Militantní odpůrci Prague Pride představují pro mnoho lidí největší lákadlo každoročního pochodu hrdosti české LGBT komunity.
„Vězte, ó bohabojní, je třeba se semknout, neboť tento svět se hemží falešnými hráči, prostitutkami, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, onanisty, pornografy, podvodníky, animírkami, pohazovači odpadků a lesbičkami.“
(Ignacius J. Reilly).
V sobotu krátce po poledni vyslyšela nebesa nářky strážců tradiční mravnosti a seslala déšť na Václavské náměstí a jeho okolí, kde se v průvodu Prague Pride sešlo přes patnáct tisíc lidí. Tento deštík byl svojí povahou spíše lehčí a byl jen předehrou ke skutečnému živelnému trestu, který následoval zhruba hodinu poté a měl uspokojit odpůrce tzv. homosexualistické propagandy. Ti by z vydatného lijáku byli jistě šťastnější, kdyby se tou dobou někteří z nich zrovna nechystali k frontálnímu útoku na „průvod oplzlosti“, který dle jejich názoru tvořili zejména „opilé lesbičky“, „zženštilí buzeranti“ a „zvrhlíci“ (viz veřejný facebookový profil Adama B. Bartoše). Vedena tímto nestorem českého klerofašistického undergroundu se sedmičlenná skupinka rebelů odvážně posadila na vozovku před nemocnicí Na Františku, kde zamezovala průvodu v průchodu a odolávala strážníkům, kteří je vyzývali, aby prostor opustili. Jak později uvedl jeden ze zúčastněných sedmi statečných na Facebooku abbého Bartoše, zasahující mužové zákona s kontraakcí sympatizovali, bohužel však museli konat svou povinnost, aby nepřišli o práci. Demonstrativní sezení tak skončilo po několika minutách, kdy byli navlhlý Bartoš a jeho chlapci policisty odvedeni.
Radost z homofobního panoptika
Průvod Prague Pride tedy sice kvůli odpůrcům několik minut meškal, ale nikoliv překvapivě a spíše k radosti jeho účastníků. Jistě jsem nebyla sama, kdo se do průvodu hrdosti vydával s nadějí, že uvidí některou z postaviček českého homofobního panoptika. Kde jinde může prostý člověk doufat, že zahlédne Michala Semína, Janu Jochovou, Petra Hájka nebo jeho dceru, právničku a homeopatku Eriku Hájkovou? Kde jinde je možné osobní setkání s Adamem B. Bartošem? Mnoho z nás navnadilo i nedávné prohlášení předsedy výzvy D.O.S.T., ve kterém odpůrce ustavení Nového světového řádu slibuje, že tradiční způsoby vyjádření znechucení již iniciativa vyčerpala, pročež musí přistoupit k „novým způsobům obrany“. Možná i proto jsme na Prague Pride čekali něco většího než protestní sedánek, ale jak říká tradiční rčení: nemusí pršet, jen když kape.
Odpor Čechů k tradičním náboženstvím může pro LGBT komunitu představovat zdánlivou výhodu, tradiční křesťanskou morálku však v našem prostředí zdatně supluje machismus.
Klerofašističtí homofobové jsou koloritem Prague Pride. Akci činí mnohem zábavnější a do průvodu nalákají i lidi, kteří by jinak nepřišli. Nejsou skutečně nebezpeční, protože jejich postoje ani vzdáleně nereprezentují názory většinové společnosti a s problémy běžných lidí se absolutně míjí. Jejich rétorika připomíná legendární výroky jedné literární karikatury –konzervativce Ignacia J. Reillyho z románu Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců. Baví se jí nejen gayové a lesby samotné, ale dokonce i mainstreamová média, která například Petra Hájka využívají jako exota, který dokáže zpestřit program.
Česká apatie
Aktivita profesionálních homofobů může zdánlivě vyvolávat dojem jakéhosi ideologického souboje mezi klerofašisty a LGBT aktivisty, skutečnost je však taková, že akce typu Prague Pride homofobní fanatiky z výše naznačených důvodů nebere vážně a svojí aktivitou cílí na většinovou společnost. Ta se z hlediska vztahu k homosexualitě nachází ve stavu, který není nejhorší, ale ani nejlepší. Česká společnost je apatická a bez zájmu a spíše než tolerantní je lhostejná. Odpor Čechů k tradičním náboženstvím může pro LGBT komunitu představovat zdánlivou výhodu, tradiční křesťanskou morálku však v našem prostředí zdatně supluje machismus, který antifeministická česká společnost uctívá. Uvědomované i neuvědomované urážky především gayů se objevují v soukromí, ve škole, v práci a po hospodách; spíše než nenávist dávají lidoví homofobové gayům a lesbám pocítit své pohrdání, případně je častují posměšky. Přístup mnoha lidí lze stále vyjádřit klasickou hláškou: „Nemám nic proti homosexuálům, ale…“
V takovém prostředí se člověku nežije nejlépe. LGBT lidé kvůli své sexuální orientaci stále čelí problémům, které se heterosexuálů netýkají. Od prvního náznaku uvědomění vlastní sexuality a zjištění, že „buzna“ je nadávka, přes šikanu ve škole a balvan ve formě coming outu, po podezíravé pohledy, šepot a neustálou obezřetnost při vyprávění o svém soukromí – všechny tyto drobné detaily i větší problémy homosexuálním, bisexuálním a transsexuálním lidem komplikují život. LGBT aktivismus má proto stále smysl a akce typu Prague Pride jsou pořád potřeba.
Normalita homosexuálů
Navzdory povyku náboženských fanatiků, že akce typu Prague Pride propagují zvrhlost, prostituci a pornografii, je skutečnost přesně opačná. Cílem LGBT aktivismu není veřejně demonstrovat domnělou zvrácenost ani extrémní odlišnost homosexuálů; cílem je ukázat heterosexuální většině, že homosexuálové se od ní zase tolik neliší a že jejich životní zkušenost je sice odlišná, ale řada z nich má podobné cíle jako heterosexuálové. Dlouholeté snahy o uznání homosexuálního manželství a možnost osvojení dítěte jsou nejjasnějším příkladem požadavku na uznání normality LGBT komunity. Program Prague Pride je zaměřen především na sdílení a sdělování životní zkušenosti gayů a leseb a na diskusi o specifických problémech, které gayové a lesby mají. Údajná propagace pornografie, jak si stěžoval Michal Semín, se na ní nekoná. Asi i proto, že demonstrovat nějakou „zvrácenost“ by bylo vzhledem k cílům současného LGBT aktivismu poněkud kontraproduktivní.
Autorka je socioložka.