Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sezóna psychedelických koncentráků začíná

„Po loňské návštěvě náčelníka Apačů uvítáme představitele hobitů ze Společenstva prstenu. Frodo celý festival nejprve při kmenovém obřadu pozdraví, slavnostně uvede a zahájí. Poté se odebere do Undergroundového stanu Ivana M. Jirouse, kde nebude stříhat ušima, ale míchat své desky.“ To není úryvek z fantasy snu nějakého náctiletého nerda, ale část tiskovky, v níž festival […]

„Po loňské návštěvě náčelníka Apačů uvítáme představitele hobitů ze Společenstva prstenu. Frodo celý festival nejprve při kmenovém obřadu pozdraví, slavnostně uvede a zahájí. Poté se odebere do Undergroundového stanu Ivana M. Jirouse, kde nebude stříhat ušima, ale míchat své desky.“ To není úryvek z fantasy snu nějakého náctiletého nerda, ale část tiskovky, v níž festival Trutnoff ohlašuje příjezd herce Elijaha Wooda. Ten v programu tradiční přehlídky figuruje se svým DJským projektem Wooden Wisdom & DJ Fitz, který tvoří spolu s newyorským sběratelem funkových a soulových desek Zachem Cowiem. Ale v Česku má jaksi smůlu. Pořadatelé chtějí Froda, a tak jim Wood bude muset Froda udělat.

„Letní festival zpravidla působí dojmem jakési bizarní lidské ZOO, do které se můžete nechat za nemalý poplatek dobrovolně zavřít a zažívat pak trýznivé masochistické rituály s hodinovými frontami na zteplalé předražené europivo a odporně špinavé toitoiky.“

Problémy s odlišením herce od jedné z jeho rolí jsou ale jen vedlejším symptomem bizarnosti zprávy. Mnohem významnější je implicitní přiznání pořadatelů, že program jejich festivalu potřebuje výpomoc v podobě pochybných atrakcí, jakými jsou třeba právě hudební projekty slavných herců. V aktuální nabídce letních akcí to není nic ojedinělého – třeba královéhradecký Rock For People pro změnu láká na bluesovou kapelu herce akčních snímků Stevena Seagala. Vždyť kdo dneska ještě sleduje, co se děje v hudbě? Zato Seagalovou pověstnou roznožkou nebo hobitem z velkofilmu pohrdne málokdo. Festivaly se v nejisté době snaží oslovit co nejširší publikum. A protože české festivaly jsou v krizi, přestávají pomalu předstírat, že mají ještě vůbec něco společného s hudbou.

Od revoluce k toitoikám

Rockové hudební festivaly se zrodily v druhé polovině šedesátých let jako autonomní prostor nonkonformní mládeže generace hippies. Rockové festivaly konce šesté dekády nabíjené energií elektrifikovaných kytar se měly stát – s vydatnou pomocí drog otevírajících mysl – inkubátorem nového společenského zřízení, které si vysnila první poválečná generace. Proti pokračujícímu odlidštění společnosti nabídli hippies možnost naladit se na kolektivní vědomí, v němž splynou všechny protiklady. „Takhle nějak se všichni budeme cítit, až zvítězí revoluce,“ psal tehdy nadšeně o atmosféře na festivalu ve Woodstocku publicista Andrew Kopkind.

Jenže sen o utopii se rychle rozplynul, revoluce šedesátých let skončila, rock se stal pevnou součástí hudebního průmyslu a jeho posluchači se stali pasivními loutkami. A rockové kongregace se staly něčím, co nejmenovaný účastník festivalu ve Wight v dokumentárním filmu Message to Love (1997) popisuje vizionářsky jako „psychedelické koncentrační tábory“, tedy drátem obehnané orgie konzumního šílenství, v němž už vlastně hudba hraje jen nepodstatnou roli.

Když se procházíte libovolným z obřích festivalů, útočí na vás nekonečné bannery korporátních sponzorů předstírajících svou lidumilnost či reklamní stánky s produkty zaměřenými na mladé. Pod dohledem všudypřítomných sekuriťáků se od jednoho pódia ke druhému mátožně a s pokorou přesouvají davy zombií v zoufalé snaze zažít něco, o čem budou moci přátelům napsat na sociální sítě. Když vás někdo zastaví a dá se s vámi do řeči, dřív nebo později se z něj nejspíš vylíhne pěšák z průzkumu trhu anebo vám bude chtít vnutit pojištění či aspoň reklamní leták. Letní festival zpravidla působí dojmem jakési bizarní lidské ZOO, do které se můžete nechat za nemalý poplatek dobrovolně zavřít a zažívat pak trýznivé masochistické rituály s hodinovými frontami na zteplalé předražené europivo a odporně špinavé toitoiky. Kapelu, kvůli které jste se sem vydali, stejně vidíte ze vzdálenosti půl kilometru a navíc se její produkce mísí se zvukem z vedlejšího pódia, kde hraje někdo, koho nejspíš nenávidíte.

Festival Rock For People láká na bluesovou kapelu herce akčních snímků Stevena Seagala
Festival Rock For People láká na bluesovou kapelu herce akčních snímků Stevena Seagala

Marketingové porno

Argument, že na festivaly se jezdí za skvělými kapelami či interprety, kterých můžete za víkend vidět hned několik, rozhodně neobstojí. Možná to platí u přehlídek za hranicemi, u těch českých na vytříbenou či aktuální dramaturgii zapomeňte. Hlavní hvězda z plakátů je obvykle někdo s potenciálem nezávadnosti pro co možná největší množství lidí – od dávno vyhasnutých legend po nezávislé stálice, které sice nikdo doopravdy neposlouchá, ale je dobrým zvykem to aspoň předstírat. Zbytek line-upu tvoří čeští kočovníci, kteří za jeden letní den stíhají i tři různé štace a taky zástupy anonymních druho- a třetiřadých kapel, které sice nikdo nezná, ale protože mají v závorce za jménem zkratku UK nebo USA, dodávají přehlídkám punc světovosti. Kromě národnosti je jejich hlavní výhodou příslušnost k agentuře, která s festivalem spolupracuje a svými klienty ochotně zaplňuje celé sloupce programu. Také kapely se samozřejmě prodávají ve velkém a v balíčcích. Stálice, objevy nebo hvězdičky pop scény z nich pak udělají média, která bezmyšlenkovitě přejímají tiskové zprávy. Jestli chcete víc, stačí pozvat pár tvárných novinářů na výlet na spřátelený festival do zahraničí a oni udělají hvězdu z kohokoli, na koho ukážete. Není žádným tajemstvím, že peníze v populární hudbě se dnes točí hlavně v koncertování, a tak byznys spojený se šňůrami hvězd či pořádáním nebo naopak obrážením festivalů přejal všechny zrůdné praktiky hudebního průmyslu, jako je agresivní marketing nebo mediální manipulace. Funguje to jako kdysi s velkými labely a časopisy: napište o nás pochvalně a příště od nás dostanete víc reklamy.

Velký festival funguje jako výkonný vysavač, který za dva nebo tři dny spolehlivě vyluxuje celoroční dávky pozornosti i peněz diváků – od mediálního pokrytí přes zájem fanoušků až po malé i velké sponzory či městskou pokladnu, jejíž horliví správci se samozřejmě rádi ukážou svým voličům shromážděným v hojném počtu. Masy se o víkendu pobaví a po zbytek roku musí kluby na malých městech, které zde fungují jako centra alternativní kultury, horko těžko přežívat. Tomuto režimu ostatně odpovídá i současná strategie ministerstva kultury, jehož grantové a dotační programy jednoznačně upřednostňují festivaly před jakýmikoli dalšími aktivitami na scéně alternativní hudby.

Navštívit velký festival přesto stojí za to, ovšem hlavně ze studijních důvodů. Nikde jinde totiž neuvidíte současnou kulturu v takto koncentrovaně zoufalém stavu – normalizovanou, vyčištěnou a zneužitou ve prospěch marketingu či brandingu korporací. Smutný je pohled na kapely, které se zoufale snaží s pomocí všemožných kompromisů prorazit na profiscénu a jejich hudba je přitom redukovaná na pouhý zábavný doprovod k bungee jumpingu nebo tetování. Ještě tristnější je pak pohled na fanoušky oslněné spektáklem falešných hvězd či opilé zdáním svobody, kterou jim oplocené areály mají údajně poskytovat. O to víc si pak možná budete vážit možnosti je už nikdy nenavštívit.

 

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image