Někdy před pěti lety jsem přijal pozvání na Red Bull Music Academy do Bratislavy. Přijel jsem s dalšími novináři, ubytovali nás v moc pěkném hotelu, Cvernovka se proměnila v honosné konferenční centrum, kde ze zdí shlížela loga hlavního sponzora (energy nápoje se samozřejmě chladily v lednicích) a večer pak ještě probíhaly koncerty v KD Dunaj. Vzpomínám, jak jsem tam udělal rozhovor s Hudsonem Mohawkem, u švédského stolu jsem si popovídal s Janem P. Muchowem a v podkroví Cvernovky sledoval, jak spolu jamují Pjoni, Ink Midget a Never Sol. Napsal jsem pak o tom zážitku článek pro nějaký online deník a o pár měsíců mi z Red Bullu poslali krásnou knihu, v níž třeba Jeff Mills vyprávěl o začátcích techna v Detroitu. V tričku s logem RBMA, které jsem dostal, ještě někdy spím.
Lidé z marketingu Red Bullu vytvořili z elektronické hudby něco neodolatelně sexy a cool, což je ale zároveň trochu problém, protože to dělali hlavně proto, aby prodali víc hnusných energy drinků.
Už tehdy v Bratislavě jsem si připadal trochu nepatřičně. Byl to pro mě úplně nový zážitek – jel jsem na koncerty a někdo mi ještě zaplatil hotel a vlak. Předtím jsem v Bratislavě přespával u kamaráda na gauči nebo to prostě přes noc nějak protloukl a šel ráno na první vlak. Vlastně jsem si tehdy vzpomněl na historky svých starších kolegů, hudebních novinářů, kteří v devadesátkách lítali na náslechy nových desek hvězd na víkend do Paříže, do Londýna nebo jezdili po Praze limuzínou s hosteskami a při usrkávání šampaňského poslouchali Rolling Stones. Novináři se takhle podpláceli. V mé generaci bylo vrcholem, když přišel z velkého labelu balíček s kompakty. Ty ale stejně hned putovaly do popelnice.
Po těch časech se mi nestýská, velké peníze deformují scénu, která v drtivé většině případů vyrostla mimo působnost kapitálu. Přesto jsem ale poslední roky tajně snil o tom, že by mě Red Bull Music Academy jednou pozvala třeba na konferenci do Tokia. Už se to ani nestane, protože výrobce energy drinků na začátku dubna projekt ukončil. Přesně řečeno skončil spolupráci se společností Yadastar, která hudební akademii provozovala.
Elektronika je sexy a cool
RBMA vznikla v roce 1998 a od té doby se pod jejím logem konaly po celém světě konference, workshopy, večírky a koncerty, provozovala také web o hudbě, na kterém vycházely skvělé články od nejlepších hudebních novinářů. Ti mohli využít štědrých grantů RBMA a mapovat často i velmi obskurní scény nebo žánry, za což by jim jinak těžko někdo zaplatil. Stačí jen zběžné prolistování archivem webu, a pokud jste fanoušek elektronické hudby nebo hip hopu, začne vám zaručeně stoupat tep. Když chce někdo pochopit moderní klubovou kulturu a její historii, pak asi nenajde na internetu (ani mimo něj) lepší zdroj.
Lidé z marketingu Red Bullu vytvořili z elektronické hudby něco neodolatelně sexy a cool, což je ale zároveň trochu problém, protože to dělali hlavně proto, aby prodali víc hnusných energy drinků. Scéna, která vyrostla jako výraz identity utlačovaných menšin (Afroameričanů, gayů a leseb, sociálně vyloučených a dalších), se najednou proměnila v něco, co připomínalo pestrobarevný plakát plný rozesmátých šťastných lidí, vyprodukovaný grafiky z reklamky. Samozřejmě, že RBMA nemůže za to, že taneční hudbu pohltil tupý hédonismus EDM, naopak – na konferencích a webu se obyčejně probírala hudba, která byla tomuto zploštění vzdálená. Problematické je ale už samotné vytržení této scény z jejího přirozeného prostředí.
RBMA podporovala talentované muzikanty a byli mezi nimi i někteří z Česka a Slovenska (namátkově z posledních let Nobodylisten, Katarzia, Sára Vondrášková alias Never Sol). Když v roce 2015 psal Derek Walmsley z časopisu Wire o systému „akademie“, použil vtipné přirovnání – „stát se ambasadorem Red Bullu je pro ložnicové producenty něco jako zlatý lístek Willyho Wonky“. Každý kdo ale Karlíka a továrnu na čokoládu četl nebo viděl, ví, že většina dětí, které továrnu navštívily, nakonec dopadly dost nešťastně.
Peníze od Red Bullu vlastně pomáhaly nastavit nerovné prostředí na scéně, která je z principu velmi rovnostářská. Když se na začátku tisíciletí po nástupu internetu rozpadl systém velkých nahrávacích společností, pro které byla hudba hlavně produktem ke zbohatnutí, vyčistil se vzduch a zmizelo nadržování. Kdo chtěl dělat hudbu, rozhodně ji nedělal pro peníze. RBMA ale byla tak trochu pohrobkem starého světa novinářských výletů lodí a podobných radovánek, které na scénu vracely byznysové manýry.
Jejich dobrým příkladem je třeba čtyři roky stará kauza recenze novináře Alexe Macphersona na desku projektu Future Brown, kterou šéfové akademie nechali stáhnout z webu, protože se jim nelíbil její kritický tón. Členové elektronické skupiny Future Brown – a to je důležité – byli mezi hudebníky, které RBMA podporovala a tím pádem se dostali mezi nedotknutelné.
Narůstající paradoxy
A pak je tu ještě jeden problém. Před dvěma lety vyplulo na povrch, že majitel hlavního sponzora projektu, tedy Red Bullu, rakouský podnikatel Dietrich Mateschitz je proti přijímání uprchlíků, podporuje Donalda Trumpa a připravuje spuštění „informační platformy“ pro pravicovou politiku, jakousi evropskou obdobu Breitbart News – ideologické páteře amerického hnutí alt-right. Spoustě afroamerických, levicově orientovaných nebo LGBT muzikantů nejspíš v tu chvíli sladký Red Bull z ledničky s logem, které firma svým ambasadorům rozdává (a čeká, že se s ní budou fotit na sociální sítě), trochu zhořknul.
Že je vazba od konference s Brianem Eno k protiuprchlickému sympatizantovi v čele společnosti, která ji platí, vlastně docela vzdálená? Ani bych neřekl. Nezávislá kultura vůbec nepotřebuje podlézat lidem jako je Mateschitz a sloužit jeho marketingovému coolness. Jestli ano, pak prokazuje stejnou míru sebereflexe jako závody na motorkách nebo extrémní sporty, které výrobce energy drinků také masivně podporuje. Máme na víc.
Paradoxy spojené s Red Bull Music Academy roky narůstaly a bylo čím dál složitější projektu fandit. „Svět je plný fantastických nápadů. A tenhle byl,“ dočteme se v tiskové zprávě oznamující ukončení projektu akademie. Nelze než souhlasit. A zároveň si i trochu oddechnout.
Autor je hudební publicista.