Foto LeLaisserPasserA38, Wikimedia Commons (CC BY SA 4.0)
Požár katedrály Notre Dame se stal symbolem letošních Velikonoc. Kromě reakcí oscilujících mezi aktivní solidaritou s kulturní památkou a panickým strachem ze zániku západní civilizace, se ozývá mnoho lidí, jejichž postoj k samotnému požáru je vlažný, a jsou naopak pobouřeni tím, že právě tato událost vzbuzuje v druhých nepokoj nebo je vede k solidaritě. Výše dotací, které mocní a bohatí sypou do opravy chrámu, nám však v každém případě opět připomíná, že žijeme v kapitalismu. Pád věže je tragédie a děti umírající hlady nebo v důsledku nemocí jsou už běžný kolorit. Ulice Paříže jsou plné bezdomovců a protestujících občanů, ale při požáru jednoho z mnoha kostelů se Melania Trumpová modlí, aby se nikomu nic nestalo. Před půl rokem bylo zavřeno autonomní sociální centrum, které z dobrovolných zdrojů sloužilo tisícům lidí, ale tragičtěji je prožívána zkáza kostela. Ano, v takovém absurdním dramatu žijeme.
Není nutné opravovat každou gotickou kudrlinu, je potřeba znovu vdechnout život konkrétním společenstvím. Nechybí nám prastaré stavby, ale aktivní naděje a soucit.
Přesto není problém to, že někoho trápí zkáza krásné katedrály. Potíž je, že jsme v mnoha případech ztratili schopnost vnímat smutek nad ztrátou a ohrožením dalších „pokladů naší společnosti“. Zkusme proto obraz hořícího chrámu propojit s ostatními ožehavými tématy.
Hořící planeta a potřeba nového systému
Hořící Notre Dame může symbolizovat nebezpečí, že za by pár desítek let mohla shořet celá planeta. Vlivem klimatických změn jsou už částečně pod vodou neméně symbolické Benátky. Snad se manželé Trumpovi zamyslí nad tím, jak by mohli pomoci „zachránit“ památky, které čeká podobný osud jako zaplavená bazilika svatého Marka. A co třeba zvážit určité systémové změny, aby se hladina moří nezvyšovala? Ztotožňování Notre Dame s klasickou západní kulturou zastánci patriarchálních pořádků je komické. Celá katedrála je totiž zasvěcena ženě – Panně Marii, které je často zobrazována jako kojící madonna, ne nepodobná nejodvážnějším výjevům z happeningů Kojící gerily.
Teolog Matthew Fox připomíná, že za stavbou Notre Dame stála středověká zbožnost posvátné ženy. Bohyně se stavěla za chudé, vyloučené a marginalizované. Bůh je na mnoha výjevech zobrazujících Marii přítomen jako malé, bezbranné dítě, odkázané na péči člověka. Hlavní oltář Notre Dame pak zobrazuje Marii jako nešťastnou matku s mrtvým synem v rukou – neprožívá totiž žádnou povrchní tragédii, ale právě pochovává svého nespravedlivě zavražděného syna.
Konstrukce ukrývající sochy a zobrazení „naší paní“ vzplála a změnila se v jeden z nejslavnějších popelů této dekády. Není to ale jen honosný kostel, který potřebuje novou konstrukci. Jestli se máme vyhnout spalujícímu ohni na Zemi, potřebujeme nově uspořádat systém světa, ve kterém fungujeme.
Symbol soucitu a solidarity s lidmi
Velikonoční příběh je také příběhem o transformaci. O smrti a novém životě. Jenže zmrtvýchvstání není líčeno jako znovunastolení nového pořádku. Spíše je příběhem o nové naději a o schopnosti nově začít. Plameny obklopující Notre Dame nám proto nemusí připomínat jen Ježíše a zmrtvýchvstání, ale také nutnost proměny církevních struktur. Nejde o to postavit dům církve stejně podle starých plánů. Jde o to zreformovat společenství tak, aby odpovídalo aktuálním potřebám. Dnešní církevní struktury by potřebovaly vzplát a postavit se okolo Ježíšova příběhu nanovo. Obnovit všeobecný, lidový rozměr, který se neptá na místo v církevní hierarchii a není odvozený od zastaralých dogmat. Není nutné opravovat každou gotickou kudrlinu, je potřeba znovu vdechnout život konkrétním společenstvím. Nechybí nám prastaré stavby, ale aktivní naděje a soucit. Naše náboženská scéna se otevírá obrovské změně spojené se selháním starých forem. Lidé hlásící se k církvím totiž klesají s každým sčítáním lidu skoro o polovinu.
Přes evidentní snahu některých osvícených osob ve vedení, nemůže vyjít snaha o proměnu církví jen z oficiálních struktur. Největší náboženskou revolucí, kterou se snaží konzervativní špičky bojkotovat, je nakonec prožívání spirituality mimo organizace a pevně daná dogmata. Touto cestou postdenominačního křesťanství, agnosticismu nebo synkretismu jde už dnes v Česku víc lidí než cestou římského katolictví. Instituční svoboda na náboženském poli s sebou nese možnost nechat se inspirovat okolními duchovními vlivy. V podstatě neexistuje důvod, proč by nám měl postavu Krista připomínat pražský arcibiskup. Zástupkyněmi piety mohou být spíše zdravotní sestry nebo asistentky pedagogů než pro-life aktivistky.
Síla příběhu Ježíše i jeho matky je v jeho nízkoprahovosti – jsou to nakonec vcelku obyčejní lidé. I příběh o zmrtvýchvstání postrádá triumfální zabarvení. Ježíše objeví několik žen, kterým zprvu nikdo nevěří. Setkání se vzkříšeným je soukromé, nečekané a intimní. Požár Notre Dame proto můžeme vnímat jako symbol; jako způsob, jak na chvíli mít soucit s lidmi i na jiných místech. Měli bychom ho jistě cítit častěji, ale je lepší ho cítit aspoň někdy. Nejde skutečně jen o jednu budovu, ale o určitý symbol solidarity a odevzdanosti druhým, který jistě není zakletý do zdí, ale se kterým se můžeme setkat v každém člověku. A právě tento pečující duch matky, která se neváhá proměnit a přiblížit se k trpícím, má cenu rekonstruovat.
Autorka je teoložka a feministka.