Ilustrace Alarm / Petr Kněžek
V našem seriálu o daních jsme se věnovali různým kapitolám daňového mixu a pokusili jsme se přiblížit, podle jakých pravidel či na základě jakých úvah se u nás vybírají daně. Do názvu série jsme dali sousloví „daňová nespravedlnost“ a skutečně se ukazuje, že český daňový systém je často nastavený ve prospěch velmi úzce vyprofilované skupiny obyvatel, a především na úkor těch nejzranitelnějších a nejméně vydělávajících lidí v Česku. Ani závěrečný článek o zdanění korporací a zdanění zisků právnických osob nebude v tomto ohledu výjimkou. Přestože jsme od sametové revoluce vzdáleni již více než třicet let, ukazuje se, že postkomunistická transformace stále zásadně ovlivňuje to, jakým způsobem jsou u nás vybírány daně. Možná, že aktuální situace, v níž se potkává hned několik krizí najednou, může být ideálním momentem pro zamyšlení se nad tím, jak s daněmi jako společnost zacházíme a jestli by nebylo vhodné tento přístup přehodnotit.
Na fyzické osoby se ovšem v českém daňovém systému vztahují i další daně, od kterých jsou korporace osvobozeny. Typicky je to třeba daň z přidané hodnoty, ale i některé spotřební a majetkové daně. Nic z toho se na korporace nevztahuje.
Výběr daní ze zisků právnických osob dodnes zásadním způsobem deformuje snaha české ekonomiky přitáhnout do země zahraniční investory. Za tímto účelem se od devadesátých let výrazně snižovala daňová sazba. V roce 1993 byla daň z příjmů právnických osob nastavena na neskutečných 45 procent. O deset let později už to ale bylo jen 31 procent. Na současných 19 procent spadla v roce 2010. „Dávalo smysl, že jsme tu sazbu snižovali, protože se v devadesátých a nultých letech snižovala i všude jinde. Především střední a východní Evropa se tímto způsobem tehdy snažila podbízet zahraničnímu kapitálu. V průměru se v tomto období sazby snížily asi o polovinu,“ říká k tomu ekonom Jan Bittner, bývalý ekonomický poradce někdejšího premiéra Sobotky a později také ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové.
Celá naše daňová soustava je tak v oblasti korporátních daní nastavená tak, aby lákala zahraniční investory a obecně stimulovala podnikatelské aktivity. Jednalo se o logickou protireakci na praktiky centrálně řízené ekonomiky, která v Československu fungovala po několik dekád. Takto nastavený systém měl být ale přechodný. Přesto nám tady v určité formě zůstává dodnes a vnáší do českého prostředí jevy, které můžeme označit za nespravedlivé či neefektivní.
Nadnárodní korporace končí v daňových rájích
Korporátní daně, tedy daně z příjmů právnických osob, generují přibližně stejný objem příjmů státního rozpočtu jako daně z příjmů fyzických osob. Dohromady tvoří asi 14 procent příjmu státního rozpočtu (cca 230 miliard) a o tuto částku se dělí takřka stejným dílem. Na fyzické osoby se ovšem v českém daňovém systému vztahuje i další daňová zátěž. Typicky je to třeba daň z přidané hodnoty, ale i některé spotřební a majetkové daně. Tím pádem je zdanění fyzických osob ve skutečnosti ještě vyšší než zdanění právnických osob. „Čistý zisk, který zůstává právnické osobě, se liší od čistého příjmu, který dostává jednotlivý zaměstnanec. Firma má čistý zisk a výdaje si píše do nákladů, kdežto zaměstnanec má několik položek, které ze zisku dále platí – jídlo, nájem, kultura. Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Podnikatel si koupí nové auto a zapíše si ho do nákladů, čímž sníží svůj daňový základ,“ říká makroekonom Jiří Šteg, někdejší tiskový mluvčí občanské iniciativy ProAlt.
„Zaměstnanci plní v Česku státní rozpočet více než zaměstnavatelé,“ dodává k tomu vzápětí Šteg. Podle jeho výpočtů se zaměstnanci podílí na příjmech do státního rozpočtu 52 procenty a firmy 48 procenty. Toto číslo ovšem dostaneme jen v momentě, kdy firmám mezi zaplacené daně připočítáme i částku za sociální pojištění zaměstnanců, což je z firemního hlediska náklad. Na straně zaměstnanců pak musíme připočítat daň z přidané hodnoty, spotřební daně a sociální pojištění. „Pokud bychom nepočítali to, kolik platí zaměstnavatelé za zaměstnance skrze odvody, protože je to pro ně náklad a zaměstnancům se naopak tato částka strhává z platu, tak by byl ten rozdíl ještě větší,“ upozorňuje na okolnost českého daňového systému, o níž se tolik nemluví, makroekonom Jiří Šteg.
Ještě důležitější je ovšem fakt, že ne všechny firmy platí stejné daně a některé subjekty poměrně hojně využívají kreativních daňových optimalizací. „V České republice máme docela velký rozdíl mezi daňovou sazbou a efektivním zdaněním firem. To znamená, že tady existuje velká spousta výjimek, odečitatelných položek, což ještě snižuje tu relativně nízkou sazbu daně z příjmů právnických osob,“ zhodnotil českou situaci v online debatě deníku Alarmu o daních ekonom Jan Bittner.
Některé jevy v českém daňovém systému by označil za minimálně neefektivní také ekonom Petr Janský z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který se specializuje na problematiku daňových rájů. „Různé firmy platí různě vysoké daně. Měříme to v efektivních daňových sazbách. V Česku platí sazba daně z příjmu právnických osob 19 procent, ale pak záleží na počtu odpočitatelných položek, na různých výjimkách, případně přesouvání zisků do daňových rájů. O tyto položky se pak výsledná daň snižuje. Je otázka, jestli se to neděje systematicky. Občas se mluví o tom, že nadnárodní korporace z těchto důvodů platí obecně nižší daně než menší a středně velké české podniky. Tady dochází k těm největším nerovnostem. Zvnějšku to sice vypadá, že všichni platí stejnou sazbu, ale ty rozdíly mohou být obrovské,“ popisuje Janský problematické aspekty české daňové soustavy.
Takový stav má podle něj ale i další negativní sociální implikace. „Nejde jen o to, že pak máme nízké nebo nedostatečné příjmy do veřejných rozpočtů, ale jde i o vytváření nerovného konkurenčního prostředí. Řada firem prostě nemůže tímto způsobem své příjmy odklánět,“ vysvětluje Petr Janský a zároveň dodává, že toto nastavení dopadá i na další daňové poplatníky. „Pokud firmy negenerují dostatečné příjmy do státního rozpočtu, musí je generovat někdo jiný – především fyzické osoby. Daňový poplatník se pak ptá, proč by měl platit daně on, když je třeba některé velké nadnárodní korporace u nás neplatí,“ říká ekonom Janský. Podle něj to automaticky neznamená, že všechny větší firmy platí nižší daně. Některé platí naopak velmi vysoké daně. Ovšem jak vyplývá z jeho odborné praxe, daňových rájů většinou využívají především velké nadnárodní firmy.
Transparentní reportování jako cesta
Co máme vůbec tímto vyváděním peněz do zahraničí či daňových rájů na mysli? Obecně jde o situaci, kdy firmy reportují své zisky jinde, než kde by je reportovat měly. Jako příklad si můžeme vzít třeba nespecifikovanou velkou nadnárodní technologickou společnost, která v Česku neodvádí žádné daně, ale zcela evidentně tu zároveň provádí nějaké ekonomické aktivity. Své zisky ovšem reportuje například v Irsku, které výrazným způsobem daňově zvýhodňuje nadnárodní společnosti, které se rozhodnou danit právě v této zemi. Taková korporace pak tvrdí, že její zisky vznikají v Irsku, a nikoliv v Česku, přestože na našem území normálně působí.
K převádění těchto zisků pak dochází různými způsoby. „Ty firmy si mohou například brát umělé půjčky, to je poměrně časté. Česká pobočka mezinárodní firmy si v takovém případě může půjčit od pobočky v daňovém ráji, třeba v Irsku, a pak platit přehnaně vysoké úroky za tuto půjčku, kterou ta česká pobočka vůbec nepotřebovala. Nebo je možné strategicky registrovat nějakou klíčovou infrastrukturu duševního vlastnictví – třeba nějaký software, značku, licenci nebo něco takového – do daňového ráje, kde je nulová sazba. Třeba na Bermudách. Tady budou následně všechny pobočky této nadnárodní korporace platit poplatky za využití tohoto duševního vlastnictví. Česká pobočka tedy v tomto případě vygeneruje nějaký zisk, ale pak velkou část z něj použije na to, aby zaplatila tento poplatek za využívání duševního vlastnictví,“ popisuje některé mechanismy daňových optimalizací nadnárodních firem expert na daňové ráje Petr Janský.
Podobně to popsala i ekonomka Linda Kunertová v online debatě Alarmu o daních. „Nadnárodní společnosti působí ve větším množství zemí, a proto si mohou jednoduše rozložit své reportování o ziscích tak, aby danily v zemích, v nichž mají nižší daňové sazby. Ty rozdíly mohou být opravdu markantní. Máme tady samozřejmě vyložené daňové ráje, v nichž je sazba nulová, ale i ty mezievropské transfery jsou dost zásadní. V Bulharsku je tato sazba například 10 procent. Oproti Česku je tak možné snížit zdaněnou položku až o polovinu. Proto je potřeba mezinárodní koordinace. Nějakou efektivní cestou je možná i zavedení větší transparentnosti do reportování firem o svých ziscích a příjmech,“ tvrdí ekonomka Kunertová. Výběr daní od firem se podle některých výzkumů po zavedení transparentního reportování zvýšil až o čtyři procenta. „To je poměrně slušný výsledek,“ dodává k tomu Kunertová.
Přehlednost a transparentnost vyzdvihuje jako efektivní nástroj i ekonom Petr Janský. „Ministerstvo financí zveřejňuje jen nejvyšší plátce korporátní daně v Česku, a to ještě jen pokud s tím tyto firmy souhlasí. Ve Finsku nebo v Norsku jasně vidíte kolik která firma platí daní. Ta transparentnost podnikání je určitě hodně důležitá,“ předkládá podobnou úvahu i ekonom Janský. Podle makroekonoma Jiřího Štega by dávalo smysl zdanit dividendy, skrze něž nadnárodní firmy vyvádějí své zisky do zahraničí. Podle některých studií se jedná o stovky miliard korun ročně. S touto částkou ovšem Petr Janský polemizuje. „300 miliard korun ročně pro mě není relevantní číslo. K těm ztrátám ve výběru daní kvůli vyvádění zisků do zahraničí v Česku dochází, ale můžeme se bavit o tom, jestli jde o jednotky miliard nebo nízké desítky. Byl bych s tím velmi opatrný,“ upřesňuje Petr Janský.
Systém plný výjimek a nejasností
Přesto je asi dobré se u vyplácení dividend na chvíli zastavit, protože jde o další důsledek transformační daňové politiky z druhé poloviny devadesátých let. „Zatížil bych převod dividend do zahraničí transferní daní. Dnes je možné tyto dividendy vyplatit do zahraničí zcela zdarma. Když se ovšem tyto dividendy vyplatí v rámci Česka, tak jsou zdaněné sazbou 15 procent. Je to podle mého názoru nesmysl a jejich vyplácení do zahraničí by mělo být zdaněno,“ říká na adresu zdanění dividend Jiří Šteg. Podle něj je současné nastavení pozůstatkem systému, který byl v minulosti nadesignován tak, aby byl co nejvýhodnější pro zahraniční investory. Český stát však z tohoto nastavení benefituje v podstatě jen tím, že má více pracovních míst a nízkou nezaměstnanost. „Podle mého názoru by bylo zavedení transferní daně velmi potřebné,“ shrnuje tuto debatu Jiří Šteg.
Podobně jako Janský se i Šteg pozastavuje nad některými účetními operacemi nadnárodních firem a upozorňuje na další podivnou praxi, jíž je možné celkovou finanční bilanci ovlivňovat. Některé české pobočky nadnárodních korporací mají podle jeho informací v účetnictví třeba i položku goodwill jakožto náklad. „Někdy třeba i v hodnotě 100 milionů,“ doplňuje Šteg. Tím si firmy samozřejmě snižují svůj daňový základ. Goodwill znamená například výhody, které s sebou nese možnost podnikat v rámci prestižního koncernu, výhody plynoucí pobočce z mezinárodní reputace koncernu a tak dále. „To bychom taky mohli považovat za velmi podivný druh daňové optimalizace, ale je to běžná praxe. Ta částka byla u některých společností i několikanásobně vyšší. Takových nástrojů velmi pochybných optimalizací ze strany korporací je více,“ shrnuje makroekonom Jiří Šteg.
V prostředí nadnárodních firem se pohybujeme ve složitém geograficky neohraničeném prostoru a zisky těchto společností je tak velmi složité monitorovat. „Vnitropodnikové ceny a další transfery firmám umožňují dělat takřka cokoliv. Těch nástrojů, jak s tím zacházet je samozřejmě víc. Tímto způsobem se dají upravovat náklady, což se projeví také v daňovém základu. Podnikatelský segment se v těchto podmínkách umí velmi dobře pohybovat,“ připomíná ekonom Jiří Šteg. I on ale upozorňuje na fakt, že malé a středně velké české firmy takové operace dělat nemohou. Takové optimalizační operace mohou dělat jen velké nadnárodní společnosti. Vedlejším efektem aktuálního stavu je například to, že se represe ze strany českého státu mnohem častěji dotýkají právě menších podniků, protože na nadnárodní koncerny si český stát netroufne a často nemá ani nástroje, jak proti nim v takové situaci postupovat.
I český daňový systém by ovšem bylo potřeba minimálně pročistit a tím i zjednodušit administraci účetnictví. Jiří Šteg by například byl pro nastavení pravidel skrze nový zákon o daních z příjmu. „Nedává třeba smysl, aby byla odpisová sazba na auto nastavená na jeden rok. Za rok žádné auto neojezdíte, takové auto prostě neexistuje. Ta auta se po roce odepíšou a prodají zaměstnancům. Je to jasná deformace nákladového obrazu firmy. Problémy daní z příjmu právnických osob u nás začínají už na této mikroúrovni v účetnictví. A na dalším rozvoji tohoto systému se už třicet let nepracuje. Naopak se ještě více deformuje,“ shrnuje tuto problematiku Jiří Šteg.
Petr Janský do podobných účetnických detailů nezachází, ale také upozorňuje na zbytečnou nejasnost a složitost českého systému. „Ten český systém zdanění zisků právnických osob je plný výjimek a nejasností. Je to velmi netransparentní. Najdeme zde celou řadu odpočitatelných položek. Bylo by potřeba ten systém zpřehlednit,“ doplňuje ekonom Petr Janský.
Jednou nohou stále v postkomunismu
Nadměrná přítomnost zahraničních firem s velmi vysokými zisky nás nakonec přivádí k otázce progresivního zdanění i v oblasti daní z příjmu právnických osob. Mělo by něco podobného v této daňové oblasti vlastně význam? A jakým způsobem by bylo možné v tomto ohledu postupovat? „Ve srovnání s jinými zeměmi máme v Česku velmi významnou roli zahraničních korporací. Dávalo by smysl se připojit k těm několika zemím Evropské unie, které zavedly progresivní daně i v této oblasti, a nejen pro fyzické osoby. Tímto způsobem bychom mohli zadržet část velkých zisků těchto firem, které jinak mizí v zahraničí,“ konstatuje na toto konto ekonom Jan Bittner. Podobný názor má i makroekonom Jiří Šteg, přestože pro něj není přítomnost zahraničních firem v tomto ohledu zásadní. „Progrese musí být jak v oblasti zdanění příjmů fyzických osob, tak v oblasti zdanění právnických osob. Ten princip musí být zachován ve všech kapitolách českého daňového systému,“ říká makroekonom Jiří Šteg.
Jak ale upozorňují všichni ekonomové zpovídaní pro účely tohoto článku, monitorování zisků nadnárodních firem a vymáhání řádného placení daní je velmi obtížné. Z tohoto důvodu se většina přiklání ke společnému postupu mezinárodního společenství. „Mezinárodní spolupráce a koordinace je potřebná, protože je velmi složité tuto daň od zahraničních firem vybírat a vymáhat. Tyto firmy mají velké možnosti, jak své zisky přesouvat, optimalizovat, skrývat, a proto je potřeba se připojit k mezinárodním iniciativám požadujícím zavedení globální korporátní daně,“ říká například ekonom Jan Bittner.
V roce 2021 byla na půdě OECD schválena nová dohoda o zavedení minimální globální korporátní daně ve výši 15 procent. Diskuse o ní po roce mlčení a přešlapování na místě obnovil nový americký prezident Joe Biden a jeho ministryně financí Janet Yellen. K této iniciativě se připojila i Česká republika a dalších téměř sto zemí celého světa. Zatím se ovšem jedná jen o prohlášení, které není schválené v zákoně a teprve se jedná o tom, jak tuto mezinárodní dohodu přenést do legislativy. Francie měla prosazení této dohody na úrovni Evropské unie jako hlavní prioritu svého předsednictví EU, ale nepodařilo se jí legislativní zakotvení této dohody prosadit. Nyní Evropské unii předsedá Česká republika, ale nezdá se, že by pro ni bylo toto téma tak důležité jako pro Francii a Emmanuela Macrona. Podobné mezinárodní iniciativy by ovšem bylo dobré podpořit. Mají potenciál přivést do českého rozpočtu minimálně několik miliard korun ročně. Česko ale paradoxně patří mezi země, které podobné iniciativy blokuje a odmítá. I za tím pravděpodobně stále bude deformovaná a postkomunistická představa o tom, jak má vypadat zdravé a konkurenceschopné tržní prostředí. Možná je načase tyto desítky let trvající představy znovu promyslet.
Autor je šéfredaktor Alarmu.
Přečtěte si všechny texty ze série Průvodce daňovou nespravedlností.
Text vychází s podporou Nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
