Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dva světy dluhu

Jaké je poučení z finanční krize? Velké bankovní pohledávky mají přednost před veřejným zájmem.

Řekové a občané dalších států Evropské unie postižených dluhovou krizí mají všechny důvody být spravedlivě rozhořčení tváří v tvář postupu, který vůči nim zvolilo trio Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Tato takzvaná Troika ordinovala léčbu založenou na kombinaci půjček, radikálních úsporných opatření a privatizace. Zatímco David Graeber hovoří o „komunismu bohatých“, vrcholné evropské politické orgány pod rétorikou pomoci nabízejí protahování ekonomických nesnází běžných občanů a připravují pole pro expanzi soukromého podnikání do prozatím hájených koutů sociálního státu.

Vyhazování peněz z vrtulníku

Nepřekvapuje, že se v takové situaci objevila poměrně přímočará myšlenka pomoci nejvíce postiženým zemím odpuštěním dluhů. Tento nápad, vyjdeme-li z běžné zkušenosti, má svou logiku. Pokud zjistíte, že je váš kamarád zadlužený až po uši, máte v zásadě dvě možnosti, jak se mu pokusit pomoci. Můžete mu dluh zkrátka prominout. Anebo mu půjčíte další peníze, kterými buďto dočasně splatí starší dluhy nebo je použije k tomu, aby získal stabilní příjem a začal splácet všechny pohledávky. První řešení má ovšem podstatnou podmínku – abyste mohli dluh či jeho část odpustit, musí být dluženo vám. Ve světě globalizovaného obchodu s dluhem nicméně do hry vstupuje množství soukromého kapitálu, který na tomto obchodu profituje. Státy si primárně nepůjčují mezi sebou, ale od velkých finančních institucí, které s jejich dluhy dále spekulují. Využívají přitom slabé pozice států, jejichž kredibilita a schopnost splácet je zpochybněna, a ženou tak ceny dalších půjček nahoru. Ani vrcholní politici proto nemohou tyto dluhy zrušit pouhým škrtem pera – museli by buď nejprve skoupit už tak přemrštěně drahé dluhy, anebo de facto znárodnit pohledávky soukromých společností.

V politicko-ekonomickém diskurzu nadále přetrvává přesvědčení o primátu soukromě spravovaného majetku před veřejným, ať to stojí, co to stojí.

Vraťme se však ke Graeberovi a jeho „komunismu bohatých“. Kdyby si bohatí navzájem odpustili dluhy, finanční krize posledních let by vůbec nevznikla. Finanční domy, které při splasknutí hypoteční bubliny v USA držely v rukou toxické pohledávky, se jich nutně potřebovaly zbavit, aby dokázaly zaplatit dluhy vlastní. Nenacházely ale kupce a peněžní toky se tak de facto zastavily. Zásadní roli při oddlužení musely sehrát až veřejné instituce, konkrétně americká centrální banka, která začala dluhy postupně skupovat a financovat tiskem peněz. Ekonomická hantýrka tomu říká „kvantitativní uvolňování“ a novinové titulky zase „vyhazování peněz z vrtulníku“. Podstatné ale je, že bez intervence centrální banky a odkupu dluhů soukromých finančních domů by se krize takřka určitě protáhla mnohem déle a byla by mnohem závažnější.

Na starém kontinentu Evropská centrální banka reagovala obdobně – aspoň vůči soukromým finančním institucím. V září 2012 tehdy ještě čerstvý předseda Evropské centrální banky Mario Draghi představil takzvaný plán OMT. Jeho podstatou bylo poskytnout oslabeným státům pomoc s financováním státního dluhu jeho skupováním na sekundárním trhu, tedy od soukromých věřitelů. Centrální banka by se tak stala systémovou zárukou pro soukromé kupce státních dluhopisů, díky čemuž by mělo dojít k rozpohybování trhu s dluhopisy a stlačení jejich úroků dolů. Draghi s tímto plánem vystoupil velice razantně, když prohlásil, že pokud to bude třeba, centrální banka na odkup dluhopisů vydá neomezené prostředky.

Největší soudní bitva

To, co začalo jako ekonomická krize a brzy se stalo politickou kontroverzí, se zároveň proměnilo v právní spor, jehož charakter odkrývá zásadní rozpory mezi vnímáním veřejného a soukromého. Smlouvy, na nichž stojí Evropská unie, totiž zakazují financování státních a veřejných výdajů centrální bankou. Tato omezení jsou zcela standardně zakotvena v právních řádech jednotlivých států a vyplývají z jednoduché úvahy. Kdyby totiž státy svou politiku financovaly volným tiskem peněz, mohly by přece zcela rezignovat na tvorbu státních rozpočtů. Nadměrný tisk dalších peněz by znamenal ohromný vzrůst inflace a zapříčinil by totální kolaps peněžní ekonomiky. Měna by přestala dávat smysl.

Oponenti Draghiho plánu jej na tomto základě napadli u německého ústavního soudu, který je známý tím, že k eurounijním smlouvám přistupuje (ve jménu ochrany německé ústavnosti) obezřetně a kriticky. Spor kolem OMT a vůbec evropského stabilizačního mechanismu se účastí 37 tisíc stěžovatelů (mezi nimiž najdeme mimo jiné zástupce CDU, ale i parlamentní klub levicové Die Linke), stal historicky největším případem, jaký kdy německý ústavní soud řešil. V polovině letošního března soud v Karlsruhe vydal rozhodnutí, v němž potvrdil legálnost evropského stabilizačního mechanismu obecně. V části, která se týká programu OMT ale soudci podle očekávání vyjádřili množství kritických připomínek. Pro řadu komentátorů překvapivě využili možnosti položení takzvané předběžné otázky a problém načas přesunuli k Evropskému soudnímu dvoru. Od něj se očekává, že bude vůči programu OMT naladěn pozitivněji. Konečný verdikt ovšem zatím v dohlednu není.

Too big to fail

Argument proti financování státních dluhů nakupováním (byť nepřímým) jejich dluhopisů staví na varování před takzvaným morálním rizikem. S centrální bankou za zády by se mohly státy vykašlat na dlouhodobě odpovědné hospodaření. Naprosto stejný princip ale přeci platí i pro soukromé finanční instituce. Přes snahu Evropské centrální banky tak prozatím největším pokrytectvím při postupu Troiky zůstává fakt, že veřejnému sektoru ještě nebyly ani nabídnuty možnosti, které získali soukromí finanční giganti (security dealers v USA a banky v Evropské unii).

Podnětné je na tomto právním případu sledovat, jak v politicko-ekonomickém diskurzu nadále přetrvává implicitní přesvědčení o primátu soukromě spravovaného majetku před veřejným, ať to stojí, co to stojí. Krize a nástroje nápravy jsou v rétorice každého z těchto světů formulovány zcela odtrženým a vzájemně nepřeložitelným jazykem. Nehledě na často velmi pochybný spekulativní charakter jejich aktivit a na megalomanské výnosy a gigantické odměny jejich ředitelů a manažerů, jsou banky a další finanční domy pořád vnímány optikou „too big to fail“ a je jim potřeba za každou cenu ulevit. Pro státy ale platí odlišná rétorika – ocitají se v roli nezodpovědných hospodářů, na které musí dopadnout tvrdá disciplína, bez přihlédnutí k tomu, jak podstatné úkoly ve prospěch veřejného zájmu zajišťují.

 

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image