Foto Olga Krykun
Tři umělkyně narozené na Ukrajině rekapitulují v Popu svoje životní příběhy, mluví o tom, že válka nezačala letos v únoru, ale už v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, a o tom, jak mohou umělci i zbytek veřejnosti na válku adekvátně reagovat. „Válka začala už před osmi lety, tehdy to bylo šokující, tentokrát to bylo spíš velmi smutné, ale šokovaná jsem nebyla,“ říká Krykun, která je nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého a ve své práci se mimo jiné věnuje, podobně jako Masha Kovtun, tématu vlastní imigrantské identity. „Pro mě téma domova bylo vždycky spojené se ztrátou identity a bezpečí,“ říká Kovtun, která žije v Česku osm let. Spolu se sestrou emigrovaly v roce 2014 v obavách z ruské agrese. „Domov skutečně nemám. Celou dobu, co tu žiju, pocit bezpečí hledám. V dnešní válečné situaci už není ani možný, neexistuje.“
Obě mladé umělkyně upozorňují na téma ruského imperialismu, které v Česku podle nich stále není chápáno správně. „Celá století se nás Rusové snaží vykořenit. Není to jen Putin, Rusko se vždy snažilo ukrajinskou kulturu vymazat,“ říká Kovtun. „Není to jen naše generace, stovky let zpět jsme měli stejný problém, chtějí nás zakázat a zničit tím způsobem, že z nás udělají Rusy. Známe to od svých prababiček, babiček, máme v rodině historii hladomoru, Stalinovy čistky… prostě si to pamatujeme,“ dodává Krykun. Shodují se na tom, že za poslední léta se kulturní vývoj zejména v ukrajinských velkoměstech rapidně zrychlil. I to podle nich mohlo přispět k ruské agresi. „Za Janukovyče se situace razantně zhoršila, a proto jsme se s celou rodinou přistěhovali. Majdan, díky kterému se ho Ukrajina zbavila, ale poměry zase zlepšil,“ říká Krykun.
Alice Nikitinová, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2010, je napůl Češka, napůl Ukrajinka. V podcastu vzpomíná na studia na střední umělecké škole v Kyjevě, devadesátá léta na Ukrajině a pozdější kulturní šok, kdy po střední škole absolvovala AVU v Praze. „Dnešní mladá generace je hodně politizovaná a má jasnější postoje, když jsem byla teenager, tak lidi nikomu a ničemu nevěřili.“ Nikitinová také v podcastu popisuje svůj rozdílný dojem z různých částí Ukrajiny v posledních letech, kdy se už na východě bojovalo. „Když jsem projížděla západní částí země, tak byly všude hroby. Pochopila jsem, že nejvíc posílali do války kluky ze západu. Na východě pak bylo znát, že krize postupuje celou touto oblastí. Velká města jako by si žila dál, ale periferie byly hluboce zasažené.“ Podle Nikitinové je dnes už jasné, že válka bude nějakou chvíli trvat, takže má každý člověk čas se informovat o vhodných způsobech pomoci.
„Naším úkolem je si teď neustále válku připomínat,“ říká Masha Kovtun. „Nezapomínat na to, že lidé tam pořád umírají, i během této chvíle, co tu sedíme.“ Krykun upozorňuje na to, že první vlna pomoci už opadla, potřeba je ale stále stejně. „Válka se stala mašinérií, která funguje, ale lidé potřebují další pomoc. Pozornost by se také měla soustředit na to, co se tam skutečně děje včetně válečných zločinů. Je důležité i to, aby lidi apelovali na své vlády, aby ty posílaly prostředky na obranu i na zbraně. Na Ukrajině lidé drží zeď, která odděluje zbytek Evropy od války.“ Podle Kovtun si pacifismus mohou dovolit jen ti, kteří válkou nejsou přímo ohroženi.
Poslechněte si celou epizodu podcastu Pop, kterou tentokrát vydáváme se zpožděním daným časovými možnostmi všech zúčastněných. Rozhovor začíná na konci 16. minuty.