Foto Alarm / Vladimír Turner
Černý pátek na newyorské burze 4. října 1929 zničil víru v hospodářskou stabilizaci první republiky. Na všeobecnou deziluzi a následnou revoltu reagoval stát zvýšenou represí a policejním násilím. Už v roce 1920, když o sobě dávalo vědět silné stávkové hnutí, se například do demonstrantů před parlamentem střílelo. Do tragického četnického zásahu v Duchcově a v Košutech v roce 1931 došlo ke dvaceti šesti policejním útokům, které končily střelbou do neozbrojeného davu. Během první republiky se střílelo do demonstrujících v průměru více jak dvakrát do roka. Potrestán z četníků či policie nebyl nikdo. Na danou situaci samozřejmě reagovali nejen výtvarníci uměleckou kritikou.
Cenzura novin a časopisů měla svoji otevřenou podobu. Cenzor přímo v tiskárně označil závadný text nebo karikaturu a místo bylo ponecháno prázdné s nápisem „konfiskace“.
Stát za první republiky také standardně cenzuroval kritiku policejních akcí, „zájmové oblasti politiky státu“ a komunistickou propagandu. Cenzurovány byly proto noviny, knihy, rozhlasové vysílání, divadelní hry, kulturní produkce a výstavy. S cenzurou se tedy logicky již zmiňovaní výtvarní umělci, nebo i autoři divadelních her, jako byli například Voskovec a Werich, a samozřejmě také spisovatelé. V letech 1918–1938 bylo zkonfiskováno celkem 3 164 neperiodických titulů.
Nejznámějším případem bylo zabavení již vytištěné publikace spisovatele a malíře Svatopluka Turka Botostroj z roku 1933. V románu se popisuje fordismus a napojení na fašismus obřího výrobního podniku. Botostroj nápadně připomíná Baťův koncern, kde autor dříve pracoval jako propagační grafik. Jan Antonín Baťa zatahal za provázky a spisovatel kromě fyzické konfiskace knihy podle rozhodnutí soudu také ztratil na svou knihu autorská práva. Cenzura novin a časopisů měla svoji otevřenou podobu. Cenzor přímo v tiskárně označil závadný text nebo karikaturu a místo bylo ponecháno prázdné s nápisem „konfiskace“. Stávalo se, že některá levicová periodika vycházela v určitých chvílích skoro jenom s křížovkou a sportovní rubrikou. Satirický časopis TRN si z toho sám dělal legraci a podobou cenzorských zásahů se inspiroval v grafice jednoho čísla. Cenzurována byla umělecká díla ale i z nepolitických čistě prudérních důvodů.
Český fašismus
Hospodářské krize a destabilizace společnosti využili také domácí fašisté. Mezi nejradikálnější patřili samozřejmě ti, kteří se sami za fašisty přímo označovali, tedy Národní obec fašistická v čele s generálem Radolou Gajdou. Ti se pokusili v roce 1932 o puč, který měl začít ovládnutím brněnské kasárny v Židenicích a po vzoru Černých košil pochodovat na Prahu. Kvůli jejich absolutní neschopnosti naštěstí akce dopadla neúspěšně.
Spojencem fašistů byl i z korupce obviněný politik a několikanásobný ministr Jiří Stříbrný. Stříbrný v roce 1932 založil Národní ligu inspirovanou italským fašismem a od roku 1933 začal koketovat dokonce s nacismem. Národní liga si zřídila také svoji polovojenskou bojůvku, jejímiž uniformami se staly šedé košile. Souvislost s fašistickými černými košilemi a nacistickými hnědými košilemi odhaluje ve své karikatuře malíř Antonín Pelc, pro kterého se stal Stříbrný a Národní liga úhlavním nepřítelem a častým cílem karikatur uveřejňovaných v Lidových novinách a v satirickém časopisu TRN. Stříbrného obávanou zbraní naopak bylo přímé vlastnictví několika bulvárních novin, jakými byly Polední list a Expres, které se staly hlásnou troubou Národní ligy a odkud útočil na progresivní kulturu a levicové humanisty. Problematický vztah soukromého vlastnictví médií a enormního vlivu mocných na politiku a společnost známe ostatně i dnes.
Sledujte seriál Antifascist Art každou středu ve 20:00 hodin na Facebooku nebo YouTube kanálu Alarmu.