Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Terorismus v nás

Případ nedávno zastřelené Američanky poukazuje na problém stírání hranic mezi teroristou a občanem. Nestaly se západní společnosti díky válce s terorem paranoidními? Je čtvrtek odpoledne, 3. října 2013, a v centru Washingtonu se opět spekuluje nad teroristickým útokem. Tentokrát měl zasáhnout samotnou tepnu politického života Spojených států. Žena ujíždějící černým vozem ulicemi kolem Bílého domu jede […]

Případ nedávno zastřelené Američanky poukazuje na problém stírání hranic mezi teroristou a občanem. Nestaly se západní společnosti díky válce s terorem paranoidními?

Je čtvrtek odpoledne, 3. října 2013, a v centru Washingtonu se opět spekuluje nad teroristickým útokem. Tentokrát měl zasáhnout samotnou tepnu politického života Spojených států. Žena ujíždějící černým vozem ulicemi kolem Bílého domu jede rychle, dost na to, aby dostala přinejmenším pořádnou pokutu. Nezastavuje ani na výzvy policistů, kteří se ji snaží dostihnout.

Střelba u Kapitolu

Čtyřiatřicetiletá Miriam Careyová natolik podezřele manipulovala svým vozem na parkovišti před sídlem amerického prezidenta, že vzbudila pozornost strážníků. Ti automobil obklopili a s vytasenými zbraněmi se ji snažili přimět, aby zastavila a vyšla ven. Careyová se přesto rozhodla ujet. Padlo několik výstřelů. Automobil zrychlil a řidička obratným manévrem na chvíli setřásla pronásledovatele. Následovala další střelba. Zasažena ranou policejní pistole nakonec žena zemřela pár set metrů od Kapitolu.

Na zadním sedadle je po „incidentu“ nalezena roční holčička, její dcera. Chvíli poté referuje o případu šéf místních strážců zákona. Careyová neměla žádnou přímou vazbu na teroristické organizace a nebyla ozbrojena. Šlo o izolovanou událost, „isolated, singular matter“. Střih. Slova se ujímá bezpečnostní expert, který sedí před obrazovkou a detailně monitoruje prostor kolem vládních budov. Zásah byl podle něj oprávněný, vůz mohl být naložen trhavinami a řidička se chovala podezřele.

Varianty nenormálního chování

Spojené státy stojí v čele zemí bojujících proti terorismu. Válka s terorem si od 11. září 2001vyžádala mnoho obětí, vedla ke dvěma nákladným válečným operacím, vyžádala si navýšení rozpočtu do vojenské a bezpečnostní infrastruktury, nová zákonná opatření, vyhlášky na úrovni států i samospráv. Bojuje se s vnějším nepřítelem, který bývá nejčastěji ukazován jako snědý bojovník či duchovní nějaké radikální islamistické skupiny. Na domácí frontě, řečeno vojenským slovníkem, jde hlavně o morálku. V době ztenčujících se výdajů na veřejné služby mají občané souhlasit s miliardami směřujícími do válečného tažení a také s tím, že se jejich soukromí stává čím dál více předmětem sledování. Nebudou-li souhlasit, mohou se prý ve válce s terorem stát snadnou obětí.

Slova doprovázejí činy. Investuje se do techniky odhalující podezřelá jednání, vyhodnocuje se obsah emailů i zpráv ze sociálních sítí, bezpečnostní senzory a kamery jsou schopny zachytit nenormální pohyb objektů a předat informaci z počítače expertům. Aby se zdálo, že se investice vyplácí, musí nová technika prokázat svoji efektivitu – odhalit aspoň o něco více než technika na minulém stupni vývoje.

Obraz přenášený bezpečnostní technikou a analyzovaný moderním softwarem dovoluje zaměřit více statických i pohyblivých bodů, stanovit více možných variant nenormálního chování, vyhodnotit více objektů. Zdaleka již nejde jen o masu těl (třeba demonstranty) ani o jednotlivá těla (třeba zloděje), ale rovnou o pohyby jednotlivých částí těla a především o schopnost pohyby těla předvídat. „Podezření z ohrožení bezpečí“ je verdiktem založeným na vyhodnocení technických dat a po tomto verdiktu může přijít okamžitá exekuce. Spolu s lepší technikou se tedy samotná podezřelost dostává do nového, ostřejšího světla. A kromě našich těl lze samozřejmě to samé říct i o sledování „podezřelých“ textů.

Nakonec žena zemřela pár set metrů od Kapitolu. Šlo o izolovanou událost, „isolated, singular matter“

Paranoidní společnost

Zlepšení techniky tedy rozkládá podezřelé objekty na menší a menší části. Ty se pak mohou v nezadržitelné rychlosti technického pokroku opět zkoumat a znovu pojmenovávat. Nezáleží tolik na tom, zda konečné vyhodnocení konkrétního činu a zodpovědnost za exekuci spočívají více na podezřívavé technice nebo na stejně podezřívavém „lidském“ faktoru válčícího státu. Výsledkem součinnosti všech bezpečnostních složek není jen lepší schopnost odhalit jakékoli narušení pořádku, ale také strach, pocit ohrožení a hledání stále nových hrozeb. Jedním slovem: paranoia.

Nejen ve Spojených státech, ale všude tam, kde se válčí s terorismem, začíná platit presumpce viny. V paranoidním soukolí totiž není nikdo tak docela nevinný – stačí malý přešlap, jediný  projev „nenormálního chování“ a už může přijít trest. „Ohrožení bezpečí“, k němuž stačí podezřelá jízda v blízkosti vládních budov, a podezření, jehož výsledkem je střelba bez varování, jsou názornou ukázkou toho, jak se v paranoidním světě stírají hranice mezi teroristou a občanem. Mezi tím, před kým jsme chráněni, a tím, kdo má být chráněn.

Tragická a zbytečná smrt Careyové nás vybízí o těchto hranicích a o těch, v jejichž zájmu je rozněcovat přehnané obavy o bezpečí, znovu přemýšlet. A tentokrát se namísto „války s terorismem“ soustředit na ty, kdo mají moc pojmenovávat nepřátele a v jejichž zájmu pracuje bezpečnostní technika.

 

Autor je historik.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image