Foto Alalrm / Petr Zewlakk Vrabec
Bývalému arcibiskupovi Dominiku Dukovi se zastesklo po mediální pozornosti a rozhodl se rozvířit vody českého mediálního prostoru novým skandálním prohlášením. Namísto originálního homofobního žvástu nám ale na facebookových zdech přistála stará odrhovačka o dětech v ohrožení a přirovnání k nacismu a komunismu. „Je hrozné utrpení těch, kdo jsou vydáni vojenské agresi. Ale nejohroženější na světě není ukrajinský voják, ale dítě, které nemá oporu v matce a otci. Židé a křesťané jsou opět jako za nacismu a komunismu pod tlakem, protože hájí manželství muže a ženy,“ napsal na svůj facebook.
Duka, Joch a patriarchát
Zatímco velká část české populace upadá do stále větší chudoby, Duka se vydává na nebezpečnou křížovou výpravu za záchranu manželství na sociální sítě. Bohužel pro Duku ho o pozornost připravil kolega Roman Joch, který se na rozdíl od kardinála nebál odhalit své skutečné úmysly a na rovinu v tweetu plném gramatických chyb, který později raději smazal, přiznal, že nekope za děti, ale za patriarchát: „Pokud jde o patriarchát, jsem pro patriarchát. My jsme patriarchát vybudovali: Karlův moct, Sv. Vítskou katedrálu, Tádž Mahál, Velkou čínskou zeď, nějaké ty pyramidy, Tower Bridge, Versailles, New York. Atd. To jsme vybudovali my, patriarchát. A co Vy?“
Duka není osamělým prorokem, podobnými výroky nás přední představitelé české římskokatolické církve zásobují s železnou pravidelností.
Ve skutečnosti ani Dukův, ani Jochův status nikoho nemohly překvapit. Svým veřejným vystupováním se jejich autoři dlouhodobě zasazují za to, aby rétorika, jejímž cílem není nic jiného než vyvolat emocionální reakce, měla v Česku tradici. Duka není osamělým prorokem, podobnými výroky nás přední představitelé české římskokatolické církve zásobují s železnou pravidelností zhruba od dob uprchlické krize. V roce 2017 se např. Duka během svého svatovítského kázání modlil za lidi prchající z válečného konfliktu, aby „našli odvahu vrátit se do zemí svých otců“, a za všechny věřící, aby byli stateční a se stejnou odvahou se postavili „zhoubě genderových teorií“ a hájili „přirozený řád stvoření“. Během této mše dostal ocenění mj. Radim Ucháč, pro-life aktivista a předseda Hnutí Pro život, které usiluje o zákaz interrupcí v Česku. Tím vyslali oficiální církevní představitelé jasný signál, jak se bude jejich instituce dál ideologicky vyvíjet: tradicionalisticky a nacionalisticky.
Vliv a moc
Filip Outrata ve svém komentáři pro Deník Referendum z roku 2017 vyjádřil obavu z toho, že se ze svatováclavských církevních oslav může stát svátek oslavující národ, z něhož jsou vyloučeny všechny menšiny, a že bude příležitostí pro „umlčovanou většinu“ utvrzovat se v pocitu ohrožení. Tou dobou netušil, co přijde o rok později. V roce 2018 se kněz Petr Piťha rozhodl využít právě této příležitosti a ve svatováclavském kázání, které podle svých slov zpracoval v žánru „proroctví“, varoval český národ před vyhlazovacími tábory, do nichž budou posíláni rodiče, kteří své děti vychovávají v duchu genderové binarity. Jak Piťha, tak Duka tím navázali na dnes již tradiční rétoriku o genderové ideologii jako nástroji ideologického kolonialismu Západu, kterou Vatikán používá zhruba od poloviny devadesátých let, aby svou misogynní a homofobní agendu mohl prezentovat jako ochranu žen a dětí z globálního Jihu. Tuto rétoriku si česká větev církve osvojila teprve nedávno a jejím aktivním používáním se pokouší českou realitu přiblížit té polské. Polská církev na rozdíl od té české totiž již od devadesátých let systematicky a intenzivně pracovala na tom, aby se dostala zpátky do veřejného prostoru. Povedlo se jí expandovat do školství, kultury, ekonomiky i politiky a stal se z ní tmel nacionalismu a konzervativismu.
Děti v téhle rétorice hrají ústřední roli. Zarytým ochráncům patriarchátu totiž slouží jako symbol obzvláště křehké oběti, kterou je potřeba ochraňovat před zkorumpovanou morálkou progresivistů. Ač jde o prvoplánovou jízlivost, nelze si odpustit poznámku, že zrovna v případě instituce nechvalně známé kvůli aférám sexuálního zneužívání a pedofilii je zvolení rétoriky o ochraně nevinných dětí přinejmenším nešťastným krokem. V Česku navíc stejnopohlavní páry vychovávající děti už nejsou žádnou anomálií. Hlavní nebezpečí, které dětem vyrůstajícím v těchto rodinách hrozí, je nedostatečná právní ochrana. To, že česká legislativa odpírá lidem, kteří těmto dětem poskytují domov a starají se o jejich výchovu, právo stát se oficiálními rodiči, může pak vést k tomu, že v případě jejich rozchodu či smrti jednoho z nich druhý rodič nemusí mít žádná rodičovská práva ani povinnosti a tyto děti se mohou stát zcela bezprizorními.
Dukův příspěvek navíc vychází z představy, že všechny děti se rodí heterosexuální. Děti, které tohle „štěstí“ ale neměly, v homofobní společnosti často trpí tím, že je nepřijmou jejich rodiče, nebo se potkávají se šikanou či homofobními útoky vrstevníků. Ne každé dítě takový tlak vydrží a může to končit nejen depresemi, ale i sebevraždou. Duka se mimo to tváří, jako by nebylo dobře známým faktem, že biologická rodina je nejčastějším prostředím, ve kterém dochází k fyzickému a psychickému násilí či sexuálnímu zneužívání. Za tím stojí zase Jochem tolik oslavovaný patriarchát. Dokument, který by poskytl nástroje prevence a ochrany žen a dětí před domácím násilím, ovšem jak římskokatolická církev, tak Joch kategoricky odmítají. Duka, Joch ani Piťha tyhle děti, ani žádné jiné (kromě těch nenarozených) totiž chránit nechtějí. O co jim jde, je politický vliv a moc.
Autorka je socioložka.