Foto Alarm / Vladimír Turner
Španělská občanská válka nebyla jen lidskou tragédii, ale také na straně protifašistických sil společenskou a kulturní revolucí, která fascinovala celý svět. Chilský básník Pablo Neruda dokonce prohlásil, že „v intelektuálních dějinách neexistovalo pro básníky nic tak plodného jako španělská válka“. A český literární historik Jaroslav Med zpětně nazval španělskou občanskou válkou „neuralgickým bodem“ domácího kulturního života. Mezi podporovateli španělské demokracie byli od začátku všichni představitelé československé avantgardy. Španělsko se stalo „koridou“, kde se spolu nejen na vojenské, ale i na kulturní a propagandistické frontě utkal fašismus s pokrokovým humanismem.
Španělská revoluce
Občanská válka ve Španělsku měla dlouhou předehru. Po pádu vojenské diktatury konzervativce a nacionalisty Prima de Rivery a útěku krále Alfonza XIII. byla v roce 1931 vyhlášena druhá španělská republika. Pod vedením levicové vlády byla sepsána progresivní ústava, podle níž se Španělsko stalo republikou s jednokomorovým parlamentem a svobodou projevu a spolčování, ženy dostaly volební právo a byl zaveden občanský sňatek a rozvod. Zrušeny byly výsady šlechty a katolické církve. Církvi byl zabaven rozsáhlý majetek a armáda byla omezena na svých pravomocech. Staré privilegované třídy se ale nehodlaly se ztrátou prestiže, majetku a moci smířit.
Mezi podporovateli španělské demokracie byli od začátku všichni představitelé československé avantgardy.
Španělská revoluční levicová vláda byla v roce 1933 vystřídána křesťansko-konzervativní vládou, která zastavila a zvrátila velkou část reforem. To vzbudilo odpor u neprivilegovaných skupin obyvatelstva, které se začaly bouřit a stávkovat. Na brutální potlačení stávky horníků v Asturii v roce 1934, reagoval (z předchozích dílů nám dobře známý) malíř Antonín Pelc pohotovou kresbou Carmen. Kresba zobrazuje tanečnici flamenga, která se při tanci místo kastanět doprovází výstřely z revolveru. Při rozprášení stávky se ve vedení armády poprvé „vyznamenal“ do té doby ještě neznámý důstojník Francisco Franco, který dělnický region utopil v krvi.
Občanská válka
V roce 1936 ve volbách vyhrála levicová Lidová fronta, která chtěla pokračovat v rovnostářských reformách a vypracovala plán pro modernizaci a rozvoj státu zaměřený na vzdělávání a úplnou sekularizaci. Nato se konzervativní pravicová opozice v čele s armádními špičkami pokusila o rychlý vojenský puč, který však nevyšel, a místo toho začala vleklá občanská válka. Vzbouřenecká armáda byla od začátku vydatně podporována evropskými fašistickými mocnostmi Itálií a Německem.
Do čela vzbouřenecké armády se postavil generál Franco, který se stal terčem umělecky velmi silné Pelcovi satiry. Avantgardními prostředky, a přitom srozumitelně Pelc znázornil Franka jako samolibého netvora neváhajícího pobíjet civilisty včetně dětí. Následovaly desítky dalších Frankových karikatur. Frankistická armáda se dopouštěla nepředstavitelných hrůz, na dobitém území rozpoutala teror proti obyvatelstvu a pronásledovala umělce. Poprava slavného básníka Federica Garcia Lorky se stala celosvětovým symbolem poměru španělského fašismu ke kultuře. Franco během občanské války a po válce dal průkazně popravit na 180 tisíc lidí, ale pravděpodobně ještě mnohem víc. Generál Franco byl přitom od začátku podporován americkými korporacemi. Společnost Taxas Oil Company přivezla dodávky ropy určené Španělské republice záměrně do přístavů obsazených Frankem. Americké automobilky zásobily Frankův vozový park – každý čtvrtý až pátý náklaďák Frankovy armády byl dodán od firem General Motors, Studebaker nebo Ford. A v roce 1937 zakázala americká vláda vycestování do Španělska – tedy těm, kteří chtěli vstoupit do interbrigád.
Pomoci se dočkala legální vláda Španělské republiky pouze od Sovětského svazu, a to ještě velmi problematické. Na stranu demokratické republiky se ale postavilo kolem 40 tisíc dobrovolníků z celého světa. Do tzv. interbrigád vstupovali i Čechoslováci – na frontách španělské občanské války jich bojovalo přes dva tisíce a několik set jich zde položilo život. Kolem „španěláků“, jak se začalo říkat československým dobrovolníkům ve Španělsku, se vytvořila celá vizuální kultura.
Na podporu španělské republiky vznikaly plakáty, publikace, sbírky básní i časopisy. Jedním z nezdařilejších děl je fotokoláž Johna Heartfielda v časopise AIZ vydávaném od roku 1933 v Praze. Po pražských ulicích se začaly objevovat nápisy „U Madridu se bojuje za Prahu“ a „No pasaran!“ (tedy „Neprojdou!“), heslo republikánských sil a později celého protifašistického odboje. Španělská problematika zaplavila od podzimu roku 1936 nejen společensko-politická, ale i umělecká periodika.
Almería a Gurenica
V létě roku 1937 zůstala už pouze třetina území Španělska pod kontrolou legální republikánské vlády. Franco a jeho fašističtí spojenci postupovali a neváhali použít ostřelování a bombardování nechráněných civilních měst. To se stalo například Almeríi, která byla 31. května roku 1937 ostřelována německými válečnými loděmi. Ostřelování Almeríe symbolicky zachycuje surrealistická malba Vladimíra Sychry představující vojáka, jak probodává částečně odhalenou dívčí personifikaci města. Velmi poničeno bylo také dlouho odolávající hlavní město Madrid, jehož obyvatelé nedovolili fašistům dosáhnout rozhodujících vítězství až do jara 1938.
V dubnu roku 1937 německá Luftwaffe proměnila baskické město Guernica v sutiny. Tento nálet byl jedním z prvních plošných bombardování civilního obyvatelstva v historii. Na tragédii reagovala světová veřejnost zděšením a mezi umělci se Guernica stala často zpracovávaným symbolem fašistické krutosti. Na událost reagoval například Josef Čapek kresbou Proč Guernica?, publikovanou v Lidových novinách, nebo Oskar Kokoschka propagandistickým plakátem Pomozte baskickým dětem. Kokoschka uprchl v roce 1934 z Vídně do Prahy, neboť mu pro jeho politické socialistické názory hrozili rakouští fašisté vraždou. Čeští četníci Kokoschkovy plakáty odstraňovaly z pražských ulic, ale antifašistická mládež je po nocích znovu vylepovala. Kvůli zdařilé plakátovací kampani pak fašisté v německém rozhlase Kokoschkovi vyhrožovali, že až obsadí Prahu, bude viset na první lucerně.
Nejvíce se tématem tragédie v Guernice u nás výtvarně zabýval malíř a ilustrátor František Vojáček, jehož tvorbu jsme si již ukázali v díle o sociálně angažovaném umění dvacátých let. Svými sociálními karikaturami přispíval například do Kvítka nebo Práva lidu a velmi úspěšně se věnoval také volné tvorbě. Vojáček namaloval hned několik pláten nazvaných Guernica, která mluví progresivním kubo-expresivním jazykem o prožitých hrůzách baskického národa. Působil také jaké scénograf v Loutkovém divadle Umělecké výchovy v Praze. Jeho nejcitovanější scénografickou prací byly kulisy a loutky pro inscenaci hry Krysař v režii Jiřího Tittelbacha z roku 1940, která měla levicové a antifašistické poselství. Pro odbojovou činnost ho zatklo gestapo a v roce 1942 zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu.
Jenom pár měsíců po domalování Vojáčkovy Guerniky vystavil v pavilonu Španělské republiky na Mezinárodní výstavě v Paříži svou slavnou Guerniku Pablo Picasso. Jeho Guernica se stala nejznámějším angažovaným dílem na světě a dodnes je hojně citována.