Foto Linnaea Mallette, CC BY-SA 4.0
Poslední roky pro Marinu Hernández Lopez alias Marinu Herlop ubíhaly v rytmu nekonečné koncertní šňůry, během které se člověk lehce vzdálí nejen od svého nejbližšího okolí, ale i od sebe samého. Pocit zklamání z nedocenění jejích klavírních kompozicí dohnal Herlop k mnoha hodinám stráveným studiem Abletonu, do něhož se dala se stejným zápalem, s jakým islandská hudebnice Björk objevovala možnosti hudebního softwaru během produkce své elektronické desky Vespertine. Snaha Mariny Herlop překopat svůj dosavadní rukopis se tak promítla do výsledné podoby loňského alba Pripyati. Po jeho vydání dosáhla jedenatřicetiletá hudebnice mezinárodního úspěchu, který se klasické klavíristce doposud vyhýbal.
V organickém světě Nekkuji vše ožívá beze spěchu a obav z lidského zásahu.
Nahrávky mísící primitivní elektroniku, protkanou popfolkovými motivy a rytmy jihoindické karnatické hudby, s výstředním frázováním ve smyšleném jazyce si povšiml i berlínský label PAN. Herlop se tak zařadila mezi prominentky současné experimentálně elektronické scény po boku venezuelské producentky Arca nebo americké umělkyně Eartheater.
S oběma sdílí hravý přístup k elektronické produkci i schopnost balancovat na pomezí abstraktní pochmurnosti, podivnosti a něhy. Přesto její tvorba nemá jasně vytyčené významové hranice, ale spíše přichází jako intuitivní požitek ze souhry tónů – jak Herlop odpovídá na otázky novinářů ohledně „konceptu“ své hudby. Hudba je podle ní důležitější než autorské ego.
Plod práce a vytrvalosti
„Podobně jako kočky obdarovávají lidi mrtvými zvířaty, album je obětí složenou bohům. V den, kdy jsem dokončila svou práci, jsem byla přesvědčena, že jsem polapila krásného ptáka a věnovala jim ho. A dodnes se tak cítím, takže usínám s klidem,“ popsala s lyrickým zápalem hudebnice svou nejnovější desku Nekkuja na instagramovém účtu v den jejího vydání.
Co je to Nekkuja? Herlop sama neví. S vymyšlením názvu alba, které vznikalo souběžně se svým předchůdcem, jí nebyl schopný pomoct ani ChatGPT. Slovo Nekkuja, které si Herlop vymyslela podobně jako texty ke svým trackům, získalo význam až poté, co jí kamarád sdělil, že ve finštině existuje podobný výraz pro sladkosti.
Stejně jemnou příchuť má i nahrávka, kterou Herlop z části stihla představit českému publiku na konci září v rámci letošního ročníku Lunchmeat Festivalu. Zatímco Pripyat se nořil do melancholičtějších, romantických poloh, Nekkujou prorůstá něžné, dětské nadšení umělkyně poháněné radostí z tvůrčího procesu. Herlop se vždy vymezovala vůči stavění hudby na konkrétních narativech. „Vnímám to jako psychologickou hru nebo matematiku,“ vysvětlovala hudebnice v rozhovoru pro Metal Mag. „Nevyprávím o řece nebo rozchodech. Jde jen o zvuky.“
Navzdory své zaujatosti vůči „vyprázdněným“ obrazům, opřela svou novou desku o motiv zahrady, kterým podvrací romantickou ideu osvíceného uměleckého génia. Hudba, jako každé jiné řemeslo, je totiž plodem práce a přípravy. Nepřichází shůry. Herlop ve své rajské zahradě pěstuje plody, které později předává jako díkůvzdání zmíněným bohům, aby zajistila úrodu dalším lidem.
Její křehké vrstvené vokály v meditativním tracku Karada jsou téměř nerozeznatelné od zvuků harfy a terénních nahrávek ptactva, se kterými postupně splývají. Motiv konce antropocénu se částečně promítal i do alba Pripyat, pojmenovaného podle ukrajinského města zasaženého černobylskou havárií a podsouval posluchači vizi světa znovudobytého přírodou.
Pravděpodobně nejprozaičtější skladbou z celé desky Nekkuja je dynamičtější a výrazněji elektronická La Alhambra, která začátkem září vyšla jako singl. Název odkazuje na andaluskou pevnost, rezonuje i s dramatickou atmosférou skladby. Dominantní bubny sekundují vokálům připomínajícím gregoriánské popěvky, jako kdyby se Herlop připravovala na vysilující boj. Vyznění tracku však navazuje spíše na potřebu bezpečné skrýše či úkrytu. La Alhambra je bohatou výlohou autorčiných schopností od okázalé práce se zprocesovanými vokály a řadou tonálních přechodů propojených s nečekanými instrumentálními epizodami, jakým je melancholický kytarový riff v závěru skladby.
Na jediný moment Herlop upřednostňuje svou rodnou katalánštinu na úkor abstraktního jazyka, aby přiznala vlastní narativ hledání imunity vůči nástrahám vnějšího světa. „Kdybych měla být rostlinou, tak bych byla stromem, protože je silný a odolný. Myslím si, že to jsou dvě kvality, které v sobě posledních pár let pěstuji,“ řekla Herlop v již zmíněném rozhovoru pro Metal Mag.
Hudba svítící žlutě
Jednotlivé skladby hledají zlatou střední cestu mezi komplexními a přímočařejšími tóny. Úvodní Busa a Cosset v sobě nesou nenucenost dětských říkanek protkaných hrubšími zvuky syntezátorů, kterým sekundují akustické nástroje včetně kytary a harfy. Narušení naivního světa zdánlivě nesourodými elementy vnáší neodbytný pocit nepohody a připomíná morbidní, eklektickou cestu k vykoupení a lásce, kterou v minulosti na své freakfolkové desce Noah’s Ark představilo americké duo CocoRosie. Právě díky němu Herlop začal zajímat element nepohodlí.
„Když je hudba procházkou skrze sluncem osvícené květiny, říkám si ne, musíš si zvrtnout kotník nebo se o něco otřít. Pokud to neuděláš, nevyvoláš žádné emoce. Začaly mě hodně zajímat momenty, kdy nejsem schopná při poslechu hudby odpočívat. Vždy se snažím měnit harmonické přechody a udělat něco nečekaného. Kdyby moje hudba byla semaforem s červenými, žlutými a zelenými světly, vždy budu chtít, aby svítila žlutě,“ popsala svou inspiraci dvojicí CocoRosie v rozhovoru pro hudební server Pitchfork.
V organickém světě Nekkuji vše ožívá beze spěchu a obav z lidského zásahu. V závěrečném, obřadně znějícím tracku Babel pozoruje plody své houževnaté práce. Její „babylonská věž“ obklopená vrstvenými hlasy, zvuky syntezátorů a z povzdáli znějícími bubny však neupouští od atmosféry napětí a tenze. Bez péče a vytrvalosti se v každém okamžiku může zhroutit.
Autorka je filmová a hudební publicistka.