Štěstí neúspěšných a hyperfeudalismus rozvážkových služeb

Co mají společného donáškové služby, středověk a karnevalové slavnosti? Všechny tři fenomény můžeme najít v nové umělecké intervenci Jonáše Strouhala.

Foto Peter Sit. Použito se svolením autora

Necelý měsíc pracoval Jonáš Strouhal pro rozvážkovou službu Wolt v Bratislavě. Přespával v příměstském lesíku na sídlišti Petržalka a každý den se snažil realizovat minimálně tři objednávky. Z každé získá kurýr tři eura. Z první objednávky zaplatí daně; z druhé naplní fond oprav a nákupu vybavení; třetí mu pak zůstane na jídlo. Součástí tohoto projektu byla pečlivá příprava a výzkum pracovních i životních podmínek pracovníků rozvážkových služeb. Podobně jako v případě jiných Strouhalových akcí nejde ani o sociální umění, ani o performance, ale spíš o průzkum politických podmínek dnešního života a o zásah naší imaginace. Jde o to přimět nás vidět a cítit jemnější záhyby a odstíny současných mocenských mechanismů i životních strategií a snad také o netradiční vyprávění, stejně tak osobní jako celospolečenské, podivně fantaskní i nepříjemně realistické.

Samotné téma je symbolické a aktuální. Náš svět je čím dál více propletený sítěmi, platformami či řetězci provázaných aktivit. Většinou s nimi máme zkušenost konzumenta, toho, kdo je na konci distribučního cyklu a čeká na objednané zboží. Ale celá společenská situace a její struktura jsou mnohem více symbolické v případě lidí, kteří se starají o infrastrukturu těchto sítí. Především skladníci v logistických centrech a řidiči pracující pro rozvážkové platformy jsou nenápadnými hrdiny dnešního systému, který jim poskytuje náročné podmínky odpojené od dřívějších zajištěnějších forem práce, zatímco oni ho drží vchodu.

Novodobí žoldnéři neputují od jedné bitvy k druhé, ale od restaurace k zákazníkovi, opět odkázáni jen sami na sebe.

Nové služby a konzumní možnosti proto nenabízejí jen komfort nakupujících a novou „gig ekonomii“ práce. Důležité je především to, jak se v procesu znatelně urychleném pandemií covidu sítě a svět technologií či médií stále intimněji proplétají se světem lidí, s jejich vztahy, komunikací nebo časem. Přitom nejde jednoduše klást technologii proti lidem, kulturu vůči přírodě, nové proti tradičnímu. Člověk je technickou bytostí a vyvíjí se spolu s technikou už od té doby, kdy vytvořil jazyk, pěstní klín nebo představu času a jeho organizaci. Svět techniky je ale stále autonomnější, vázaný osami korporátního zisku, ekonomií informací a pozornosti nebo logikou a síťovým efektem platforem. Zároveň je ale také stále vzdálenější světu lidí a jejich skutečným starostem. Nejde jen o existenci celoplanetárních infrastruktur, pro které můžeme hledat řadu atraktivních výrazů („Zásobník“, „kosmotechnika“, „kapitalismus platforem“), ale spíše o to, jak jednoduše jsme přistoupili na řadu paradoxů a rozporů současného světa. Zvykli jsme si na realitu systémové chudoby a masového rozšíření iPhonů, na stále megalomanštější cíle miliardářů (SpaceX, Blue Origin, Meta) a šířící se ekonomickou nejistotu, na společnost konzumentů a pracovníků konzumní infrastruktury.

Ideologie rozvážkové služby

V roce 1978 napsal Václav Havel svůj asi nejznámější esej Moc bezmocných. Objevuje se v něm symbolická postava vedoucího obchodu se zeleninou, který jako součást své práce vyvěšuje do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“. Podle Havla je tato věta znakem, který má dva různé významy zároveň. Samotný zelinář je celkem lhostejný k doslovnému významu. Nemá potřebu říkat kolemjdoucím, že chce, aby se proletáři všech zemí spojili. Vyvěšením transparentu spíše deklaruje: „Já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno; je na mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem poslušný, a mám proto právo na klidný život.“ Toto přízemní sdělení přitom podle Havla nelze říct otevřeně (je ponižující), musí se krýt něčím „vysokým“. Tím je ideologie, která drží pohromadě jazyk a každodennost společnosti – to, co se říká, a to, jak se žije. „Ideologie jako zdánlivý způsob vztahování se ke světu, nabízející člověku iluzi, že je identickou, důstojnou a mravní osobností, a usnadňující mu tak jí nebýt; jako atrapa čehosi ‚nadosobního‘ a neúčelového, umožňující mu obelhat své svědomí a zamaskovat před světem a před sebou samým své pravé postavení a svůj neslavný ‚modus vivendi‘.“

Dnes je situace nepochybně jiná. Bohužel jí však česká společnost stále rozumí díky jednoduchému vyprávění, podle kterého jsme v roce 1989 vystoupili ze světa ideologie a otevřeli dveře do světa svobody, v němž už nepotřebujeme žádné slogany a každý si může říkat, co chce. Havlův zelinář je odsunut do vzdálené minulosti, kterou zatlačuje a zjednodušuje čím dál tím širší plejáda funkcí, manažerských pozic a pracovních zařazení.

Jdu si vyzvednout zásilku od řidiče Woltu. Nemohu si nevšimnout firemní bundy a úsměvu, který zmizí jen v případě, že mu nenabídnu spropitné. Vím, že jeho chování, způsob komunikace, organizace času, nebo dokonce požadavky na osobní hygienu jsou určené interními pravidly platformy, že absolvoval vstupní školení a je pod dohledem samotné aplikace a hodnocení uživatelů (včetně mě). Tato pravidla a principy přitom nejsou navržené pouze pro hladký průběh rozvážky a spokojenost zákazníků, ale především pro úspěch a konkurenceschopnost platformy. Při plnění těchto cílů se přitom korporace mohou spolehlivě opřít o co možná nejnižší finanční ohodnocení zaměstnanců za předpokladu, že stále ještě budou loajálními a spolehlivými pracovníky. Právě proto je tu takový důraz na dohled a postih pracovníků, kteří některé z pravidel nedokáží splnit nebo objednávky dovážejí se zpožděním.

Těžko hledat intimnější vyjádření současné ideologie výkonu, odolnosti, zásluhovosti a kompetitivnosti. Nejde tedy jen o ekonomickou efektivitu, ale také o přijetí politických a životních priorit. Včasné doručení, efektivita, ale i úsměv, slušnost a spolehlivost jsou hodnoty, skrze které mi ideologie dává možnost zapojit se do světa přesně tím způsobem, o kterém uvažoval Havel. Nejde o přímé přihlášení se k té či oné ideologii, ale spíše o „panoráma každodennosti“, o běžné fungování reality, jehož ideologický podtext vnímáme tím méně, čím bezproblémověji funguje.

Z akce Jonáše Strouhala. Foto Peter Sit. Použito se svolením autora

Vypnout appku

Cílem Havlova eseje ale není jen kritika dobové ideologie. Jde také o obhájení života na ní nezávislého, nebo dokonce „života v pravdě“. Ten je protikladem „života ve lži“, ke kterému byl donucen zelinář. Život je pro Havla sférou plurality a nepravděpodobného, stojící proti (posttotalitní) moci, která se snaží o nastolení uniformity a vlády co nejpravděpodobnějšího. Sám Havel si přitom uvědomuje souvislost tohoto problému podvolení se moci s konzumní společností i s obecnějším problémem moderních společností. Tedy nejen těch, které byly na východě, ale i těch západních. Připomíná, že parlamentní demokracie nejsou jednoduchou zárukou důstojného a svéprávného postavení jednotlivců. Předpokladem onoho života v pravdě je podle něj „existenciální revoluce“, návrat k autenticitě a lidskému řádu.

Esej Moc bezmocných jistě obsahuje značné množství idealismu – nebo naděje v abstraktní ideál života v pravdě. Možná právě kontrast tohoto jazyka se současnou pragmaticky agresivní společností výkonu nás může varovat. Nevím, jestli jsme se od roku 1978 v něčem přiblížili životu v pravdě. Možná, že Moc bezmocných neiniciovala žádný konkrétní politický plán, ani nedokázala hlubším způsobem ovlivnit vývoj české společnosti po roce 1989. Nastínila však velmi důležitý způsob, jak nahlížet politické předpoklady každodennosti a fungování systému a také jak proti nim bojovat. Moc bezmocných samozřejmě spočívá v odmítnutí očekávání, která na mě moc klade. Mám přestat dávat ideologická hesla do výlohy svého obchodu.

Kurýři sami obvykle uvádějí, že hlavním důvodem, který je motivoval k tomuto druhu práce, je svoboda rozhodování o tom, kolik chtějí zakázek nebo kdy zapnou a vypnou aplikaci, která jim je přiděluje. Evidentně tedy dnes nestačí „vypnout appku“. To mi nezaručí ani smysluplně strávený čas (život v pravdě), ani schopnost cokoli se systémem dělat (moc bezmocných). Jde o to přijít s vizí toho, co budu vlastně dělat, až appku vypnu. V sázce je můj život, tedy něco, co samotnou práci pro platformy nezbytně přesahuje. Ale paradoxně právě vyzkoušet si tuto práci, její náročnost, stres a limity, nás může motivovat k přemýšlení o čase mimo platformy a prekarizovanou práci, o tom, že jiné vztahy a jiná společnost jsou možné.

Z akce Jonáše Strouhala. Foto Peter Sit. Použito se svolením autora

Nenápadný půvab středověku

Umění s sebou vždy neslo tento neustále oddalovaný příslib jiného, lepšího světa. Může spočívat už v samotných obrazech a příbězích, které posouvaly naše myšlení i cítění jinam, nebo v přímé snaze přesunout umění do života a naopak jako v případě avantgardy. Dnes jsme nepochybně střízlivější. Moc dobře víme, jak je samotný provoz umění závislý na penězích a jak neúprosně je celá stavba světa umění hierarchická – navzdory svým diskursům péče, solidarity, dekolonializace, ekologie a rovnosti. Stále častěji se ptáme, co umění vlastně dělá – kromě vytváření výstav a objektů. Na jak dlouho jsme ochotni neustále odkládat příslib toho, že se umění zasadí o lepší, spravedlivější, pluralitnější nebo prostě jinou společnost, a místo toho se vracet k našim individuálním perspektivám, starostem a kariérám?

Aktivity Jonáše Strouhala jsou výjimečné právě proto, že i když pracuje s výbušnými a atraktivními tématy, nikdy nedělá úkrok k běžné umělecké produkci. Stejně tak lze v každé jeho aktivitě vidět ohledávání možností toho, jak vůbec dělat umění, jak se vztahovat k současné společnosti a jejím nejbolavějším místům. V případě jeho práce pro platformu Wolt tak nejde jen o vyzkoušení si samotné práce, o jednoduchou kritiku kapitalismu sítí, ani o etnografii pracovníků takzvané gig ekonomie. Opět se dostává na hranu osobního a společenského, udržitelného a vyčerpávajícího. Při své práci pro rozvážkovou síť Strouhal přespával sám s pepřovým sprejem ve velmi frekventovaném lese, zkoušel různou časovou i stresovou zátěž práce, ale využil také kostým jakéhosi středověkého nevolníka. Čapka, přes ni hábit se špičatou kápí, ale i držák na mobil, hydrovak nebo nutriční suplement Mana jsou nejen vybavením, ale také alegorií zbroje současného žoldnéře. Už ve středověku se samozřejmě námezdní vojáci museli sami starat o veškeré své vybavení. Někteří chtěli zvýšit šanci na přežití i komfort svého života na cestách, a tak neustále zlepšovali a opravovali svoji zbroj. Dnešní kurýři také buď jezdí na sdíleném kole a za vybavení neutrácejí, nebo naopak investují do výbavy či rovnou šetří na drahé elektrokolo s úložným prostorem, vyvinuté právě pro kurýry.

Naše politická i estetická představivost je provokována velmi nejednoznačnou otázkou, zda dnes nežijeme v nějakém turbofeudálním řádu, v němž je práce vyvázaná z tradičních ochranných sítí (pracovní smlouva, sociální zákonodárství, odbory, osobní kontakt s nadřízeným) a nabízí stále méně možností smysluplné osobní realizace. Novodobí žoldnéři neputují od jedné bitvy k druhé, ale od restaurace k zákazníkovi, opět odkázáni jen sami na sebe.

Zajímavá je také zvláštní atraktivita středověké společnosti. Od nedávno uvedeného snímku Duna přes počítačové hry, ve kterých je medievální survival jedním z aktuálně nejúspěšnějších žánrů, až po Strouhalovu aktivitu. Jako by nám svět zemědělství, nevolníků a rytířů byl blízký, pochopitelný. Naopak svět buržoazie, cíl tradiční kritiky kapitalismu, je nepříjemně ambivalentní, a možná i příliš spojený s komfortem zákazníků rozvážkových služeb, jakýchsi prekarizovaných potomků maloburžoasie. Jako bychom skrze něco vzdáleného museli prohlížet mocenské podmínky, které jsou tak blízké jako dostupnost mého příštího oběda.

Z akce Jonáše Strouhala. Foto Peter Sit. Použito se svolením autora

Svoboda prekariátu

Středověká imaginace přitom není jen temná. Můžeme si všimnout třeba bohaté festivalové a smíchové kultury, jak ve své knize ukazuje Michail Bachtin, ale také absence různých omezení moderního života – především naší organizace času. V tomto ohledu lze návrat k námezdní práci bez jednoznačného vztahu k zaměstnavateli vnímat jako jistou formu svobody. Je na vás, zda chcete vydělat přes sto tisíc korun měsíčně, dosáhnout na firemní bonus za počet doručených zakázek a věnovat práci doslova veškerý čas, nebo splnit vlastní finanční limit, který pokryje základní životní náklady a poskytne vám tolik volného času, o jakém se může i zaměstnanci na půlúvazek jen zdát. Samotná práce pro rozvážkové služby tak není jen symbolem prekarizované práce, ale také svobody prekarizovaných. Pro velké množství lidí je prostě únikovou cestou ze současné agresivní kultury práce, která nezahrnuje jen korporátní kulturu, nudu, toxické vztahy nebo open office, ale třeba i ponižující proces hledání práce.

Strouhalův projekt i samotná pozice kurýrů nám připomínají, jako moc dnešní práce představuje formu sociální kontroly, a také stále více se rozevírající nůžky mezi salariátem a prekariátem. První skupina nejenže staví na trvalé práci se všemi jistotami, které umožňuje, od zaměstnaneckých benefitů až po samotný prostor kanceláře, ale velmi často přijímá práci a kariéru jako hlavní osu života a seberealizace. Ostatní se ocitli v situaci mimo jednoznačně definované pracovní vztahy, ať již jde o nezaměstnané, lidi zasažené stále se zvyšujícím ekonomickým tlakem, osoby samostatně výdělečně činné nebo pracovníky takzvané gig ekonomie. Přitom nejde jen o nové technologické možnosti kapitalismu platforem. Zdá se, že stále více lidí je ochotných vyměnit jistoty salariátu za svobodu prekariátu. Každá doba samozřejmě měla své freelancery a žoldnéře, ale tváří v tvář současnému trhu práce musíme novým způsobem uvažovat nad otázkou jistot, úniku i svobody.

Samotné slovo svoboda se však stalo politickým stejně jako marketingovým zaklínadlem. Také Jonáš Strouhal nezůstává ani u kritiky práce pro platformy, ani u obhajoby samotných kurýrů a jejich svobody. Metaforizuje jednotlivé prvky a limity životní situace současného žoldnéře, včetně přespávání v městské džungli Pečnianského lesa s jeho bujarým a nebezpečným životem. Svoboda, ať již ve formě vyprázdněného liberální snu („dělat co chci“) nebo ve formě úniku z kanceláře, je jen prostředkem, a nikoli cílem.

Štěstí neúspěšných

Naše vztahy a aktivity – to, co děláme – vždy nějak legitimizují a přibližují (kulturní, ekonomické, mocenské) podmínky, ve kterých se naše jednání odehrává. Při práce v korporátním prostředí musíme do určité míry přijímat jeho hodnoty a principy. Problémem je, zda máme vůbec na výběr. V době Havlova zelináře byla moc konsolidovaná komunistickým režimem. Ti, kdo nebyli jeho součástí, měli pouze moc bezmocných, možnost odmítnout přistoupit na podmínky dané společnosti. Nemyslím si, že by situace dnes byla jednodušší, spíše naopak. Systém, který natolik pronikl naši každodennost, naše ambice, vize a hodnoty, je o to složitější odmítnout. Možná, že ani tolik nejde o samotnou moc, ale spíše o uhájení možnosti, že život naplněný seberealizací, svobodou nebo štěstím může vypadat úplně jinak, než jak nám ho nabízí současná společnost v náborových videích, motivačních přednáškách, manažerských knihách a reklamách na pleťové krémy.

Možná, že život středověkého rolníka, noci v sídlištním lesíku, schopnost vykouknout ze své bubliny nebo snaha dělat umění navzdory jeho běžnému provozu obhajují a provokují těmito možnostmi víc než aktivismus, akademické diskuse, angažovaná bienále nebo čirá deziluze ze současných společenských podmínek. Svět kurýrů rozvážkových služeb tak nemusíme vidět jen jako sféru datakorporací, ekonomického nátlaku nebo sociálního znevážení. Možná má vedle prekérních podmínek také svoji vlastní kulturu a snad i imaginaci. Koneckonců středověk je mimo jiné i dobou smíchu a karnevalu, osvobozené tělesnosti a podivností, jak ukazují třeba (byť sami již víc renesanční) Rabelais, Cervantes nebo Shakespeare. Nic není tak důležité jako naše snaha hájit podobně bohatou kulturu štěstí a lidské zkušenosti navzdory současným nepříjemně přesným měřítkům úspěšného života kompetitivního hédonismu. Možná, že dnes více než kdy dříve potřebujeme schopnost vidět východiska, možnosti a důstojnost tam, kde je jiní nehledají.

Autor je filosof. Působí na Akademii výtvarných umění v Praze.

Projekt vznikl v rámci rezidenčního programu Právo na mesto Galérie mesta Bratislavy.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace