Libovolná mapa volebních výsledků posledních dekád vždy zřetelně vykreslí oblasti bývalých Sudet. Před sedmdesáti lety jsme odsunuli tři miliony obyvatel, s nimiž byly problémy, a oblasti zaplnili úplně novými lidmi, se kterými přišly úplně jiné problémy. Nevyřešily se dodnes. Ale je otázkou, jestli se může vyřešit něco, co nikdo neřeší.
Daleko ode všeho
Na začátku června vystupuju na autobusovém nádraží ve Vítkově, v městečku, které většina obyvatel Česka na mapě nenajde. Vítkov je obcí s rozšířenou působností a právě oblast jeho působnosti bude terčem mého zájmu. Kdyby se parlament obsazoval dle výsledků voleb na Vítkovsku, měl by Andrej Babiš nejspíš jednobarevnou vládou. Současná vládní koalice by dala dohromady 25 procent. Ani prezidentské volby by nebyly drama.
Buď sem cíleně jedete, nebo se sem nikdy nedostanete. Proto jste zde nejspíš nikdy nebyli.
Zatímco se jinde zachraňovala demokracie, na Vítkovsku se nepodařilo zachránit nemocnici. Většina lidí netuší, kam jít k zubaři. Ti šťastnější jezdí hodinu autem do krajského 55 kilometrů vzdáleného města Ostravy nebo 70 kilometrů do Olomouce. Bez auta je lepší zuby nemít a v zimě při náledí myslet na to, že s infarktem či mrtvicí bude lépe počkat na jaro. Abstraktní mediální téma „nedostatek lékařů“ je zde již několik dekád každodenním životem.
A nejen zde. Podobných Vítkovů, které na mapě nenajdete, je plná země. Říká se jim vnitřní periferie. Nejsou na hranicích, a přesto jako by byly ode všeho daleko. Reálně také jsou. Krajské město Ostrava je na jednom konci kraje, Vítkov na druhém. Vítkov patří do okresu Opava a podobně jako v případě kraje zaujímají s Opavou protilehlé polohy – ve všech ohledech: v pracovních příležitostech, výši platů, dostupnosti lékařské péče nebo kultury.
Za hranicí Vítkovska začíná Olomoucký kraj, a aby toho nebylo málo, část oblasti zabírá vojenský prostor Libavá, po dekády uzavřený jako železná opona, v němž sudetské vesnice zanikly a byly srovnány se zemí. Místo krav se tam prohání tanky.
Ve Vítkově končí autobusy a o pár zastávek dál i vlakové koleje. Ve Vítkově proto nemůžete vystoupit omylem na cestě někam jinam. Buď sem cíleně jedete, nebo se sem nikdy nedostanete. Proto jste zde nejspíš nikdy nebyli.
Poslední čtvrtstoletí
Co tady dělám já? Shoda okolností způsobila, že jsem zde v letech 1994 až 2000 navštěvoval víceleté gymnázium. Vracím se na místo skoro po čtvrtstoletí, kdy jsem si jednou za čas ve statistikách zkontroloval, jak si tohle místo vede v kontextu republiky. A vedlo si vždy mnohem hůře. Nezaměstnanost zde byla vždy výrazně vyšší a platy nižší. Volby zde dopadaly způsobem, ze kterého vždy těžily strany typu ANO, SPD nebo KSČM. Když PAQ Research v rámci „mapy vzdělávání“ srovnával výsledky žáků v rámci obcí s rozšířenou působností, Vítkovsko dopadlo v Moravskoslezském kraji nejhůře.
Aby bylo jasno, nečekejte katastrofu. Vítkov je totiž neviditelný také proto, že je to na mnoha jiných místech Česka dlouhodobě mnohem horší. Pozornost vždy upoutá spíše Ústecko nebo Karlovarský kraj. Regiony, kde to kdysi fungovalo a pak šlo všechno do kytek. Regiony postižené krachem průmyslu a těžby, ze kterého se dodnes nedokázaly postavit na nohy. A nakonec také regiony, do kterých to mají novináři z Prahy mnohem blíž. Do Vítkova by nejeli, i kdyby věděli, kde vlastně je. Já to vím.
Když jsem potřeboval někomu přiblížit, třeba na studiích v Brně, kde a co je to Vítkov, zmiňoval jsem nejvýznamnějšího místního rodáka Jana Zajíce. „Toho druhého“, který se upálil po Janu Palachovi a kterého právě proto zná mnohem, mnohem méně lidí. V roce 2009 vrátila Vítkov na mapu Česka jiná tragédie. Na dům obývaný Romy v noci zaútočila parta neonacistů a zapálila ho. Tehdy ani ne dvouletá Natálka utrpěla popáleniny na osmdesáti procentech těla. Naštěstí přežila.
Letos na začátku června zde vystupuju z autobusu, abych zjistil, co se tu za poslední skoro čtvrtstoletí stalo a jak se všechna ta abstraktní čísla a statistiky odrážejí v realitě. Čtvrtstoletí je doba dost dlouhá na to, aby někdo postavil zapomenuté město zpátky na nohy a udělal z něj příjemné místo k životu. Zde, v podhůří Nízkých Jeseníků, ve zvlněné krajině polí, luk a lesů, které nikdy nezdevastovala žádná uhelná těžba ani těžký průmysl. V krajině, kterou se vine údolí řeky Moravice, lemované vzrostlými, převážně bukovými lesy.
Nádraží jsou pro návštěvníky vstupní branou města a rovnou si přiznejme, že v téhle disciplíně nepatří Česko zrovna k velmocem. Vítkovské autobusové nádraží ve vás vyvolá chuť nasednout na další bus a jet raději jinam. Což nejde nejen kvůli řídké frekvenci spojů, ale také proto (jak informuje facebookový profil města), že nový dopravce zrušil prakticky bez varování a z neznámých důvodů část spojů. Na českém venkově nelze bez auta prakticky žít a veřejná doprava je podobně jako ve Spojených státech leda pro děti a chudinu. V tomhle jsme Západ dohnali. Bohužel ten americký.
Autobusová čekárna je bezútěšná a ošklivá úplně stejně, jak si ji pamatuju z devadesátých let. Jen kosočtvercová okýnka nahradily čtverce. Jednou jsem se v jejích útrobách pokoušel číst Jiráskova F. L. Věka, abych zjistil, jestli je větší nuda děj této knihy, nebo čekat hodinu a půl autobus v nepohodlné čekárně. Byl to vzácně vyrovnaný souboj. Nikdy jsem tu knihu nedočetl. Vzpomínám si, jak šel jednou jakýsi muž pomalu v parnu začínajícího léta přes autobusák, v polovině cesty se zastavil, jako by si nemohl vzpomenout, kam a proč jde, po chvíli se otočil a šel zase zpět. Nic zajímavějšího se tady ten rok nestalo.
Na nádraží přibyla změť ocelových zábradlí, restaurace Asia v dolní části se proměnila v hernu, a jak později zjišťuju, také v ubytovnu pro chudé, na nichž rýžuje místní obchodník s chudobou. Další novinkou je přes cestu stojící Penny parket, který je přesně tak hnusný, jako kdekoli jinde v republice a zde bohužel zcela zapadá do bezútěšného prostoru, v němž nechcete strávit ani minutu navíc.
Druhý odsun
Sudety jsou poměrně široký obecný pojem, do nějž si každý projektuje svou představu, v níž jsou buď nevinní vyhnaní Němci, nebo nacisté, kteří si svůj poválečný osud zasloužili. Do něčeho, jako je pravda, se vejde obojí, a mnohem více. Ve Vítkově to znamená, že zde před druhou světovou válkou žilo z 90 procent německé obyvatelstvo. Ve volbách zde nedominovali „nacisté,“ ale němečtí sociální demokraté, kteří museli po obsazení Sudet před nacisty utéct, a kdo z nich neutekl, ten skončil v koncentračním táboře. V meziválečném čase ve Vítkově existovaly desítky aktivních spolků, kulturních či sportovních. K velké radikalizaci obyvatelstva nedošlo ani po ekonomické krizi, která v Československu dopadala na tyto německé oblasti obzvláště tvrdě – vždyť jen ve Vítkově byla bez práce podle oficiálních statistik polovina obyvatel.
Po válce museli pryč bezmála všichni Němci. Ve Vítkově jich čtyři sta dostalo oficiální potvrzení, že bojovali proti nacismu. Na cestu si tak mohli vzít o pár věcí víc. Vítkov pak zaplnili lidé především z jihu Moravy – tak jako kdekoli jinde se jednalo o nesourodou změť lidských osudů, které spojovaly nulové vazby k místu a vzájemná nedůvěra. Začal největší sociální experiment v dějinách země, jehož výsledky jsou tristní.
Dnes na Vítkovsku probíhá takový druhý – plíživý a tichý – odsun. Obyvatelstvo stárne a ubývá. Ve Vítkově samotném nejrychleji – za dvanáct let přišel o desetinu obyvatel a nic nenasvědčuje tomu, že by se měl pokles zastavit. Vítkov má být centrem regionu, ale z různých ukazatelů se spíše zdá, že je jeho černou dírou, která stahuje ostatní ke dnu. Lépe se daří těm, kdo jsou od něj dál. Jak je to možné? A zvládají to jinde lépe?
Na vnitřní periferie, jako je Vítkovsko, se můžeme dívat jako na enklávy, které zaostávají, jsou pozadu, ale stačilo by zabrat a vše doženou. Jenomže mě zajímá hypotéza opačná: zda nejsou spíše v mnohém napřed. O nedostatku lékařů a zubařů se jinde mluví, zde je již několik dekád realitou. Stárnutí populace si v Praze a v Brně příliš nevšimnete, zde je hmatatelné. Pokles porodnosti je jinde statistikou, zde způsobuje vrásky a obavy o udržitelnost škol. Pokud ve městě lidé zápolí s nedostatkem míst ve školkách, ve Vítkově je místo i pro dvouleté. Ve Vítkově je totiž místa tak nějak nadbytek.
Otázka vzdělání
Co mě sem ale přivedlo především, je otázka vzdělání. Vzdělání je přece priorita každé vlády již třicet let. Vzdělání je naše budoucnost. Každé dítě má právo na to nejlepší možné vzdělání. A tak dál.
Zatímco ve městech si ambiciózní rodiče mění bydliště nebo rovnou platí soukromé školy pro své ratolesti, zde je naplňován vpravdě finský model, v němž je nejlepší základní škola ta nejbližší – protože jiná možnost ani není. To klade na ředitele a učitele základních škol zcela mimořádné nároky. Je to jen na nich. Buď – anebo. A na tohle se podíváme v dalších dílech této série. Jak to tu vypadá se vzděláním a jak se tady žije? A nebojte, jsou tu i hezká místa, kde dokonce klíčí cosi jako naděje. Na Vítkovsku totiž není jen Vítkov. Naštěstí.
Autor je redaktor Alarmu.