Naomi Klein. Foto ioerror, Flickr, CC BY-SA 2.0 Deed
Milena Bartlová (historička umění)
Silný zážitek jsem měla při čtení nejnovější knihy Naomi Klein Doppelganger. Není to odborná kniha a zabývá se těžko definovatelnou oblastí, totiž naléhavou aktuální politickou a mediální realitou, která překračuje hranici intimity zcela konkrétního reálného příběhu autorky a její rodiny. Klein se střetla se svou dvojnicí, Naomi Wolf, která se ze známé feministické autorky stala aktivistkou mediálního světa konspiračních teorií a spolupracovnicí vůdce neofašistického podsvětí USA Steve Bannona. Přesto si obě Naomi lidé pletli a pletou. Klein se snaží tápavě, za pomoci kulturních, psychologických a politologických odkazů, mapovat zatím neznámé území, popsat a pochopit, co se to děje, a přitom si ve světě klamných zrcadlových odrazů udržet zdravý rozum. Kniha je tíživě fascinující stejně jako její téma, paralelní svět, o kterém raději nechceme vědět. Je to celé šílené, ale zároveň i zatraceně hmatatelně reálné (podobně působil předloňský seriál HBO Q: Into the Storm).
Dominik Želinský (sociolog, redaktor časopisu Kapitál)
Americký historik a politický vedec Samuel Moyn napísal v knihe Liberalism Against Itself dôležitú analýzu jedného z trendov liberálneho myslenia, ktorý dodnes – špeciálne vo východnej Európe – utvára našu politickú realitu. Tento „liberalizmus studenej vojny“ predstavuje podobu liberalizmu, ktorá sa v obave pred dôsledkami komunistickej a fašistickej utópie zbavila vlastnej emancipačnej ambície – jej jedinou oporou sa stal pocit morálnej prevahy a obavy z nástupu autoritárstva. Je to však postoj, ktorý paradoxne najmä krajne pravicovým hnutiam pripravuje výborné východiská. Zaujala ma tiež vynikajúca kolektívna publikácia Věčná devadesátá, ktorá mnohostranne tematizuje kľúčovú fázu postsocialistickej transformácie. Kniha neobsahuje iba odborné reflexie, ale rozhovory a spomienkové texty, ktoré pokrývajú témy od premien imaginácie úspechu až po drogy, prostitúciu a rasizmus. Prakticky každý text či rozhovor je výborný a pripomína aspekty deväťdesiatych rokoch, ktoré sa v priebehu troch desaťročí vytratili z kolektívnej pamäti.
Kateřina Lišková (socioložka)
V slzavém údolí dnešního světa potřebujeme všichni utopii. Americká historička Kristen Ghodsee v knize Everyday Utopia ukazuje, že utopické a nerealistické nejsou synonyma. Je to totiž jen perspektiva vládnoucích, jimž status quo vyhovuje, která sugeruje lidem, že utopie je „zkrátka nerealizovatelná“. Dvě a půl tisíciletí myšlenkových experimentů převáděných do každodenní praxe – platónská Republika, Utopia Thomase Morea, kláštery bekyní, Kropotkinovy vize decentralizovaného hospodářství a dobrovolné spolupráce a řada dalších – tvoří nit k dnešním hnutím spolubydlení v Dánsku, ekovesnicím v Kolumbii a vizionářským vzdělávacím programům v Tanzanii. A vůbec ke všem praktikám kolektivní péče o děti a sdílení věcí i citů. Protože co mají všechny tyto utopie společné? Zespolečenštěné vlastnictví a rovnost žen.
Ondřej Slačálek (politolog)
Slovo kapitalismus se stále používá spíš polemicky než analyticky. Ekonom Branko Milanović nám v knize Nic než kapitalismus nabízí velmi kritický, ale zároveň analytický pohled. V přesvědčivé zkratce autor ukazuje jak „liberálně meritokratický“ kapitalismus Západu (s tendencí k oligarchii), tak „politický kapitalismus“ Číny a dalších zemí kombinují kapitalismus s absencí právního státu a zvůlí. Oba systémy mohou konvergovat, varuje mimo jiné Milanović. Bruno Latour stihl krátce před svou smrtí naštvat některé své stoupence – v souvislosti s klimatickou krizí začal mluvit ostře a politicky jednoznačněji, než od něj byli zvyklí. Jeho Memoradum o nové ekologické třídě, napsané spolu s Nikolajem Schultzem a vydané nedávno v češtině Neklidem, můžeme také číst jako jeho politickou závěť. Patrně nejbystřejším pozorovatelem ukrajinské tragédie je na levici Volodymyr Iščenko. Soubor jeho statí Towards the Abyss: Ukraine from Maidan to War je nejen analýzou konkrétního vývoje, ale také plastickým příspěvkem do debaty o vývoji jedné země. Ukazuje také, v čem je ukrajinský vývoj paradigmatický pro ostatní. Snad se i u nás najde někdo, kdo bude mít odvahu knihu vydat.
Marie Heřmanová (antropoložka)
Americká autorka Sarah Banet-Weiser už svou předchozí knihou Empowered: Popular Feminism and Popular Misogyny upozornila na to, jak jsou nerovné vztahy mezi pohlavími zakódovány v populární kultuře, v marketingu a dalších oblastech komunikace – a jak tohle nastavení pohlcuje i feministické myšlenky samotné. Teď se v publikaci Believability: Sexual Violence, Media, and the Politics of Doubt spolu se svojí spoluautorkou zaměřila na to, jaký dopad mělo a má hnutí #MeToo. Výchozím momentem jejich analýzy je zajímavá anekdota – v roce 2017 bylo slovem roku vyhlášeno zároveň slovo „feminism“ a slovo „post-truth“. A podle autorek to není náhoda – protože v době, kdy se rozmáhá hnutí za to, abychom věřily ženám a obětem násilí, se zároveň diskutuje o tom, že věřit už se nedá ničemu a v digitální komunikaci je apriori vše podezřelé. Komu věříme, komu ne, za jakých okolností a proč – to autorky nazývají „politics of believability“ a upozorňují právě na to, jak důležitý je politický rozměr. Kdo je nebo není obětí totiž není, zvláště v době digitálních médií, otázka „pravdy“ (ani soudních rozhodnutí, které se snaží pravdy dobrat), ale ideologickou diskuzí o tom, co to vůbec pravda je a kdo ji může nahlas říkat. Autorky v knize rozebírají příklady z americké politiky a popkultury posledních let (Brett Kavanagh, Amber Heard a Johny Depp) a ptají se – kdo vlastně žije v postpravdivé době, když je zde spousta skupin lidí, kterým nikdo nikdy nevěřil a jejich pravda nikdy nic neznamenala?
Vítězslav Sommer (historik)
Kanadská novinářka a aktivistka Naomi Klein letos vydala knihu Doppelganger: A Trip Into the Mirror World. Ačkoliv dnes jsem například k jejímu pojetí dějin neoliberalismu kritický, v nultých letech byly pro mě její texty čtivým uvedením do tehdejší levicové kritiky globálního kapitalismu. Doppelganger je velmi osobní, sebekritickou a ironickou reflexí neúspěchů demokratické levice. Její kritika čím dál rozšířenější podoby levicového aktivismu, který se vyčerpává budováním osobní značky na sociálních sítích a sebepropagací politických celebrit na úkor vytváření inkluzivního a rovnostářského hnutí, je aktuální i v českém prostředí. Klein také ukazuje, že v bizarním online světě krajně pravicových konspirátorů se často odráží selhání a přehnaný individualismus liberálů i radikální levice.
Ľubica Kobová (filozofka)
Nemecká filozofka Eva von Redecker napísala knihu o slobode zostať, presnejšie o slobode zotrvať – Bleibefreiheit. Pojem slobody presúva z jej priestorového chápania ako slobody pohybu do registra času. Aká ale môže byť sloboda zotrvať, ak zomierame? A najmä ak miesto, ktoré obývame, horí pod našimi nohami? Redecker nadväzuje na Hannah Arendt a slobodu vidí v schopnosti začínať niečo nanovo a napĺňať čas tak, že preteká životom. Je to sloboda kolektívna, lebo len v delení sa o čas s druhými sa zmnožuje možnosť nového začínania. Zároveň však predpokladá pochopenie toho, že „všetko má svoj čas“ – čas vzniku, zániku, regenerácie, reprodukcie. Autorka vyrastala na vidieckom hospodárstve a čitateľstvo nabáda, aby skúmalo pôdu, jej vyčerpávanie a podmienky jej obnovy. „Naša schopnosť konať spočíva v spojení s ďalšími cyklami tvorenia – s biológiou pôdy, s prácou pôrodnej asistentky, so spoločenskou deľbou práce,“ píše autorka v prístupne napísanej filozofickej eseji.
Daniel Šitera (politický ekonom)
Nejlepší knihy nám dokážou otevřít oči k novým aspektům světa, o němž jsme si mysleli, že ho naprosto známe. Takový pocit ve mně zanechali Przemysław Sadura a Sławomir Sierakowski s knihou Społeczeństwo populistów o proměně polské demokracie v dobách vlády Práva a spravedlnosti (PiS). Stejný pocit prozření určitě zanechali nejen v Čechovi snažícím se nahlédnout do polského světa, ale i v samotných Polácích a Polkách. Zvláště v časech politické a mediální polarizace, která z nás ve vlastních zemích dělá cizince žijící v odlišných světech. Dva liberálové zde samozřejmě píšou primárně pro ostatní liberály. Umí ale dobře střílet do vlastních řad stejně jako empaticky prozkoumávat svět voličstva PiSu. Jde o mnohem rozmanitější skupinu lidí s různými životními a volebními motivacemi, nikoli o potvrzení stereotypu prostých fanatiků. Přečtení knihy před říjnovými volbami mě přesvědčilo, že i tato rozmanitost umožní mocenskou změnu. Snad nová koaliční vláda a s ní spojená občanská společnost ve své vítězné povolební euforii zase nezavřou oči.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Ze své letošní četby bych vypíchla knihu německých sociologů Steffena Maua, Thomase Luxe a Linuse Westheusera Triggerpunkte. Konsens und Konflikt in der Gegenwartsgesellschaft (Co dráždí. Shoda a konflikt v současné společnosti), se kterou vstupují do všudypřítomných debat o domnělé polarizaci západních společností. Závěry jejich výzkumu kombinujícího reprezentativní kvantitativní výzkum s kvalitativními fokusními skupinami přinejmenším pro tu německou ukazují, že polarizovaná v pravém slova smyslu rozhodně není a že vše je daleko složitější. Ve zkratce jsou si lidé v Německu ve svých faktických postojích v podstatě ke všem domněle kontroverzním tématům relativně blízko. Dojem polarizace vytváří neschopnost se k tomu pod nánosem různých bojových nálepek, nepochopení odlišných východisek i slovníku a zkratkovité, vyhrocené komunikace na sociálních sítích dopracovat a moderovat zbylé reálné nuance v zájmech a hodnotách věcně a konstruktivně. Německo má každý rok jeden dva sociologické bestsellery, které tamní veřejnost i politiku posunují v porozumění sama sobě, tato kniha je letos zaslouženě mezi nimi. Bez takové zevrubné a v teorii zasazené analýzy postojů a konfliktů se totiž přitom obejít prostě nedá.
Jakub Eberle (politolog)
Je evropská identita překonáním šovinistického nacionalismu, nebo spíše jen jeho „upgradováním“ na úroveň EU jako celku? Provokativní kniha Eurowhiteness: Culture, Empire and Race in the European Project Hanse Kundnaniho poutavě odhaluje slepé skvrny příběhu o EU jako kosmopolitním projektu. Kundnani s oporou v postkoloniální literatuře ukazuje, že idea evropské identity byla naopak vždy propojena s představami o civilizační nadřazenosti Evropanů. Jeho největší síla je v polemice, takže argumenty místy vyznívají poněkud tezovitě, místy přehnaně. V době, kdy se stále úzkostnější a vůči vnějšímu světu uzavřenější „Pevnost Evropa“ stala smutnou realitou, je ale Kundnaniho volání po demokratičtější a zejména pak skutečně kosmopolitní podobě evropského projektu potřebné a naléhavé.
Alice Koubová (filozofka)
Výraznou nonfiction publikací pro mě byla kniha The Livable and the Unlivable. Rozhovor mezi francouzským filosofem Frédéricem Wormsem a americkou filosofkou Judith Butler se věnuje tématu nežitelného života, který podle nich není teoretickou abstrakcí, ale konkrétní možností. Worms jako kritický vitalista umisťuje podmínku žitelnosti do sociality, mluví o životodárné „intersubjektivitě“, která umožňuje vnímat život jako vlastní. Judith Butler se naopak ptá, jaké instituce rozhodují o tom, co je pro konkrétní lidi, či sociální skupiny zvladatelná životní zátěž, co je pořád ještě žitelné? Oba se shodují na existencí určitého prahu žitelnosti, zpoza kterého se nejde vrátit do světa stejný a možná se z něj nedá vrátit vůbec. Ptají se společně, jakou má tento práh roli v porozumění člověku, etice a politice.
Josef Patočka (publicista, Re-set)
S každým rokem rostoucích emisí a pokryteckých konferencí znečišťovatelů o klimatu je zjevnější, že ekologickému kolapsu se nevyhneme bez hluboké proměny našeho ekonomického systému. Přibývá také prací, které ukazují, jak by mohla taková změna vypadat, jako u nás zbrusu nová Budoucnost je nerůst – průvodce na cestu do světa po kapitalismu. Z historie ale víme, že systémová změna je nemožná bez hnutí, do kterých se zapojí kritické množství pracujících lidí. V tomto kontextu je jednou z největších dnešních nadějí celosvětový revival odborového hnutí a stávek, o jehož síle svědčí, že už dělá starosti i Elonu Muskovi. Nakonec proto vybírám útlý manifest Troublemaking – why you should organise your workplace. Jeho autorská dvojice zkušených „potížistek“ v něm přehledně shrnuje, proč dávají odbory smysl na každém pracovišti, jak mohou být klíčovou oporou všech dalších sociálních a ekologických hnutí, i proč jsou nutným základem snah o demokratičtější společnost. Ale co hlavně: radí, jak se do jejich budování může pustit každý z nás tam, kde právě pracuje.
Veronika Pehe (historička)
Čtenáři mimo odborné kruhy asi neměli šanci zaznamenat anglicky psanou monografii rakouského sociologa Tilla Hilmara s názvem Deserved: Economic Memories After the Fall of the Iron Curtain. Přitom pro všechny, koho zajímá průběh ekonomické transformace po roce 1989 v České republice, bude tato kniha podnětná. Hilmar na základě životopisných rozhovorů zkoumá, jakým způsobem dvě profesní skupiny, zdravotnice a inženýři, v Československu/Česku a bývalé NDR prožívaly dopad ekonomické transformace na své pracovní životy. Ukazuje přitom, nakolik lidé chápou vlastní ekonomický úspěch či neúspěch jako morální problém zásluhovosti. Transformaci po roce 1989 je v poslední době věnováno čím dál více odborné pozornosti, stále nám ale v českém prostředí chybí výzkumy, které by nezkoumaly politické a ekonomické změny „seshora“ a více se soustředily na subjektivní a nejednoznačné vnímání tohoto období různými částmi společnosti. A právě to Hilmarova knížka dělá.
Karel Veselý (redaktor Alarmu)
Co je skutečně to, čemu se v kapitalismu říká láska? Britská teoretička Alva Gotby navazuje ve své knize They Call It Love. The Politics of Emotional Life na průlomové texty Arlie Russell Hochschild ze začátku osmdesátých let, vychází ale i z ještě o dekádu staršího hnutí Wages for Housework. Společně odhalili, jak moc je kapitalismus závislý na neplacené emoční práci žen, jejímž primárním úkolem je zmírnit negativní dopady systému na jednotlivce. Gotby staví svoji politickou ekonomii lásky na přiznání zásadní role emocím, které pomáhají držet celou strukturu kapitalismu pohromadě. Kdyby se zákonitosti „emoční reprodukce“ proměnily a distribuce emocí se stala skutečně demokratickou, stanuli bychom podle ní tváří v tvář dosud netušeným možnostem nového, spravedlivějšího světa.
Zuzana Kašparová (moderátorka podcastu Vyhonit ďábla)
Pro mě to letos byla kniha The Future Is Disabled: Prophecies, Love Notes and Mourning Songs od Leah Lakshmi Piepzna-Samarasinha. Ve společnosti, ve které se tolik soustředíme na uzdravení, vyléčení a zbavení se všech tělesných jinakostí, které nevyhovují ideálům krásy nebo produktivity, mi přišla tahle kniha nesmírně důležitá a antimuskovsky vizionářská. Budoucnost bude postižená a je to dobře. Uprostřed tolika krizí potřebujeme vzájemnou pomoc a rozšířené spektrum druhů a způsobů péče. LLPS se vztahuje k pandemii, aby poukázal* na formy soužití, které jsme se učili od komunit zdravotně postižených, abychom se v krizi dokázali zorientovat. V praxích disabled komunit podle autorky* dřímá síla, kterou budeme v dobách environmentálního rozvratu všichni potřebovat. Knížka je plná bolesti, truchlení, frustrace, ale i naděje ve zkriplené budoucnosti.
Jarda Michl (filozof*ka)
Jako jeden z nejzáslužnějších nakladatelských počinů letošního roku vnímám poměrně nenápadné vydání knihy politického a kulturního teoretika Jona Bailese Ideologie a virtuální město. Pro některé může být překvapením, že za vydáním této útlé knížky stojí Fakulta umění Ostravské univerzity, konkrétně ateliér Text Forma Funkce. Ten však již v uplynulých letech vydal hned několik zajímavých titulů současné teorie, jako například Podklady pro teorii Dívky (2019) anarchistického kolektivu Tiqqun, nebo výbor z esejistického díla zesnulého britského filozofa Marka Fishera k-punk (2022). Bailesova kniha, vydaná původně britským nakladatelstvím Zer0 books, vychází v českém překladu Františky Blažkové, uhrančivém minimalistickém grafickém zpracování Barbory Gučové a s předmluvou herního teoretika Ondřeje Trhoně. Terčem Bailesovy zdrcující kritiky není nic menšího než panující společenský diskurz stále přítomné ideologie neoliberalismu. Tuto kritiku Bailes činí na příkladu vybraných videoher (Saints Row IV, GTA V, No More Heroes, Persona 5), podobným způsobem, jakým kdysi slovinský filozof Slavoj Žižek – jehož doporučení na vás navíc shlíží z přebalu knihy – analyzoval známé hollywoodské filmy. Ideální krátké čtení na vystřízlivění z konzumního hédonismu vánočních svátků.
Markéta Křížová (iberoamerikanistka a historička)
Kniha Rethinking Heritage in Precarious Times (Coloniality, Climate Change, and Covid-19) je provokativní a zneklidňující. Nejde o tradiční soubor odborných statí. (profesor antropologie na univerzitách v dánském Aarhusu a jihoafrické Pretorii) explicitně vyzval kolegy – antropology, kulturní historiky a muzeology jak z euroamerických akademických institucí, tak z globálního Jihu – k reflexi nad aktuálními výzvami pro ně samé a jejich obory. To, že specialisté studující hmotné a duchovní odkazy minulosti nabízejí velmi konkrétní cesty k (snad) spravedlivější, tolerantnější a sociálně citlivější budoucnosti na lokální, národní a celoplanetární úrovni, je jen zdánlivým paradoxem.
Vojtěch Pecka (environmentální sociolog)
Pro mě osobně byla kniha roku The Big Myth: How American Business Taught Us to Loathe Government and Love the Free Market od historičky Naomi Oreskes a historika Erica Conwaye. Jedná se v podstatě o prequel k jejich předchozí knize Merchants of Doubt, která popisovala fungování industriální propagandy, která zakrývala vědecké poznání (od škodlivosti tabákového kouře, po nebezpečnost ozonové díry, kyselých dešťů nebo klimatické změny). Při práci na této knize si všimli, jak zásadní pro popírání vědy byly subjekty propagující volno-tržní ideologii. Proč? V knize The Big Myth představují detailní odpověď, která ukazuje, jak organizace spojené s průmyslovými a finanční kruhy dlouhodobě investovaly do budování ideologie „tržního fundamentalismu“, aby omezily zasahování vlády do svého podnikání. Kniha popisuje, jak organizovaly opozici proti Rooseveltovu New Dealu, jakou roli měli na vzestupu libertariánské ekonomie, ale i mainstreamizaci ekonomů jako Ludwig von Misese, F. A. Hayeka a Miltona Friedmana. Stejně tak to, jaký vliv měli na další významné představitele tržního fundamentalismu — od Ronalda Reagana po Ayn Rand.
Irena Reifová (socioložka médií)
V naštěstí stále rostoucí konkurenci v oblasti studia postsocialismu u mě letos vyhrává titul editorek Veroniky Pehe a Joanny Wawrzyniak Remembering the Neoliberal Turn. Kniha je pozoruhodná už tím, že specifikuje ekonomickou transformaci jako paměťové téma. Kapitoly v knize i vynikající přehledový úvod k tomu, jak se neoliberalismus zabydlel ve střední a východní Evropě, jej představují jako sadu ekonomických opatření a reforem, ale i jako hegemonii proměňující daleko rozsáhlejší sociální terén, včetně našeho pojetí sebe sama, např. vlivem ideálu „podnikatelského já“. Kniha sleduje, jak figuruje transformace v politických (zakládající mýtus) i kulturních (mafiánský kapitalismus) reprezentacích, i v paměti neelitních aktérů (dělníci, pečovatelské profese), pro které je nezřídka neoliberalizace spojená s počátkem pocitu ztráty důstojnosti a hodnoty.
Jakub Ort (odborář a filozof)
Daisy Pitkin je americká odborová organizátorka známá v současnosti především tím, že vede průlomovou odborovou kampaň v řetězci kaváren Starbucks. V knize On the Line. A Story of Class, Solidarity, and two Women’s Epic Fight to Form a Union se ale vrací ke svému prvnímu odborovému angažmá, ve kterém měla za úkol založit odbory v jedné z velkých soukromých prádelen. Text je poskládaný z deníkových zápisků, historických exkurzů, úvah o povaze moci. Nejsilnější linku, která knihu drží pohromadě, ale tvoří forma dopisu. Ten organizátorka adresuje pradleně, která se stala nejsilnější postavou odborového boje na svém pracovišti, ale také nejbližší spojenkyní autorky. Díky odborům vzniklo mezi oběma ženami s rozdílným třídním původem hluboké přátelství. Lze ale tyto bariéry trvale překonat? A nemohou se stát odborové zápasy pro taková přátelství i rizikem? Daisy Pitkin mapuje pronikavým i poetickým způsobem onen zvláštně zhuštěný prostor, kde se protíná politika a intimita, a který se aktivuje ve chvílích, kdy se lidé společně rozhodnou změnit svět. Navíc se dozvíte spoustu věcí o můrách.
Lucie Jarkovská (socioložka)
Jestli máte chuť na nějakou mysteriózní detektivku a zároveň si říkáte, že byste chtěli svůj čas věnovat něčemu zásadnějšímu, tak pro vás mám skvělý tip na knihu Doppelganer od Naomi Klein. Stala se jí taková divná věc. Lidé si ji, kritičku globálního kapitalismu, začali plést s Naomi Wolf, autorkou Mýtu krásy a přední feministkou devadesátých let. Mohl by to být takový úsměvný omyl. Jenže z Wolf se po roce 2011 stala konspirátorka a s příchodem pandemie covid 19 antivaxerka, která nejen šíří, ale i vymýšlí dezinformace o očkování, rouškách i lockdownech. Klein nejen že sklízí kritiku a pohrdání za tyto aktivity své dvojnice, ale je paralyzována situací, v níž se konspirační teorie namířené proti státu a korporacím stávají podivnou karikaturou její vlastní kritiky kapitalismu. Skvělá kniha o výzvách, se kterými se potýkáme všichni. Jsme tím, kým se cítíme být, nebo tím, za koho nás mají ostatní? Jak to proměňují sociální sítě? Jak si zachovat tváří v tvář globálním katastrofám kritický přístup, ale i zdravý rozum?
Martin Šorm (historik)
Už přes třicet let se sžíváme s tezí Bruna Latoura, že jsme ve skutečnosti nikdy nebyli moderní. Vyžaduje to po nás mimo jiné kultivovat povědomí o tom, jak vypadaly lidské životy a názory v době, kterou jsme považovali za „nemoderní“ – abychom se dokázali udržitelněji zabydlet v přítomnosti a pokud možno i v budoucnosti. To dává navzdory bezprecedentnosti dnešní klimatické krize smysl i novým výzkumům „předmoderních“ literatur. Jaké máme tradice vyrovnávání se s naší destruktivitou? Jak jsme dřív mluvili o vině za ničení světa? Medievistka Eleanor Johnson na tyhle otázky zkusila odpovědět při čtení středoanglické poezie v knize Waste and the Wasters: Poetry and Ecosystemic Thought in Medieval England. Podle ní patří kritika externalit a růstu nebo léčba environmentálního žalu k dlouhému středověku, v němž se nadále odsuzujeme žít. Aktualizuje některé starší způsoby objevování ekosystémových vztahů. Přijde mi, že takhle pojatý výzkum přináší nejen poznání, ale i posilu a útěchu.
Eva Svatoňová (politoložka)
Letos mě hodně bavila kniha Nihilistic Times. Thinking with Max Weber od americké politoložky Wendy Brown, která v polemice s přednáškami Maxe Webera obhajuje charisma a emoce jako stěžejní prostředek k navrácení kredibility levicovým projektům. Vzhledem k tomu, že se z populismu v české veřejné debatě stalo synonymum pro krajní pravici, doporučuji také knihu The Populist Movement. The Left After the Great Recession, od politologů Arthura Borriella a Antona Jägera, která vyšla v nakladatelství Verso. Autoři v ní nejen představují, jak se z termínu, který původně sloužil jako označení pro emancipační hnutí založené na pluralismu, stal ekvivalent pro hrozbu demokracie, ale také prezentují svou zevrubnou analýzu (ne)úspěchu západních levicových populistických projektů, jež se dostaly na výsluní v době ekonomické krize a jejichž popularita zase rychle opadla. Teď mám rozečtenou skvělou knihu Radost z boje za lepší svět od Carly Bergman a Nicka Montgomeryho, jejíž český překlad letos vydalo nakladatelství Neklid. Ta se zase věnuje tomu, jak bojovat za lepší svět a vyhnout se přitom jevu, který nazývají rigidní radikalitou.
Ondřej Císař (sociolog)
Náhodou se mi letos do ruky dostal překlad útlé knížky Montaigne (přeložil Radovan Charvát), kterou na sklonku vlastním rozhodnutím ukončeného života nestihl dokončit Stefan Zweig (1881–1942). Je to životopis Michela de Montaigne, do nějž Zweig promítl vlastní zkušenost člověka ztraceného ve víru brutálních dějinných událostí první poloviny 20. století. Oba muži v různých historických epochách řešili obdobné problémy jednotlivce, který stojí zdánlivě bezmocně tváří v tvář brutalitě náboženských (Montaigne) a jejich variaci – ideologických (Zweig) válek. Zweig k Montaignovi našel cestu, když náhodou padl na jeho slavné Eseje v brazilském exilu, aby mu pomohl pochopit, jak dát smysl sobě a své době, kterou pohltilo násilí. Ta knížka má váhu – nikoli kvůli počtu stran, ale pro svou schopnost zachytit složitost hledání vztahu jedince k jeho konflikty zachvácenému světu. Aktuální čtení a téměř sociologická imaginace k tomu.
Linda Kunertová (ekonomka)
The Story of Art without Men je kniha se zavádějícím jménem. Nejedná se totiž jen o feministický spin na Gombrichův kultovní Příběh Umění. Britské publicistce a kunsthistoričce Katy Hessel se povedlo vyčarovat zcela unikátní časoprostorovou mapu umělecké tvorby žen, která reflektuje nejen jejich fascinující díla a (často velice krátké) kariéry, ale i to všechno, co je v klasickém bílém evropském narativu o umění často ztraceno. Informační overload, napsán poutavě a s velkou úctou a schopností vidět za hranici bohatství, rasy a štětce. Jako umělecká neodbornice obzvlášť cením erudici i nadšení, se kterým autorka doprovází výklad konkrétních děl a historických milníků. Koho by mohla odradit těžká, téměř pětisetstránková vazba, může sáhnout po stravitelnější formě – autorčině podcastu, ve kterém uslyšíte promlouvat o své tvorbě i umělkyně samotné.
Lukáš Likavčan (filozof)
Tento rok mně nejvíc oslovily dvě knihy, které vzešly z okruhu mediálních teoretiků a teoretiček, se kterými úzce spolupracuji. Moje kolegyně z NYU Shanghai Anna Greenspan vydala skvělou publikaci China and the Wireless Undertow zkoumající všudypřítomnost elektromagnetických vln v infrastrukturním prostoru globální společnosti, přičemž ve své analýze se opírá o řadu významných textů z historie čínské filozofie (Tan Sitong, Mou Zongsan, Xiong Shili). Jussi Parikka se zase v publikaci Operational Images ponořil do pole digitálních kultur v dnešní době planetárních výpočetních sítí a umělé inteligence. Ve své knize vysvětluje proměnu vizuálních reprezentací na povrchové nosiče algoritmických procesů za pomoci teorie operačních obrazů formulované rodákem z Nového Jičína – Harunem Farockim.
Tadeáš Žďárský (Na Zemi)
Když jsem letos znovu viděl na stávkách či okupacích nápisy „System change, not climate change“, zamýšlel jsem se, jak moc se toto heslo stalo novým buzzword bez toho, aby si mnoho z nás systémovou změnu dokázalo konkrétně představit. Právě proto jsem moc rád, že pár týdnů před koncem roku vychází český překlad knihy Budoucnost je nerůst v nakladatelství Peoplecomm. Dle mnohých nerůstových odborníků a odbornic je právě tato kniha zatím tou nejkomplexnější popularizační knihou o nerůstu. Od mnohočetné kritiky kapitalismu se v ní dočtete také o konkrétních nerůstových řešeních či strategiích, jak získat politickou moc na prosazení žádoucích změn. V neposlední řadě autorstvo v závěru také předkládá nelehké otázky, na které musí hledat odpovědi nejen nerůstové hnutí, ale celá levice.
Maja Vusilovič (Druhá směna)
Tento rok Českem otřásla kniha Zrušte rodinu autorky Sophie Lewis. Mým favoritem je nicméně zcela jiné dílo, které se věnuje téměř stejnému tématu. Možná tomu tak je proto, že M. E. O’Brien začíná tam, kde Lewis svým manifestem končí, z čehož srdce feministických nerdů a nerdkyň, jako jsem já, jásají! Ve Family Abolition. Capitalism and the Communizing of Care trans akademička a organizátorka M. E. O’Brien ukazuje na spoustě historických i současných příkladů, že vzdorování represivním institucím, jako je rodina, sahají k počátku samotné instituce. O’Brien ale u výkladů minulosti nekončí a pokračuje se spekulativními vizemi budoucnosti, a právě to je důvod, proč knihu doporučuji všem, koho manifest Lewis „nepřesvědčil“ nebo jim jednoduše „nestačil“.
Ondřej Macl (spisovatel)
Kolikrát mě iritovalo – ať už u Čapka nebo Haška, Denemarkové či Rudiše – literární vyobrazování zvířat. O to spíš tedy vítám kolektivní monografii Zvířata a jejich lidé, která uvádí tzv. animal turn zejména do oblasti české historiografie. Po umělecko-filozofujících publikacích typu Dotek zvířete (Eva Koťátková, Hana Janečková, eds., 2021) nebo Polidštěné zvíře (Jiří Hrabal, ed., 2017) jde o další nepřehlédnutelný počin s touto ambicí, abychom si konečně zvykli na to, že i my jsme zvířata. A to velmi podivná, domýšlivá, systematicky krutá, někdy snad trochu i roztomilá. Kéž by víc ve vedlejší roli.
Jiří Růžička (publicista)
Letos při výběru sáhnu mimo beletrii a komiks, a to po knize mého oblíbeného italského teoretického fyzika Carla Rovelliho nazvané Helgoland. Autor v ní zamířil na stejnojmenný ostrov v Severním moři, na němž se mladý německý fyzik Werner Heisenberg léčil s alergií a pokoušel se přijít na to, proč se elektrony v atomu chovají tak podivně a nevypočitatelně přeskakují z jedné orbity na druhou. Položil tak spolu s dalšími fyziky, kteří se podivnostmi mikrosvěta zabývali, základy kvantové mechaniky, která byla ve dvacátých letech tak převratným a těžko pochopitelným objevem, že mu nemohl uvěřit ani Albert Einstein. Rovelliho kniha ale není jen laickým přiblížením této teorie a její historie čtenáři, jde mu spíš o její filosofické následky. Pevně dané základy světa, jak je nabízela klasická newtonovská fyzika později upravená Einsteinovou teorií relativity, se najednou rozsypaly jako věž z kostek. Svět a jednotlivé události se ukázaly být mnohem méně vypočitatelné, ostatně kvantová fyzika pracuje s pravděpodobnostmi a nic v ní není stoprocentně jisté. Ve své knize se Rovelli vrací i ke sporu mezi Alexandrem Bogdanovem a Leninem, kdy Lenin zastával absolutní platnost historického materialismu Marxe a Engelse a Bogdanov mu oponoval tím, že věda je ze své podstaty dynamická a postavená na tom, že nové objevy nahrazují ty staré. Ostatně, jak Bogdanov předpověděl, „Leninův dogmatismus sevře ruskou revoluci do zamrzlého bloku…Zadusí život a zničí vše, čeho bylo dosaženo.“ Rovelli tak v knize objasňuje nejen převratný objev kvantové fyziky ale i její dopad na naše chápání světa, který se náhle proměnil v nevypočitatelně se měnící shluky hmoty, z nichž vycházejí události, tvořící naši realitu. Ostatně, my sami jsme shlukem mnoha atomů, které spolu různě reagují a vytvářejí cosi, co nazýváme já.
Radek Buben (iberoamerikanista)
Adam Sisman zásadně upravil svůj osm let starý autorizovaný životopis The Secret Life of John le Carre naprostého klasika a mistra špionážního žánru a politického thrilleru (nic proti Deightonovi či Forsythovi), který je, žel, u mnohých českých intelektuálů a znalců britské literatury stále jaksi nerespektován jako velký spisovatel (občas se to k mému šoku děje i G. Greenovi, a to právě s odkazem na „dobrodružnost“ jeho knih). Sisman se po smrti Le Carrého, vlastním jménem Davida Cornwella, dostal k novým dokumentům a otevřel především neuvěřitelně komplexní osobní avantury bývalého pracovníka britské rozvědky, který kolem svého života, pracovního i soukromého, vytvářel dokonalou síť tajemství, konspirací a mystifikací, odpovídajících vlastně jeho románovým schématům. Autor a dílo, věčné téma, hlavně v zemi Milana Kundery, zejména pokud se nestrukturalisté nemohou vyhnout hledání autobiografických prvků v románech. Sisman ale není životopisec nováček a už vůbec ne Novák, a tudíž zvládl napsat knihu o člověku s traumaty z mládí, fascinovaném fenoménem zrady a posedlým sexuálními propletenci s manželkami kolegů, rešeršními asistentkami či čtenářkami. A současně dokázal analyzovat jeho britskou germanofobii, nahrazenou určitým antiamerikanismem, doplněnými o jistou (ale nikoli absolutní!) relativizaci dober a zel ve studené válce.
Barbora Baronová (nakladatelka)
V letošním roce mě nejvíce zaujaly tři dokumentární knihy – Saša Uhlová se vrátila k tématu prekarizované práce v dokuknize Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Netrpělivě jsem knihu vyhlížela, zajímalo mě, jestli těžkou a podhodnocenou práci dokáže vyvážit alespoň nějaká její smysluplnost, a jestli je to v západní Evropě jiné než u nás. Těšila jsem se taky na dokument Lidé od kolotočů Kamily Hladké – líbí se mi, že se Kamila nedrží striktně jednoho stylu psaní, ale v rámci jedné knihy kombinuje rozhovory, miniatury, vyprávění v ich-formě. Udělala úžasný ponor do další subkultury – a kvůli tomu neváhala mít v létě u kolotočů i brigádu. A ještě mě zaujala autobiografická reportáž Black Box japonské novinářky Šiori Hó – četla jsem ji ve slovenském překladu – která tematizuje sexuální zneužívání a moc v konzervativním japonském mediálním světě.