Foto UNclimatechange, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Nejprve ta vzácná chvilka radosti… Dojednání fondu pro ztráty a škody je skutečně průlomový okamžik, na nějž řada aktérů čekala celou jednu generaci. Za úspěšným koncem složitých vyjednávání stojí kromě dlouholeté práce spousty lidí i dvě důležité ženy a české předsednictví v Radě Evropské unie.
„Myslím, že v tuto chvíli potřebujeme hlavně empatii. Musíme o světě přemýšlet z perspektivy péče,“ komentovala jednání o ztrátách a škodách Maisa Rojas, ministryně životního prostředí Chile, která jej dostala na konferenci na starosti společně s Jennifer Morgan. Morgan je v tuto chvíli německou speciální vyslankyní pro klima, dříve ale působila mimo jiné jako ředitelka organizace Greenpeace. Jednání o tématu ztrát a škod tak byla procesně ve velmi dobrých rukou, a i díky tomu mohla skončit úspěchem.
Odklon od plynu z Ruska spustil celosvětovou honbu za dodávkami plynu z jiných nalezišť. Vlivem toho řada státníků přijela do Egypta především kupčit. Zapojil se ostatně i český premiér Petr Fiala, který jen na oko zaujal o něco státničtější polohu než Andrej Babiš během loňského roku.
Ke šťastnému konci ale vedla trnitá cesta. Téma se táhne mezinárodním vyjednáváním už od roku 1991, kdy chtěla vytvoření mezinárodního fondu pro kompenzaci ztrát a škod Aliance malých ostrovních států (AOSIS). Tehdy to ale nevyšlo a téma pak na dlouho utichlo. S prohlubováním klimatické krize je ale stále těžší popírat jak její existenci, tak i nastalé a značně nespravedlivé škody, se kterými se těžce vyrovnávají především země, jež mají na emisích a klimatickém rozvratu historicky nejmenší podíl.
Tlak na vznik fondu byl silně cítit už na loňské konferenci v Glasgow. Na letošní „africký COP“ se rozvojové země ale chystaly už s nezlomným odhodláním dosáhnout konečně dohody. Na oficiální program jednání se ale téma dostalo až na poslední chvíli. Nutno dodat, že na rozdíl od něj se na program bohužel nedostalo jiné zásadní téma, a to limit oteplování o 1,5 stupně Celsia.
Návrh na vytvoření fondu předložila na konferenci skupina rozvojových zemí známá jako G77 + Čína, která navzdory svému názvu sdružuje nikoli 78, ale 134 rozvojových států. Fond měl být založen na bázi starého dělení světa na země rozvinuté (viníky a plátce) a rozvojové (oběti a příjemce). Mezi „rozvojové země“ ale v tomto dělení spadají například i dnes již bohaté státy se zpravidla vysokými emisemi skleníkových plynů jako Kuvajt, Katar nebo Spojené arabské emiráty. I to vnímaly některé bohaté země v předloženém návrhu jako problematické.
Vyjednávací sílu dodával bloku G77 i fakt, že mu letos předsedá Pákistán, emblematická oběť nedávných katastrofálních povodní způsobených monzunem, jedním z extrémních projevů klimatickou krizí vychýleného počasí. Diskuse byla ovšem složitá, a ještě den před oficiálním koncem konference to vypadalo, že jednání zkolabují a z Egypta se pojede domů bez závěrečného dokumentu.
České prsty ve vysoké politické hře
Průlom přinesla až Evropská unie a její frustrace z toho, že v oblasti snižování emisí vypadala situace na summitu naprosto zoufale a hrozilo i oslabení rok starých (a už tak slabých) závěrů z Glasgow. EU se proto rozhodla svázat vytvoření fondu s přijetím přísnějších závěrů i v oblasti snižování emisí. Konstruktivní roli v tomto procesu sehrálo mimo jiné české předsednictví v Radě EU, které s myšlenkou, jíž pro média odprezentoval Frans Timmermans, přišlo.
Dohody se nakonec podařilo dosáhnout a založení fondu nakonec podpořily i dlouho vzdorující Spojené státy, které za urputné blokování fondu pro ztráty a škody „získaly“ na COP 27 od nevládních organizací i nejvyšší možné antiocenění letošního summitu s názvem „kolosální fosilie“.
Přesné nastavení fondu, jehož vznik v tuto chvíli slaví nejen země globálního Jihu, ale i nevládní organizace, bojovníci a bojovnice za klimatickou spravedlnost, ale i generální tajemník OSN António Guterres či německá ministryně zahraniční Annalena Baerbock, se jasnějších obrysů dočká až za rok na konferenci v Dubaji. Po evropském tlaku ale bude určen především pro skutečně zranitelné státy a bude otevřen i příspěvkům ze zemí původně definovaných jako rozvojové, tedy například penězům z Číny. Jak bude ale znít definice zranitelných zemí, kde přesně získávat do fondu prostředky a které z bohatých zemí mají přispívat, bude ještě celý rok řešit zvláštní komise.
Ukončit fosilní závislost?
Rozvojové země dostaly fond, ale Evropa odjela téměř s prázdnou. Snižování emisí se zrychlit nepodařilo. Na konferenci se místo hledání nových cest sváděla bitva o to, aby se udržely v platnosti alespoň kompromisní závěry z loňské konference v Glasgow. I od nich totiž některé státy, jako je například Írán, chtěly ukročit zpět.
Výsledkem vyčerpávající diplomatické bitvy o „odchodu od všech fosilních paliv“ tak byla nakonec jen kopie rok starého textu ze Skotska. I letos tak konference skončila pouze ujištěním o „útlumu uhlí“, přičemž ropa a plyn vyvázly zcela bez újmy. Prezident loňské konference v Glasgow, Alok Sharma, poznamenal, že je „hluboce zklamán“.
Neochotu světa omezit produkci ropy a plynu výmluvně vykresluje i vývoj kolem Aliance BOGA (Beyond Oil and Gas Alliance). Jde o dobře zkonstruovaný pakt, jehož členové se zavazují k postupnému odchodu od ropy a plynu alespoň na národní úrovni. BOGA loni pod vedením Dánska a Kostariky založilo 11 států či regionálních celků, což je ovšem zoufale málo. Letos na konferenci ohlásilo vstup do paktu několik dalších zemí, stále jich ale není ani 20 a značné pochybnosti navíc začaly panovat i o angažovanosti zakládající Kostariky, v níž se mezitím změnila vláda.
Do BOGA letos vstoupil mimo jiné i jeden z klimatických lídrů egyptské konference, ostrovní stát Tuvalu. Na loňské konferenci v Glasgow pronesl jeden ze státníků proslov na dálku – od pultíku po kolena v mořské vodě, což byl právě ministr z Tuvalu. Tento ostrovní stát na sebe upozornil i letos. Hned na začátku zasedání totiž vyzval ostatní země k přijetí dohody o nešíření a postupném odchodu od fosilních paliv. Tu považují za dobrý nápad stovky vědců, včetně více než 100 laureátů Nobelovy ceny, stovky nevládních organizací nebo Evropský parlament. Z dalších zemí ale volání Tuvalu nikdo nevyslyšel. Tuvalu sice bojuje dál, ale připravuje se i na nejhorší. Své kulturní dědictví mizející pod zvedající se hladinou oceánu se rozhodlo uchovat tím, že se raději včas „zkopíruje“ do Metaverza.
Velký význam pro snižování emisí a obecně pro udržení oteplování pod hranicí 1,5 stupně Celsia mělo mít i to, jak se na COP 27 podaří nastavit poněkud technicistní proces s názvem „pracovní program pro mitigaci“. I zde jsou ale výsledky zoufale slabé. Rozvinuté a zranitelné státy chtěly silný a konkrétní program až do roku 2030, rozvíjející se ekonomiky ale prosazovaly slabý proces maximálně do roku 2024. Výsledkem je spíše to druhé: nezávazný, facilitativní proces bez sankcí a bez podmínek v podobě nových cílů nebo úkolů, který poběží pouze do roku 2026. Pozorovatelé z nevládních organizací to hodnotí jako naprosto nezbytné minimum.
Stín ruské války na Ukrajině a honba za novými zdroji plynu
Za selháním světového odcházení od fosilních paliv stojí řada faktorů. Z hlediska národních států se proti výslovné zmínce o omezení ropy a plynu postavili na COP 27 hlavně obvyklí podezřelí. O motivacích Ruska a Saúdské Arábie asi spekulovat netřeba a údajně nepomohla ani Čína.
Pochybnou roli sehrálo i samotné egyptské předsednictví, které opakovaně předkládalo ke schválení text jdoucí očividně na ruku plynu. Nejenže v každé z jeho verzí chyběla deklarace potřebného odchodu od všech fosilních paliv, ale zadními vrátky se do něj plyn vlámal i jinudy. Výzvu k rozvoji obnovitelných zdrojů totiž ve výsledném textu doprovází i zmínka o „nízkoemisních zdrojích energie“. Pod ně lze ale v určité interpretaci zahrnout právě i plyn.
Tlak fosilní lobby bohužel nebyl překvapením. Mezi delegáty bylo letos 636 lidí napojených na fosilní zájmy, což je o 25 procent víc než loni. Nechybělo ani 6 zástupců Gazpromu či ruští miliardáři ze sankčních seznamů. V tomto kontextu je zcela bizarní (a výmluvné), že summit zaujal přísnější postoj vůči demonstrantům poukazujícím na ruské válečné zločiny na Ukrajině než vůči těmto lidem.
Nepřímý dopad války na Ukrajině na klimatickou politiku je značný. Odklon od plynu z Ruska spustil celosvětovou honbu za dodávkami plynu z jiných nalezišť. Vlivem toho řada státníků přijela do Egypta především kupčit. Zapojil se ostatně i český premiér Petr Fiala, který jen na oko zaujal o něco státničtější polohu než Andrej Babiš během loňského roku. Už před odletem ohlásil přistoupení Česka ke globálnímu závazku snížit emise metanu do roku 2030 o 30 procent a ve svém projevu k delegátům oznámil, že Česko bude opět přispívat do Zeleného klimatického fondu. Neváhal se ale v kuloárech vyfotit s katarským emírem, s nímž v Šarm aš-Šajchu projednával dlouhodobé kontrakty na dodávky zkapalněného LNG.
Energetická krize v Evropě? Afrika posílá trpký úsměv
Evropská honba za novými zdroji fosilního plynu je v našem kontextu pochopitelnou reakcí na energetickou nejistotu posledních měsíců. Za hranicemi evropského kontinentu a na půdě klimatické konference v Africe se ale jevila zcela jinak.
Ačkoli se Evropa ráda vidí jako klimatický lídr, COP 27 odhalil hloubku jejího pokrytectví. Už od února jezdí totiž evropští lídři do Afriky s cílem hledat nové zdroje fosilních paliv pro evropské spotřebitele. Ostatním zemím ale Evropa ráda káže o potřebě snižovat emise a verbálně propaguje fosilní odvykací kúru. Svou současnou honbu za africkým plynem obhajují Evropané akutní energetickou krizí.
„Energetická krize? V Africe žije dlouhodobě bez dodávek elektřiny 600 milionů lidí,“ glosoval téměř s ťukáním na čelo jeden z afrických účastníků, co si o logice evropské argumentace myslí. Pregnantněji to shrnul Al Gore, který hon západních států na africké zdroje označil rovnou za „kolonialismus fosilních paliv“.
Zájem o nové kontrakty na dodávky fosilní energie má ale i řada lidí přímo v Africe. Pro daný stát či zainteresované korporace to totiž může znamenat zajímavý finanční příjem. Řada dosud netěžených nalezišť ovšem leží i pod deštnými lesy, například v Kongu. Kromě emisí, které už si nemůžeme dovolit, by tak těžba znamenala i destrukci cenných ekosystémů. Nic dobrého by zpravidla nepřinesla ani místním komunitám, jak upozorňuje i mladá klimatická celebrita z kontinentu, Vanessa Nakate: „Ropa a plyn, které korporace chtějí vytěžit v Africe, nebudou pro Afričany. Naloží se na lodě a pošlou do Evropy. Zisk z dalšího rozvoje fosilních paliv zamíří do kapes lidí, kteří už bohatí jsou. Jediný způsob, jak pomoci lidem (Afričanům) dostat se z energetické chudoby, je přes obnovitelné zdroje.“
Jedním z nejhlasitějších hesel, které provázely letošní COP27, tak bylo motto „Don’t Gas Africa“, které výše zmíněné obavy tematizuje i v rámci stejnojmenné kampaně. Proč neměl Egypt zájem na přísnějším postupu vůči fosilnímu plynu je v tomto kontextu nasnadě. Řada lídrů totiž jezdí od začátku války na Ukrajině dojednávat plynové kontrakty právě i do Egypta.
Lidská práva a Coca-Cola
Egyptské předsednictví se ve světle řady událostí jevilo po celou dobu jako obrovský omyl. Kromě pochybné role ve vyjednávání je dobře známé i greenwashingové partnerství s Coca-Colou, která měla být jedním z hlavních sponzorů summitu. V druhém týdnu konference se místem nesly zkazky o tom, že pořadatelé od partnerství tiše ustoupili. Nápoje této značky se sice v každém stánku s občerstvením rozdávaly dál, loga na většině ledniček ale překryla červená fólie. Bizarní a surrealistický dojem z klimatických delegátů popíjejících na každém rohu lahve Coca-Coly mohli ale návštěvníci prožívat až do konce.
Nejhorším aspektem celého summitu ovšem bylo všudypřítomné vědomí represivní povahy egyptského režimu. Zákaz demonstrací v ulicích, kde podle bezpečnostních briefingů, které chodily nevládním organizacím, mohl být považován za demonstraci už „dav“ pěti lidí, se snažili aktivisté kompenzovat alespoň aktivitou uvnitř. Za branou konference probíhaly každé ráno demonstrace a happeningy upozorňující na palčivá témata vyjednávání i na porušování lidských práv. Slogan „No Climate Justice Without Human Rights“ (Není klimatické spravedlnosti bez lidských práv) byl na konferenci všudypřítomný. Skandoval se v areálu prakticky denně a byl rovněž uveden i v hlavičce aktivistického newsletteru ECO rozdávaného zástupci nevládních organizací každé ráno delegátům.
Silné podpory se dočkal i smutně proslulý politický vězeň Alaa Abd El-Fattah, na jehož osud upozornil nejen hashtag #FreeAlaa (sdílený například i Naomi Klein), ale i vystoupení jeho sestry Sanaa Seif přímo na summitu a řada novinových článků. Tlak na jeho propuštění k výsledkům bohužel nevedl. Podobnému osudu ale v Egyptě čelí dalších 60 tisíc politických vězňů. Letošní zkušenost tak otevírá otázku, zda by i nominace pořadatelských zemí neměla mít určitá etická kritéria.
Naděje z Brazílie
Jedním ze nemnoha světlých okamžiků konference byl příjezd staronového brazilského prezidenta Luly. V době minulého funkčního období se Lulovi podařilo významně omezit destrukci amazonského pralesa. Úleva klimatických aktivistů a celého světa z výsledku nedávných brazilských voleb byla v Šarm aš-Šajchu naprosto hmatatelná.
Na Lulova vystoupení se stály hodinové fronty a jedním z nejsilnějších zážitků byl moment, kdy této frontě někdo oznámil, že Lulu bude možné za třičtvrtě hodiny sledovat nakonec v jiné místnosti. Dav se nadšeně vrhl do dveří a zcela narušil panel, který zatím na místě probíhal, aby si každý z čekajících na Lulovo vystoupení zabral v předstihu své místo v sále. Podivné narušení probíhající diskuse o oceánech ale vyvolalo ve všech spíš společné dojetí než nevoli. Všichni byli očividně rádi, že alespoň někde probleskla na chvíli i naděje.
Lula nakonec oznámil své odhodlání ukončit deforestaci v Amazonii a slíbil také vytvoření ministerstva pro původní obyvatele. Vyjádřil i zájem hostit v roce 2025 „amazonský COP 30“. Pokud by se to podařilo, mohl by to být jeden ze skutečně silnějších ročníků klimatických vyjednávání. Je ale také možné, že do té doby lidstvo už (byť dočasně) překročí obávaný limit 1,5 stupňů Celsia.
Autorka je koordinátorka komunikace v Klimatické koalici.