„Dědictví se nám dnes líbí víc, protože zapadá do toho, jak devadesátky zjednodušeně vidíme. Cítíme tam buranskost a to, jak se dávají cenovky i na věci, jako je třeba přátelství. Proto ten film dnes doceňujeme. Tehdy se kritici snažili přispívat k budování režimu a Věru Chytilovou vnímali jako někoho, kdo nepochopil nové poměry. Její boj proti privatizaci Barrandova nebo angažmá proti radaru je v tom postoji utvrzovala,“ říká Zbyněk Vlasák, editor knihy Autorka neklidu. Věra Chytilová očima české kritiky. „Na premiéře Dědictví byl i Václav Klaus – a nelíbilo se mu to. Myslím, že se proti tomu hned vymezil.“
Vlasák v rozhovoru rekapituluje, jak byla nejvýraznější česká filmařka vnímána kritiky ve svém slavném období v šedesátých letech, velmi silném normalizačním období, v devadesátých letech, kdy ji většina kritiků nenáviděla, a nultých letech, kdy se o ni veřejnost už zajímala o poznání méně. Jeho kniha je sborník, který přináší jak uznalé statě intelektuálů jako A. J. Liehm nebo Ivan Klíma, tak i jedovaté texty Andreje Stankoviče nebo odsudky Mirky Spáčilové. V závěru pak autor rekapituluje filmy Věry Chytilové a jejich kritické přijetí v rozhovoru s kritiky Kamilem Filou a Jindřiškou Bláhovou a dochází také na nejrůznější témata spojená s filmařkou, československou novou vlnou i zdejším filmem obecně. V Popu rozebíráme některá z nich, například autorčino moralizování, kritičnost vůči všem dobám a režimům, ale také její feminismus.
Zbyněk Vlasák oceňuje Věru Chytilovou především jako autorskou solitérku, která dokázala do české kultury v každé době přinášet nové impulsy. „Byla zakládající osobností československé nové vlny, dokázala i v sedmdesátých a osmdesátých letech objevit novou podobu svého autorského rukopisu navzdory společenským poměrům. A to samé i v devadesátých letech, i když to tehdy bylo těžké z jiných důvodů. To je pro mě na ní to nejzajímavější. A právě proto, že procházela proměnami, zůstávala solitérkou.“