Foto Just Stop Oil
Dvě aktivistky z organizace Just Stop Oil v pátek v londýnské Národní galerii potřísnily slavný obraz Slunečnice Vincenta van Gogha, jehož hodnota se odhaduje na 84,2 milionu dolarů. Ačkoliv samotný obraz, který byl za sklem, vyvázl bez poškození, mnozí soudí, že o pověsti klimatického hnutí se to samé říct nedá.
Kromě van Goghova obrazu se terčem podobné sabotáže provedené skupinou Just Stop Oil stala i stanice Nového Scotland Yardu nebo luxusní autosalon značky Aston Martin. A už v červenci se aktivisté Just Stop Oil přilepili ke kopii da Vinciho Poslední večeře, která je vystavená v Královské akademii umění v Londýně. Součástí koordinovaných akcí je ale i rozlévání mléka v obchodech, které mají na svědomí pro změnu aktivisté organizace Animal Rebellion, upozorňující hlavně na neudržitelnost průmyslového chovu zvířat nejen v kontextu změny klimatu. Skutečná mediální smršť ale přišla až teď.
Radikalizace bude pravděpodobnou spontánní reakcí na postupující zhoršování dopadů změny klimatu – to lze považovat za ryze sociologickou, nehodnotící hypotézu.
Ačkoliv deklarované cíle těchto aktivistů se do velké míry shodují s cíli širšího klimatického hnutí, jejich praxe je mnohými vnímána přinejlepším jako kontraproduktivní. Jde o jeden z mnoha příkladů kontroverzních taktik, které se vynořily během posledních let a jež narážejí nejen na odpor veřejnosti, ale i samotných klimatických organizací a hnutí. Zvláště v posledních letech se totiž v klimatickém aktivismu a kultuře vůbec začíná formovat několik proudů, které spolu jen těžko nacházejí řeč.
Alarmisté a reformisté
Klimatická debata se posouvá: zatímco diskuse uplynulých desetiletí se točily okolo otázky, zda vůbec ke změně klimatu dochází, a polemika se tudíž vedla s „klimaskeptiky“, dnes jsou popírači odsunuti na druhou kolej a hlavní otázkou se stává, jak vážnou hrozbu vlastně klimatická krize představuje, a tedy jak radikálně bychom na ni měli reagovat. Široce pojaté klimatické hnutí, do něhož můžeme zařadit i politiky, akademiky, klimatické vědce, výzkumníky, influencery apod., se tak nejen na Západě čím dál více štěpí na tři hlavní linie, jejichž zastánce podle profesora geofyzikálních a klimatických rizik Billa McGuirea můžeme označit jako doomery (radikály), appeasery (umírněné) a ty, kteří se spor mezi nimi snaží pokud možno moderovat v zájmu zachování společného postupu.
Příkop mezi doomery a appeasery je ve skutečnosti ještě hlubší, než se na první pohled může zdát: nejde totiž „jen“ o rozdíly v taktice a strategii – ty jsou jen symptomy podstatně zásadnějšího sporu o to, jak vážná klimatická krize ve skutečnosti je. Umírnění jsou v zásadě mainstreamem současné klimatické politiky – jejich ambice v podstatě odpovídají cílům oficiálních klimatických dohod a doporučením IPCC: udržet globální nárůst teplot pod 1,5 °C dosažením uhlíkové neutrality do poloviny století, a zabránit tak míře oteplení, která je vědeckou komunitou označována za katastrofální. Umírnění tvrdí, že je nutné postupovat racionálně, strategicky a realisticky a neplašit veřejnost proroctvími všeobecné zkázy, pokud se nestaneme uhlíkově neutrální během příštích deseti let.
Perspektiva klimatických radikálů je ale dost odlišná. Původně marginální proud zvlášť v posledních letech nabývá na síle a hlasitosti společně s tím, jak se klimatická krize zintenzivňuje a její dopady už jsou citelné i v dosud „bezpečných“ zemích rozvinutého světa. Zatímco umírnění appeaseři se snaží veřejnost příliš nestrašit a postupnými změnami dosahovat svých cílů, radikální doomeři volají po okamžitém „přehodnocení všech hodnot“ a zásadní transformaci společnosti, protože včera bylo pozdě. Pokud se umírnění domnívají, že je za pět minut dvanáct, radikálové tvrdí, že je ve skutečnosti už pět minut po dvanácté.
Od toho se odvíjí i rozdílnost využívaných taktik. Cílem doomerů je dostat společnost do „nouzového režimu“, a jejich akce tak mají mít především funkci alarmu. Vlivem toho často vypadají jako nepříjemné intervence do každodenního života lidí. Aktivisté blokují silnice, provádějí drobné sabotáže, přilepují se k nejrůznějším institucím, rozbíjejí okna kanceláří fosilních korporací nebo třeba páchají (byť zdánlivé) vandalství na uměleckých dílech. Pro appeasery je jednání doomerů nepochopitelné, škodlivé a neakceptovatelné. Pro doomery je zase jednání appeaserů nedostačující, pokrytecké a nakonec i popíračské: klimatickou krizi prý nechápou v jejím skutečném rozsahu a závažnosti.
Jak prolomit infokracii
Můžeme také říct, že zatímco appeaseři usilují o to získat veřejné mínění na svoji stranu, doomeři usilují o jeho proměnu a nastavení do nouzového režimu. Oba přístupy mají svá specifická rizika. Zatímco umírněným hrozí, že si nakonec vystačí s tím, co ve skutečnosti nestačí, doomeři se snadno mohou dostat do společenské izolace a nakonec úplně rezignovat na jakoukoliv komunikaci s veřejností. To je může vést až k sebeospravedlňující mentalitě nehledící na sociální, ekonomický nebo kulturní kontext jejich aktivismu – mají zkrátka „pravdu“ bez ohledu na cokoli, a nemusí se tudíž nikomu a ničemu zodpovídat.
S tím ale souvisí i problém fungování současného mediálního provozu, respektive toho, co německý filosof Byung Chul Han chápe jako „infokracii“. Problémem „informačního kapitalismu“ už není to, že by informace potlačoval a cenzuroval tak, jak to známe typicky z autoritářských režimů, ale naopak vytváří enormní množství šumu, jímž zahlcuje limitovanou lidskou pozornost. Dostat do veřejného prostoru zahlceného infotainmentem nějaké zásadní sdělení, je tudíž extrémně složité.
Nejen klimatická hnutí se tak dlouhodobě pokoušejí vyřešit kvadraturu kruhu: pokud je jejich akce kontroverzní, má šanci dostat se do médií, ale sympatie veřejnosti pravděpodobně nezíská; pokud je naopak jejich akce sympatická a mírumilovná, a mohla by tudíž být přijata pozitivně, veřejnost se o ní pravděpodobně nedozví, protože ji média budou ignorovat. Zatímco videa a fotografie dvojice aktivistek, které na obraz van Gogha vychrstly rajčatovou omáčku, obletěly svět, několika přidruženým akcím média nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Mezi jinými třeba pokojnému protestu vědců, psychologů a doktorů, kteří na své londýnské akci volali po klimatické spravedlnosti. I to vede doomery k přesvědčení, že standardní metody protestů, happeningů a demonstrací nestačí a je potřeba přijít s něčím podstatně křiklavějším.
Nesmiřitelné protiklady
Mezi typické představitele umírněných appeaserů patří i profesor z Pensylvánské univerzity Michael E. Mann, který je mimo jiné autorem oceňované knihy The New Climate War (Nová klimatická válka), v níž rozvíjí strategii, kterou by se podle něj klimatické hnutí mělo řídit v reakci na proměnu taktik fosilního průmyslu. Mann byl také jedním z hlasů odborné veřejnosti, které potřísnění van Goghova obrazu ostře odsoudily jako škodlivé pro klimatické hnutí a jeho cíle.
Naopak jedním z nejvýraznějších představitelů „alarmistického“ přístupu je klimatický vědec z NASA Peter Kalmus, který je členem Scientist Rebellion – organizace sdružující vědce z celého světa, kteří se rozhodli vyjádřit závažnost klimatické krize akcemi občanské neposlušnosti. Na svém twitterovém účtu dokonce tuto akci označil jako „vizionářskou a inspirovanou“.
Ačkoliv oběma jde v posledku o to samé (odvrácení klimatické katastrofy), jejich pozice lze přemostit jen velmi obtížně. Jsou vyjádřením diametrálně odlišných přístupů ke klimatické krizi, která se každým rokem zhoršuje. Spolu s eskalující klimatickou situací ale můžeme také předpokládat, že kontroverzních akcí klimatického hnutí bude přibývat – a s nimi i sporů o to, zda jsou oprávněné, nebo ne.
Radikalizace bude pravděpodobnou spontánní reakcí na postupující zhoršování dopadů změny klimatu – to lze považovat za ryze sociologickou, nehodnotící hypotézu. Kombinace zhoršování klimatické situace a neadekvátních politických odpovědí nás dost možná zavede na cestu stále radikálnějších klimatických akcí, například sabotáží fosilní infrastruktury, po nichž volá kontroverzní filosof Andreas Malm ve své knize How to Blow Up a Pipeline.
Štěpící linie klimatického hnutí jsou dnes zatím jen trhlinami, které ještě plně neukazují, jak hluboko ve skutečnosti sahají. Výše zmíněné spory totiž jen tak nezmizí, naopak předjímají rozvíjející se antagonismy, které možná budou tvořit osy politiky budoucnosti.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.