Foto Pixabay, Creative Commons, CC0 1.0
Herec Michal Novotný poskytl iDnes rozhovor, v němž se redaktorce Heleně Cejpkové rozvykládal o své nové rodině, a hlavně o tom, co všechno nemá rád. Zatímco svou rodinu miluje, tak vnější svět je mu zdrojem dost zásadní nelibosti. Značnou část interview přesto umělec kupodivu nevěnuje svým nejbližším, neboť si zřejmě chrání soukromí, ale lidem, a tedy i rodinám cizím. Ne jmenovitě, spíše obecně, ale o to naléhavěji – obzvláště mu vadí tlusté modelky, mladí lidé, gayové, lesby a nebinární lidé.
Především na transfobní pasáž o tom, že „se nechce koukat na reklamu na oblečení, kde se objímají dvě ženy nebo dva muži nebo kde ani nepoznám, kdo je jakého pohlaví,“ kterou herec pro jistotu doplnil i obligátní formulkou o tom, že mezi gayi má „spoustu kolegů i kamarádů, ale nechce, aby se to stalo normou,“ média i mnozí kolegové a kamarádi obratem zareagovali. Například herec Filip Rajmont Novotnému na Facebooku vzkázal: „Míšo, ale vždyť se na mě nemusíš dívat, stačí to přepnout… já to u Tebe dělám už léta…“
Jak je to ale s touto dnes už globální biblí módního průmyslu doopravdy? Kolik stopadesátikilových modelek bylo na titulce? Přesně řečeno nula.
Jako slušný pokus ve skoku na vidle se pak ukázala Novotného sebe charakteristika, že nesnáší pokrytectví. Na to konto mu v Reflexu připomněl Martin Bartkovský, že sám karikaturu gaye hraje v „celkem 114 epizodách seriálu Krejzovi“. Spoluvytvářet veřejný obraz gaye, když vám gayové vadí, samozřejmě pokrytectví je. Zároveň jde o karikaturu, která přispívá ke zesměšňování a stereotypizaci menšinové sexuální orientace. To už není jen pokrytecké, ale také homofobní. Stejně jako je rasistické vyrábět si k pobavení ostatních blackface nebo šířit nenávist k Romům, mezi něž v tu chvíli náhodou nepočítáte jednoho souseda a „spoustu kamarádů“.
Je to jednoduché, lidé, kteří o sobě tvrdí, že jim nikdo nevadí (že nejsou homofobové ani rasisti apod.), ale zároveň mají pocit, že se tu „homosexuálové adorují“ a že „černoši nemají v reklamách co dělat, protože nejsme v Africe“, zkrátka homofobové a rasisti jsou. V zásadě se dožadují stavu, kdy se sice existence jinakosti tak nějak tiše připustí, ale zároveň od veřejného prostoru vyžadují, aby je utvrzoval ve vlastní nadřazenosti. Aby se v reklamách, seriálech, showbyznysu a médiích obecně zkrátka objevovaly bílé heterosexuální rodiny s přiměřeným počtem dětí a žijící ve středostavovském standardu, rodiny tvrdě pracujících vládnoucích mužů a méně tvrdě, zato ve dvou směnách pracujících a pečujících krásných žen.
Pokud máte pocit, že takových rodin je menšina, není to pochopitelně jen pocit. Nezbývá než přistoupit na to, že veřejný obraz neodráží věrně realitu, ale to, jakou bychom si ji přáli. Tomu se říká ideologie. A tady platí, že když z jejího ideálu dosáhnete alespoň něčeho, potvrzujete tím svoji cenu. I kdyby člověk z představy zmíněné superrodiny nakonec splnil jen to, že je bílej Čech, už to může být důvodem k hrdosti a celkově lepšímu pocitu při kontaktu třeba s takovým Slovákem.
Takže ano. Michal Novotný obstál jako homofobní strážce heterosexuální normy veřejného prostoru a je celkem jedno, jestli se v tu chvíli schovává za nějaké „homosexuální kamarády a kolegy“. Potěšující jsou reakce médií i některých celebrit či veřejnosti, které ukazují, že ani tento typ „slušné“ a „nevadí-mi-ale“ nenávisti už není jevem, který lze v tichosti přejít.
Z psychologické perspektivy nenávist a odpor ke skupině lidí často vyvěrá z pocitu vlastní křehkosti, nejistoty, frustrace nebo traumatu. Proto najdeme tolik rasistů v nižších socioekonomických skupinách nebo homofobů mezi muži, kteří si jsou nejisti vlastním statusem a sexualitou. Síla rasistické ideologie pak také například dotlačí nebílé děti k tomu, že si přejí narodit se jako bílé a naučí se nenávidět své romství či jinou etnickou příslušnost.
Stejné je to u sexuálních menšin, které si pod tlakem společnosti mohou začít i ubližovat, přijmout identitu vyvrhele a sami se dokonce mohou stát šiřiteli homofobních předsudků. Mechanismus ale znají i ženy, které usilují o ideál stereotypní krásy, podstupují tvrdé diety ústící v poruchy příjmu potravy nebo bolestivé a drahé zákroky a zároveň mnohdy velmi kriticky vystupují vůči vzhledu ostatních žen. Často pak také mluvíme o tom, že se někdo s něčím „vyrovnává“. Ve skutečnosti se nevyrovnává „sám se sebou“ a se svou domnělou nedostatečností, ale s toxickým uplatňováním nějaké ideologické fyzické normy. Tento paradox ostatně stíhá i herce Novotného.
Ideologie diety, dřiny a kontroly
Až zbytečně moc prostoru herec ve svém výstupu věnoval „tloušťce“. „Mně to ale připadá odporné. Je to tak, že si to tihle tlusťoši, jako jsem já, vyřvali. Něco jako: jsem tlustá, ale mám právo být na titulce Vogue. Houby. Ta hubená modelka na sobě maká, drží dietu, aby mohla být modelka. A někdo, kdo má sto šedesát kilo, má pocit, že má to právo taky, jenže tak to není,“ rozjel se Novotný. K tématu se několikrát ještě vrátí, dokonce i u dospívajících dívek: „V prváku nastoupí krásné štíhlé patnáctky, a ze čtvrťáku vyjdou prdelaté machny, které neumějí udělat kotrmelec a je jim to fuk. Ze školy chodí pěkně na hambáče nebo smažená křídla, zapijou to kolou a sednou k počítačům. Protože na titulku Vogue přece může být i ta stopadesátikilová. To je likvidace.“
Kolik nám tu toho herec, který si střeží soukromí, sdělil? O modelkách ani teenagerkách nic, o sobě ale hodně. Možná rovnou vykecal svou třináctou komnatu, to, co ho nejvíce trápí, tedy že se považuje za tlusťocha. Respektive možná ještě přesněji: nedokázal se přijmout v tělesnosti, která je mu jako nám všem dána mnoha faktory a okolnostmi. Nejen genetickými, zdravotními, ale také okolnostmi životní fáze, podmínkami sociálními, ekonomickými, psychickými nebo kulturními. Proto pomyslně útočí hlavně na ty, kteří a které svá těla i sebe přijali, osvobodili se od toxické normy, pokud na ni vůbec kdy přistoupili. Snad by mu tedy ani nevadily XL ženy, co se mu ale zdá skandální, je, že jsou spokojené či přinejmenším je jim to fuk! Ženy, které by měly podle herce držet dietu a metat kotouly, tak nečiní! Likvidace!
Není proto taky náhoda, že se Michal Novotný s až podvědomou umanutostí mnohokrát odvolává na v ideálu superštíhlého ženského těla nejvyšší arbitr – titulky Vogue. Jak je to ale s touto dnes už globální biblí módního průmyslu doopravdy? Kolik stopadesátikilových modelek bylo na titulce? Přesně řečeno nula. Ale nechytejme Novotného za slovo, případně číslo, v něčem má pravdu, jakkoliv je jeho hněv zcela nemístný – o tom také dále.
Módní průmysl je v každém případě do morku kosti prostoupen ideologií. Neodráží realitu, jak už víme, ale ideologii. Pokud má někdo pocit, že se na titulkách objevují jiné typy těl a tváří než dříve, má pravdu. Mění se ideologie. Ustupuje éra, v níž modelky naplňovaly především nároky patriarchátu v éře sexuální revoluce, jeho sny, v nichž měly být pasivními oběťmi dravé maskulinní touhy, hračkami nebo snadno ovladatelnými lolitkami.
Tlak na vzhled, který z vysoké módy prokapává i do každodennosti obyčejných žen a dospívajících, je nejen výrazem mužské dominance a touhy kontrolovat ženy v tom, co jí, jak vypadají a jak jsou oblečené, tedy ve sférách jdoucích hluboko do osobní integrity, ale zároveň představuje ideální příležitost pro byznys. Prodávat tuny zbytných produktů s vysokou marží za účelem dosažení v zásadě nerealistického ideálu, těla vymodelovaného retuší z profesionálně osvětlené a hromadou stylistů vyprodukované fotografie dvacetileté dívky s patřičnými fyzickými dispozicemi a dietním drilem, se jeví jako dokonalý byznys plán. Co by se tak mohlo pokazit? Jistě, ještě je tu feminismus.
Feministky na Instagramu
Iniciativy, které se zasazovaly o vetší diverzitu modelek, se zrodily z odkazu feminismu třetí a čtvrté vlny. Plus size modelky se pak objevují od sedmdesátých let hlavně ve Spojených státech, ale nejen ty. První Afroameričankou na titulce americké Vogue se stala Beverly Johnson v roce 1974. Asi nepřekvapí, že se později médiím svěřila, že během své kariéry trpěla anorexií i bulimií. Každopádně módní průmysl tehdy ženám plných tvarů nabízel hlavně triky a produkty, jak „nedostatky“ maskovat. V kontextu módních norem jde o „nedostatky“ od americké velikosti 12, která už je považována za nadměrnou. To znamená britská 16 a kontinentální 42 případně 44. To konkrétně odpovídá hrudníku s obvodem 100 a bokům se 110 centimetry. Přímo gargantuovská odchylka od normy 90–60–90. Jen na okraj, modelka Twiggy, která definovala ideál krásy pro šedesátá léta, vážila sotva padesát kilogramů při výšce 168 cm.
Kromě feminismu diktát silně sexualizovaných super skinny atypických modelek narušil Instagram. Jeho dopad na proměny vnímání ženského těla rozhodně nelze redukovat na manipulativní sílu filtrů, plnotučných make-upů, umělých řas a duck face. Zároveň se stal prostorem rebelie, alternativního vesmíru zdola s jeho „nadrozměrnými“ a nestandardizovanými influencerkami, které už se nechtěly maskovat lichotivými liniemi vhodně střižených šatů jako jejich mámy. Nastává čas body positivity a přijetí reálné fyziognomie. Tomu napomáhá i kulturní globalizace, v níž se rozpouští nadvláda estetického kultu velmi subtilní bělošky s vlající hřívou světlých vlasů. A na to všechno reagují i módní a kosmetické značky. Protože jedna věc je betonovat ideál a ovládat skrze něj ženské sebehodnocení a druhá prodat těm samým ženám nějakou věc. To druhé má nakonec přednost a musí reagovat na změnu ideologie. Takový už je kapitalistický realismus.
Výrazným nositelem tohoto obratu se tak v roce 2004 stala kosmetická značka Dove s kampaní pro „real beauty“, která ukazovala různé tvary a odstíny ženských těl. V jistém smyslu se ale před osvobozujícím tažením feminismu sklonily i nejnedobytnější pevnosti dietářského náboženství. V roce 2016 přišel Mattel s kolekcí Barbie panenek, jejichž tělíčka se hned v sedmi různých odstínech plastu vylupovala ze tří různých proporčních matric. A Victoria’s Secret, značka spodního prádla proslulá přehlídkami s vyrýsovanými postavami XXS supermodelek v kombinaci s plnými hrudníky v push-up podprsenkách, se aktuálně snaží z propadu prodejů vyškrábat zpátky na výsluní rebrandingem s heslem „spread positivity“. Nakonec nejde zdaleka jen o velikost, ale o změnu konceptu, kdy „dámské prádlo pro pány“ sešité z umělých krajek a šňůrek nahrazují praktičtější a pohodlnější modely. Propad andílkovského impéria lze také dát do souvislosti s hnutím MeToo a tím, že excentrické sexy prádélko se pro mladou generaci žen stalo výrazem misogynie. Image značky nepomohlo ani spojení manažera mateřské firmy s Jeffrey Epsteinem – mj. sexuálním násilníkem a dodavatelem mladistvých na luxusní párty plné mocných mužů.
Časy se mění, a právě obálky Vogue a jejich rádoby „making history“ vlastně jen sledují hlubší hodnotové proměny společnosti. Na obálce se tak roku 2020 objevil samostatně dokonce muž, zpěvák Harry Styles v plesových šatech, britská Vogue o rok předtím svůj výsostný prostor věnovala trans herečce Laverne Cox a filipínská mutace vloni trumfovala obálkou s nejstarší stošestiletou Apo Whang-Od, domorodou tatérkou v autentickém oblečení – nechceme apropriovat, ale reprezentovat, bylo ideou vydání.
To by se samozřejmě v Česku nestalo. Zdejší Vogue kromě trapné komodifikace havlismu v historicky prvním čísle pro změnu v roce 2020 „zaujalo“ tím, že v tematickém vydání představilo aktivistky jako jednotně nalíčené sexy vampy s ulízaným účesem. Michal Novotný by nemusel být s českou verzí magazínu tedy nespokojen a víčko jeho přísného oka zaměřeného na proporce veřejně prezentovaných žen by mohlo blahosklonně poklesnout. Herec ale zůstává bdělý.
Stejný nárok vydřené postavy vyžaduje Novotný také třeba po tanečnících, které obdivuje, ale neodpustí si opět hodnocení, že jde o „profesi, která vyžaduje sebezapření, protože kdo by se koukal na tlustého tanečníka.“ K případnému hercově zděšení lze jen podotknout, že veřejný prostor i umění jsou dnes dokonce tak daleko, že soudobý tanec často cíleně pracuje s tělesnou diverzitou a existují nejen umělkyně jako Silvia Gribaudi, ale i třeba Candoco Dance Company, soubor, který angažuje tanečníky s fyzickým handicapem.
Krása jako vstupenka do veřejného prostoru
Na Michala Novotného se lze perspektivou symbolické moci a přístupu do veřejného prostoru dívat jako na privilegovaného velkého bílého muže, který měl navíc štěstí, jak také sám uznává. Dokonce takové štěstí, že mu jako muži mírná nadváha nezpůsobila problém ani před kamerou, což je mnohdy něco, co si herečky risknout netroufnou, ale naopak se předhánějí v hubnoucích závodech. Taková Veronika Žilková se před pár dny v jedné talkshow svěřila, že maso jen žvýká, užije si jeho chuť a pak jej vyplivne, aby nepřibrala. Novotný by byl spokojen, vydřela si a odtrpěla vstup do veřejného prostoru. Všechny ženy by nakonec měly, vždyť se stejnou logikou jsou zkoumány nejen v showbyznysu, ale třeba i političky, novinářky apod.
Celý ten posmutnělý rozhovor o tom, jak jde svět do kopru, je zkrátka mentálním skanzenem i odrazem mysli muže, který je podle všeho soužen vlastním tělem, ale o to silnější má pocit, že ženy ve veřejném prostoru, symbolicky na „titulce Vogue“, by měly odpovídat jeho erotické obsesi „krásnými štíhlými patnáctkami“. Nebo se o to aspoň snažit, dřít, makat a držet dietu. Rozhodně nejíst smažené kuře. Z cesty či alespoň z očí by se mu samozřejmě měli taky klidit gayové, lesby, trans a nebinární lidi. Sice nemají ani základní práva, jako je jinde standardní manželství pro všechny, ale v očích nejednoho českého fotra se tu moc roztahujou a on pak musí svým dětem něco pořád vysvětlovat, když vidí moc queer reklamu na oblečení.
Moje osobní zkušenost je například docela jiná. Dětem se nic vysvětlovat nemusí, přijímají svět v jeho pestrosti a variabilitě, aniž by dělaly hodnotové rozdíly. Ví, že se můžou lidé přitahovat bez ohledu na normy, že existují lidé různých velikostí, barev a tvarů a ti všichni by měli mít rovnocenný přístup do veřejného prostoru. I u Mattela už to tuší.
Novotný se během rozhovoru z pochmurné nálady jednou vynoří a to tehdy, když mluví o svých vlastních dětech. „To je nová dimenze lásky s naprosto odzbrojující upřímností, je nádherné, jak jsou ty jejich emoce čisté,“ svěřuje se ustaraný muž. Osobně bych mu doporučila, aby v mekáči tolik nekoukal po tom, jaké zadky mají studentky ve frontě před ním. Místo toho, aby zkusil přehodnotit, jestli se má nutně snažit své děti nějak výchovně napravovat, nebo si s nimi někdy role raději neotočit a nenechat se osobnostně doladit právě jejich čistými emocemi bez předsudečné nenávisti.
Autorka je redaktorka Alarmu.