Foto Alarm / Jeannette Schlüter
Do dalšího dílu podcastu Na rozcestí jsme pozvali antropoložku Kristine Krause pracující na pomezí politické a zdravotní antropologie. Ve svém výzkumu řeší otázky zdraví, občanství a péče. Je členkou Programu pro zdraví a tělo na Univerzitě v Amsterdamu a výzkumné skupiny věnující se dlouhodobému pečování o pacienty s demencí. Společně s profesorkou Jeanette Pols se podílí na organizaci výzkumné sítě Antropologie péče. Ve svém současném výzkumu, který byl podpořen ERC, se věnuje outsourcingu péče v Evropě v kontextu geografických nerovností v nákladech, dostupnosti a mzdách. Péči chápe jako společenskou a materiální praxi, v níž se propojují různí aktéři, která je poháněna toky lidí a kapitálu, ale pro niž rodina, stát a trh zůstávají i nadále určující.
Podcast Na rozcestí vzniká ve spolupráci Alarmu s výzkumným programem Globální konflikty a lokální souvislosti, který je financován v rámci Strategie AV21 Akademie věd ČR. Do podcastu zveme sociální vědce a vědkyně, kteří se ve své práci věnují aktuálním tématům globalizujícího se světa. Tento díl moderovala Petra Ezzeddine, sociální antropoložka, která přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Originální verzi rozhovoru najdete zde.
Petra Ezzeddine: Mnoho evropských politiků a političek i sociologů a socioložek hovoří o krizi pečování, a to zvláště v sektoru péče o seniory. Jaké jsou podle tebe důvody této současné společenské krize?
Kristine Krause: Zaprvé je to kvůli tomu, že všichni stárneme, a pak také kvůli velkým společenským nerovnostem v tom, kdo pečovatelské práce vykonává. Ale obecněji lze říct, že je to výsledek dlouhodobého zanedbání péče a všeho, co s péčí souvisí. Jsou to obecně otázky sociální reprodukce, tedy způsobů, jakými udržujeme v chodu svět, ve kterém žijeme, a jakým způsobem o něj pečujeme. A zde také vidíme, že nejde jenom o to, jak pečujeme o děti a seniory. V podstatě se jedná o zanedbání péče o naše životní světy a v tom také vidím zásadní důvody krize v péči o seniory.
Kdybych se měla vztáhnout konkrétně k mému výzkumu: v německém systému péče vidíme určité systematické principy. Celý systém je čím dál více privatizovaný, a to je problém, protože to dělá péči mnohem méně dostupnou, i cenově. Rodina také musí takovou péči sama zorganizovat a musí ji financovat. To ji nutí hledat různá řešení na trhu, což se přímo týká regionů, do kterých jsou přesouváni starší lidé kvůli cenově dostupnější péči. Pečovatelé a pečovatelky, kteří musejí dojíždět za prací (což je téma, kterým se zabýváš i ty), pracují v Německu. A v zemích, ze kterých pocházejí, mají pak rodiny problém zajistit péči. Tento trend v posledních letech vedl k tomu, že mnoho soukromých aktérů si založilo podniky nabízející služby lidem, kteří si to mohou dovolit. Takže všechny tyto fenomény spolu vzájemně souvisí. Tolik asi na začátek…
PE: Teď můžeme zmínit tvůj projekt ReloCare, který financuje European Research Council, kde zkoumáte právě fenomén inverze v péči – senioři jsou převezeni do míst, kde je péče o ně cenově dostupnější. Tato relokace podle tebe může být také chápána jako extrémní příklad ztržnění péče. Zajímalo by mě, jakou přesně roli hraje relokace v procesech ztržnění péče jako takové.
KK: Jak jsem zmiňovala, ztržnění péče v Německu vede k tomu, že rodiny jsou nuceny hledat vlastní řešení. Ale současně jde taky o všechny další hráče a aktéry, kteří jsou v tom zainteresováni, hlavně o soukromé pečovatelské podniky, které za posledních deset či dvanáct let ve středoevropských zemích vyrostly. Ty často nabírají pracovní sílu z druhé strany státních hranic – a evropská legislativa mobility toto umožňuje.
Cílem evropské legislativy mobility ovšem není outsourcing sociálních služeb, jedná se o její vedlejší důsledek. Ale samozřejmě, že legislativa mobility v Evropské unii se převážně zakládá na tržní logice. Dá se říct, že relokace za účelem péče, tedy převoz seniorů a seniorek do míst, kde jsou pečování a pečovatelská práce levnější, je emblematická pro privatizaci péče v Evropě obecně. Jde o klasický příklad tzv. zafixování péče, který zdánlivě řeší problém poskytování péče tím, že se pokouší vyřešit tento problém v jednom sektoru společnosti a zvýšit jeho výdělečnost, ale nesnaží se vyřešit samotný původ problému. V krátkodobém horizontu tak vždy narazíte na další potíže. Například pokud by se rozdíly v ceně práce, na kterých relokace v pečovatelském sektoru závisí, po celé Evropě vyrovnaly, relokace za účelem péče by již prostě nebyla zapotřebí. A existují i další společenské důsledky, které se s tím pojí.