Ilustrace: Petr Kněžek
Premiér Petr Fiala před pár dny vyjádřil pochopení pro uhlobarona Daniela Křetínského, který tři hodiny po vyhlášení daně z mimořádných zisků oznámil, že přesouvá část svých podnikatelských aktivit z České republiky, protože se tu chce vyhnout placení daní. Svoje stanovisko si nenechal český uhlobaron pro sebe a rozeslal ho do médií.
Premiér uvedl, že se pro firmy, jako je ta Křetínského, pokoušela ODS prosadit výjimku, ale nevyšlo to kvůli koaličním partnerům. Další firmy prý Křetínského příkladu podle Fialy následovat nebudou a zůstanou v České republice. Takže se vlastně nic nestalo. Premiér dal za pravdu miliardáři, který utíká před daněmi, které prosadila jeho vlastní vláda. Z jeho strany nepadlo ani symbolické odsouzení Křetínského nesolidárního chování v čase krize. České vlády mají pro velký byznys tradičně pochopení.
Daňový realismus
Případ Křetínský byl ale především lekcí z kapitalistického realismu. V debatě, kterou jeho rozhodnutí nakrátko vyvolalo, se už nikdo ani nepokoušel argumentovat přínosem podnikatele Daniela Křetínského pro společnost, něčím ve stylu, jak jeho inovace pomáhají v různých oblastech života nám všem, a že je tedy oprávněné, když se svými penězi nakládá, jak uzná za vhodné. Nic takového. Všichni, i ti nejpravicovější komentátoři, se vyjadřovali už jen k tomu, že to tak dělat může, a tak to taky dělá. Chybovala vláda, která se ho vůbec pokoušela zdanit. Daním se může vyhnout, protože je superbohatý, a bude ještě bohatší, protože se může vyhnout daním a na krizi ještě více vydělá. Žádná zodpovědnost majetných, nic podobného.
Byl by to nejlepší systém na světě, kdyby si všichni mohli pořídit několik bytů a pronajmout je robotům, kteří by chodili do práce a vydělávali v ní všem lidem na nájmy.
Nikdo se ani nemusel pokoušet obhajovat šílený majetkový nepoměr. Jsme zvyklí. K tomu, jak čtvrtý nejbohatší Čech přesunul část byznysu do zahraničí kvůli daňové optimalizaci, se přistoupilo se stejným stoicismem, jako se roky chápe majetková hypernerovnost. S klidem. Realisticky. Místo neužitečného filozofování nad nerovnostmi, které se v krizi projevují zvláště bolestivě, nabídli někteří ekonomové výjimečně hloupá přirovnání. Vynikl v tom například docent z Mendelovy univerzity Lubor Lacina v podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12, když řekl, že solidární zdanění mimořádných zisků je, jako kdyby vám zdaní prémie (pro zaměstnance). Lacinovo přirovnání ignorovalo veškerý kontext této daně. Spíš, než by cokoliv vysvětlovalo, celou věc zamlžilo.
Lacina se ani nesnažil přiblížit jakýkoliv kontext probíhající energetické krize a osvětlit, jak funguje v České republice zdanění, na co se daně v Česku používají nebo něco podobného. Jeho přirovnání speciální daně ze zisku multimiliardových společností se zaměstnaneckými prémiemi, obvykle ve výši několika desítek tisíc korun, nejenže nevychází z jakékoliv relevantní studie (sama tato myšlenka je absurdní, co by to bylo za studii?), ale místo porozumění ekonomickou realitu zkresluje.
Kombinací několika faktorů a krizí extrémně vzrostly ceny energií, velká část společnosti tím trpí a propadá se do chudoby až do bídy, vláda proto ceny energií zastropovala. Ve stejné době ze stejných příčin extrémně stouply zisky energetickým firmám, které se vláda rozhodla zdanit, a kompenzovat takto získanými penězi zastropování cen energií. Do studia veřejnoprávního rozhlasu přichází ekonom a „…je to jako kdyby vám vzaly prémie.“ Je skoro neuvěřitelné, co všechno dokáže akademický ekonom ignorovat.
Přirovnávání obrovských miliardových sum k penězům, na které si běžně šáhne každý z nás („jako prémie“), jsou přesně tím typem expertízy, který zcela opomíjí strukturu ekonomiky a také funkci daní. Dokonce zamlžuje i rozdíl mezi ziskem firmy a platem. Peníze se prostě vydělávají – jakkoli a v jakémkoliv množství a bez ohledu na cokoliv by se z nich měla odvádět stejná, pokud možno tzv. rovná daň. Netřeba přemýšlet o strukturálním nastavení a o tom, proč někdo vydělává tolik peněz nebo co všechno by z daní stát měl zaplatit. Kdo profituje z fungování státu a kdo naopak trpí kvůli fungování volného trhu. Ideologie rovné daně, ale tvrdí, že nejspravedlivější je, když všichni budou přispívat stejným procentem. Kdyby to s těmi stejnými procenty aspoň byla pravda.
Kdo platí český stát?
Když se jen trošku zanoříme do české daňové soustavy, vidíme, že jsou to právě zaměstnanci, kdo platí daně a odvody a kdo tedy drží český rozpočet ve snesitelném mínusu. Z poplatků na sociálním a zdravotním pojištění má stát skoro čtyřicet procent svých příjmů, dalších dvacet procent má z nepřímých daní, které platíme vždy, když si něco legálně koupíme. Naopak daně z kapitálu nebo z nemovitostí jsou v Česku tak malé nebo žádné, že jejich výnosy jsou zcela zanedbatelné. Dobře pro Křetínského, špatně pro ostatní. Daňový systém nerovnosti nejen nereguluje, což by měla být podle učebnic jedna z jeho funkcí, ale naopak je sám aktivně podporuje a betonuje.
Koneckonců i politicky nejaktivnější český oligarcha Andrej Babiš, když se chtěl pochlubit tím, kolik jeho Agrofert odvádí „na daních“, zmínil také peníze zaplacené na sociálních a zdravotních odvodech. Výše daní ze zisku, kterou zaplatí jeden z největších podnikatelů v Česku, by totiž mohla znít bez poplatků za zaměstnance jako směšně malá. „Firmy Agrofertu v České republice zaplatily na dani z příjmu právnických osob a odvodech za zaměstnance za posledních deset let 19,66 miliardy korun,“ chlubil se bývalý premiér a tehdejší ministr financí v roce 2016. Nikoli daň ze zisku firem, ale zdanění zisku firem skrze zdravotní a sociální pojištění financuje fungování českého státu.
Proces
Termíny, kterými často charakterizujeme postavení české ekonomiky v mezinárodním ekonomickém systému, jako „montovna“, „kolonie“ nebo „periferie“, se neobjevily jen tak. Nejsou pouze odrazem nezměnitelných ekonomických podmínek desetimilionové země uprostřed středovýchodní Evropy, i když ty hrají svoji obrovskou roli, ale taky výsledkem domácích hodnot, které politici, političky, novináři a novinářky a ekonomové a ekonomky ve veřejném prostoru každý den znovu a znovu vytváří. Zákony, rozpočet, sociální dávky a jiná opatření jsou v českém prostředí, kde se snad každý týden vyloupne jeden zaměstnavatel nebo jiný pravičák, aby se podivil, že se lidem nechce tolik makat jako dřív, považována málem za nutné zlo.
I daňová zátěž odráží, jak se v Česku ke komu přistupuje. A nemusíme ani stoupat na úroveň miliardářů a globálních hráčů schopných svůj byznys během několika hodin přesunout do zahraničí. I u mnohem menšího majetku je dobře vidět, které chování český stát podporuje a komu naopak hází klacky pod nohy. Navzdory všem řečem o podpoře produktivity a pracovitosti jako té nejvyšší hodnotě, jsou české daně především zlomyslné vůči těm, kteří pracují a na nic jiného se spolehnout nemůžou. Stačí srovnat vlastnictví bytu s „vlastnictvím“ jednoho pracovního úvazku těsně nad hranicí minimální mzdy.
Maximem ekonomické (a tedy často i politické) imaginace dneška je pro velkou část lidí jednoduše vlastnictví bytu. Vlastnictví dvou bytů je pak už v představách novodobých bezzemků realizací individuální utopie. Jaký je v případě vlastnictví jednoho bytu pro život a druhého na přivýdělek příspěvek do státní kasy?
Při pronájmu bytu za 22 tisíc korun, což dnes odpovídá panelákovému bytu čtyři plus jedna v Praze na sídlišti, by zisk z pronajímání tohoto bytu za rok dělal 264 tisíc, po odečtení paušálních nákladů 30 procent se bude platit 15procentní daň z částky 168 tisíc, což je 25 200 korun ročně. K tomu je potřeba přičíst daň z nemovitosti za tento druhý vydělávající byt, která dělá přibližně 600 korun. Stát tedy získá – pokud se bude majitel obtěžovat byt pronajmout – na daních necelých 26 tisíc korun za rok. Pokud by se majitel neobtěžoval svůj byt pronajímat, získají obce, kterým jde příjem z této daně, 600 korun ročně.
Srovnejme si daně za pronájem bytu s daněmi, které se odvedou státu za práci, jíž si zaměstnavatel může dovolit ohodnotit dvaceti dvěma tisíci korunami. Za vaši práci. Tedy když za vaši práci někdo vynakládá dvacet dva tisíc korun měsíčně. Když budeme zdravotní a sociální pojištění odváděné státu zaměstnavatelem počítat jako součást tohoto balíčku, tak státu půjde částka něco málo přes 88 tisíc korun ročně. Člověk pronajímající byty by se na srovnatelnou částku pro stát, kterou platí člověk s minimální mzdou, dostal, pokud by pronajímal čtyři byty.
I když debaty o zvyšování minimální mzdy provází řeči zaměstnavatelů o tom, že už se dneska nikomu nechce pracovat, nikdy si nikdo nestěžuje, že už se dneska v Česku nikomu nechce pronajímat byty. Není divu. Daně favorizují pronajímání bytů za 25 tisíc korun, a tedy jejich majitele, nikoliv práci za 25 tisíc korun a její odírané vykonavatele. Pokud si pronajímatel čtyř bytů koupil byt pátý, nezaplatí státu ani korunu, protože daň za nabytí nemovitosti byla v roce 2019 zrušená a neplatí se tedy ani v případě investičních bytů. Pokud by se po letech rozhodl, že se bytů zbaví a místo nich si koupí hotel v Krkonoších, opět žádná daň. Pokud byty zdědí jeho děti, taky žádná daň.
Byl by to nejlepší systém na světě, kdyby si všichni mohli pořídit několik bytů a pronajmout je robotům, kteří by chodili do práce a vydělávali v ní všem lidem na nájmy. Jenže na žádnou smysluplnou robotizaci to zatím nevypadá. Zájem strojů o ubytování je rovněž v nedohlednu. Pro majitele bytů (a všeho ostatního) tak zatím musí vykonávat funkci robotů pracující lidé.
Je to skoro komické, daně z majetku tvoří méně než jedno procento příjmů státního rozpočtu, kdežto odvody na sociální a zdravotní více než třetinu. Další pětinu tvoří nepřímé daně, tedy daně z drtivé většiny z každodenních potřeb. Právě kvůli nepřímým daním jsou přitom lidé s nižšími příjmy zatíženi daněmi více než jejich bohatší spoluobčané, protože si nemají možnost ušetřit a všechny peníze tedy utratí (a tím pádem i zdaní). Český stát tak do velké míry žije ze základních potřeb svých občanů, kteří pracují a utrácejí. Expertiza jako ta Lacinova, která nabízí přirovnání miliardových zisků navíc k prémiím, toto přímo popírá.
Pokračování trendu
Poslední velkou daňovou změnou před zavedením daně z mimořádných zisků na příští tři roky bylo zrušení superhrubé mzdy v roce 2019. Přes širokou a oprávněnou kritiku opatření, které vytvořilo stomiliardovou díru v rozpočtu, úleva zaměstnancům dávala v našem státě určitý smysl. Proč zrovna zaměstnanci mají nést břímě za státní rozpočet, když právě jejich práce je tím, co tvoří bájné hodnoty, přitom kapitál a zisky Česko neumí nebo nechce pořádně zdanit.
I v „úlevě zaměstnancům“ se projevila kultura trestání chudších, která už je tak vžitá v nastavení státu a jeho institucí, že se nad ní už skoro nikdo ani nepozastavuje. Zrušení superhrubé mzdy na konci roku 2019 mírně zvedlo příjmy i těm, kteří mají úplně nejnižší platy. Jak ale už před schválením návrhu opakovaně upozorňoval například sociolog Daniel Prokop, pro ty nejchudší zaměstnance z toho ve skutečnosti nekoukalo vůbec nic. Pár set korun navíc, které jim opatření přineslo, velká část z nich ztratí kvůli omezení některých daňových výjimek, které novela rovněž přinesla. Navíc budou tyto skupiny nejvíce postižené případným, ale nutným, osekáním veřejných služeb.
Daniel Prokop coby člen NERVu navrhoval nejméně vydělávajícím zaměstnancům a zaměstnankyním daně vracet. A stejný autor už dříve ve své knize Slepé skvrny upozorňoval na nelogiku toho, že ti nejméně vydělávající lidé platí nepoměrně vysoké daně. Určitá částka, nutná k zajištění úplně základních potřeb, by podle sociologa mohla být od daně z příjmu osvobozena úplně, stejně jako je v tomu v sousedním Německu, kde je nejnižší pásmo progresivní daně jednoduše nulové. Ve své knize Prokop navrhoval i přeřazení části zdravotního pojištění do snížené daně z příjmu, aby kompenzace měla alespoň nějaký efekt pro nízkopříjmové. Zrušení superhrubé mzdy má pro pracující chudé tak malý efekt právě kvůli tomu, že k nic podobného nebylo součástí těchto opatření.
Daně a dole
Daňový systém pomáhá betonovat současný majetkový status quo. Fetiš soukromého majetku se překlápí i do daňového systému. Výtěžek z pronájmu bytu, například zděděného, přičemž dědická daň byla zrušena, podléhá, pokud započítáme odvody na sociálním a zdravotním, mnohem nižšímu zdanění než práce. A čím hůř je práce placená, tím je daň tíživější. Často skloňovaný motivační prvek ve skutečnosti chybí, respektive daně jdou proti němu.
„V Česku jsou jen rozdíly v hodnotě vlastněných nemovitostí 1,5násobně vyšší než nerovnosti příjmové. A k tomu navíc přibývají́ rozdíly v úsporách a dalším majetku. Majetková nerovnost je mnohem nebezpečnější než ta příjmová. Místo motivace totiž vede k reprodukci chudoby a betonování společenských pozic,“ píše Prokop ve Slepých skvrnách.
Rétorika zásluhovosti ve stylu „netrestejme úspěšné“ je už jen obhajobou privilegií, v Česku snad ještě víc než jinde. Kdo nemá nemovitosti ani vysoké příjmy, ze kterých by si mohl vytvářet úspory, dává do státní kasy větší podíl svých zisků než nepoměrně bohatší spoluobčané, má jednoduše smůlu. Pracující lidé s nižšími příjmy musí přispívat poměrně více peněz do společné kasy než ti s nadprůměrnými příjmy.
Válka a krize by za normálních okolností mohly vyvolat potřebu po zvýšení odolnosti společnosti před krizemi, právě posílením její soudržnosti. Vlády demokratických států k tomu mají vynikající prostředky, kterými jsou daně. Právě ale slabá místa, o kterých psal Prokop, jsou dnes ještě mnohem slabší a vláda s tím nehodlá nic dělat. Daň, před kterou vládě za spokojenosti premiéra utíkají oblíbení miliardáři, nemá být použitá na výjimečné výdaje spojené s krizí. Nic z velkých mezer českého sociálního systému sama o sobě řešit nebude, ani nemá.
OSVČ
Ekonom Jan Bittner často mluví o tom, jak jazykově pracujeme s daněmi a jaké metafory si v souvislosti s nimi volíme. Pro daňové úlevy a nízké nebo žádné daně používáme termíny jako „prázdniny“ nebo „ráje“, tedy slova asociující pohodu a klídek. Naopak pro vyšší daně se používají termíny jako „břemeno“, „zátěž“ a podobně. V podcastu Škrty věnovanému daním Jan Bittner upozorňoval také na to, že v debatách o daních se často vypouští, co všechno se z daní platí.
Ani vysoké zdanění extrémních zisků, tedy progresivně nastavená daň z movitého i nemovitého kapitálu a progrese daní z příjmu právnických osob by nemohla pokrýt veškeré výdaje státního rozpočtu. Ten by dál do velké míry spoléhal také na poplatky za zdravotní a sociální, stejně jako na výnosy z nepřímých daní. Poučku o „příliš vysokém zdanění práce“ v České republice je potřeba vnímat v kontextu chybějících daní z prodeje nemovitosti, zrušené dědické daně a minimálních daní z nemovitosti. Zavedení a zvýšení těchto daní by pořád neznamenalo daňový „ráj“ pro pracující. Český stát víc peněz potřebuje, už teď dost osekané služby jsou financované na dluh.
Umělé snižování daně z příjmu fyzických osob a minimalizace odvodů na sociální a zdravotní pojištění má v Česku dlouhou tradici v nelegálním, ale fakticky hojně rozšířeném švarcsystému. Kvůli němu má stát přicházet až o desítky miliard korun, zároveň lidé pracující jako falešná OSVČ požívají mnohem nižší ochranu. Je to řešení typicky výhodné pro podnikatele a nevýhodné pro (ne)zaměstnance. K tomu se v posledních letech přidává takzvaná gig economy neboli zaměstnávání skrze platformy jako Uber nebo Rohlík, které jsou formálně partnery svých zaměstnanců. Stát opět přichází o peníze, zaměstnanci o zákonnou ochranu.
Přestože platformy se rády vydávají za technologické průkopníky pokroku, největší změny dělají v oblasti práce a bohužel především k horšímu. V rovině daní se jednoduše vyhýbají povinnosti platit sociální a zdravotní odvody za své „partnery“, v rovině pracovněprávní pak podkopávají zaměstnanecká práva. Vytváření prekérních pracovních pozic tak úzce souvisí i se snižováním příjmům pro stát.
V Česku se často argumentuje tím, že je tu příliš zdaněná práce. Kvůli tomu máme okolo 800 tisíc falešných „podnikatelů“ a čím dál více lidí navíc pracuje pro platformy, rovněž bez zaměstnaneckých práv. Tlak velkých firem na tento typ zaměstnávání je vyvazuje z další povinnosti platit za zaměstnance a odvádět státu peníze. Když si to spojíme s nízkými daněmi ze zisku a takřka nulovými daněmi z nemovitosti, které mohou být například za tento zisk nakoupeny, jasně vidíme, komu daňový systém slouží. A to přesto, že je přerozdělování běžně považované za nástroj státní solidarity. V českém případě zcela selhává v rovině alespoň částečného vyrovnávání trhem způsobovaných nerovností.
Samotná existence a rozšiřování pracujících chudých je nejen ostudou establishmentu, ale také důkazem selhání aktuálního směřování kapitalismu. Snaha legalizovat nebo bagatelizovat zaměstnávání načerno tím, že je u nás práce stejně příliš zdaněná a obcházení je tedy v pořádku, je konstatováním bezmoci tváří v tvář rozšiřování pracujících chudých a rezignací na to, že práce by měla zajišťovat důstojný život.
Zatímco pravicové návrhy jako dvojitý standard ve zdravotnictví nebo placené školství vyvolávají u části společnosti takřka instinktivní odpor, se změnami daní je to přeci jen složitější. Termíny jako rovná daň nebo snižování daní se snáze politicky prodávají, přestože neúměrně více vyhovují nejvíce vydělávajícím vrstvám společnosti. Naopak například opětovné zvýšení daní z příjmu na úroveň před zrušením superhrubé mzdy je současnými politiky považované více méně za politicky neprosaditelné.
Autor je redaktor Alarmu.
Přečtěte si všechny texty ze série Průvodce daňovou nespravedlností.
Text vychází s podporou Nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
