Foto Stanislav Dusík, Wikpedia Commons, CC-BY SA 4.0
Noemi Purkrábková (Art+Antiques)
Za událost roku bohužel nemůžu označit zdařilou proběhnuvší výstavu, ale znepokojení z rušení výstav, které neproběhnou. Německé Saarlandmuseum odvolalo plánovanou výstavu židovské umělkyně Candice Breitz kvůli její kritice vojenského působení Izraele v pásmu Gazy. Podobný osud potkal část expozice připravovanou Anaïsem Duplanem pro Folkwang Museum, celé německé bienále současné fotografie nebo londýnskou výstavu Aj Wej-weje. Spolu s odvoláním Davida Velasca z čela Artfora kvůli otevřenému dopisu za osvobození Palestiny panuje v části umělecké obce oprávněné znepokojení, že některé kulturní instituce palestinskou perspektivu cíleně potlačují. Skupina Artists for Palestine UK tak uveřejnila seznam incidentů a mluví o „alarmující cenzuře“. V sázce není nic menšího než podstata kulturních institucí jako svobodného, pluralitního prostoru, bez něhož lze stěží mluvit o demokracii.
Jiří Sirůček (teoretik umění)
Během letní obsesivní snahy vidět „vše“ v Berlíně jsem v Schinkel Pavillonu narazil na skvělou videoinstalaci Air Pressure (A Diary of the Sky) od jordánského umělce Lawrence Abu Hamdana. Dílo je výsledkem několikaletého výzkumu, v němž Hamdan sbíral a analyzoval libanonské vládní dokumenty zaznamenávající ilegální narušení vzdušného prostoru země. Umělec zjistil, že během posledních patnácti let izraelské drony, stíhačky či jiná letecká zařízení neoprávněně vnikly na libanonské území celkem dvacet dva tisíc sto jedenáct krát. Video(instalace) ale mimo rytmicky a evokativně prezentovaný forenzní výzkum také přibližovala devastační účinky, které má neustálá (v průměru 4,5 hodin denně) přítomnost sledovacích zařízení na obloze na psychiku obyvatelstva. To je totiž během každodenního hřmění letounů pod permanentním stresem z možného útoku. Dílo bych zařadil na přední příčky svých kulturních zážitků roku 2023 i bez nedávného konfliktu v Palestině, ovšem ve stínu těchto událostí na Air Pressure vzpomínám velmi často. Především na ticho, které na libanonské obloze teď musí být. Jak totiž říká vypravěč videa, v posledních letech nastal na nebi klid jen na okamžik v březnu roku 2021, a to proto, že izraelské vzdušné síly bombardovaly Gazu.
Magdalena Michlová (teoretička kultury, překladatelka)
Ostravské PLATO se po roce a půl své existence v novém sídle, zrekonstruované budově historických městských jatek, konečně důsledně vyrovnalo s děsivou minulostí prostor. Lidské aktérstvo je ve výstavě nazvané Uprchlá, našel skrýš, stále uniká jen nástrojem pro aktérstvo zvířecí, což stojí v protikladu k tendencím za zdmi galerie. V jedné z výstavních „kampaní“ za lepší život ostravských holubů ve formě Holubího kadeřnictví přejímají hlavy zájemců a zájemkyní pod rukama ostravského aktivisty, umělce a kadeřníka Fukiho vizuální prvky – barvy, chocholky a střihy – holubích druhů. Donna Haraway ve své do češtiny dosud nepřeložené knize Staying with the Trouble z roku 2016 volá po „navazování jiných forem spřízněnosti; tedy pouštět se do neočekávaných kolaborací a kombinací (…) Sami ve svých vymezených typech odbornosti a zkušenosti toho víme příliš moc a příliš málo zároveň, a pak podléháme zoufalství nebo naději (…) Ale ani zoufalství, ani naděje nás nemůže naučit hře s přebíráním provázku s druhovou společností.“ Fuki přebírá provázek od holubů, nejmarginalizovanějších nelidských obyvatel města, a nabízí jim jej zpátky v jiném obrazci: návštěvnictvo je při odchodu z výstavního sálu vyzváno k nabrání si semínek pro krmení holubů na balkonech i v parcích, což je v přímém rozporu s rasistickou komunální politikou od pokutování krmení holubů po masové zabíjení druhu pod záminkou péče o zdraví lidských občanů – což ve světle úplného opuštění od hygienických opatření uprostřed stále trvající pandemie koronaviru nebo nedostatku sociálního bydlení uprostřed bytové krize působí směšně a smutně. Oficiální rozhodovací procesy tak – symbolicky – opět supluje sféra kultury, paradoxně ale dlouhodobě podfinancovaná.
Kateřina Štroblová (teoretička umění, kurátorka)
Událostí roku na výtvarné scéně je jednoznačně otevření dvou velkorysých výstavních center pro současné umění: EPo1 v Trutnově a komplexu Gočárovy galerie v Pardubicích. Za oběma stojí soukromý investor, přestavba industriální architektury a ambice na výstavní projekty přesahující lokální kontext.
Petra Juráčková (publicistka)
V rozmezí od 25. března do 13. srpna 2023 se v londýnské Národní galerii odehrála výstava postimpresionistických umělců. Výstava nesoucí název After Impressionism: Inventing Modern Art byla přehlídkou rodící se moderny. Neboli období plného experimentů s barvami, perspektivou a celkového ohýbání reality ovlivněné subjektivním tvůrčím pohledem na svět. Výstava kromě velikánů, jako jsou Picasso, Cézanne, van Gogh a Gauguin, představila i díla skupiny mladých umělců tvořících pod názvem Nabis. Nabisté neboli proroci sdíleli společný obdiv ke Gauguinovi, následovali soudobé symbolistické trendy a stali se proroky nového umění, plného mystiky a esoteriky. Právě zařazení Nabistů do rámce výstavy bylo unikátním zážitkem vzhledem k jejich sporadickému zastoupení na postimpresionistických výstavách.
Tereza Stejskalová (ředitelka tranzit.cz)
Největší událostí pro mě tentokrát byla kniha: On the Benefits of Friendship (Sternberg Press) od rakouské kritičky a teoretičky Isabelle Graw. Kniha je autofikcí, její hrdinkou je kritička, která text píše v době lockdownu a reflektuje v něm povahu přátelství v kulturním poli. Vztahy s lidmi v kultuře, s nimiž spolupracujete na tématech, která jsou pro vás povětšinou velice důležitá ne-li existenciální, jsou více než pracovní, ale čistě přátelské také nejsou. Ty lidi máte rádi, občas jsou pro vás zcela zásadní, ale ty vztahy jsou vždycky nějak instrumentální, mají svůj účel a cíl (dobrý projekt, který osloví své publikum, další spolupráce, inspirace, profesní/umělecký/intelektuální rozvoj). Vztahy hlavní postavy jsou nejdříve především profesní, jiná přátelství nemá, umění je pro ni vším, ale to se změní především s turbulencemi, které přináší její profesní život (selhání, konflikty) a její mateřství.
Když napíše něco, co většina lidí považuje za skandální či pomýlené, tak se od ní řada přátel odvrátí – není už pro ně tak zajímavá, profesně jim už není tak platná, nechtějí s ní ztrácet čas. Když se jí narodí dítě, jejím intenzivním zájmem se stává vztah s dcerou, kterou ale řada jejích spolupracovníků a spolupracovnic, bývalých či přítomných, nesdílí, a tak se mezi nimi objevuje propast, kterou často nelze překlenout. Čím je autorka starší, tím více má vztahů, které nejsou tak úplně navázané na umění a tím víc si váží i jiných jejich kvalit, které nesouvisejí s profesními cíli. Vztahy v kulturním provozu ale vůbec neodsuzuje. Není to žádná oslava přátelství, které nemají jiný smysl než samy sebe. Přátelské vztahy v poli, kde jsme profesně zaangažováni, nejsou vždy jen zcela účelové, často v nich existuje něco, co tuto účelovost přesahuje, nelze je redukovat jen na nějaký kariérismus. Kniha zpracovává něco, s čím odjakživa zápasím. Nerada spolupracuji s lidmi, kteří jsou mými blízkými přáteli, záměrně se tomu vyhýbám. To je asi zřejmě první kniha, která se tímto napětím do hloubky zabývá, a to formou autofikce. A účelové vytváření a udržování mezilidských vztahů samozřejmě není problém jen umění potažmo kultury.
Jiří Ptáček (teoretik umění)
Událost, která (zatím) nebyla vidět vs. událost, která byla vidět příliš. Zuzana Jírová shrnula do sedmi komiksových sešitů Na AVU své zkušenosti se studiem na této pražské umělecké škole. Otevřeně a reflexivně v nich popisuje nejistoty, které jednotlivec zažívá v kolektivu studujících a v prostředí instituce s jejími hierarchiemi a kódovanou komunikací. Dotýká se i vnitřních dilemat mladé umělkyně, jež jí do života vnáší zneužitá moc, ať už pedagogem, ale i sběratelem, který za mrzký peníz očekává nejen vděčnost, ale také povolnost. Doufám, že se Jírové autorské sešity podaří vydat tiskem. Ostatně je škoda, že nevyšly předtím, než Jiří Černický poskytl záminku k bezuzdnému, paušalizujícímu pranýřování studujících na uměleckých školách. Hlas Zuzany Jírové není „názorem do diskuze“, ale osobním deníkem, který umožňuje vcítit se a lépe porozumět.
Jakub Jansa (umělec)
Počin roku ve výtvarném umění jsou lokální aktivity spojené s diskuzí kolem statutu umělce. Viděl jsem, jak se kulturní sféra organizuje, slyšel spoustu promyšlených rozhovorů a smysluplných argumentů. Bohužel jsem neviděl moc reálných kroků na straně ministerstva kultury, ani od silových státních úředníků. Kultura a výtvarné umění speciálně je bohužel ve stavu nouze a bojuje o přežití. A to přesto, že zde máme desítky kvalitních tvůrkyň a tvůrců, kteří by si zasloužili důstojné podmínky na práci a to, aby stát podporoval jejich práci i v zahraničí. To stejné platí pro všechny pracovníky v kultuře, jejich entusiasmus není nevyčerpatelný a současný stav je neudržitelný. Přeji si, aby se všichni v dalším roce znovu spojili a tlak na kulturní gatekeepers nepolevil.
Viktorie Vítů (kurátorka a teoretička umění)
V poslední době kolem sebe cítím především únavu a vyčerpání. Většina lidí, se kterými se v kulturním prostředí setkávám, je přepracovaná. Často kombinují více prací a v žádné z nich nejsou adekvátně odměňováni/y. Celý kulturní sektor je podfinancovaný a vypadá to, že na lepší časy se neblýská, ba právě naopak. V roce 2023 jsem tak víc než konkrétní výstavy či knihy ocenila především směřování pozornosti k našim pracovním podmínkám, jako v případě iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš. Velký ohlas na sklonku roku pak vyvolalo založení Kulturní a kreativní asociace, která slibuje sjednotit rozdrobenou scénu v komunikaci s veřejnou správou. Nezbývá než doufat, že spolu budeme opravdu silnější.
Zbyněk Baladrán (umělec, kurátor)
K zážitkům letošní sezóny patří výstava Valoch & Valoch (Archeologie a konceptuální umění) kurátorského týmu: Ondřej Chrobák, Petr Ingerle, Miroslav Maixner, Jana Písaříková v Moravské galerii v Brně. Výstava založená na hledání vztahů mezi archeologií a konceptuálním uměním v pozdním socialismu je skvělým příkladem výzkumu a hledání nových interpretací něčeho, co se dá nazvat československým uměním. Událostí letošního roku byla změna ředitele berlínského Haus der Kulturen der Welt. Předchozí kurátor HKW Anselm Franke pojímal výstavy jako svého druhu eseje, založené na kritickém přístupu a podkopávání kánonů. Pokoušel se kriticky znovu promýšlet epistemologickou a politickou funkci umění. Nové vedení s ředitelem instituce Bonaventurou Soh Bejeng Ndikungem přináší změny, které reagují na nové tendence a proměny současného světa. Po dvou výstavách je jasné, že se jedná o zcela odlišný přístup k chápání instituce a výstav, než nabízel Franke. Nově se vystavuje v celé budově, nejen ve výstavních sálech a kriticky historický přístup nahradila pluralita výpovědí. Svědectví mnoha světů, které dosud neměli svůj hlas, jak se vyslovil nový ředitel. Čas ukáže soudržnost takového přístupu, každopádně je podnětné program této instituce dále sledovat.
Milan Mikuláštík (umělec, kurátor)
Domácí výtvarnou událostí uplynulého roku je pro mne otevření areálu čerstvě zrekonstruovaných Gočárových mlýnů v Pardubicích. Vznik nové multiinstituce, jejíž součástí je mimo jiné krajská i městská galerie nebo špičkové vzdělávací polytechnické centrum, považuji za pozitivní příklad spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Kromě toho, že se podařilo zachránit ohroženou památku moderního stavebnictví prvního řádu architekta Josefa Gočára, vznikl také pozoruhodný doplněk v podobě spektakulární novostavby od Jana Šépky. Velkorysý projekt revitalizace Mlýnského ostrova bude ještě pokračovat, jsem zvědavý na jeho další vývoj.
Karel Císař (teoretik umění)
S žádnou jinou událostí uplynulého roku jsem se nedokázal identifikovat tolik, jako s výstavou mladého umělce Davida Fesla Nešikovný napodobitel umělého života uskutečněnou v brněnské Fait Gallery. Podobně jako ve svých předchozích expozicích, i zde totiž Fesl neučinil „přechod (…) od světa ovládaného průmyslovou výrobou ke světu ovládanému nehmotnou prací“ vnějším námětem, nýbrž vlastním živlem svých drobných sochařských děl, v nichž spojil ohlodanou kost se zlomeným klíčem, nebo vápenitou schránku ježovky s plastovým hřebínkem, a tedy takřka surrealisticky – jak s odkazem k Bretonovi podotkl autor textu k výstavě Will Bradley – „nahlížel přírodu pouze v jejím vztahu k vnitřnímu světu vědomí“.
Jakub Adamec (kurátor, galerie PLATO)
Vybírám dva pojmy, které mám s letošními událostmi spojené. Péče a křehkost. Často se říká, že je péče buzzword a že se na umělecké scéně tento pojem nadužívá. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byla péče pozitivním trendem všude. Ovšem ať je opravdu implikovaná do praxe. Ještě víc iritující než to, že se pojmem péče jen tak šermuje, je to, když zjistíš, a to jak na úrovni institucionální, tak na úrovni jednotlivců, že má někdo péči jako svůj statement, ale praxe, činy, chování tomu (vůbec) neodpovídají. Křehkost se týká našich pozic. Znovu jak institucionálních, tak osobních. Máme-li jiné postoje, názory či pohledy na zásadní události dneška než ti, kteří jsou na rozhodujících pozicích o našich pozicích.