Ilustrace Marie Lukáčová / Alarm
„A když má kluk kondom, tak to taky není bezpečný?“ ptáme se mladé lektorky Ivany v brněnském Centru naděje a pomoci (CENAP). „Ony to ty spermie třeba objedou,“ odpovídá nám. „V momentě, kdy budete mít sex, musíte vždycky počítat, že to mimčo může přijít,“ shrnuje. Účastníme se kurzu Jsem jedinečná pro mladé ženy ve věku od dvanácti do sedmnácti let. V útulných prostorách centra voní bylinky, z plakátů pověšených na zdi se na nás usmívají mladí lidé, pod nimiž nápisy hlásí, že kurzy probíhají „s podporou města Brno“.
Sedíme ve čtyřech na velkých nafukovacích míčích. My dvě, vystupující jako sedmnáctileté gymnazistky, třináctiletá Anička, kterou trápí depresivní stavy, a sedmadvacetiletá zdravotní sestra a lektorka kurzu Ivana. V místnosti je připravené občerstvení – ovoce, sušenky a pomerančový džus. Pohupujeme se na nafukovacích balonech a mluvíme o tom, co nás jako ženy v pubertě trápí. Internetové stránky CENAPu mimo jiné slibovaly, že budeme probírat „proměnu těla dívky v ženu“.
Jedna z nás se svěřuje, že má problémy s pletí, které by snad mohla vyřešit hormonální antikoncepce. Právě boj proti ní tvoří hlavní agendu tohoto konzervativního centra. Ivana na to má jasný názor – nejenže je antikoncepce podle ní nemorální, je také nebezpečná. „Já tím, že jsem zdravotní sestra, tak jsem viděla už mladou holku, která i umřela. Nechci vás strašit, vůbec ne. Měla infarkt a umřela,“ vypráví. Když se zeptáme, jestli zemřela kvůli antikoncepci, sedmadvacetiletá lektorka nám odpovídá: „Jo, protože mladý holky nemají nikdy infarkt, jenom když berou antikoncepci.“
Postabortivní syndrom
CENAP se dlouhodobě prezentuje jako prorodinná organizace. Na svém webu prohlašuje, že řeší problémy žen bez antikoncepce a umělého oplodnění, tedy „eticky, přirozeně a ekologicky“. Když nahlédneme za líbivý marketing, zjistíme, že centrum stojí mimo jiné na myšlence „ochrany života od početí“, což je běžně používaný eufemismus pro antiinterrupční postoje. Ostatně centrum na svém facebookovém profilu několikrát sdílelo příspěvky největší české antiinterrupční organizace Hnutí pro život (HPŽ).
Výroky o genderové ideologii a hédonistické masturbaci či tvrzení, že aktivní sexuální život je pro ženy nebezpečný, nelze s úsměvem přejít i kvůli tomu, že hnutí se profesionalizuje a postupně propojuje s politickou sférou.
Jeden z přesdílených příspěvků kupříkladu hlásal: „Potrat jedno srdce zastaví, druhé zlomí.“ Správkyně stránky CENAPu k tomu ještě doplnila: „Hluboká pravda. Proto u nás v gynekologické ambulanci na potrat zásadně neposíláme, ani neodesíláme na prvotrimestrální testování. Tyto testy jen zvyšují procenta podstoupených potratů,“ přičemž pak v komentářích doplnila, že „každá ztráta dítěte je bolestná. Umělý potrat je o to horší, že žena podepisuje souhlas k zabití svého dítěte. To později na psychiku působí přímo destruktivně.“
Právě Hnutí pro život dlouhodobě mluví o negativním dopadu na psychické zdraví žen v souvislosti s provedením interrupce. Často operuje s takzvaným postabortivním syndromem. Podle něj ženy, které podstoupí umělé přerušení těhotenství, mohou i s dlouhým časovým odstupem mít kvůli zákroku vážné deprese. Právě před tímto syndromem varuje kniha Hnutí pro život Proč pláčeš, Miriam, kterou přeložila dlouholetá aktivistka HPŽ Kateřina Ucháčová a jejíž předmluvu sepsala zakladatelka CENAPu Ludmila Lázničková. Publikace, kterou jsme si coby účastnice brněnského kurzu mohly v CENAPu přímo zakoupit, předkládá desítky příběhů těžké traumatizace nejen těhotných žen, ale také lékařů, kteří interrupci provedli. Údajné příklady postabortivního syndromu prokládají nábožné básně, ale i pokusy o odborné vymezení diagnózy – velmi obecné, zpravidla bez odkazu na jakýkoli výzkum. Což nebrání tomu, aby se Proč pláčeš, Miriam objevovalo jako regulérní zdroj v některých bakalářských pracích.
Postabortivní syndrom, kterým antiinterrupční hnutí tak často argumentuje, nikdy nebyl vědecky prokázán. Výzkumy naopak ukazují, že ženy, které absolvovaly interrupci, mají stejnou náchylnost k depresím jako ženy, jež interrupci nepodstoupily. Ostatně i kniha Proč pláčeš, Miriam otevřeně uvádí, že v této věci „medicína musí přenechat léčebné pole teologii“.
Lektorka Ivana na semináři pro mladé ženy místo o těhotenství hovoří o tom, že „přijde mimčo“. Samotný sex nám líčí jako něco, co nám zamotá hlavu a má potenciál nám ublížit. Tomu odpovídá i video Jak sex ničí vztahy dvou mladých konzervativních youtuberů, které nám v rámci workshopu pouští. Podle Kači a Tomase, kteří ve videu vystupují, může sexuální život člověku natolik zatemnit mysl, že zůstane s nesprávným partnerem, zatímco láska jeho života projde okolo.
Ivana nám vypráví o „naší ženské dušičce“, již nesmíme „vydávat“ mužům, kteří si to nezaslouží. Několikrát také zmiňuje vzájemný respekt, který je mezi sexuálními partnery klíčový. Tento respekt však vnímá rigidně – může existovat jen v dlouhodobých monogamních a heterosexuálních vztazích. Rozhodně se nás snaží odradit od konsenzuálního sexu, který by nesplňoval jí vytyčené kategorie.
Aktivní sexuální život nám prezentuje jako nebezpečí. Při každém sexu prý totiž hrozí těhotenství nebo pohlavně přenosná choroba. „Mám kamaráda gynekologa, který je trochu starší než já a který říká: ‚Přijde mi do ambulance mladá kočka, s maminkou většinou, že chtějí předepsat antikoncepci. Já jim předepíšu antikoncepci a ta holka se za dva roky vrátí třeba se sedmi pohlavníma nemocema‘,“ varuje nás Ivana.
Primářka gynekologie z Ústřední vojenské nemocnice v Praze Tereza Kosová nám později objasnila, jak to s Ivaninými tvrzeními ve skutečnosti je. Například k tomu, zda spermie může obeplout kondom, řekla: „Je pravda, že kondom není stoprocentní ochrana, protože lidé ho používají různými způsoby a může selhat, třeba tím, že praskne. Když je ale správně používaný, nikdo nic neobepluje.“ Pravdou není ani to, že ženy, které berou antikoncepci, umírají na infarkt: „Není to infarkt, některé dívky mohou mít cévní mozkovou příhodu nebo plicní embolii, ale většinou to jsou dívky, které mají poruchu srážlivosti už vrozenou,“ vysvětlila Kosová. K tomu doplnila, že proto se před nasazením antikoncepce dělají krevní testy.
Ivana v průběhu kurzu uváděla i další nepravdy ohledně lidské reprodukce. Jako ideální formu antikoncepce například propagovala takzvanou symptotermální metodu. Ta spočívá v měření teploty a kontrole vaginálního hlenu, podle čehož se následně určují plodné a neplodné dny v měsíci. „To je nějakých devět dní, kdy víte, že stoprocentně nemůžete otěhotnět.“ Tedy devět dní, kdy podle lektorky mohou mít ženy sex „bez mimča“.
„Ono to je stejně spolehlivé jako antikoncepce, možná ještě trošičku spolehlivější,“ přesvědčovala nás Ivana, když nám ukazovala výpočetní tabulky, podle nichž bychom měly zjistit, kdy ovulujeme. Kosová však spolehlivost této metody vyvrací: „To je úplný nesmysl, protože hormonální antikoncepce blokuje ovulaci. Tou teplotou se to dá nějak vysledovat, ale rozhodně to není spolehlivé,“ reaguje.
Antigender za veřejné peníze
Brněnský CENAP dostává dlouhodobě nemalé dotace. Některé přicházejí z Jihomoravského kraje, jindy zase od magistrátu města Brno či jeho městských částí. Například v roce 2017 obdržela organizace dohromady dotace v hodnotě dvou a půl milionu korun. Peníze CENAPu dříve přiděloval i brněnský odbor sociální péče v rámci prevence kriminality. V jeho vedení se za dobu podpory centra vystřídal Matěj Hollan (Žít Brno) s Robertem Kerndlem (ODS). Když jsme se na podporu ptali Hollana, odpověděl nám, že o těchto dotacích často politici, kteří jsou za rezort zodpovědní, nemají ani tušení. Sám o podpoře, ba dokonce existenci organizace, nevěděl. „To chodí ve velkém balíku, to není dotace typu, že by si to ta organizace prolobbovala (…) Všechno ostatní může být v pořádku a taková věc se tam zkrátka propašuje. Myslím si, že tam je nějaká kolektivní zodpovědnost a zároveň nevědomí, protože kdybychom tou informací disponovali, tak se to na zastupitelstvu určitě bude řešit,“ vysvětlil.
Za Kerndla pak podpora skončila. „Od roku 2020 organizace nezískala žádnou dotaci z tohoto dotačního titulu. Důvodem bylo nedostatečné vyhodnocení přínosu projektu, kdy realizátor nedoložil konkrétní kvantitativní a kvalitativní ukazatele. V projektu začala převažovat sociální služba, tj. poradenství,“ objasnil Kerndl.
Z odboru sociální péče města Brno se však podpora CENAPu přesunula pod odbor zdraví. Tam konzervativní centrum naposledy loni požádalo o dotaci 198 tisíc korun. Nakonec mu bylo poskytnuto osmdesát tisíc, které měly jít na nájem prostor. Podporu CENAP získal, jak vysvětluje tiskový mluvčí Magistrátu města Brna Filip Poňuchálek, protože „dodané informace neobsahovaly žádná závažná neetická nebo protiprávní sdělení“. Doplňuje také, že jen v rámci rodinné politiky obdržel magistrát v minulém roce 102 žádostí. Kurzy, pod nimiž je podpora města uvedena, včetně Jsem jedinečná, prý však město konkrétně nepodpořilo. „Vaše zjištění nebereme na lehkou váhu a předáme je odpovědným zástupcům z vedení města,“ ujistil nás Poňuchálek.
Kromě toho, že CENAP poskytuje zavádějící „poradenství“ mladým ženám či párům a provozuje „nestátní zdravotnické zařízení v oboru gynekologie a porodnictví“, chodí také do českých škol. Na internetu organizace inzeruje přednášky, v nichž se má se studentstvem probírat například „pohlavní styk jako korunovace lásky“ nebo „drogy a lidská sexualita“. Snaha ovlivňovat mladé lidi, varovat je před nástrahami aktivního sexuálního života nebo děsit postabortivním syndromem není však praxe typická jen pro CENAP. Například protiinterrupční Národní iniciativa pro život (NIŽ) na aktivním ovlivňování české mládeže postavila celé své fungování.
Plastové embryo každému
„Snahou lektorů je, aby mladí lidé získali informace, sebevědomí, úctu k nenarozenému životu,“ píše se na stránkách Národní iniciativy pro život, která dokonce disponuje akreditací Ministerstva školství. Iniciativa vznikla již v devadesátých letech, kdy organizovala první pochody pro život či „prezentovala pro-life problematiku v rádiích“. Slovy zakladatele Ondřeje Nováka zároveň „pořádali besedy ve školách po celé republice, kde ukazovali fotky nenarozených dětí a výsledky potratů“.
„Mám stále škole a dozorující učitelce za zlé, že akci v průběhu neukončily. Snímky plodů v různých stádiích vývoje po potratu mám naprosto živě v paměti,“ vzpomíná v debatě na sociálních sítích žena, která takovou přednáškou prošla. Podobnou zkušenost má také úřednice z Plzeňského kraje, se kterou jsme hovořily. „Byly tam drastické obrázky roztrhaných plodů,“ líčí. Právě ona se ozvala, když viděla, že z Plzeňského kraje mají jít peníze této organizaci. Kolegyně ji tehdy ujistila, že se to změnilo a že dnes tam podobné fotografie neukazují. To je do jisté míry pravda. Z programu sice zmizely explicitně drastické obrázky, protiinterrupční podtón však nikoli. Když mluvíme s Vladimírem Krocem, který je pod oběma dotacemi podepsaný, nic o tom neví.
Pod hlavičkou akreditace od MŠMT dnes Národní iniciativa pro život navštěvuje základní i střední školy, kde s dětmi řeší například „rizikové sexuální chování“, které podle nich může vést až „nevyhraněné sexuální orientaci“ či narkomanii. Často se s dětmi probírají také interrupce. „Líbilo se mi připomenutí, že potrat znamená konec lidského života,“ uvedla jedna vyučující ve zpětné vazbě. „Na konkrétních příkladech a modelových situacích žáci přemýšleli a sami uvažovali nad tím, jak by se zachovali, jaké to je pro potencionální mladou matku, pro dítě, pro její rodinu, pro otce dítěte,“ popisuje pak v reportu vyučující ze základní školy Davle.
Jedna z lekcí preventivního programu Pro život s názvem Nečekané těhotenství má vyzdvihovat hodnoty, jako je „hodnota lidského života, věrnost (a) panenství“. Při tomto kurzu jsou mimo jiné užívány plastové modely plodů od britské Společnosti pro ochranu nenarozených dětí (CPUC). Ta si za cíl vytyčuje „svět, kde bude potrat nemyslitelný“.
Podobně jako další české antigenderové organizace ani NIŽ se otevřeně nehlásí k tomu, že by chtěla interrupce úplně zakázat. Využívá, stejně jako například Hnutí pro život, rétoriku „ochrany života od početí“ a návodné netransparentní strategie. „Pamatuji si, že přednášející Jitka Kultová měla takové plastové embryo, kterému říkala Vojtíšek,“ vzpomíná další žena, která před pár roky zažila jednu z lekcí. Podle stránek samotné protiinterrupční Národní iniciativy pro život prošlo jejím školením jen v loňském roce deset tisíc žáků a žaček.
Právě lektorka Kultová, dnešní ředitelka Národní iniciativy pro život, zároveň ve své bakalářské práci pochvaluje Linku pomoci Hnutí pro život. „Těhotenství skončilo, život dítěte skončil,“ píše sugestivně v akademickém textu. Dále pak uvádí, že 80 procent žen se po interrupci setká s postabortivním syndromem, a jako zdroj uvádí web právě HPŽ.
Sexuální výchova jako ideologický strašák
Snahy českého antigenderu o ovlivňování mládeže skrze nábožensky rámovanou preventivní činnost a nevědeckou, místy až vylhanou sexuální „osvětu“ doplňuje letitý odpor proti sexuální výchově na školách. Právě obava z toho, že budou učitelé očkovat žáky liberálním pojetím sexuality, vedla již v devadesátých letech skupinu katolických rodičů k založení Výboru na obranu rodičovských práv (VORP). O jeho historii vyprávěl jeden z našich dřívějších textů. Právě ve VORPu leží základy dnešní Aliance pro rodinu (AliPro), vedené Janou Jochovou Trlicovou. A právě ve VORPu se v devadesátých letech setkávají nejvýraznější tváře současného českého antigenderu – kromě Jochové třeba také Ucháčovi či Zdeňka Rybová z Hnutí pro život.
Strategie, jež český antigender používá dodnes, předznamenal zejména souboj VOPRu se státem v roce 2010. Ministerstvo školství tehdy zveřejnilo příručku Sexuální výchova – vybraná témata, která měla učitelům pomoci se zorientovat v dané problematice. Kolektiv čtrnácti autorů-odborníků zdůrazňoval, že nejde o učebnici, ale spíše informativní materiál. Obsáhlá publikace měla veřejnosti věcným způsobem předkládat fakta o sexuálním zdraví, hygieně, vývoji nebo sexuální orientaci.
Jelikož příručka otevřeně informovala o mnoha podstatných aspektech lidské sexuality, které v konzervativně-klerikálním pojetí bývají tabu, VORP proti publikaci sepsal petici. Tu podepsaly tisíce (podle VORP až 40 tisíc) příznivců. Tehdejší předsedkyni výboru Anně Brychtové vadilo, že se v příručce prosazuje masturbace, která „vede k sobectví a neschopnosti prožít pravou lásku“. Problém viděla také v tom, že brožura poskytovala informace o funkční antikoncepci na úkor metody „přirozeného plánování rodičovství“, kterou propagují křesťanské kruhy. O té jsme ostatně slyšely i na kurzu CENAPu v Brně. Stejně jako tam lektorka Ivana, také VORP v dobových letácích prezentoval antikoncepci jako nebezpečnou. Nekoitální sexuální praktiky pak líčil jako „morálně i zdravotně velice problematické“.
Mezi některými rodiči v době vydání příručky o sexuální výchově vypukla morální panika. Po nástupu Nečasovy vlády a spolu s novým ministrem školství Josefem Dobešem (tehdy Věci veřejné) začal být VORP v šíření strachu i v politickém lobbingu úspěšný. „Dobeš okolo sexuální výchovy svolával další a další pracovní schůzky. Neustále se debatovalo o tom, že je nutné z Rámcových vzdělávacích programů (RVP) vyškrtnout problémová slova, tedy cokoliv spojeného s intimitou, hygienou pohlavních orgánů, ale i prevencí zneužívání. Nakonec vytvořili dokument Pročištění RVP. Celé to tehdy bylo dost komické, Dobeš si pro tu revizi udělal vlastní tým odborníků, přičemž složení stále měnil, protože ani ti odborníci blízcí katolické církvi nebyli z jeho pohledu dost radikální – sexuální výchova jim nevadila,“ vzpomíná autorka jedné z kapitol příručky, brněnská socioložka Lucie Jarkovská. Na spojení tehdejšího ministra školství s VORP si veřejně stěžoval i sexuolog Radim Uzel, a to k velké nelibosti organizace, kterou v té době označil za radikální křesťany.
Kampaň VORPu nakonec skončila stažením příručky z webu ministerstva a ministerským vzkazem, aby školy v daných tématech „plně respektovaly přání rodičů“. VORP si na své konto kromě toho mohl připsat i zásadní ovlivnění veřejné diskuze, a to nejen v tématu sexuální výchovy. Chutě organizace ovlivňovat studenstvo navíc zdaleka nepominuly. Naopak. Hned v roce 2011 se VORP snažil do Rámcových vzdělávacích programů zasahovat znovu a vedle sexuální výchovy z nich chtěl vyškrtat také informace o HIV.
Terapie homosexuality do škol
S obšírným zdůvodněním, proč neučit sexuální výchovu, přispěchalo v době Nečasovy vlády také Hnutí pro život ve stejnojmenné brožuře. Jde o zkrácenou verzi knihy amerického moralistního psychologa Melvina Anchella Sexuální výchova s otazníkem. Ta je letitým zdrojem argumentace amerického radikálního antigenderu. Jedna z překladatelek, Michaela Prentisová, je v anti-choice hnutí proslulá výrobou desetitisíců plastových modelů tříměsíčního plodu.
Předmluvu k publikaci napsal přímo předseda HPŽ Radim Ucháč. Namísto sexuální výchovy, která podle něj přináší „neplodný život“, požaduje prevenci promiskuity. „Intimní spojení má vyjadřovat bezvýhradné darování se jeden druhému. To je však popíráno a děti jsou vedeny k sobectví a hédonismu podporou masturbace,“ varuje Ucháč, který se v úvodu také vymezuje proti hormonální antikoncepci či „análním praktikám“.
Kromě vyvolávání morální paniky ohledně sexu mezi dospívajícími výtisk opakovaně útočí na queer lidi. Homosexualitu například označuje za perverzi a tvrdí, že lesby svou orientaci získávají kvůli nespokojenosti ze soulože s chlapci, které zkazila sexuální výchova. Feministky pak prý ke svým postojům zase přicházejí kvůli předčasnému sexu.
Radikální publikace není v portfoliu Hnutí pro život ojedinělá. Začátkem milénia vydalo HPŽ kromě Proč pláčeš, Miriam a Proč neučit sexuální výchovu i další brožuru, která nesla přímočarý název Terapie homosexuality. Kniha měla „pomáhat“ queer lidem „uzdravit se“ a stát se heterosexuály. Publikaci pak HPŽ společně se spolkem Exodus rozeslalo nejen do všech českých škol, ale i některým zákonodárcům, knihovnám a pedagogicko-psychologickým poradnám.
Homeschooling jako nástroj antigenderu
V roce 2016 se na diskusním večeru se sugestivním názvem „Škola jako laboratoř sociálních experimentů?“ potkávají se současnou předsedkyní Aliance pro rodinu Janou Jochovou Trlicovou zakladatelé klausovské ultrakonzervativní iniciativy D.O.S.T. Petr Bahník, Michal Semín i Václav Klaus mladší. Jochová ve svém improvizovaném příspěvku rekapituluje působení VORP v desátých letech – a mimoděk předznamenává, s jakou strategií bude ve snahách ovlivnit vzdělávání pokračovat nástupnická Aliance pro rodinu.
„Chtěli jsme, aby někdo vyškrtl pasáže ohledně sexuální výchovy (…) Pořád na tom pracujeme – sice jsme se dostali do těch komisí díky lidem, kteří na ministerstvu tehdy byli, pochopili naše důvody, byli třeba hodnotově orientovaní dobře a umožnili nám stát se členy. Chvíli jsme s nimi vytvářeli standardy občanské výchovy a kolegyně byla i ve výchově ke zdraví. Některé standardy se nám podařilo upravit,“ vyprávěla.
Aliance pro rodinu, která vznikla z organizace VORP, se dnes soustředí především na takzvanou ochranu rodičovských práv. V praxi jde hlavně o údajné právo vyjmout dítě ze sekulárního vzdělávání. AliPro si také domlouvala schůzky na Ministerstvu školství se záměrem lobbovat proti koncepčním snahám vytvořit ve škole méně stresující, emočně zdravé prostředí (takzvaný wellbeing). Takový program totiž v představách antigenderu může děti „ideologizovat genderem“. Jochová Trlicová v newsletterech zároveň apelují na rodiče, aby využívali svého práva odmítnout informovaný souhlas, a nepustili tak děti na „závadné“ programy, jako může být třeba sexuální výchova.
Obava, aby školní výuka neporušovala údajné právo rodičů učit děti „podle sebe“, se u mnohých stoupenců antigenderu propojuje s obhajobou domácího vzdělávání. Tématu se přitom nevěnuje pouze předsedkyně AliPro. Takzvaný homeschooling přímo propaguje také šéf Hnutí pro život Radim Ucháč. On i jeho manželka Kateřina Ucháčová jsou vedle své anti-choice organizace aktivní také v Asociaci domácího vzdělávání. Spoluzakladatelka a radikálně katolická ideoložka VORPu Lucie Cekotová pak dokonce spoluzaložila Sdružení přátel domácí školy.
Šikanovaní, nebo šikanující?
Nejsou to však jen rodiče a děti, koho se snaží antigenderové hnutí ovlivnit. Důležitou roli ve snahách postupně měnit diskurz konzervativním směrem hrají také učitelé. AliPro se je proto snaží oslovovat napřímo. Už začátkem roku 2021 Jochová newsletterem vyzývala pedagogy, aby se ozvali s nesouhlasem vůči strategickému Plánu podpory rovnosti žen a mužů, který pro roky 2021 až 2024 zpracovalo Ministerstvo školství. „My vaše podněty zpracujeme a budeme moci jednat ve prospěch dětí,“ slibovala. Právě snaha postavit se do role spojenců učitelů proti shora prosazované genderové agendě hraje ve strategii AliPro prim.
Podobné výzvy provázejí i kampaň AliPro namířenou proti „přehnané“ vstřícnosti škol vůči transgender lidem. Minulý rok Aliance pro rodinu nabádala rodiče a učitele, aby sdíleli své zkušenosti s „transgender ideologií“. Snaha vybudovat zdání masivní genderové propagandy na školách vykrystalizovala do transfobního článku brněnské učitelky, který v dubnu zveřejnil hospodář AliPro David Floryk na Neviditelném psu. V textu se poznalo studenstvo, které se veřejně ohradilo vůči tomu, že se učitelka mimo jiné v článku zamýšlela nad jeho sexuálním životem. Odpor haněných mladých lidí vedl až ke stažení nejexplicitnějších částí textu a k jejich nahrazení osobitou apologií, v níž jsou dotyční označování za aktivisty a jejich trans identita je zpochybňována používáním uvozovek.
Rozhořčenou reakci dotčených Jochová v newsletteru následně rámovala jako „šikanu české učitelky kvůli transgenderu“ a znovu na čtenářstvo apelovala: „Pokud jste se jako učitelé, rodiče či studenti/žáci na škole setkali s jakýmkoliv nátlakem, explicitním i implicitním, ze strany transgender studentů či zástupců progresivistických skupin, neváhejte se na nás obrátit.“
Rozdmýchávání kulturních válek, rámování queer lidí jako ideologických agresorů a stavění se do role oběti je pro antigenderové hnutí typické. Tyto strategie jsou ostatně užívány po celém světě. Z příspěvků na sociálních sítích a pravidelných newsletterů se pak kampaně proti „transgenderové ideologii“ přelévají i do Poslanecké sněmovny, jindy zase na odborné konference.
Šíření antigenderových postojů do vzdělání navíc probíhá i nepřímo, třeba skrze Učitelské noviny. Jde o hlavní oborový časopis pro pedagogy s nákladem 4500 výtisků, který odebírá většina tuzemských základních a středních škol. Deník N už před třemi lety upozornil, že zdánlivě nepříliš zajímavý týdeník do sboroven přináší kromě oborové publicistiky i články, které straší „islamizací“ Evropy, zpochybňují klimatickou krizi nebo dokonce obhajují konspirační teorie o takzvaných chemtrails.
Autor textů a zároveň zástupce šéfredaktora Lukáš Doubrava v Učitelských novinách publikoval i články, které jde bez nadsázky označit za reklamu na antigender. Například předloňský rozhovor se sexuologem Jaroslavem Zvěřinou se nese ve znamení vzájemného přitakávání si nad údajnou hrozbou „genderové ideologie“ či „neomarxistické revoluce“.
Ochrana nenarozených na vysokých školách
Chapadla antigenderu se přirozeně nezastavují u základních a středních škol. Pokoušejí se dosáhnout také na univerzitní půdu. Například Jakub Kříž, právník a bývalý kandidát na veřejného ochránce práv, spojený s Hnutím pro život, který na letošním Národním pochodu pro život přirovnal interrupce k novodobému otrokářství, vyučuje na Teologické fakultě Univerzity Karlovy a coby externí spolupracovník také na Právnické fakultě.
Na Akademii věd pak působí právník David Černý, jenž je zároveň členem spolku Nejmenší z nás. Spolek si klade za cíl zajistit „právní ochranu osob před narozením“. Kromě Černého v něm působí také další vyučující z Masarykovy či Karlovy univerzity nebo CEVRO Institutu. Iva Šípová, autorka předmluvy k Terapii homosexuality, zase dlouhé roky vyučovala na Sexuologickém ústavu I. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Samostatnou kategorií je Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Jako zástupkyně ředitele zde pracuje garantka Národní iniciativy pro život Renata Švestková a spolu s ní i dva členové spolku Nejmenších z nás, Tomáš Machula a Lukáš Novák. Setkávají se tu s psycholožkou Hanou Konečnou a etikem Jiřím Šimkem, kteří z konzervativních pozic minulý týden po boku právníka Jakuba Kříže debatovali o náhradním mateřství v Poslanecké sněmovně.
Antigenderoví profíci
Pro skutečně erudovanou sexuální výchovu o hygieně, zdraví, fungování menstruačního cyklu, konsensuálním sexu či sexuální orientaci a genderové identitě momentálně neexistují strukturální nástroje ze strany státu. Vzhledem k rostoucí poptávce škol tak výuku musí pokrývat nevládní organizace jako Konsent nebo Nesehnutí. Právě dlouholetá netečnost českých vlád a územně samosprávných celků či jejich neznalost toho, kam vlastně putují prostředky z jejich rozpočtů, tvoří živnou půdu pro antigender. Pod rouškou podpory mládeže, osvěty či prevence se mu daří přímo i nepřímo pronikat do českého školství.
I v této oblasti jsou jeho strategie flexibilní. Kurzy probíhající ve školách se skvěle doplňují s politickým tlakem na podobu školních osnov a strašením rodičů, že z jejich dětí vyrostou sodomité. Akademické tituly některých antigenderistů pak dodávají hnutí relevanci. Tvrzení univerzitních profesorů či pracovníků Akademie věd totiž působí i na sekulární publikum.
Legitimizace antigenderového diskurzu a tvoření dojmu odbornosti skrze síť vzájemně propojených citací, se do velké míry daří. I proto jsou důležité momenty, kdy se na chvilku ukáže pravá povaha ultrakonzervativních organizací, jako je Hnutí pro život. Místo akademické odbornosti totiž máme co do činění s lidmi, kteří by chtěli queer osoby „léčit“ konverzní terapií.
Výroky o genderové ideologii a hédonistické masturbaci či tvrzení, že aktivní sexuální život je pro ženy nebezpečný (protože spermie mohou obeplout kondom), nelze s úsměvem přejít i kvůli tomu, že hnutí se profesionalizuje a postupně propojuje s politickou sférou. Politici, kteří jsou podle slov antigenderistů „rozumní“, s českými ultrakonzervativními organizacemi totiž spolupracují, a to mnohdy za nevyjasněných okolností. O tom, jak stoupenci antiinterrupčního hnutí lobbují za své cíle na půdě zákonodárného sboru, ale více prozradíme příště.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu, ostatní autorstvo jsou spolupracovníci redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.