Foto Jan Jaap Heine 6267, CC BY-NC-SA 2.0
„Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno,“ píše Friedrich Nietzsche ve svém nejslavnějším díle Tak pravil Zarathustra. „Člověk je provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.“ Pro proroka Zarathustru jsou největší tragédií slabí a ubozí poslední lidé: „Opustili kraje, kde bylo tvrdo žít: neboť potřebují tepla. Ještě milují souseda a třou se o něj: neboť potřebují tepla. Onemocněti a nedůvěřovati, toť pro ně hřích: pozorně si vykračují.“
Není moc autorů, jejichž dílo by bylo tak široce interpretováno jako právě dílo Nietzscheho. Navazoval na něj Jung, postmarxisté i ideologové nacistického Německa. A dnes jeho ideál tvrdého a odolného nadčlověka, který se nebojí mrazu ani nebezpečí, artikuluje také holandský guru Wim Hof, jenž ve svých četných workshopech a podcastech zdůrazňuje, že jsme jako lidé měkcí a slabí. Popis úpadku skrze změkčilost a nepřirozenost civilizace není v moderní kultuře nic nového – různí autoři podobnou kritiku vznášejí již od 19. století. Ve světě Wim Hofa je ale stále ještě naděje, že „posledního člověka“ překonáme. Pořád podle něj můžeme opustit výdobytky modernity, které nás rozmazlují a manipulují námi zároveň, a vykročit vstříc lepší verzi našich těl.
Wim Hof okolo sebe rád vytváří auru nového proroka, mesiáše našeho věku, který přišel na pomoc v boji proti všem neduhům lidského života.
Holandský otužilec Wim Hof často verbálně útočí na doktory, kterým přezdívá „vnucovači léků“, a dále pak na celý systém, který má na svědomí současnou slabost lidského druhu. „Dnes používáme mozek jen na 20 procent. Dnes je všechno vytříbeně kontrolované, aby to vydělávalo peníze a manipulovalo naší myslí. Aby to vydělávalo pořád víc a víc a víc a víc peněz. Je to psychologická kontrola lidí… Po staletí nás okrádali a vymývali nám mozky tak, aby se to hodilo jejich systémům. Naše školství slouží tomu, u koho děláme kariéru. To ale neprospívá našemu štěstí, síle a zdraví,“ duní Hofův hlas přednáškovými halami všude po světě. Tento žargon je v současné komunitě alternativní medicíny častý – a funguje, protože podobné výroky bývají do určité míry pravdivé. Řada lidí má s lékaři špatnou zkušenost a vliv farmaceutického průmyslu na současnou podobu zdravotnické péče je nepřehlédnutelný, stejně jako lobby, kterým je tento průmysl opletený. Nedá se polemizovat ani s tím, že je dnešní systém nastaven na nekonečnou reprodukci kapitálu a lidé jsou v něm neustále pod tlakem všudypřítomné reklamy. Zásadnější však je, co s tím kritici, jako je Wim Hof, chtějí dělat.
Základem metody, která podle Wim Hofa může přinést dokonalý zdravý svět, jsou dechová cvičení, otužování a odhodlání. Hof věří, že dokáže vyléčit všechny nemoci – od rakoviny po schizofrenii, od deprese po PTSD. Třiašedesátiletý Holanďan tvrdí, že našel „zkratku, jak se dostat do našeho nervového systému, klíč do hloubi naší fyziologie, jak to příroda zamýšlela. A s tím přichází schopnost napojit se na své endokrinní a imunitní systémy…“ Říká, že je dokonce schopen dostat se ke své DNA. Jeho metoda se opravdu v některých aspektech medicínsky ověřila. Čistě pomocí dechu jsou například jeho studenti schopni zvednout si hladinu adrenalinu. Jak moc do hloubky však Wim Hof rozumí lidskému tělu, nevíme. Například v rozhovoru s Jordanem Petersonem sice stále dokola opakuje několik vědeckých termínů, na vtíravé otázky Petersona ale neumí erudovaně odpovědět. Často utíká od konkrétních odpovědí k emotivním výkřikům, že lidské tělo zvládne cokoliv.
Mytologie o sobě samém
Wim Hof okolo sebe rád vytváří auru nového proroka, mesiáše našeho věku, který přišel na pomoc v boji proti všem neduhům lidského života. Podle jedné z mnoha legend, které o sobě holandský guru šíří, téměř zemřel při porodu. Jeho bratr-dvojče se narodil první a ani porodník, ani matka nevěděli, že je v břiše ještě druhé dítě. Když na to přišli a matka ho porodila, byl už celý fialový. Jako silně věřící katolička prý v tu chvíli vykřikla: „Bože, nech toto dítě žít. Udělám z něj misionáře!“ Shodou náhod tento příběh přesně zapadá do marketingové strategie otužilce.
Poslouchat široký repertoár sebemýtů Wima Hofa je jako účastnit se představení v Divadle Járy Cimrmana. Všude byl, všechno umí, všechno ví. Génius dnešní generace. Různé verze jeho příběhů se od sebe často mírně liší, nicméně počátek jeho cesty je vždy stejný. Poprvé do ledové vody skočil v sedmnácti letech v Amsterdamu: „Toto jsem hledal. Něco víc než náboženství, filosofii… Cítil jsem moc. Jen moc. Interní moc.“ Podle některých verzí příběhu pak do ledové vody chodil každý den, a objevil tak svou metodu dýchání. Podle jiných začal otužování opět praktikovat až po sebevraždě své první ženy. Právě smrt manželky, po níž zůstal Wim Hof sám se čtyřmi malými dětmi a nuznou výplatou, bývá moderátory, novináři i jím samým rámována jako „vznik Ledového muže“. Právě pomocí dýchání a otužování se Wim Hof dostal z depresí.
Někdy v té době mu došlo, že se „naboural do lidské fyziologie“, a „přišel na to, jak to příroda zamýšlela“. A tak to začal kapitalizovat. Zapsal se 26krát do Guinnesovy knihy rekordů v disciplínách, jako je plavání pod ledem, půlmaraton ve sněhu a tak dále. Postupně se svými (dnes již dospělými) dětmi vybudoval velmi úspěšný byznys. Prodává všechno – od cédéček po oblečení, knihy, videokurzy a workshopy. Z jeho metody se stal úspěšný brand. Mnoho lidí je ochotno zaplatit desítky tisíc korun jen za pár dní strávených s Ledovým mužem. V tom se od slavných proroků, ke kterým se připodobňuje, liší. Pokud nám Bible něco nezatajila, Ježíš si za své kázání nikdy platit nenechal.
Mesiášská image k vousatému Wimu Hofovi každopádně sedí. Jeho tribální řvaní do mikrofonu v davech vyvolává emoce – pro některé je okouzlující, pro jiné směšný a pro někoho snad i strašidelný. Zejména pak, když se ve svých kázáních dotkne politických témat. Na letošních Colours of Ostrava například prohlásil: „Nepotřebujeme nemocnice, nepotřebujeme farmaceutický průmysl. My jsme ta síla. Je načase, aby rodiče pochopili, že sami dovedeme přinést štěstí a sílu do každé rodiny na světě. Já jsem tu proto, že jsem žádnou školu nedokončil, a teď každým coulem své bytosti dokazuji všem univerzitám, že my ten svět dovedeme uzdravit sami.“ Ledový muž nejspíše zapomněl, že není v L. A. nebo na Bali, kde má desetitisíce příznivců, a že u nás tento utopistický slovník skoro nikoho – až na Karla Janečka – neoslovuje.
Pravěký development pro bohaté
Politické názory Ledový muž nejčastěji odkrývá v rozhovorech s Russelem Brandem – youtuberem, který dlouhodobě kritizuje kapitalismus, kolonialismus a elity, ale zároveň podléhá konspiračním teoriím typu New World Order. Brand je bývalý uživatel drog, který se dnes stejně jako Wim Hof snaží spirituálními technikami „probudit společnost“. Ačkoli se ve svých videích také často stylizuje do postavy Ježíše Krista, vedle Wima Hofa působí bezelstně, když v politických debatách bojuje za svou verzi světa, který podle něj organizovaně řídí skupina tajných elit.
Tito dva muži se ve svých snahách vehementně podporují. V Hofově podcastu si prvních dvacet minut pouze dokola opakují, že se milují, a navzájem si potvrzují svou důležitost v dnešní zkažené společnosti. „Jsme jako Batman a Superman, kteří bojují za větší dobro,“ dojímá se nad sebou a svým přítelem Wim. „Ty jsi reverend a já jsem kaplan… Potkáme se ve tvých snech, budu čekat na fialovém drakovi!“ Po chvíli poslouchání máte pocit, že jde o online přenos seance na DMT.
Po krátké jízdě na fialovém drakovi se dvojice dostane k závažným politickým otázkám. Zatímco Russel Brand kritizuje materiální svět a existující nerovnosti, Wim Hof mu to toho skočí: „Každá matka chce pro své děti to nejlepší. Jenže to blokuje maskulinní, patriarchální – je jedno, jaké to má jméno – politika. Musí to přestat. Přestane to. Musíme se do toho vložit. Jsme otcové, co si berou zpátky právo se ozvat. To je naše zodpovědnost. Máme neomezenou sílu mysli k tomu to udělat. Protože na naší straně je duše. Rozkvetlá květina, zahrada Eden. Přesahuje to náboženství. Věda ukazuje, že dokážeme na sto procent ovládat své tělo.“ Tento jazyk „otců, co si berou zpátky právo se ozvat“ může dobře rezonovat s Hofovým publikem, které James Hamblin popsal po návštěvě jedné z jeho přednášek v Brooklynu jako „z 99 procent bílé, z 90 procent mužské, z 90 procent fit a z 90 procent pod čtyřicet“.
Russel Brand v tomto podcastu představuje budoucnost, kdy místo států budeme žít v autonomních komunitách, pěstovat si vlastní zeleninu a užívat si pravou demokracii. „Nečeká nás revoluce, jak jsem si dřív myslel. Nepůjde o pozvedání zbraní, ale pozvedání lopat při pěstování zeleniny,“ říká. Hof oproti tomu nabízí nudně realistický projekt Eden: „Tam lidi přijdou a během pár dní můžou běhat volně s kopím v ruce v zemi lva, v zemi strachu. Tam se lidi budou stávat nebojácnými a dostávat se ke své duši. Udělám prototyp a budu to chtít do každého národního parku, dokud celý svět nebude jeden národní park, zahrada Edenu. V harmonii s přírodou. Jsme jedno. To je moje utopie a myslím, že jsme na správné cestě,“ hřímá.
Ledový muž ovšem úplně zapomíná na to, že v nebezpečných „zemích lva“, kde nefungují infrastruktury „oslabující člověka“, jako je zdravotnictví nebo školství, dnes žijí miliony lidí. Dvacet pět tisíc z nich každý den zemře hlady. Kde je mesiáš Wim, když jde o ty, kteří nemají desetitisíce eur na zaplacení jeho workshopů? Utopie Ledového muže je zkrátka určena jen privilegovaným, „zdegenerovaným“ obyvatelům Západu. Pokud někdy Hof svůj pravěký development opravdu postaví, bude to zábavní park pro bohaté, ne utopie. Maximálně se rozšíří portfolium pečlivě marketovaných produktů na webu jednoho otužilého Holanďana.
Ačkoli nám ale Wim Hof žádný krásný nový svět nenabízí, jeho metodu nemusíme zatracovat. Kombinace otužování a dýchání opravdu může pomoci s mnoha zdravotními i psychickými problémy. Důležité je ale vnímat Wim Hofa v kontextu. Tedy nejen jako mentora otužování, ale také jako samozvaného spasitele bojujícího proti modernitě. Ať už svým kázáním opravdu věří, nebo se jedná o dobře promyšlenou marketingovou strategii, jeho vliv může být nebezpečný. O to víc v dnešním světě, pro který je symptomatická rostoucí nedůvěra v demokratické instituce.
Autorka je členka redakce Alarmu.