Ilustrace: Day Shift Office
Podcast vznikl jako doprovod k reportážní sérii z Vítkovska – Zapomenuté regiony. Věnuje se však komplexně základnímu vzdělávání v České republice, jeho hlavním problémům a bolestem, stejně jako segregaci nebo inkluzi. S experty projdeme situaci regionálního školství, možnosti jeho zlepšení nebo příklady dobré praxe ze zahraničí.
Začněme trochu zeširoka, v jakém stavu se dnes regionální školství nachází?
Karel Gargulák: Ta obecná charakteristika, která už myslím ovládla i veřejnou debatu, je, že ten systém není příliš spravedlivý, co se týče zajištění rovných příležitostí ke vzdělání. Jsou zde místa, která z různých důvodů neprospívají, vzdělávací podmínky jsou tam horší a zároveň je to spojeno s nějakým socio-ekonomickým kontextem. V České republice pak platí, že tyto charakteristiky jsou významnější než v jiných srovnatelných zemích, jakými jsou třeba Polsko nebo Estonsko. To jsou pak motivy té debaty, tedy jak rovné příležitosti zajistit, jak narovnat podmínky týkající se pedagogické práce v dotyčných školách, a jak zajistit rovné šance na vzdělání a to, aby v životě mohly uspět všechny děti.
Je to tedy tak, že my zde předstíráme, že máme stejné školy, které řeší stejné věci, zatímco v realitě se nachází různé školy v rozdílných situacích?
Štěpán Kment: Chybí nástroje pro kvalitní měření znevýhodnění těch škol. To znamená, že ty školy nedostávají automaticky větší podporu, jestliže vzdělávají třeba 20 nebo 30 procent dětí z rodin, které pobírají nějakou materiální nebo sociální podporu. Ty školy dnes do velké míry závisí na agilitě a houževnatosti ředitele při shánění různých šablon a finanční podpory. Šablona je způsob, jak si škola může dofinancovat nějakého asistenta, školního psychologa nebo logopeda a podobné podpůrné pozice. Nebo že třeba může dělat další aktivity pro rozvoj dětí.
Chci říct, že my máme nejen problém měřit znevýhodnění nebo výsledky, ale my máme problém na to i reagovat. Kolikrát třeba víme, že nějaká škola děti neposouvá tak, jak má, a potýká se s tím, že ty děti jsou primárně ze znevýhodněného prostředí. Nám v České republice ale absolutně chybí nástroj, který by té škole dokázal rychle pomoct, který by tuhle situaci přiznal, abychom nechodili okolo horké kaše, a věděli jsme, že ta škola třeba potřebuje dodatečné personální nebo finanční prostředky.
Uvedu k tomu příklad z Velké Británie, kde zástupným ukazatelem sociálního znevýhodnění je, že žáci pobírají obědy zdarma. Tam je to systémově zákonně navázáno tak, že obědy zdarma mohou pobírat děti z rodin, které pobírají některou z dávek. Nevím to teď přesně, ale ten normativ znamená, že na každé takové dítě škola získá nějakých zhruba tisíc liber ročně. Zároveň ta škola ví, že má děti, které jsou z nějakého sociálně znevýhodněného prostředí, které se propisuje do měření výsledků a do inspekce. To znamená, že britská inspekce se dívá, jak se děti, které jsou způsobilé k obědům zdarma, posouvají výsledkově a jestli se jim ta škola dokáže dobře věnovat. Zároveň je na to navázána spousta metodik, plánů a rad, jak lze s těmito dětmi pracovat. Můžou sledovat, že se tyto děti vyvíjí dobrým směrem.
Základní školství v Česku je velmi decentralizované a kvalita škol stojí často na osobnosti ředitele a jeho kooperaci se zřizovatelem. Je to takto vůbec v pořádku?
Karel Gargulák: V České republice je míra přenesení odpovědnosti na tu nejnižší úroveň, na ředitele školy, skutečně extrémní. Těch povinností ředitele je strašně moc. Úvaha o decentralizaci byla vedena liberálním pohledem devadesátých let, kdy si všichni říkali, že je to přece hrozně dobře, když ti lokální aktéři si budou rozhodovat o tom, jaká ta škola je, a budou spolu moci soutěžit. Tento pohled je už takzvaně mrtvý, a to expertizou správy vzdělávacích systémů nebo doporučením mezinárodních organizací.
Odpovědnost má být jasně nastavena, školy spolu nemají soutěžit, ale mají naopak spolupracovat, rozvíjet se a posouvat se v systému vzájemně, protože zajišťují veřejnou službu. Zajišťují vzdělávací úspěch a následně úspěch v životě pro každé dítě. V tomhle se změnilo paradigma a český vzdělávací systém na to ještě moc nezareagoval. Nicméně v současné strategii je to už dobře pojmenované, ty rozdíly mezi školami, a je tam snaha více podporovat znevýhodněné školy. Zatím tu cestu hledáme, ale nebuďme úplně skeptičtí. S těmito problémy se potýkají i jiné vzdělávací systémy, jen jsou možná dál v řešeních.
Více si poslechněte v podcastu.
Karel Gargulák se aktuálně věnuje spolu s Danem Prokopem datovým mapám, které se snaží plasticky popsat podmínky a průběh vzdělávání v jednotlivých českých regionech, a to na úrovni obcí s rozšířenou působností. Dále se zabývá třeba projektem, který mapuje proměny situace romských žáků po zavedení inkluze.
Štěpán Kment se věnuje otázce desegregace romských škol. Zabývá se situací jednotlivých škol, analýzou dopadů segregované školy v dané oblasti a hledáním cest, jak segregaci vyřešit, nebo jak zvýšit úspěšnost romských žáků.