Ráno odcházíte z domova, kromě kabelky popadnete i papírovou tašku plnou svého staršího oblečení. V polední pauze si skočíte na nákup – tašku s oblečením odevzdáte do kontejneru u vstupu a s klidným svědomím se probíráte novými trendy. Je tu nová sezóna, čas na nový styl! Šaty na firemní vánoční večírek, nové kozačky, vestička z umělé kožešiny. Na všech cedulkách stojí: 100% recycled materials, případně 100% organic and biodegradable (organické a kompostovatelné). V obchodě je také sekce second life (druhý život). V něm si můžete pořídit levnější kusy z druhé ruky. V tomhle obchodě je také k dispozici opravna oblečení a obuvi, kde se můžete dokonce sami na workshopu naučit opravovat menší závady.
Najít správný cyklus
Takhle nějak by to asi vypadalo ve světě cirkulární ekonomiky. Můžeme jen doufat, že k něčemu takovému se jako společnost blížíme. Bohužel ale dost pomalu. A proto je lepší v dnešním systému maximálně omezit spotřebu módy. Neschopnost a nemožnost recyklace by měla být tím hlavním důvodem. V podstatě většina materiálů se dnes totiž nedá recyklovat. Podívejte se třeba na PET láhve. Ano, z PET láhví umíme udělat mikinu, ale proč nich neuděláme znovu PET lahve? Protože to nejde. PET láhev je navržená na jedno použití, ani na mikiny není ideální.
Materiály se míchají nejen pro zajištění různých vlastností, jako je například nesrážlivost a nemačkavost, ale také proto, aby se ušetřilo. Výrazně to ovšem komplikuje recyklování.
Pokud neumíme z materiálu udělat produkt stejné kvality, hovoříme o downcyklaci, ne o recyklaci. To samé se dnes děje i s módou. Když vrátíte oblečení zpět do obchodu, nestanou se z něj nové trendy kousky. To, co se dá ještě nosit, bude prodáno do second handů dál a dál na východ a ten největší oděvní šunt pak půjde do Afriky. Zde je oblečení nabízeno na černých trzích. Dokonce i oblečení, o kterém si my v Evropě myslíme, že jde na charitu, se jen výjimečně dostane k chudým a potřebným. Většinou je prodáno už ve větších městech. To má za následek nejen krizi lokálního textilního a oděvního průmyslu, protože místní šaty jsou najednou oproti přívalu levné módy z vyspělého světa moc drahé, ale i hory odpadu. V Africe totiž žádné kontejnery na použitý textil nejsou, a tak se vlastně sama Afrika stává kontejnerem, smetištěm toho, co my jsme se rozhodli po pár týdnech vyhodit.
Oblečení, které se již nedá nosit, je downcyklováno na hadry na podlahu, výplň do plyšových zvířátek, izolaci domů. Jen malá část se vrací zpět na regály. Udělat bundu ze stoprocentně recyklované bavlny není možné, protože při recyklování se vlákna zkrátí a látka by nebyla dost pevná, a tak recyklovaná vlákna tvoří méně než polovinu materiálu a zbytek je opět nová bavlna. Ale i tak je to určitě krok dobrým směrem.
Syntetická vlákna se recyklují snadněji. Neplechu tu dělá chemie, protože při recyklovaní je potřeba látku zahřát na velmi vysokou teplotu, roztavit ji a z této roztavené hmoty podobné medu udělat nová vlákna, což vyvolává nežádané chemické reakce. Navíc je potřeba velkého objemu oblečení o jednotné kompozici a barvě, například tunu modrých oděvů ze stoprocentního polyesteru, které na sobě nemají kovové zipy ani knoflíky z jiného materiálu, než je polyester. Ovlivnit výslednou barvu je nemožné. Dá se dosáhnout jedině tmavších odstínů, než je výsledný recyklovaný mix, což na kreativitě nepřidá. Navíc je dnes populární míchat různé materiály. Podívejte se na cedulky u svého oblečení, najdete tam třeba: 50% vlna, 30% akryl, 20% bavlna. Materiály se míchají nejen pro zajištění různých vlastností, jako je například nesrážlivost a nemačkavost, ale také proto, aby se ušetřilo. Výrazně to ovšem komplikuje recyklování.
Kompost na oblečení?
Cesta k cirkulární ekonomice tedy vede přes vývojáře textilu a designéry produktu. Vytvořit tento systém není sci-fi. Takto koncipované produkty už existují a jsou často i ekonomicky výhodnější. Je ale potřeba věnovat čas výzkumu a vývoji. Přesně o tom hovoří kniha Michaela Braungarta a Williama McDonougha Cradle to Cradle: Remaking the Way We Make Things (Od kolébky do kolébky. Přetváření způsobu, jímž vytváříme věci, 2002). Jde tu o systém, ve kterém neexistuje odpad a materiál se neustále rodí v nových produktech. Industriální reinkarnace. Materiály kolují ve dvou cyklech: přírodním a technickém. Když designér navrhuje produkt a zvolí pouze přírodní materiály, zákazník ho může jednoduše hodit doma na kompost (případně odnést zpět do obchodu a nechat produkt kompostovat industriálně – při určité teplotě a vlhkosti a s pomocí velkého počtu půdních organismů se rozloží během několika měsíců). Příkladem je tričko z organické bavlny, které nebylo běleno ani barveno škodlivou chemií.
Pokud designér sáhne po technických, syntetických materiálech, musí být produkt vrácen do systému, protože příroda se z něj nakrmit neumí. Naopak technický systém potřebuje nové materiály. Polyester, ocel nebo plast umí zpracovat do nových produktů. Pokud potřebujeme na výrobu produktu materiály z obou sfér – přírodní i technické –, musíme navrhnout jednoduchý systém oddělení těchto dvou typů materiálu ve chvíli, kdy produkt doslouží.
Hlavní podmínkou je však především navrhovat materiály, které lze recyklovat. Přemýšlet o jejich příštím životě už při jejich vývoji, nepoužívat chemikálie, které se nesmí zahřívat, nemíchat je s materiály, které se nedají snadno odstranit a snižují finální kvalitu. Jen s takto vedeným uvažováním dopředu se pomalu můžeme dopracovat ke světu, v němž se minimalizuje odpad.
A dokud se nevynalezne důkladný systém recyklace oblečení a umenšení dopadů naší spotřeby na planetu, můžete zkusit oblečení vracet do oběhu sami. Ideálně si ho předávejte v blízkém okruhu přátel. Alespoň takto můžeme jako spotřebitelé přečkat dobu, která umí věci nekonečně produkovat, ale ne už je odpovědně přetvářet, redistribuovat či likvidovat.
Autorka vede v Česku a na Slovensku mezinárodní kampaň Fashion Revolution a vlastní projekt Moyomi. Na vysoké škole módního obchodu MOD’SPE v Paříži přednáší product development a udržitelnou módu.