Foto Alarm / Jan Bělíček
Je možné mluvit o levicovém disentu v bývalém socialistickém Československu a co si pod tímto pojmem máme představovat? Kam se odkaz levicového disentu vytratil po sametové revoluci? Pozvání do Kolapsu přijala historička Kristina Andělová působící na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, která se zaměřuje na zkoumání českého disentu a levicového myšlení 20. století. Kristina Andělová před časem – společně s Janem Mervartem a Petrem Kuželem – byla editorkou nového čísla vědeckého časopisu Kontradikce, který vychází pod Filosofickým ústavem Akademie věd ČR. Toto číslo se zaměřuje právě na levicový disent, a to nejen ten český, ale i ten z jiných zemí takzvaného východního bloku.
Jak levicoví odpůrci, často se hlásící k socialismu, přemýšleli o minulém, takzvaně reálně socialistickém režimu v Československu nebo o dalších východoevropských nedemokratických režimech?
Mluvili o nich jako o „byrokratické diktatuře“. Na tyto režimy se dívali jako na nesocialistické a přemýšleli, co se musí stát, jaká musí nastat ve společnosti krize, aby došlo ke změně. Je to zároveň problematické, protože nějaká verze socialismu to byla. A protože se sami hlásili k socialismu a k marxismu, chtěli tento pojem očistit.
Co jim chybělo? Co v tom systému postrádali? Proč pro ně nebyl dostatečně socialistický?
Osmašedesátníci vycházeli z paradigmatu demokratického nebo humanistického socialismu, který má fungovat spolu s limitovaným pluralismem. V roce 1968 se mluvilo o druhé politické straně, která by korigovala komunistickou stranu. Také se mluvilo o sociálně-tržním hospodářství. Jejich definice socialismu byla jiná a ten režim ji nereprezentoval. I v sedmdesátých a osmdesátých letech stále hájili projekt pražského jara, šlo v tom tedy i o jejich identitu.
Československá levicová kritika ale začíná už za první republiky po nástupu Klementa Gottwalda k moci v KSČ, a pak ještě více v souvislosti s moskevskými procesy. Můžeme lidi, jakými byli Josef Guttmann, Záviš Kalandra nebo Jiří Weil, považovat za levicové disidenty? Disent totiž obvykle vnímáme jen ve spojení s odporem vůči normalizaci.
V tomto kontextu se pojem disent prostě nepoužívá. Zároveň se ale v těch scholastických definicích disentu občas objevuje, že se disent v politickém myšlení formuje už v sedmnáctém století jakožto protestantský disent po Bílé hoře. Tehdy se podle některých autorů zformoval duchovní prostor pro disidentské chování. Jde o úplné vyloučení z veřejného prostoru, jediná možnost je emigrace nebo utajení. I samotná tradice levicového disidentství je starší než ta po roce 1968 a levicoví disidenti z těchto tradic čerpali. A už dříve, třeba v padesátých letech, existovaly skupiny, které takto můžeme označit.
Jak se levicové či levicově-disentní myšlenky uchytily u lidí, kteří se radikalizovali až v sedmdesátých a osmdesátých letech?
Je tam generační díra. Když mluvíme o organizovaném levicovém disentu, tak jsou to lidé spojení s rokem 1968. Tito osmašedesátníci v emigraci zakládají časopis Listy. Zpočátku se odmítají bavit s nekomunisty. To je levicová opozice, ale z úplně jiného kulturního zázemí. Významnou osobností je Petr Uhl a lidé kolem něj, kteří představují tradici radikálního levicového disentu, k němuž se i sami hlásí. Ti jsou ale v sedmdesátých letech ve vězení a část z nich emigruje. Ale levicový radikální program v mladší generaci vůbec nerezonuje.
Čím to bylo? Proč nerezonoval?
V Československu se na rozdíl od Západu nezformovala nová levice, která by byla schopná vytvořit identitární politiku a zpolitizovat kulturu. Lidé kolem Petra Uhla k tomu měli našlápnuto, ale ten jazyk byl pořád velmi politický. Píší o „samosprávě“, zabývají se tím, jak má být organizovaná společnost. Nemluvě o bývalých reformních komunistech, kteří na začátku sedmdesátých let stále používají aparátnický jazyk. Chybí tu tradice kontrakultury, která na Západě sice levici přesahuje, ale nová levice si zároveň dokáže velmi dobře osvojovat její témata. V jazyku staré levice úplně chybí jakýkoliv spirituální rozměr. Jejich jazyk byl úplně okleštěný od toho, že v lidském životě má místo i nějaké iracionálno. Když mluvím o spiritualitě, nemyslím hned různé konfese křesťanství, ale i vztah k východním náboženstvím, kultivované esoterice a k přírodě. A toto lidé v undergroundu hledali, zatímco levicový jazyk jim neměl co nabídnout, neměl žádný přesah. Sem patří i identitární otázky feminismu, rasismu a ochrany přírody, kterých se dotýkal Petr Uhl, ale starší levice byla v těchto otázkách jinak programatická.