Ilustrace Alarm/ Marie Lukáčová
„Co se týče ‚rodiče 1‘ a ‚rodiče 2‘, už jsem o tom veřejně mluvil a zopakuji to. Dokud budu prezident, tak se to nestane. Bude tu táta a máma,“ prohlásil před třemi lety Vladimir Putin. Strašení „rodičem 1“ a „rodičem 2“ známe dobře jak z naší výpravy na klerikální hostýnské procesí, tak třeba z aktivit Aliance pro rodinu, jedné z největších antigenderových organizací v Česku. Že prezident Ruské federace používá shodné argumenty jako představitelé českého antigenderu, není náhoda.
Světové konzervativní elity spolu aktivně sdílejí funkční strategie k prosazování svých cílů. Radí si v oblasti legislativních opatření, ale také používají stejné komunikační narativy a marketingové strategie. Jedním z největších advokátů tradiční rodiny a boje proti „zvrhlostem ze Západu“ je právě Vladimir Putin a jeho Ruská federace. Ostatně i předseda Hnutí Pro život Radim Ucháč navštívil v roce 2014 moskevské fórum o rodině, kde dokonce přednesl vlastní příspěvek.
Světově propojená pavučina
Čeští antiLGBTQ+ a protiinterrupční aktivisté, jejichž minulost a vývoj jsme detailně rozebrali v minulé analýze, paradoxně přebírají slovník od svých progresivních oponentů. Jak popisovala polská akademička a aktivistka Elżbieta Korolczuk v našem rozhovoru, stoupenci antigenderu coby svou strategii používají kontaminaci jazyka lidských práv – vykrádají feministické koncepty a naplňují je novým ultrakonzervativním obsahem. V souvislosti s interrupcemi v českém kontextu už neuslyšíme slova o hříchu proti boží vůli, místo toho se hovoří o potřebě chránit ženy a poskytovat jim potřebnou pomoc.
Tuzemský antigender se zároveň učí od svých zahraničních souputníků. Po celém světě pravidelně probíhají velká mezinárodní setkání, kde spolu zkušenosti sdílí jak konzervativní politici a lobbisté, tak někteří duchovní a osobnosti z nadnárodních antichoice či antiLGBTQ+ organizací. Patří mezi ně například Světový kongres rodin, jehož první ročník se konal v Praze v roce 1997. Už tehdy se podle dobového svědectví v deníku Právo na kongresu mluvilo o tom, že „manželství a rodinu podrývají takové věci, jako je oplodnění in vitro, distribuce antikoncepce, homosexuální svazky a mimomanželská rodičovství.“ O čtvrt století později se podobných výpadů můžeme dočkat jak od Vladimíra Putina a Giorgii Meloni, tak od českých antigenderových aktivistů.
Podstatné však není jen předávání know-how, ale také materiální pomoc. Jak ukázal Neil Datta ve svém výzkumu Tip of the Iceberg, světová pavučina antigenderu propojuje rozmanité aktéry – od neoliberálních think-tanků po národně konzervativní politické strany nebo fundamentální odnože církve – a je v mnoha ohledech těžce uchopitelná. Právě konkrétní napojení jednotlivých představitelů a rozkrývání toků peněz jsou však podle Datty funkční strategií, jak delegitimizovat antigenderové organizace a odhalovat jejich pravou tvář.
Spletitost tohoto prostředí můžeme v plné šíři pozorovat právě na Světovém kongresu rodin (World Congress of Families, WCF). Ten na pravidelných setkáních po celém světě spojuje celou řadu prominentních antigenderových osobností a organizací a utváří letitou koalici ukotvenou v amerických ultrakonzervativních kruzích. Kongres totiž není jen pravidelná událost, ale celá instituce s velkým rozpočtem i ambicemi. Úspěch nachází například v některých afrických zemích – podle reportu Human Rights Campaign se od příchodu organizace do Afriky výrazně zhoršila práva LGBTQ+ lidí. Zpráva konkrétně pokrývá vývoj a drakonické zákony v Keni, Ugandě a Nigérii.
Antigenderová témata jsou stálou součástí hybridní války a děsy z tranzice dětí či přicházející diktatury LGBTQ+ lidí se například na tuzemských telegramových kanálech pravidelně potkávají s neustálým omlouváním Putina.
Pro evropský antigender je pak ještě zásadnější než Světový kongres rodin platforma Agenda Europe – neformální síť organizací a veřejných aktérů usilujících o obnovení „přirozeného řádu“. Veškeré informace o Agendě Europe byly od jejího vzniku přísně tajné. Veřejnost měla možnost nahlédnout pouze na stejnojmenný ultrakonzervativní blog, který poskytoval zprávy ohledně vývoje reprodukčních a LGBTQ+ práv v evropských zemích. Blog byl však veden anonymně, nebylo tedy možné zjistit, kdo za ním stojí.
Průlom nastal v roce 2018, kdy francouzský televizní kanál ARTE a Evropské parlamentní fórum pro populaci a rozvoj rozkryly panevropskou fundamentálně křesťanskou síť. Ta nesla jméno Agenda Europe a měla vlastní manifest s názvem „Obnovení přirozeného řádu“.
Podle zveřejněných dokumentů se kromě lidí s úzkými vazbami na Vatikán na pravidelných tajných summitech scházejí i „lumináři“, nadnárodní aktéři, kteří rozvíjí strategie pro specifická témata blízká antigenderu. „Tyto strategie jsou potom v pravý čas převzaty a implementovány na konkrétní prostředí národních států. Proto od roku 2013 sledujeme podobné protiinterrupční, antigenderové a homofobní iniciativy a mobilizace na různých místech (po Evropě),“ píše Neil Datta.
Ač tuzemské spolky nefigurují v seznamech známých členů Agendy Europe, jejich cíle se nápadně podobají. Evropský report konkrétně zmiňuje, kromě těch očividných, jako je zákaz interrupcí nebo omezování práv queer lidí, také boj proti náhradnímu mateřství a mimotělnímu oplodnění. Tato dvě témata jsou poslední týdny ožehavá i v české veřejné diskuzi.
Střední Evropa jako hráz proti progresivnímu viru
Čilé mezinárodní spolupráci se u nás věnuje především Aliance pro rodinu (AliPro). Ta je například členem převážně středoevropské antigender organizace Aliance pro společné dobro, která koncem loňského listopadu hostila vícedenní konferenci v našem hlavním městě. Čeští aktéři se v ní setkávají se svými protějšky ze Slovenska, Polska, Maďarska a Itálie.
Aliance pro společné dobro vychází z představy, že „ve střední a východní Evropě se nám sice podařilo porazit marxismus, ale (…) jeho lehce revidovaná verze zvítězila na Západě.“ Onen ohrožující marxismus mají představovat především práva LGBTQ+ lidí nebo migranti. Právě migrace patří také mezi oblíbené terče antigenderu.
Aktivním členem Aliance je i slovenský Inštitút pre ľudské práva a rodinnú politiku. V zásadě se věnuje podobným tématům jako AliPro, jen z radikálnějších pozic. De facto totiž propaguje i konverzní „terapii“ homosexuality, o níž je v Česku poslední roky zvykem raději strategicky mlčet.
Antigenderové organizace a aktivisté jsou na Slovensku celkově úspěšnější než u nás. Kousek po kousku se tam omezuje přístup k interrupcím, neexistuje tam ani registrované partnerství pro queer páry a komplikovaná je i cesta k úřední změně pohlaví. „Ve slovenské společnosti už dlouho panuje agresivní prorodinný narativ, který se zakládá na opozici vůči interrupcím a právům LGBTQ+ komunity. Hlavním problémem je, že tento narativ přebraly i politické elity, což může vzbuzovat dojem jakéhosi veřejného souhlasu. Říkají například, že queer lidé dělají propagandu, která má zruinovat slovenskou společnost. Každou chvíli jsou v parlamentu předkládány návrhy zákonů na zpřísnění interrupcí,“ říká studentka politologie Júlia Leššová.
V polovině října 2022 zastřelil mladý neonacista u bratislavského LGBTQ+ klubu Tepláreň dva queer lidi, Juraje a Matúše. Vrah se radikalizoval především nenávistnými memy a internetovou komunitou takzvaného Terrorgramu. Jeho grafomanský „manifest“ uvozený nacistickým symbolem černého slunce ukázal napojení na primárně americkou, u nás málo známou, školu neonacismu založenou na představách nutnosti rasové války a extrémním antisemitismu. Inspiroval se také dřívějšími masovými střelbami.
Brutální čin šokoval jak slovenské, tak české obyvatelstvo a vedl k nevídané mobilizaci v obou zemích. Zvedla se také výrazná kritika antigender organizací, jimž řada lidí vyčítala podněcování nenávisti a pěstování podhoubí pro násilí. Česká AliPro čin sice obratem odsoudila, současně se však začala všemožně vymezovat proti vzedmuté vlně hněvu. Předsedkyně AliPro Jana Jochová v rámci „kontroly škod“ zprvu dokonce ve svém newsletteru psala, že střelec byl zaměřený vůči katolíkům a za „strůjce problémů současného světa považoval i papeže Františka“, ačkoliv v jeho teroristickém manifestu papež vůbec není zmíněn. Co v něm naopak zaznívá, je rámování LGBTQ+ práv jako „ideologie“ a vztahů stejného pohlaví jako „životního stylu“.
Česká ultrakonzervativní scéna se z prvotního šoku oklepala rychle. Poté, co se distancovala od střelby, přišlo hlasité obviňování LGBTQ+ organizací z „hyenistického přiživování se na bratislavské tragédii“ a čím dál očividnější snaha podsunout, že queer lidé pro vraha nebyli nijak důležití. Konzervativní deník Echo24 dokonce přetiskl text bývalého slovenského ministra vnitra Vladimíra Palka, který v kontextu střelby mluví o „ideologii LGBT“. Na pomoc přišel do debaty i Ondřej Neff, který v textu pro Lidové noviny varoval před tím, že se z queer lidí brzy stane „kasta nedotknutelných“.
Od aktivismu ke státnímu šovinismu
Do Aliance pro společné dobro patří kromě českých a slovenských antigenderových organizací i tři další uskupení. Ta jsou ještě více navázaná na stranickou politiku, v některých případech dokonce přímo na stát. Českému čtenářstvu je z nich pravděpodobně nejvíce povědomá polská, zejména právnická organizace Ordo Iuris, jež se úspěšně angažovala v prosazení protipotratových restrikcí, které zavedla organizaci spřízněná vládní strana Právo a spravedlnost. Ordo Iuris dokonce vyškolila celé nové generace ultrakonzervativních elit. Slouží tak jako jeden z inspiračních zdrojů mezinárodní antichoice scény.
Vlivné a se státem nesporně provázané je pak také maďarské Centrum pro základní práva: velký ultrakonzervativní think-tank účastnící se rozličných konferencí od Prahy po Japonsko. Země Visegrádské čtyřky mají být podle Centra jakousi poslední linií obrany před „globálním neomarxistickým liberalismem“ či „hybridním virem progresivismu“. Think-tank propaguje také orbánovskou politiku od strašení Georgem Sorosem po kompromisní „mírové“ postoje vůči Rusku. Centrum stojí mimo jiné za pořádáním nedávné maďarské Conservative Political Action Conference (CPAC), na níž vystoupil jak maďarský premiér Viktor Orbán, tak předseda ANO Andrej Babiš. Bývalý český premiér se v souladu s rétorikou akce vymezoval proti „klimatické, progresivní, genderové ideologii“.
Jak v Polsku, tak v Maďarsku se zároveň prorodinné konzervativní postoje propsaly i do sociální politiky státu. V Polsku se jedná o poměrně známý program 500+, na jehož základě je rodinám přiděleno 500 zlotých na každé dítě do 18 let. V Maďarsku k nejznámějším změnám v sociální politice patří nejrůznější úlevy pro rodiny – zvýhodněné půjčky na nákup vozu, slevy na hypotéku, slevy na dani z příjmu pracujícím rodinám s nadprůměrnými výdělky nebo státní příspěvky na renovaci domu. Podpora je zároveň značně selektivní – nedosáhne na ni každý, pouze ti, kdo žijí v řádném manželství, jsou zapojeni do trhu práce a dostatečně rodí. Původní sociální benefity určené všem bez rozdílu byly přitom na úkor pronatální politiky výrazně osekány. Tím jsou z podpory nepřímo vyloučeni queer lidé a romské či migrantské rodiny.
Sérii prorodinných opatření prezentoval letos na Národním pochodu pro život také Radim Ucháč. Ve svém projevu se zároveň pyšnil tím, že o návrzích již diskutuje s ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou. Na otázky, jak spolupráce s Hnutím Pro život přesně vypadá, ministerstvo Alarmu neodpovědělo.
Náklonnost k antigenderovým evropským lídrům ukázal i premiér Petr Fiala – a ostatně i prezident Petr Pavel – rozesmátými fotografiemi s novou premiérkou Itálie Giorgií Meloni. Týdeník Respekt v reakci na vlnu kritiky směřované na oba české ústavní činitele prohlásil, že Meloni „se sice hlásí k fašistickým kořenům italské politiky, nijak ale neohrožuje demokracii.“ Právě novou premiérku si však italská antigender scéna obzvlášť pochvaluje. Ona a její postfašistická strana Bratři Itálie jdou na ruku italskému konzervativnímu think-tanku Nazione Futura, který je posledním z členů Aliance pro společné dobro. Jeho prezident je dokonce poradcem italského ministra kultury.
Ty naše slovanské tradiční hodnoty
Důležitou roli v boji za „tradiční hodnoty“ zastává také již párkrát zmíněné Rusko. Jde o jednu z mála zemí, jež z antigenderové politiky udělala dokonce složku státní ideologie – nejméně od anexe Krymu se stalo potírání LGBTQ+ práv a vykreslování genderové rovnosti jako „západního exportu“ nedílnou součástí ruské propagandy.
Rusko se k antigenderové politice obrátilo po roce 2010. Skrze legislativní změny se pustilo nejen do pronásledování LGBTQ+ osob, ale i faktické dekriminalizaci domácího násilí. Změny přitom nejdou jen za Putinem – prvotní zákon „chránící děti před škodlivými informacemi“ prosazovala někdejší poslankyně ruské Dumy Jelena Mizulina. V antigenderových tématech se angažují i tamní oligarchové, kteří jsou s politikou úzce spjati. Třeba klerofašista Konstantin Malofejev roky sehrává roli šedé eminence finančně podporující zahraniční radikály od proruských aktivistů po antigender. K válce na Ukrajině příznačně prohlašuje, že pro ruského nepřítele je „propaganda sodomie jádrem jeho vlivu“. Vypjatě patriarchální agendu prosazuje i pravoslavná církev, která je se státem rovněž úzce provázaná.
Antigenderová ideologie se v Rusku spojila také s praktickou pomocí spřízněným evropským organizacím. Malofejev a další jim začali poskytovat významnou finanční podporu. „Financování (evropských organizací) od ruských oligarchů v letech 2009 až 2018 dosáhlo 186,7 milionů dolarů (asi 4 miliardy korun)“, popisuje obsáhlá analýza The Tip of The Iceberg Neila Datty.
Ruští ultrakonzervativci, ač odlišní svým pravoslavím, měli zkrátka dlouho všechny předpoklady i ambice stát se přinejmenším významným spojencem mezinárodní antigenderové scény. Tomu se tato scéna zjevně nebránila, ostatně v roce 2013 ředitel Světového kongresu rodin Larry Jacobs chválil Rusko jako „lídra v prosazování (rodinných a tradičních) hodnot v mezinárodní aréně“.
Ve stejném období ale již probíhalo určité vystřízlivění z anexe Krymu a války na Donbase – či snad jen strategická úvaha, že by tato situace mohla ohrozit pečlivě budovanou image antigenderových organizací. Sjezd Světového kongresu rodin, který byl naplánován na září 2014 v Moskvě coby „olympiáda mezinárodního prolife hnutí“, kvůli ruské agresi padl. Organizátoři ještě při rušení akce zdůrazňovali, že je Rusko lídrem prorodinné politiky, zatímco Západ „směřuje k pohanskému světonázoru.“ Také některým osobnostem českého antigenderu trvalo poměrně dlouho, než příchylnost k Moskvě uznali za tabu.
Radim Ucháč, předseda Hnutí Pro život, právě v září 2014 přednášel na moskevské konferenci „Velká rodina, budoucnost lidstva“. Hnutí o tom tehdy otevřeně informovalo ve svém oběžníku. Vícero ultrakonzervativních zdrojů událost líčí jako slavnou sešlost toho nejlepšího ze světové antichoice scény. Aby ne, dorazit měl i Malofejev nebo další oligarcha spojený s podporou zahraničního antigenderu Vladimir Jakunin. Zúčastnila se také již zmíněná ruská politička Jelena Mizulina. Ucháč roku 2015 zároveň vystupoval na pražské konferenci „Genderová válka proti rodině“ po boku Alexeje Komova, ruského představitele Světového kongresu rodin, který dnes mimo jiné obhajuje invazi na Ukrajinu. Nechyběla u toho tehdy ani klausovská iniciativa D.O.S.T.
Hvězdy ruské antigenderové scény po anexi Krymu vystupovaly v Evropě i nadále. Až otevřená válka v Ukrajině jim znemožnila jezdit na evropské konference a družit se s dalšími představiteli světových ultrakonzervativních elit. Dnes se tedy nepřímý vliv Kremlu šíří hlavně skrze dezinformační weby a propagandu.
Antigenderová témata jsou stálou součástí hybridní války a děsy z tranzice dětí či přicházející diktatury LGBTQ+ lidí se například na tuzemských telegramových kanálech pravidelně potkávají s neustálým omlouváním Putina. I přímo prokremelští aktivisté, jako je někdejší údajná „honorární konzulka Doněcké lidové republiky“ Nela Lisková, si mezi výzvami k „denacifikaci a deukrajinizaci Česka“ odbíhají k výpadům proti genderové rovnosti a LGBTQ+ právům.
LGBTQ+ jsou pedofilové a Zelenskyj nacista
Pokud tuzemští dezinformátoři kremelskou názorovou sadu přímo nepřebírají, tak ji přinejmenším formulují vlastními slovy. Spojování LGBTQ+ osob s pedofilií, genderové rovnoprávnosti s bolševismem, tvrzení, podle kterých matku a otce na Západě střídá „rodič č.1 a rodič č. 2“, to vše nacházíme v extrémně shodné formě jak v rétorice ruských představitelů, tak na tuzemských dezinformačních a antigenderových portálech. Celkový obraz pak doplňuje představa o demografické krizi údajně způsobené queer lidmi a západní kolonizací. A tu vyřeší jedině vyšší porodnost.
Většina českých představitelů antigenderu se však k dezinformačnímu ekosystému dnes rozhodně nehlásí, naopak slyšíme, že s proruskou scénou – natož Ruskem – nemají nic společného. Aliance pro rodinu dokonce v listopadu minulého roku žalovala místopředsedkyni Poslanecké sněmovny pirátku Olgu Richterovou, za výroky o antigenderu coby „Putinově hlasu v Evropě“. K tomu jde s jistotou říci jedno: ať to má Aliance pro rodinu s ruským establishmentem jakkoliv, s proruskou dezinformační scénou i tamními antigenderovými organizacemi funguje v určité symbióze.
V symbióze pak funguje také mediální působení českého antigenderu a ruské propagandy. Například v září 2019 česká pobočka ruského státního Sputniku hned dvakrát převypravovala komentář předsedkyně Aliance pro rodinu Jochové namířený proti dětským jeslím. Pseudozpráva s titulkem „Čeká nás genderová ideologie už od plenek?“ přímo propaguje její postoj. Text ze Sputniku převzal a přeložil přední dezinformační portál ze Slovenska, Hlavné správy. Podobně tomu bylo s četnými stížnostmi Aliance pro rodinu vůči České televizi, o nichž informoval jak Sputnik, tak právě Hlavné správy. A takových příkladů by se našlo více.
Předsedkyně AliPro zároveň předloni poskytla přátelský rozhovor Zdeňku Chytrovi na Svobodném rádiu, které jindy hostilo třeba lídra „protiválečných“ protestů Jindřicha Rajchla či šiřitelku konspiračních teorií Soňu Pekovou. Chytra, jehož jsme slyšeli mluvit na semináři v poslanecké sněmovně, pak dezinformační a antigenderovou scénu vyloženě spojuje. Je souběžně místopředsedou spolku Tradiční rodina bojujícího proti Istanbulské úmluvě a provozovatelem webu Geopolitan.net. Ten straší vedle „genderové ideologie“ i migrací, jindy zase šíří ruské dezinformace o válce.
Je tedy antigenderové hnutí „Putinovým hlasem v Evropě“, jak řekla Richterová? Není to tak snadné. Spíše než společně koordinovaný postup vidíme shodu argumentů a vzájemný kontakt. Ten se dnes nicméně kvůli válce v Ukrajině tuzemským ultrakonzervativcům nehodí. Jak jsme popsali v analýze vývoje českého antigenderu, od roku 2015 se u nás největší organizace snaží utvářet obraz charitativních projektů, jež se nepouští do kulturních válek a místo toho „pomáhají“ dětem nebo celým rodinám. Tím účinně zakrývají svou minulost, včetně kontaktů s Ruskou federací. Shoda příběhů i strategií s těmi ruskými však trvá dál. Ještě v únoru letošního roku se v poslanecké sněmovně mluvilo – ve shodě s četnými prohlášeními Vladimira Putina – například o tom, že nám hrozí legalizace pedofilie.
Než však nařkneme všechny konzervativce z podpory Ruska, je důležité připomenout, že prostředí českého antigenderu není homogenní – ačkoli se Radim Ucháč ochomýtal kolem ruských antichoice elit, například ve vládní koalici najdeme politiky, kteří Rusko dlouhodobě kritizují a zároveň jsou nakloněni antigenderovým organizacím a jejich snahám o omezování interrupcí či práv queer lidí. Proukrajinské postoje najdeme také přímo v ultrakonzervativních spolcích.
Většina antigenderových aktivistů i organizací u nás používá putinovský slovník a narativ „zdegenerovaného Západu“ a celkového úpadku lidstva. Ať se jim to líbí, nebo ne, tímto vycházejí ultrakonzervativci Ruské propagandě vstříc.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu, ostatní autorstvo jsou spolupracovníci redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.