Co nás mohou rozvojové země naučit o přístupu k pandemii?

V rozvojových zemích umírá na covid méně lidí než v tzv. vyspělém světě. Nelze to vysvětlovat pouze odlišným přístupem ke statistikám nebo mladší populací.

Foto CDC Global, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)

Evropa zůstává po devíti měsících koronavirové pandemie jedním z nejvíce zasažených regionů. Deset z dvaceti zemí s nejvyšším počtem úmrtí na milion obyvatel se nachází právě zde. Další desítku najdeme na obou amerických kontinentech. Nejhůře jsou na tom Spojené státy, které mají nejvyšší množství potvrzených případů a úmrtí na světě.

Většina Afriky a Asie se na druhou stranu zdá být ušetřena. Ze zemí, které hlásí úmrtí spojená s covidem-19, leží deset s nejnižším počtem úmrtí na milion obyvatel v těchto oblastech. Ale zatímco chyby a špatné úsudky, které při řešení pandemie projevují představitelé Velké Británie, podněcují neustálou kritiku, úspěch velké části rozvojových zemí zůstává bez větší odezvy a uznání.

Vysvětlení, proč jsou statistiky úmrtí v rozvojových zemích lepší, můžeme samozřejmě hledat v mnoha faktorech, jako jsou rozdílné přístupy k zaznamenávání úmrtí, mladý demografický profil Afriky, běžnější využívání venkovních prostor nebo možná i vysoké úrovně potenciálně ochranných protilátek získaných z jiných infekcí.

Schopnost vypořádat se s omezenými zdroji se složitými problémy je výhoda, která může být užitečná pro všechny, zvláště pak vzhledem k ohromnému dopadu pandemie na vysokopříjmové ekonomiky.

Statistická nejistota a biologické aspekty však nevysvětlují vše. Některým rozvojovým zemím se zjevně daří lépe díky tomu, že na covid-19 reagovaly dříve a důrazněji. Součástí jejich institucionální paměti je totiž vzpomínka na SARS, MERS a ebolu. Zatímco průmyslové země od začátku s pandemií zápasily, velká část rozvojového světa během pandemie naopak potichu prokázala pozoruhodnou připravenost a kreativitu. A přesto jim takzvané vyspělé země nevěnují příliš pozornosti.

Při pohledu na úspěšné strategie uvádějí novináři a politici převážně zkušenosti jiných bohatých zemí, jako například Německa nebo Nového Zélandu. Zjevná neochota poučit se od rozvojových zemí je hluché místo, kvůli kterému si vyspělé země nedokážou připustit, že místní znalosti „těch zaostalých“ mohou být stejně relevantní pro problémy „vyspělého“ světa.

Vzhledem k tomu, že různé epidemie budou pravděpodobně po celém světě čím dál běžnější, se tento přístup musí změnit. Od rozvojových zemí se můžeme hodně naučit, co se týká vedení, připravenosti a inovace. Otázkou je, co brání průmyslovým zemím v tom, aby se dokázaly od rozvojového světa poučit.

Dobré vedení není na škodu

Příklad afrických zemí naznačuje, že když jde o zvládání infekčních nemocí, je nejlepším učitelem zkušenost. Každotýdenní zpravodaj Světové zdravotnické organizace o aktuálních epidemiích a jiných nouzových situacích ukazuje, že na konci září řešily země subsaharské Afriky 116 probíhajících případů infekčních chorob, 104 propuknutí nákaz a dvanáct stavů humanitární nouze.

Pro africké země není covid-19 ojedinělý problém. Řeší se společně s horečkou lassa, žlutou zimnicí, cholerou, spalničkami a jinými nákazami. Díky této odbornosti jsou tyto země více ve střehu a ochotnější nasadit omezené zdroje, aby izolovaly ohniska dříve, než se nákaza rozšíří. Jejich pravidla lze nejlépe shrnout takto: jednat rozhodně, jednat společně a jednat okamžitě. Když jsou zdroje skromné, tak jsou omezení a prevence nejlepší strategie.

To je patrné na tom, jak rychle africké země reagovaly na covid-19, ať už šlo o rychlé uzavření hranic nebo o prokázání silné politické vůle proti viru bojovat. Zatímco Británie váhala a jako náměsíčná nakráčela pandemii do náruče, na Mauriciu (desátá nejhustěji osídlená země na světě) začali prověřovat přílety a návštěvníky z vysoce rizikových zemí posílat do karantény už dva měsíce předtím, než vůbec identifikovali první případ nákazy v zemi.

A do deseti dnů od okamžiku, kdy Nigérie 28. února ohlásila svůj první případ, zřídil prezident Muhammadu Buhari pracovní skupinu, aby řídila izolaci země a dodávala informace o průběhu pandemie nejen jemu, ale všem občanům země. Porovnejte si to se Spojeným královstvím, kde byl první případ odhalen 31. ledna. Britský akční plán pro boj proti covidu byl ohlášen až začátkem března. Premiér Boris Johnson se mezitím ani nenamáhal přijít na pět mimořádných schůzí, kde se měly řešit problémy související s pandemií.

Afričtí lídři také deklarovali ochotu ke spolupráci, což je dědictví východoafrické epidemie eboly mezi lety 2013 a 2016. Tato epidemie prokázala, že infekční nemoci nedbají na hranice, a vedla k tomu, že Africká unie vytvořila Africká centra pro kontrolu a prevenci nemocí (ACDC).

V dubnu ACDC spustila Partnerství pro akceleraci testování na covid-19 (PACT), které pracuje na zvýšení testovací kapacity a školení a na rozmístění zdravotníků po celém kontinentu. Nigérii již ACDC poskytla laboratorní vybavení a testovací činidla a vyslala pracovníky v oblasti veřejného zdraví Afrického dobrovolnického zdravotnického sboru, aby bojovali proti pandemii po celém kontinentu s využitím poznatků, které získali v boji s ebolou.

Africká unie rovněž vytvořila celokontinentální platformu pro obstarávání laboratorních a zdravotnických zásob: Africkou platformu pro zdravotnické zásoby (AMSP). Členským státům umožňuje nakupovat certifikované lékařské vybavení, například diagnostické soupravy či osobní ochranné prostředky, se zvýšenou efektivitou nákladů pomocí hromadných nákupů a zdokonalené logistiky. To zároveň zvyšuje transparentnost a rovnost mezi členy tím, že tak snižuje konkurenci u stěžejních zásob. Porovnejte s podloudnými taktikami, jichž využívají některé vyspělé země, když spolu soutěží o zásilky zdravotnického vybavení.

AMSP není unikát. Evropská unie má podobnou platformu – Dohodu o společném zadávání zakázek. Pomalý rozběhpomalé a příliš byrokratické procesy nicméně dovedly některé země k vytvoření paralelních aliancí ve snaze zajistit si přístup k budoucím vakcínám. AMSP se tomuto osudu vyhnula díky tomu, že Africká unie svěřila vytvoření platformy do rukou privátního sektoru pod vedením zimbabwského miliardáře Striveho Masiyiwy. Ten nashromáždil odborné znalosti potřebné k rychlému vývoji dobře fungující platformy, přičemž využil svých kontaktů a podniků napříč digitálními a telekomunikačními odvětvími.

To přispělo k popularitě AMSP u prodejců a vytvořilo vysokou poptávku ze strany členských států. V současnosti se plánuje rozšíření přístupu platformy do nemocnic a místních úřadů, které schválily členské státy, a zahrnutí další pomoci od dárců, například od Nadace Billa a Melindy Gatesových či Nadace MasterCard. Opět se ukázalo, že rozhodnost a silné vedení plodí ovoce.

Pevného vedení ve vztahu ke covidu-19 si můžeme povšimnout nejen u afrických zemí. Vietnamská vláda si získala ze všech stran chválu za svou jasnou a poutavou zdravotní kampaň. Ta byla úspěšná jak při sjednocování země, tak při shánění prostředků, které byly potřeba, aby se virus dostal pod kontrolu.

Vietnam také ukázal, že dobré vedení vyžaduje schopnost poučit se z minulosti. Vypuknutí SARS v roce 2003 vedlo k významným investicím do infrastruktury zdravotnictví s průměrným ročním navýšením výdajů na veřejné zdravotnictví mezi lety 2003 a 2016 o devět procent. To dalo Vietnamu náskok během raných fází pandemie.

Zkušenost Vietnamu se SARS také přispěla k přípravě efektivních strategií pro omezení šíření viru, které čítaly karanténní opatření založená spíše na výši rizika kontaktu než na projevených symptomech. Těžce postižené země jako Spojené království, které již před lety obdrželo varování, že jeho pandemická připravenost není v nejlepší kondici, by měly začít naslouchat a vzít to na vědomí. Vietnam má jeden z nejnižších počtů obětí na životech způsobených covidem-19.

Podívejme se také na Uruguay. Tato země má nejvyšší procento lidí nad 65 let v Jižní Americe, převážně městské obyvatelstvo (pouhých pět procent Uruguayců nežije ve městech) a těžko kontrolovatelnou pozemní hranici s Brazílií, takže je horkým kandidátem na to, stát se ohniskem infekce. Přesto se jí podařilo potlačit nákazu bez vynucování plošné karantény.

Součástí úspěšné reakce byly strategie včasného agresivního testování a také jistá pokora, která se projevila například tím, že pro tyto země nebyl problém požádat Světovou zdravotnickou organizaci o informace o osvědčených postupech. Společně s Kostarikou představila Uruguay dočasné snížení platů nejlépe placených úředníků, aby tím pomohla financovat pandemickou odezvu. Toto opatření bylo v parlamentu jednomyslně přijato a přispělo k vysoké úrovni společenské soudržnosti.

Silné vedení samozřejmě nebylo vidět jen u zemí globálního Jihu (NěmeckoNový Zéland dosáhly skvělých výsledků) a stejně tak ne všechny jižní země prokazují efektivní vedení (vezměte si třeba Brazílii). Ale výše zmíněné příklady ukazují, že dobré vedení – jednat rozhodně, jednat společně a jednat okamžitě – může částečně vyvážit to, že se země potýká s relativním nedostatkem zdrojů. 

Více je někdy méně

Říká se, že nouze je matkou všech vynálezů – tam, kde je nedostatek peněz, nahrazuje je důmyslnost. To platí během covidu stejně jako kdykoli v minulosti – a to je další myšlenka, která by mohla vyspělý svět obohatit.

Senegal začal na počátku pandemie vyvíjet desetiminutový test na covid-19, jehož provedení stojí méně než dolar a nevyžaduje náročné laboratorní vybavení. Vědci ve Rwandě zase vyvinuli chytrý algoritmus, který jim umožnil otestovat spoustu vzorků najednou jejich sloučením. To snížilo náklady a vytížení, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že se otestovalo více lidí a vytvořil se lepší obrázek o stavu nákazy v zemi.

V Latinské Americe si vlády osvojily technologii, která monitoruje případy covidu-19 a rozesílá informace o veřejném zdraví. Kolumbie vyvinula CoronApp, která umožňuje občanům dostávat každodenní zprávy od vlády a sledovat, jak se virus v zemi šíří, aniž by na to čerpali data. Chile vytvořilo nízkonákladový, nepatentovaný test na koronavirus, což umožnilo dalším zemím s omezenými zdroji z této technologie těžit.

Příklady podnikavosti a vynalézavosti globálního Jihu nejsou omezeny na pole biomedicíny. V Ghaně změnil bývalý pilot, jehož společnost se specializuje na postřik plodin, funkci svých dronů a vyslal je, aby vydezinfikovaly trhy pod širým nebem a jiná veřejná prostranství. Tímto způsobem zvládly drony rychle a levně provést práci, která by jinak šesti lidem zabrala několik hodin. A v Zimbabwe nabízejí online potravinářské start-upy prodejcům potravin nové možnosti, jak si udržet zákazníky, kteří se zdráhají chodit nakupovat osobně.

Přestože by se dalo namítnout, že jde o vhodně zvolené pozitivní příklady, zmíněná opatření názorně poukazují na schopnosti vynalézat v podmínkách nedostatku – známé pod pojmem „střídmá inovace“. Dokazují, že levná a improvizovaná řešení mohou pomoct se složitými problémy a že střídmé inovace nemusejí nutně znamenat nouzová řešení.

Schopnost vypořádat se s omezenými zdroji se složitými problémy je výhoda, která může být užitečná pro všechny, zvláště pak vzhledem k ohromnému dopadu pandemie na vysokopříjmové ekonomiky. Řešení přicházející z rozvojových zemí mohou nabídnout mnohem lepší poměr cena–výkon než spletitá a drahá řešení předkládaná v zemích, jako je Spojené království.

Proč bychom se neřídili těmito příklady?

Současná pandemie je další varovné znamení. Vlády po celém světě věděly už od dob eboly a ziky, že potřebují posílit agendu „globální připravenosti“. Často se říká, že pokud jde o pandemie, tak je svět právě tak silný jako jeho nejslabší článek.

Celosvětové jednání nicméně vyžaduje, abychom přesáhli národní zájmy a ztotožnili se s potřebami ostatních. Říkáme tomu „globální solidarita“. Na rozdíl od solidárních vztahů uvnitř národních států – které jsou založeny na sdíleném jazyce, dějinách, etnicitě a tak dále – musí globální vztahy přijmout vzájemnou provázanost různorodých hráčů. Globální solidarity je obtížné dosáhnout, protože se musí přizpůsobit odlišnosti, spíše než že by se opírala o podobnost. 

Pandemie nám ukázala, proč globální solidaritu potřebujeme. Kvůli globalizaci jsou země vzájemně propojené, a to jak ekonomicky, tak biologicky. A přesto převažovaly v posledních měsících spíše izolacionistické postoje. Jednotlivé země místo toho sledují DIY strategie: od Spojených států, které přestaly financovat Světovou zdravotnickou organizaci, až po Spojené království, které odmítlo účast na Dohodě o společném zadávání zakázek Evropské unie. V takovémto introspektivním kontextu není divu, že vyspělé země nezvládají využít lekcí z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Není to popírání faktu, že i mimo globální Sever existují znalosti a expertiza; spíš prostě takové znalosti nejsou považovány za relevantní vzhledem ke strukturálním rozdílům mezi takzvaným rozvinutým a rozvíjejícím se světem. V návaznosti na to můžeme zvážit následující poslední příklad.

Mezi koncem dubna a koncem června se samotné Nadaci pro místní rozvoj sídlící v provincii Sindh v Pákistánu podařilo snížit šíření nákazy v regionu o více než osmdesát procent. Dokázala to zapojením místních komunit prostřednictvím informačních kampaní a hygienických opatření. Kroky na komunitní úrovni byly také úspěšně podniknuty v Konžské demokratické republice nebo Sieře Leone. Během vypuknutí epidemie eboly zdejší státní správa místo toho, aby se spoléhala na technologie a aplikace, školila místní v trasování kontaktů.

Tyto strategie na komunitní úrovni prosazovali odborníci z industrializovaného světa včetně Spojeného království. A přesto zůstávají tyto osvědčené nízkonákladové postupy ve vysokopříjmových zemích podvyužívány. Přehlížejí je ve prospěch řešení pomocí špičkových technologií, které se ovšem zatím neprokázaly jako účinnější.

Jak ukazuje tento příklad, problém spočívá v přetrvávajícím všudypřítomném narativu globálního zdravotnictví, který vykresluje průmyslové země jako „vyspělé“ ve srovnání se „zaostalým“ nebo „chudým“ rozvojovým světem, jak to popsal Edward Said ve své slavné knize Orientalismus. Neschopnost Evropy poučit se od rozvojových zemí je nevyhnutelným důsledkem historicky zakořeněných příběhů o rozvoji a zaostalosti, podle kterých se takzvaný vyspělý svět nemá čemu učit a je povolaný k tomu, aby učil ostatní.

Ale pokud si z pandemie covidu máme něco odnést, pak to, že si tato doba vyžaduje, abychom přehodnotili svá vnímání vědomostí a expertizy. Druhá vlna už přichází do Evropy. Mnoho zemí na jižní polokouli je stále uprostřed té první. Agenda globální připravenosti, kterou mnozí skloňují, bude vyžadovat reakce velice odlišné od těch, kterých jsme zatím byli svědky, a globální solidarita a spolupráce by měly být na prvním místě. Rozumným začátkem by bylo, aby se „vyspělé“ země zbavily své zažité představy o tom, že jsou na všechno nejlepší odborníci; aby dokázaly přistupovat s pokorou ke spolupráci se zeměmi, kterými se obyčejně nezaobírají, a aby se od nich poučily.

Z anglického originálu What developing countries can teach rich countries about how to respond to a pandemic, publikovaného na webu The Conversation, přeložil Dan Kotecký.

Autorka je výzkumnice a poradkyně v oblasti etiky globálního rozvoje na Oxfordské univerzitě. 

Autor pracuje v oblasti rovného přístupu ke zdravotní péči na Univerzitě George Washingtona. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies