Foto Pxfuel, CC0 1.0
Jan Bělíček
V souvislosti s nepokoji na předměstích velkých francouzských měst bych vám k letnímu čtení rád doporučil strhující detektivku francouzského spisovatele Jean-Claudea Izza Totální chaos. Jedná se o první díl jeho slavné Marseilleské trilogie. Izzo tuto knihu vydal původně v roce 1995, tedy ve stejnou chvíli, kdy šel do distribuce kultovní film Nenávist odehrávající se mezi bezprizorní mládeží na předměstí Paříže. Totální chaos je detektivka z přístavního velkoměsta Marseilles, ale sleduje podobná témata. Dívá se empatickýma očima na život na bezútěšných předměstích velkoměst, na komunity přistěhovalců, které žijí tak trochu mimo dohled i zájem francouzské společnosti a jsou vydány napospas pravidlům diktovaným podsvětím. Izzo samotný je z rodiny přistěhovalců, přestože přistěhovalců evropského původu. I tak ale přes své nesporné talenty a nadání nedokázal v elitářské francouzské společnosti jednoduše uspět a za údělem spisovatele si musel nekompromisně a tvrdohlavě jít. Realita Francie se samozřejmě od roku 1995 hodně posunula, ale problémy, které sužují zanedbaná předměstí, evidentně zůstávají velmi podobné i po takřka třiceti letech. Zní to všechno skvěle, aktuálně a nadějně a určitě už pomalu vyrážíte si knihu pořídit. Má to ale jeden velký háček. Český překlad Totálního chaosu od Mileny Fučíkové je dlouhodobě a beznadějně vyprodaný, a tak Jean-Claudea Izza možná spíše seženete v některé veřejné knihovně nebo ve francouzském originále či v anglickém překladu. Je to ale škoda. Bylo by skvělé, kdyby nakladatelství Fra přišlo s reedicí. Příběhy detektiva Fabia Montaleho jsou strhující a určitě by pomohly českým čtenářům hlouběji pochopit kontext aktuálního napětí ve francouzské společnosti.
Magdalena Dušková
Doporučovat čtenářstvu Alarmu bell hooks je trochu jako nosit dříví do lesa, nicméně kniha All About Love: New Visions je zkrátka jedním z nejlepších myslitelných společníků do parku nebo do houpací sítě v náhodném lesním tábořišti. Jde o radikální přezkoumání konceptu lásky, který autorka v knize nabízí jako politické řešení pro dnešní svět.
Lásku bell hooks vnímá jako vědomou aktivitu zahrnující důvěru, respekt, upřímnou komunikaci, péči, poznání druhého a plnění závazků. Aby se nám dařilo plnohodnotně milovat jiné lidi, musíme podle autorky nejprve vědomě pracovat na vztahu k sobě. Schopnost přijmout sebe, kriticky a upřímně, je totiž zásadní pro láskyplné přijetí druhých. Bell hooks touto úvahou oponuje mnoha cynickým kritikům a kritičkám terapeutické praxe, kteří*ré ji nazývají individualistickou či kapitalistickou. Pro ni je naopak nevyřčeným pomocníkem na cestě k solidárnější společnosti.
Celou knihou se prolínají obrazy chamtivosti, hloupého konzumu a násilí. Podle autorky, která výrazně navazuje na Ericha Fromma, dnešní patriarchální kapitalistický systém profituje na naší izolaci od sebe samých a od láskyplných pout v rámci našich komunit. Když se nám podaří milující vztahy s druhými navazovat a normalizovat v rámci mainstreamu a rozšiřovat milující přístup i k lidem, které osobně neznáme, máme podle bell hooks šanci dnešní kulturu nihilismu a dominance přetvořit na solidární a pečující kulturu lásky. Kniha jako by vás při čtení objímala. Bell hooks nejde po jejím přečtení nemilovat.
Stanislav Biler
K vodě, do lesa nebo do sklepa, podle toho, kde trávíte léto nejraději, si vezměte Schuggie Bain od Douglase Stuarta a Život Vernona Subutexe Virginie Despentes. Četl jsem je před pár měsíci a nemám je teď po ruce, takže jen lovím z paměti, o kterou bych si ani kolo neopřel. Nicméně první mě myslím bavilo pro zpracování dětství a dospívání, pak pro místo, kde se to odehrává, což je jakási dělnická a chudinská kolonie na okraji Glasgow v osmdesátých letech, kdy podmínky a chudoba zde vylíčené mají nejblíže k tomu, co dnes najdeme v českých vyloučených lokalitách a co bychom nehledali v jedné z nejbohatších zemí světa. Nicméně za vlády zde milované Margaret Thatcher bylo možné všechno. A to není všechno, protože autofikční či autobiografická kniha líčí především život matky dospívajícího chlapce, která se pomalu upíjí k smrti, zatímco Shuggie se musí poprat s tím, že mezi své vrstevníky nezapadá intelektem ani queer identitou. A navzdory všem těm těžkým tématům se knížka čte úplně sama a na konci vám bude líto, že není dvakrát delší.
Vernon Subutex je zkrachovalý prodejce cédéček v éře empétrojek, který někdy po čtyřicítce či padesátce skončí v podstatě jako bezdomovec, jenž okupuje vždy na pár dnů gauče podobně starých kámošů nebo kámošek. Jeho očima sledujeme rozličné pokusy o existenci lidí středního věku, což je v různých kombinacích směšné, dojemné, trapné až ubohé. Ale dohromady to odsýpá, a navíc je to celkem prdel. Snad budou další díly.
A jelikož umřel Cormac McCarthy tak bych také rád tímto komukoli doporučil si od něj přečíst klidně všechno od začátku až do konce. Tak dobrej byl. Pokud nemáte tolik času, tak best of je podle mě Suttree a Krvavý poledník aneb večerní červánky na západě.
Eva Klíčová
Protože v létě je člověk většinou mobilnější než v zimě, aktuálně rozečtenou Spotřební imaginaci státního socialismu: Reklama v Československu 1948—1989 nemohu z důvodů nadrozměru doporučit, což mě mrzí, tak jsem ji sem nacpala aspoň takto. Zároveň zde proto ale mohu uvést knihu cestovního rozměru, lehký paperback Ušima střední třídy. Mládež, hudba a třída v českém postsocialismu, který nejen rozměrem, ale i svou rhizomatickou strukturou splňuje nároky letního, méně soustředěného až stroboskopického čtení (ujíždějící stíny za oknem vlaku, blesky letní bouřky, komíhavé světlo padající skrze stromy v lese, diskotéka na koupališti apod.). Navíc pro každého, kdo vymetal v devadesátkách rockáče, zaplivané čtyřky, vesnické diskošky a hledal se, měl socioekonomické ambice, nebo naopak ambice nemít ambice, pro vás všechny bude ta studie i trochu osobní archeologií (zvláště pokud jste vyrůstali v Tišnově a okolí) do naivit, k jejichž dekonstrukcím Ondřej Daniel používá množství nástrojů z teorií a sociologie popkultury.
I nepamětníci si ale užijí citace z časopisů Filip pro -náctileté, Bravo nebo dobové rozvernosti, jakou je třeba dojem Jana Zahradila (v ODS již od roku 1991) z Londýna, s nímž se svěřil magazínu UNI v roce 1991: popisuje všemožná indická jídla, stánky přecpané „revoluční levičáckou literaturou a jinými pitomostmi“ a nakonec se „White Boy Summer Czechia“ diví „nudnému a únavnému“ faktu, jak se menšiny neustále staví do role ponižovaných a za něco bojují. Nechybí dobové konstrukty heteráctví včetně metalového, tipy pro děvčata, jak být „správnou ženou“, sebeidentifikační role dětských pokojíčků, dualismus špinavých anarchistů a rasistických skinheadů a mnohé další jevy porevolučního především Česka.
Pavel Šplíchal
„Učit se, učit se, učit se,“ kázal Lenin. Dnes nás do toho stejného místo revolucionářů tlačí kapitalismus. Literatura nezůstala tlaku na výkon a učení ušetřená a návody na růst efektivity a seberozvoj se vloudily i do knížek, a tak se dá všeobecně růst a vzdělávat i ve volném čase, kdyby si člověk jen tak rád v klidu četl.
Fantasy, minimálně v dospělém věku, zůstává tlaku na rozvoj ušetřeno. Bylo by těžké s vážnou tváří tvrdit, že se vzděláváte nebo rozvíjíte čtením zatím šestidílné ságy George R. R. Martina Píseň ledu a ohně. To jde ještě tak u třídílného Pána prstenů, zbytek žánru má mezi většinou dospělých smůlu. Ani o historii se z tohoto něco jako středověku nic nedozvíte a zápletka boje o trůny se dá při pokusu o povýšení ve firmě použít opravdu jen teoreticky. Zbývá tak jen obhájit si radost z děje, postav, popisů a fiktivního světa této neskutečně dlouhé a zatím nedokončené série. Číst prostě jenom pro zábavu.
Bouře mečů je vyvrcholením první části celé ságy, (která zhruba odpovídá 3. a 4. řadě seriálu Hra o trůny) a obsahuje spoustu násilí, nekonečné intrikování, sem tam sex a vývoj postav vyrovnávajících se s krutým světem. Právě množství propracovaných postav, z jejichž různých perspektiv je knížka vyprávěna, dává fiktivnímu světu (základ každé fantasy) v rámci žánru jedinečnou živost. O sáze se toho dá napsat – a taky napsalo – dobrého hodně. Není potřeba si vždycky čtení obhajovat, obhájit bychom si měli delší dovolené, protože Píseň ledu a ohně za týden v Chorvatsku, přes extrémní čtivost, nedá asi nikdo.
Ondřej Bělíček
Britské knižní vydavatelství Allen Lane vydalo letos v dubnu hned dvě famózní historické knihy, o kterých se bude další měsíce a roky určitě hovořit. První z nich je unikátní kniha německé historičky Katjy Hoyer o vzniku, vývoji a životě v Německé demokratické republice s názvem Beyond the Wall. Neočekávejte suchopárnou akademickou „bichli“, která vás unudí detaily mezinárodních smluv a diplomatických jednání. Katja Hoyer vypráví příběhy obyčejných lidí, ze kterých vyvozuje širší obraz určitého fenoménu, jenž byl pro vývoj a život v komunistickém Východním Německu důležitý a typický. Kaleidoskopické obrazy z dějin NDR skládá autorka dohromady od třicátých let minulého století, kde mapuje tragické příběhy německých komunistů a socialistů, kteří umírali v koncentračních táborech v Německu, nebo utíkali před Hitlerem do SSSR, kde později většina z nich nalezla smrt ve zdrcující vlně stalinských čistek. Pouze prověření kádři, kteří prokázali oddanost Stalinovi, přežili a mohli se vrátit do Německa budovat socialismus. Těžké začátky mladého státu v padesátých letech, které symbolizuje pozdější stavba Berlínské zdi, střídá v šedesátých a sedmdesátých letech období prosperity, kdy většina německých obyvatel zažila poprvé ve svém životě pocit stability a blahobytu. Na pozadí politických represí a všudypřítomného dohledu Stasi se vyjevuje rozmanitost života za železnou oponou, plného politického, společenského a kulturního dění.
Druhá kniha, kterou bych doporučil k letní četbě, zase otřásá naším porozuměním revolučnímu období roku 1848. Historik Christopher Clarke ve své obsáhlé knize Revolutionary Spring představuje kořeny vlny revolucí z roku 1848, které sahají do období Francouzské revoluce a pozdějšího revolučního roku 1830. Vedle popisu sociální otázky tehdejší doby, aktivního boje dělnické třídy za svá práva a pracovní podmínky, měnícího se pohledu na církev, národ, ale i postavení žen ve společnosti a rodícího se ženského emancipačního hnutí, se autor soustředí také na dopady revoluce mimo evropský kontinent. První polovina 19. století byla jedním z nejradikálnějších revolučních období světových dějin a zaslouží si podobnou pozornost, jakou dáváme například první polovině 20. století.
Saša Uhlová
Už dlouho si kladu otázku, proč jsou si reportáže v českých médiích tak často podobné formou. Ustálila se tu nějaká představa, jak má dobrá reportáž vypadat, a málokdo se odváží od ní odchýlit. S trochou závisti jsem se koukala za hranice, zejména do Polska, kde v žánru literární reportáže můžeme najít zcela neotřelé a překvapující texty, které přitom skvěle ilustrují nějaké téma nebo společenský problém. Počátkem letošního roku jsem s překvapením zjistila, že vyšla kniha Literárních reportáží Aleny Wagnerové v nakladatelství Maraton. Když mi někdo klade otázku, jestli mám nějaký idol, vzor, osobnost, která mě inspiruje, odpovídám vždy, že nemám, protože tímto způsobem se ke světu nevztahuju. Ovšem kdybych místo toho řekla Alena Wagnerová, byla by to taky pravda. Jako žena, novinářka, autorka, politická myslitelka a feministka, je pro mě nesmírně inspirativní, a tak jsem se do jejích sebraných reportáží s velkým očekáváním začetla. A nezklamala mě. V knize jsou texty od roku 1965. První část nese název Cestou k Pražskému jaru a jsou v ní reportáže, které původně vyšly v měsíčníku Plamen spolu se dvěma dalšími, které vyšly už v nastupující normalizaci po zákazu Plamene. Druhá část knihy je výborem z reportáží, které vycházely po autorčině odchodu do Německé spolkové republiky, a nese název Místa a osudy. Ač jsou ty texty v něčem jiné, spojuje je schopnost nejen skvěle psát, ale i naslouchat a vcítit se do osudů lidí, které potkává. Historie, kterou máme ze školy a z veřejného prostoru nějak nalinkovanou a máme o ní zažité představy, dostává nové, někdy i překvapivé rozměry. Lidskost Aleny Wagnerové i to, že nemá jako novinářka strach ze soucitu a emocí, protože je v prvé řadě člověkem, je něco, co si nesmíte nechat ujít.