Ilustrace Juliána Chomová
„Neustále čteme v médiích o ‚ránách‘ ekonomice od Green Dealu, ale téměř se nebavíme o tom, kolik by v dlouhodobém měřítku stálo nic nedělat. Tohle už nejsou neviditelné teorie, výsledky vidíme každoročně ve zprávách, když se vyčíslují následky povodní, tornád, masivních požárů a tak dále. Už teď, i když se nám podaří zastropovat průměrné oteplení planety na 1,5 stupně Celsia, bude cena čím dál častějších případů extrémního počasí stát Evropu jedno procento HDP – a to je konzervativní odhad. Začíná se taky ukazovat, že se Evropa navíc bude ohřívat víc než zbytek Země, s největší pravděpodobností můžeme čekat oteplení někde ke třem až čtyřem stupňům. To znamená třeba rychlé podražení turismu v horkých oblastech (kdo bude letos znovu riskovat vycestování do Řecka během léta?), na kterém jsou závislé celé regiony a komunity, ale také ještě rychlejší degradaci půdy a zemědělství,“ říká ekonomka Linda Kunertová, která pracuje pro Evropskou komisi a zabývá se sociálními dopady ekonomických opatření.
Přitom zelená politika je na ústupu. Období kolem roku 2019, kdy to ještě vypadalo, že zelená politika je politikou budoucnosti a s postupující klimatickou krizí jen poroste, je pryč. Například protesty farmářů se k evropské zelené politice staví převážně negativně. V Česku i jinde je jedním z požadavků protestujících zemědělců právě omezení zelených politik Evropské unie. Mění se atmosféra ve společnosti, preference i témata a politický konsensus, který stál u zrodu souboru opatření známých jako Green Deal, postupně mizí. Dobře to ilustrují preference pro blížící se volby do Evropského parlamentu. Zatímco v roce 2019, pouhý rok po zveřejnění zprávy mezinárodního klimatického panelu OSN, získala strana Zelených v eurovolbách přes deset procent a posílila takřka ve všech západoevropských zemích, letos se očekává bezprecedentní posílení krajně pravicových stran, které jsou většinou k zeleným tématům skeptické až nepřátelské. Podle předvolebního modelu serveru Politico by zelené strany měly přijít až o třetinu mandátů. „Zelení dostávají úder – průzkumy ukazují, že budou čelit hlubokému propadu, až budou občané EU v červnu volit. Před zelenou částí svého odkazu se snaží utéct i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen,“ píše server Politico.
Podle ekonomů a expertů přitom Green Deal není, a nikdy neměl být, nerůstovým programem. Naopak měl být evropskou cestou k prosperitě za pomocí investic. „Pozor, zelená evropská politika neznamená omezení obecného růstu – evropský přístup se akorát snaží předefinovat dosavadní trajektorii naší kontinentální produkce, kdy s ekonomikou rostla uhlíková zátěž pro planetu, tak, abychom rostli nadále bez téhle uhlíkové ceny. Ostatně existují odvětví, která díky zelenání prosperují a očekávají růst poptávky, třeba obnovitelné zdroje, ale taky stavebnictví,“ vysvětluje Kunertová. Odpor, který se proti zelené politice zvedá, přitom vyjadřuje právě touhu po ztracené prosperitě, jako by právě zelená politika byla překážkou k jejímu znovunabytí.
Již citovaný text serveru Politico zkoumá bolavé téma týkající se Green Dealu v kontextu členských zemí Unie. A každá země má nějaký problematický bod. Státy jako Česká republika nebo Itálie se nejvíce bojí konce spalovacích motorů, dílem kvůli nedostatečné přípravě automobilek a strachu z konkurence, dílem kvůli konzervatismu řidičů. Malta má zase obavu z nedostatku turistů, o které by ostrovní stát mohlo připravit větší zdanění letecké dopravy. Ve Finsku jde o ochranu lesů, proti které se vymezovala už socialistická premiérka Sanna Marin. Pro současnou finskou konzervativní pravicovou vládu je zákon EU „smutným příkladem zrychlení diktátorské politiky EU pod rouškou změny klimatu“, což řekl ministr zahraničního obchodu Ville Tavio na sjezdu nacionalistické vládní Finské strany (někdejší Praví Finové) loni v srpnu.
„Riziko je skutečné,“ říká belgický europoslanec za Zelené Phlippe Lamberts. „Každý je zelený, dokud je to zadarmo. Jakmile to ale začne něco stát, všichni se rozutečou,“ postěžoval si pro server Politico. Evropská unie chtěla řešit klimatickou krizi a vlastní uhlíkovou stopu pomocí restrikcí, povolenek a podobně, ale zároveň také pomocí ekonomických pobídek. A tato strategie ztrácí na síle.
Klima jako ekonomický faktor
Klimatická krize byla převedena do čísel a ekonomických ukazatelů. Chápat ji jinak ve společnosti zaměřené na ekonomický zisk a růst snad ani nešlo. O popis vztahu mezi ekonomikou, ekonomií a klimatickou krizí jsem poprosil ekonomického antropologa Martina Tremčinského: „Neustále se hovoří o hospodářských incentivech, mitigaci klimatické změny nebo reakci na ni jenom, pokud z toho jednotlivci budou mít osobní prospěch. A myslí se tím ekonomický prospěch – že budou získávat ekonomické výhody, budou mít zisk… To je determinováno tím, že ekonomie si bere jako jednotku racionálního kalkulujícího jednotlivce. Uvažuje se tak, že když chceme snížit emise, musíme jednotlivcům nabídnout nějakou ekonomickou výhodu, která jim umožní buď lépe konkurovat na trhu, nebo lépe šetřit domácí rozpočet, anebo získat nějaké daňové úlevy.“
Toto má velké důsledky pro náš boj s klimatickou krizí. „Nepředpokládá se, že bychom operovali s racionalitou, která není ekonomická. I když se vznáší požadavky, které a priori nejsou ekonomické, snažíme se je interpretovat ve světle ekonomiky. Třeba u vzdělání: řekneme si, že vzdělání je hodnota, která sama o sobě vede k emancipaci a lepší kvalitě života, ale abychom ji politicky prosadili a odůvodnili, řekneme, že přináší ekonomické benefity společnosti. U klimatu je to podobné: řekneme si, že je tu nějaká hodnota klimatického systému, který má přitom hodnotu sám o sobě. Zaslouží si existovat sám o sobě, a priori. Ale abychom ho politicky prosadili, řekneme, že klima musíme chránit, protože stávající způsob života se stane ekonomicky nevýhodným.“ Tato logika, jak Tremčinský připomíná, zůstává ovšem poplatná obrovským nerovnostem, které do velké míry vytvořil právě fosilní kapitalismus.
Zelené (ne)rovnosti
Odpor ke Green Dealu tak může být i reflexí zmíněných nerovností, kdy jedna část společnosti padá do energetické chudoby a další neskutečně bohatne. Ve slovníků obhájců spalovacích motorů nebo protestujících zemědělců se tak čím dál častěji objevují narativy o spiknutí bohatých korporací či obecně bohatých, kteří chtějí ožebračit chudé a znemožnit jim například vlastnictví automobilů nebo hospodaření zavedeným způsobem, než aby se v této nespokojenosti přímo objevovala přímo problematika nerovnosti.
Zemědělci a jiní aktéři přitom nezmiňují benefity klimatických opatření, která k nim ovšem často nemusí doputovat. Opatření přijatá primárně kvůli ochraně klimatu mohou sice nakonec vést k ekonomickému růstu, ale na zasažené ekonomické subjekty to dopadne nepřímo. Nová studie CAN Europe, na které se za Česko podílelo Centrum pro dopravu a energetiku, vyčísluje vedlejší přínosy klimatických opatření včetně dopadů na veřejný rozpočet, zaměstnanost, HDP, zdraví obyvatel a další sektory a pracuje i s náklady na dodatečná klimatická opatření. Pro Česko by podle studie celkové vedlejší přínosy rychlého snižování emisí činily do roku 2030 přibližně 439 miliard korun, což odpovídá přibližně 6,8 procenta našeho ročního hrubého domácího produktu. „Česko je v Evropě jedna z nejhorších zemí v prachových částicích. Snížení spotřeby by mělo vliv na zdraví obyvatel. Když je sečteme, vedlejší přínosy rychlé dekarbonizace by tvořily až 6,8 procenta HDP. Když se podíváme na předčasnou úmrtnost, je to pět set úmrtí ročně. Ten scénář staví hodně na rychlém snižování spotřeby energie, na investicích do úspor energie. Česko je jednou ze zemí, kde se nejvíc vyplatí investovat do úspory energie – každá koruna, kterou do toho investujeme, se nám vrátí 3,6krát,“ říká Štěpán Vizi, expert z Centra pro ekonomiku a dopravu.
Úspora energií, šetření nebo zisky, to je něco, čemu by měli všichni rozumět. Politická mobilizace proti zeleným opatřením však dokáže kombinovat odpor k nerovnostem s odporem k samotným opatřením. „Rychlejší klimatická krize zvyšuje nerovnosti ve společnosti, ale klimatická opatření na omezení emisí můžou nerovnosti buď prohlubovat, nebo je můžou zmenšovat. V kontextu transformace v Česku je klíčové, aby k ní měli přístup všichni obyvatelé. Ne jen, že bohatí budou mít pasivní domy a elektrická auta, ale že i nízkopříjmové domácnosti budou mít možnost zateplit si dům, snížit spotřebu a přejít na vytápění z obnovitelných zdrojů,“ vysvětluje Vizi. „Je důležité se zaměřit na opatření, která můžou využít všichni. Tedy ne zdražovat veřejnou dopravu, ale zlepšovat její dostupnost, aby to nebylo tak, že ekologičtější varianty si můžou dovolit jen ti bohatší. Toto je klíčové i z hlediska řešení energetické chudoby, kdy opatření můžou lidem pomoct snížit spotřebu energie tím, že si zateplí dům a podobně, ale zároveň se elektřina může i zlevnit díky využití obnovitelných zdrojů. V současnosti je energetická chudoba způsobená tím, že je na vytápění potřeba hodně energie, která je drahá. Jak s cenou, tak s množstvím potřebné energie tak mohou ta klimatická opatření pomoct.“