měla odehrát v autoritářském režimu, který by ji pomohl uskutečnit důsledně. Ostatně není náhodou, že řada bývalých socialistických ekonomů a příslušníků elit z této bleskové ekonomické transformace výrazně těžila. V nových podmínkách se rychle zorientovali a dokázali přeměnit tehdejší politický a sociální kapitál v kapitál ekonomický. Spousta státních manažerů v různých zemích bývalého socialistického bloku získala během transformace za podivných okolností kontrolu nad svými bývalými podniky. Například Goran Radman, bývalý vedoucí socialistické mládežnické organizace v Jugoslávii, se stal ředitelem pobočky Microsoftu pro jihovýchodní Evropu. Michail Chodorkovskij se díky privatizaci stal nejbohatším mužem v Rusku, když ovládl několik menších firem. V osmdesátých letech přitom patřil k vedení místního komsomolu.

Obavy z přílišné demokratizace

Zásluhou disidentských skupin, které se staly v řadě socialistických zemí hlavní opoziční silou, nakonec došlo ke změně režimu demokratickou cestou. Jedině Rumunsko sklouzlo v této době ke krveprolití a násilí, což bylo podle Marka dáno tím, že zde neexistovala fungující organizovaná opozice, která by byla schopna změnu režimu vyjednat u kulatého stolu, jako se to povedlo v ostatních zemích. Inspirací pro tyto skupiny bylo předání moci ve Španělsku po Frankově smrti, která i přes pár dramatických momentů proběhla v poklidu. Takový průběh „dohodnuté změny“ však do budoucna znamenal možné problémy, jelikož pouze načas zakonzervoval politickou polarizaci společnosti, která hrozila, že dříve či později rozbije křehkou společenskou jednotu prvních porevolučních let a povede ke zpochybňování průběhu transformace.

Tři z autorů knihy: zleva James Mark, Bogdan Iacob, Tobias Rupprecht. Foto Agnieszka Wanat/ENRS.

 

Často se také opakuje, že porevoluční vývoj byl zmařenou příležitostí, kdy se demokratický systém mohl vydat daleko progresivnější cestou. Je pravda, že v té době byly mezi veřejností populární myšlenky jako samospráva podniků, širších zaměstnaneckých práv, přímé demokracie nebo občanského aktivismu. Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii. Liberální levice v Polsku se obávala návratu nacionalismu a křes´tanského fundamentalismu. V Maďarsku panovala obava z násilí antikomunistů vůči všem, kteří zapadali do jejich představ o komunistech zodpovědných za předchozí totalitu.

Návrat Pevnosti Evropa

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. Byť nikdo nezpochybňuje, že rasismus vůči černošskému obyvatelstvu byl silně přítomný v zemích východní Evropy i za komunismu, nová sjednocená Evropa, která již nebyla vázána k africkým zemím svými hospodářskými a ideologickými zájmy, se nebála dát svoji rasistickou stránku daleko víc najevo. Poválečná Evropa, rozdělená železnou oponou, hnala oba evropské tábory k hledání nových spojenectví a obchodních partnerů směrem ke globálnímu Jihu a komunistické elity počítaly se zapojením dekolonizovaných zemí Afriky a Asie do východního bloku, založeného na hodnotách postkolonialismu, respektive do Hnutí nezúčastněných států, které vzniklo v Jugoslávii v roce 1961. Od sedmdesátých let ale tento alternativní obraz Evropy nahrazovala touha po politicky a kulturně spojeném evropském prostoru. Pádem berlínské zdi se sice podařilo zbourat jednu zeď rozdělující Evropu, zároveň však vznikla nová a delší zeď, která se táhne ve Středozemním moři a odděluje Afriku od Evropy. Na této hranici pak zemřelo do dnešního dne mnohonásobně více lidí, v drtivé většině uprchlíci na potopených lodích, než u Berlínské zdi.

V téže době se znovu začíná objevovat pojem „Pevnost Evropa“, jejž mimochodem poprvé zavedli nacisté v roce 1944 v rámci své propagandistické mašinérie, která měla mobilizovat k obraně jimi ovládaného evropského prostoru před očekávanou spojeneckou invazí. Polský spisovatel Sławomir Mrożek napsal v polovině osmdesátých let fiktivní dopis Spojeným národům, kde si stěžuje na to, že Poláci nejsou bohužel dost „černí“ na to, aby jim tato instituce věnovala dostatečnou pozornost. Stěžoval si tak na to, že solidarita s Afrikou nahradila solidaritu s utrpením východoevropských národů pod komunistickým režimem. Už zde se podle autorů knihy buduje koncept tzv. rasismu naruby čili domnělého utlačování bílé rasy. Odvrácení se od globálního projektu s Jihem také nastartovalo proces odmítnutí islámu v evropském prostoru. Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“.

Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu. Všechny temné aspekty evropské společnosti, jež se ve velké míře vyjevují po finanční krizi roku 2008 a zejména v souvislosti s uprchlickou krizí, jako rasismus, xenofobie a islamofobie, byly podle autorů knihy přítomné již v době východoevropské transformace kolem roku 1989. V době, kdy takřka nekriticky oslavujeme třicet let demokracie, nabízí nová kniha Jamese Marka komplexní pohled na události roku 1989 a jejich globální dopad. Pokud skutečně chceme porozumět nástupu populistických hnutí, myšlenek neliberální demokracie a novým geopolitickým pohybům na světové mapě, je třeba konfrontovat se také s jiným narativem dějin roku 1989, než který z něj staví pouze oslavný pomník demokracii.

Autor je člen redakce Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies