Foto StockSnap, Pixabay, CC0 1.0
Již druhé léto za sebou vévodí českým médiím bankovky, mince a – karty. Minulý rok zapříčinila debatu senátorka Jitka Chalánková svým návrhem zakotvit právo platit hotově do ústavy. Letos se naopak zuřivě šermuje návrhem zákona, který by vedl k povinnému přijímání karet.
Mediální diskuse přitom vznikla poměrně nevinně, když pár obyvatel Twitteru vyrazilo na festival do Karlových Varů, kde seznali, že aby se občerstvili, musí na některých místech zachrastit dukáty. Ze skomírající sítě Twitter, kde si lidé následně horlivě stěžovali, že kartou nezaplatí ani langoš na koupáku, se pobouření na vlně okurkové sezóny postupně přelilo i do médií. A přestože by se zdálo, že veškeré argumenty pro i proti hotovosti či pro i proti kartám zazněly již před rokem, lítý boj se rozhořel s novou intenzitou.
Obecně vzato jsme se nedozvěděli nic moc nového. Média opět papouškovala zejména názory zástupců Sdružení pro bankovní karty („Moderně uvažující člověk platí bezhotovostně.“) či prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáše Prouzy („Když někde visí cedule cash only, tak je to pro mě jasný signál, že tam není něco v pořádku s placením daní.“).
Mediálního zájmu využila i KB SmartPay, obchodní značka Komerční banky, která přispěchala s výzkumem, podle kterého „již 67 procent Čechů platí vždy jen bezhotovostně“. Výzkum média přebrala zcela nekriticky: „Karty vládnou,“ hlásal titulek iDnes.cz. „Přibývají Češi, kteří nenosí peníze,“ dodal iRozhlas.cz.
Výsledky výzkumu, jehož se zúčastnilo 550 lidí, jsou poměrně překvapivé. Třeba proto, že takřka stejný počet lidí (70,8 procent) používá dle poslední zprávy Českého statistického úřadu internetové bankovnictví. Zachycuje-li výzkum realitu věrně, znamenalo by to pak, že téměř každý, kdo spravuje svůj účet on-line, platí zároveň „vždy jen bezhotovostně“ – a že tedy nejsou téměř žádní lidé, kteří používají internetové bankovnictví a zároveň někdy platí hotově!
Řešením tak není volat po zrušení hotovosti, jako jsme to v minulých týdnech viděli – navíc když zahraniční zkušenosti ukazují, že odstranění hotovosti může jít ruku v ruce s částečným „odstraněním“ až čtvrtiny lidí ze společenského života.
Možná je tomu skutečně tak. Pravděpodobnějším se však zdá, že výzkum bude velmi zkreslený tím, že probíhal pouze on-line formou. Vzhledem k tomu, že desetina lidí v Česku internet nikdy nepoužila a denně či téměř denně si ho „otevře“ jen 77,7 procenta lidí (opět data ČSÚ), je nasnadě, že zkušenosti určitých skupin lidí se ve výzkumu vzhledem k jeho on-line provedení vůbec nemohly projevit.
Nešlo by přitom o žádnou náhodnou událost či výjimečné selhání. Lidé ohrožení digitálním vyloučením, či ti již digitálně vyloučení (tedy ti, kdo z různých důvodů nepoužívají některé digitální technologie), vypadávají z výzkumů pravidelně. Je tomu již téměř měsíc, kdy Nadace OSF ve své studii zjistila, že data o digitálně vyloučených v Česku prostě vůbec nejsou.
Hvězdičky vyřezané na 3D tiskárně
Vedle někdy poněkud zlenivělých novinářských výtvorů se však objevily i naopak nesmírně aktivní komentátoři nepokrytě tlačící bezkontaktní platby. Ti se neomezili jen na pění ód na karty, ale rovnou volali i po úplném ukončení hotovostních plateb. Jakýmsi předskokanem byl časopis Euro, jehož obálka s nápisem „Zrušme cash“ se objevila na pultech jen pár dní předtím, než lidé na sociálních sítích začali sdělovat světu, kde všude že neberou karty (přímo mapu těchto hrůzyplných míst se jala komunitně vytvářet Televize Nova).
„V dnešní digitální době se už hotovost stala anachronismem a je zralá na zrušení,“ zarozumbradoval si hned v úvodníku Eura jeho šéfredaktor Štěpán Etrych. „Hotovost je oblíbenou formou převádění peněz do oblasti více či méně organizovaného zločinu,“ přisadil si o pár stránek dál Petr Fischer. „Bankovky a mince pomalu odkráčí do historie, obdobně jako před nimi jiná platidla – mušle, kousky látky nebo drahé kovy,“ pustil se do predikce v půlce července Pavel Jégl na stránkách FINMAGu. V samostatném textu pro iRozhlas.cz si pak Petr Fischer už doslova zablouznil, když hotovost označil za fetiš a zařadil ji po bok „velkého dieselového auta a zahrady s vlajkou“.
Pro výše uvedené horlivce je příznačné zejména přesvědčení, že zastánci hotovosti (ano, řadím se mezi ně) nějak významně lpí na stávající papírové či kovové podobě peněz. Tím „kartaři“ ale jen dokazují, že se argumentaci druhé strany ani nesnažili pochopit. Lidem, kteří z různých důvodů upřednostňují hotovost, je totiž úplně buřt, jestli budou mít peníze podobu látky, mušlí, kovových kuliček či třeba hvězdiček vyřezaných na 3D tiskárně. Zajímá je primárně, jestli je k uskutečnění transakce potřeba nějaká třetí strana: a to bohužel u karet, mobilů a hodinek je.
Karta zkrátka nestojí ve vývojové řadě za mušlemi a kovy. Sama o sobě je totiž (na rozdíl od mušlí a kovů, dohodneme-li se na nich jako na platidle) úplně k ničemu. Smysl jí dává až celá platební digitální infrastruktura, přes kterou se transakce magicky uskutečňuje. Právě to, že bezhotovostní placení automaticky znamená závislost na prostředníkovi (třetí straně), vytváření digitální stopy a zpravidla je k jeho uskutečnění třeba, aby člověk vlastnil a pravidelně se staral o určitou technologii (ať již je to počítač s internetem, chytrý telefon či ještě chytřejší hodinky) jsou hlavní důvody, proč se hotovosti řada lidí stále sveřepě drží.
A drží se jí i část lidí v Norsku, které je vedle Švédska českými zastánci bezhotovostního styku často dáváno za vzor. Ukazuje se totiž, že striktní přechod od hotovostní k bezhotovostní společnosti nejenže není hladký, ale není ani žádoucí.
Hotovost je vám k ničemu, ale raději ji mějte doma
V roce 2014 jsme mohli v médiích číst články o tom, že „v roce 2020 možná budou kovové mince a papírové bankovky v Norsku minulostí“. Je rok 2023 a žádná minulost se zatím nekoná. Co se naopak koná, jsou ne příliš povzbudivé výsledky studií a občanský tlak na to, aby byla hotovost zachována.
Evropská organizace spotřebitelů BEUC, jejímž členem je třeba český dTest, zveřejnila před pár měsíci stručnou publikaci o důležitosti „inkluzivních platebních metod“. Publikace upozorňuje na vzrůstající trend digitalizace plateb uspíšený pandemií, kvůli kterému různorodé skupiny lidí ztrácejí dosavadní nezávislost a vypadávají ze společenského systému. Publikace odkazuje na dvě studie: zatímco podle té od nizozemské banky má každý šestý dospělý problém vyřídit své bankovní operace, dle té druhé, norské, se s digitálními překážkami při placení za zboží a služby setkala až čtvrtina lidí (konkrétně 10–25 procent).
Tato „velká menšina“ má podle studie pocit, že jednoduše nemá přístup ke zboží a službám, které jsou pro ni důležité. Ve větším měřítku popisuje studie problémy, které již vidíme i u nás. Zatímco v Česku se zatím setkáváme s tím, že jízdenky koupené za hotovost jsou leckdy dražší, v Norsku se v městské hromadné dopravě již prakticky nedá platit bez chytrého telefonu s aplikací. „Podmiňovat cestu veřejnou dopravou vlastněním smartphonu je v podstatě diskriminace,“ uvádí se ve studii.
Studie se detailně věnuje i různým důvodům, proč lidé technologie nevyužívají. Může jím být nedostatečný přístup k internetu, nedostatečné znalosti, smyslové postižení ale i snaha nebýt sledován (mimochodem důvod, který je v Česku zpravidla zcela vysmíván). Oproti očekávání se neschopnost osedlat si metody digitálního placení týká v Norsku z velké části i mladých lidí. Zhruba 600 000 Norů označuje studie jako „non-digital“. To je 14 procent populace.
Zpráva také upozorňuje na drobnou absurditu, kdy je hotovost v Norsku na jedné straně na ústupu, zároveň je však zařazena mezi položky, které Norské ředitelství pro civilní ochranu doporučuje mít doma v případě nouze. Tedy v případech, kdy platební systémy nebudou z různých důvodů fungovat.
Výstupy zprávy jsou jasné: je třeba posílit právo platit hotově, či upravit a „zinkluzivnit“ stávající technologická řešení tak, aby významná část lidí nevypadávala ze společnosti. Otázce míry záruk při placení hotovosti se již věnují i norská média. „Restaurace nechtějí hotovost – nyní se mohou pravidla zpřísnit,“ hlásá jen pár dní starý článek na webu norského veřejnoprávního média NRK. Podle něj dochází v rámci stávající legislativy „v celé zemi k porušování předpisů“.
A tématem je hotovost i pro politiky a občanský sektor. Minulý rok v září vyhlásilo norské ministerstvo veřejné konzultace k „posílení práva spotřebitelů platit v hotovosti“. Zúčastnila se jich třeba digitálně-právní neziskovka Elektronisk Forpost Norge. Její zástupce Tom Fredrik Blenning mě v telefonickém rozhovoru upozorňuje na další zajímavé střípky k tématu: třeba na finanční gramotnost, která se zejména u dětí bez fyzických peněz realizuje jen obtížně. Nebo na norskou organizaci JA til kontanter (ANO hotovosti), jejíž skupina na Facebooku čítá úctyhodných 60 tisíc členů. Či na nedávné rozhodnutí norského úřadu pro ochranu osobních údajů, který zakázal norskému statistickému úřadu plánovaný sběr dat, jenž měl zahrnovat údaje o nákupech potravin. „Pro takové invazivní zpracování osobních údajů neexistuje dostatečný právní základ,“ okomentovala rozhodnutí ředitelka Line Coll. „Jde o zcela novou formu shromažďování údajů od soukromých subjektů, kterou budou provádět orgány veřejné moci. Občané nemají žádnou jinou reálnou možnost, jak proti takovému sběru vznést námitku než použít hotovost jako platební prostředek,“ dodala.
Bliká to, rychlé je to
Debata o hotovosti a bezhotovosti připomíná v Česku lehce debatu o autech a bicyklech. I auto je stejně jako karta rychlejší – a stejně jako karta i bliká. Zatímco však v jakkoli vyhrocené diskusi o autech a bicyklech ve výsledku kopají obě strany za stejnou infrastrukturu, po které se pohybují a mají tedy zájem, aby byla dobrá a funkční, vytištěné bankovky a platební karty se na společném místě nesetkávají.
Mince a bankovky se potkávají v kase, karty předávají digitální data do terminálu. Udržovat obě na sobě nezávislé infrastruktury v bezchybném chodu je náročné jak pro zákazníka, tak pro prodejce. Čím více lidí platí kartou, tím méně máte na vrácení těm, kdo platí v hotovosti. Platí-li kartou lidé naopak výrazně méně, nevyplatí se vám starat se o funkčnost a bezproblémovost terminálu. Pořádáte-li cashless festival, budou lidé upřednostňující hotovost prskat, že nechtějí podstupovat obstrukce spojené s výměnou fyzických peněz za jednorázovou platební kartou (pokud jste tedy natolik laskaví a nabízíte ji). A uděláte-li festival „cash only“, dopadne to víte jak…
Je již zřejmé, že v nějaké formě budou patrně v české budoucnosti existovat obě metody placení. Řešením tak není volat po zrušení hotovosti, jako jsme to v minulých týdnech viděli – navíc když zahraniční zkušenosti ukazují, že odstranění hotovosti může jít ruku v ruce s částečným „odstraněním“ až čtvrtiny lidí ze společenského života.
Co tedy naopak řešením je? Třeba vykouknout za hranice a zkusit se podívat, jak pestré přístupy k placení existují jinde. Například ve Francii platbu v hotovosti nelze odmítnout. V Itálii je zase povinné přijímání plateb kartou – týká se všech právnických osob a živnostníků, za porušení nicméně nejsou stanoveny sankce. V Polsku byla v září 2021 přijata novela zákona, která zakotvila povinnost přijímat hotovost: přestože i zde jde společenský trend opačným směrem. V Dánsku je to komplikovanější: povinné je přijímání hotovosti ve chvíli, kdy jde o kamennou prodejnu, je v ní přítomna fyzická obsluha a jsou zároveň přijímány i platby elektronické, přičemž pravidlo se netýká samoobslužných prodejen a neplatí ani mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní. I Švédsko přijímání hotovosti nějakým způsobem stále garantuje: dle švédské judikatury by mělo být možné platit hotově základní veřejné služby, v každém okrese tak například musí alespoň jedna nemocnice přijímat hotovost.
Jak vidno, škála přístupů k platebním metodám je v evropských zemích různá. Hotovost v nich však vždy nějakým způsobem figuruje. Možná to ale Česko zase jednou okolnímu světu vytmaví a přesvědčí ho, že zrušení hotovosti je v nastalém sporu tou nejlepší variantou. Byť je to úplně stejné jako volat po rušení dřezu po vynálezu myčky či po zrušení lopat po vynálezu bagru.
Autor pracuje v organizaci Iuridicum Remedium, která se zabývá digitálním vyloučením a ochranou hotovosti.