Ilustrace: Marie Lukáčová
„Nechceme jen zakázat potraty. (…) Zákaz je jen deset procent toho, co chceme.“ (Radim Ucháč, předseda Hnutí Pro život)
„Bylo by mi milejší, kdyby můj syn raději zůstal sám, než aby žil v homosexuálním partnerství.“ (Jana Jochová, předsedkyně spolku Aliance pro rodinu)
Roky jsme sledovali pro nás nepřijatelné a nepochopitelné výroky „antigenderových“ aktivistek a aktivistů. Některým jsme se smáli, ale primárně v nás vyvolávaly obavy. Pohled za hranice naší země nám každý den připomínal, že za bizarní estetikou a bludnými řečmi o ďáblu stojí reálné lobbingové snahy a z nich vzešlé zákony, které mohou vést k našemu znesvobodnění a útlaku. Mohou vést k vylučování, zraňování a někdy i ke smrti žen a queer lidí.
Ve jménu ultrakonzervativní ideologie ochrany nenarozených dětí a zachování tradiční rodiny v Polsku zemřelo už několik žen, jejichž těhotenství bylo rizikové a kterým lékaři a lékařky odmítli kvůli rozsudku tamního ústavního soudu poskytnout pomoc. Mezi obětmi antigenderu byly například Agnieszka a Izabela, jejichž příběhy byly popsány i na stránkách Alarmu.
V české společnosti často panuje představa, že se nás omezování základních práv, které můžeme pozorovat u polských sousedů, netýká. Jsme přece nejateističtější země na světě. Otázky týkající se přístupu k interrupcím, práv LGBTQ+ lidí, ratifikace Istanbulské úmluvy či šíření obav z takzvané „genderové ideologie” a „genderistů“ se pak rámují jako kulturní témata.
Ze světových center až do českých vesnic
Takzvaný antigender je označení pro celosvětovou síť tvořenou ultrakonzervativními neziskovými organizacemi, lobbingovými skupinami, dezinformačními weby, ultrapravicovými politiky, některými neoliberály a ortodoxními náboženskými skupinami. Polské akademičky Elzbieta Korolczuk a Agnieszka Graff ve své knize Antigender Politics in the Populist Moment tvrdí, že mezi cíle antigenderu patří omezení přístupu k interrupcím, dehumanizace LGBTQ+ osob, důraz na ochranu „správných”, tedy bílých a heterosexuálních rodin a kritika západního liberalismu. Intenzita, s jakou o ně usilují, se přitom liší v závislosti na společnosti dané země.
Měla tak možnost mluvit s příznivci a příznivkyněmi a hlavně sledovat, jak to vypadá, když hlavní aktéři vypnou autocenzuru a říkají, co si opravdu myslí.
Český antigender si můžeme představit jako pavučinu, jejíž vlákna sahají jak do zahraničních buněk, tak do našeho zákonodárného sboru i lokální politiky. Zasahuje do sociálního systému státu, oblasti vzdělávání, ale i do běžného smýšlení českého obyvatelstva. Přímo tedy ovlivňuje i naše každodenní životy.
Při feministických protestech či v dosavadním mediálním pokrytí tohoto tématu se vždy nakousne podhoubí, z nějž místní snahy o omezování základních práv za účelem zachování „tradiční rodiny“ pramení. Zmínky o aktérech, o jejich propojení a o narativech, které se snaží rozšiřovat do veřejnosti, nás vždy fascinovaly.
Stoupenkyně antigenderu?
Když jsme s naším pátráním začali, přirozeně se před námi zjevila otázka, jak antigenderové hnutí opravdu poznat, abychom ho mohli co nejpřesněji vykreslit. Vybírání těch nejvíce šokujících vyjádření a materiálů různých organizací, či pouhé popsání jednotlivých aktérů a jejich napojení na politiky nám nepřišlo jako dostatečné. Takových textů již bylo napsáno několik.
Chtěli jsme pochopit, jak to skutečně vypadá za zavřenými dveřmi českého antigenderu. Ženská část našeho týmu se proto na pár dní stala jeho stoupenkyní a pod falešnými jmény se zúčastnila několika událostí pořádaných antigenderovými organizacemi. Měla tak možnost mluvit s příznivci a příznivkyněmi a hlavně sledovat, jak to vypadá, když hlavní aktéři vypnou autocenzuru a říkají, co si opravdu myslí.
Akce toho měly společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. Ačkoli se každá událost uskutečnila na jiném místě v Česku, měla jiné organizátory, program i atmosféru, hlavní myšlenky, užívaný jazyk ani osazenstvo se od sebe nakonec moc neliší.
Je pro nás důležité podotknout, že v našem projektu nechceme senzacechtivě ani exotizujícím pohledem sledovat přívržence radikálnějších proudů katolické církve. Neodsuzujeme účastnictvo popisovaných událostí, ani se nesnažíme vynášet moralistní soudy. Místo toho bychom se rádi zaměřili na aktéry, kteří mají skutečnou moc a především na to, jak ji používají v praxi.
Zajímá nás užívaný jazyk, atmosféra a to, kdo vlastně jsou hlavní představitelé českého antigenderu. Jaké přesvědčovací techniky a vyjednávací strategie užívají? Kdo za antigenderové zákony lobbuje? A co má ultrapravice společného s ortodoxními náboženskými skupinami?
Série je složena z reportáží a analytických textů doplněných o rozhovory s expertkami na světový antigender. Zaměříme se na jeho historii, popíšeme, jak se klíčoví aktéři dostali na svá místa a jak jsou propojeni s našimi zákonodárci. Objasníme, jak antigender proniká do českého vzdělávání a ovlivňuje mládež. V neposlední řadě se budeme snažit zodpovědět, zda celosvětové snahy o omezování reprodukčních svobod zasahují také naši zemi. Naše série nese název Mezi Bohem a ultrapravicí: Po stopách českého antigenderu.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu a ostatní autorstvo spolupracuje s redakcí Alarmu.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.