Foto PxHere, CC0
Na konci ledna představila Národní ekonomická rada vlády (NERV) balíček prorůstových opatření, která mají pomoci české ekonomice dosáhnout vyššího, dlouhodobě udržitelného růstu. Jde o pestrou směsici návrhů zahrnujících nejen oblasti jako trh práce a investice, ale i reformy ve vzdělávání, veřejné správě nebo bydlení a výstavbě. Debata o dalším směřování české ekonomiky je v situaci, kdy země jen obtížně dosahuje hospodářského oživení, samozřejmě na místě. Ta, kterou NERV otevřel svými doporučeními, však bohužel klouzala po povrchu a namísto komplexního zhodnocení toho, co dokument říká, a především čemu se vyhýbá, se zapletla do šarvátek o jednotlivosti, jako je kontroverzní úprava zákoníku práce. Zevrubnější zhodnocení by přitom bylo namístě. Dokument, který NERV předložil, je totiž v mnohém symptomatický pro celou českou ekonomickou debatu. Klíčové problémy jsou v něm dva a ani o jednom se nedá říct, že by ve veřejné debatě zásadnějším způsobem zazněl.
Drobná doporučení bez hospodářských dopadů
První z problémů je zřejmý i po zběžném přečtení zhruba čtyřicetistránkového dokumentu. Soubor doporučení, který NERV předkládá, není souborem promyšlených a na sebe navazujících opatření, ale spíš výčtem jednotlivých bodů, z nichž některé jako by s tématem hospodářství téměř nesouvisely, u jiných je zase velmi obtížné představit si, že bychom se mohli dočkat jejich rychlé implementace.
Kamenem úrazu je fakt, že NERV zcela obchází jeden z hlavních problémů českého hospodářství: vysokou míru integrace do světové ekonomiky, již však Česko nedokáže využít ke svému rozvoji a naopak se čím dál více potýká s jejími negativními důsledky.
Do první kategorie spadá například zvýšení podílu zahraničních studentů v českém vysokém školství, zlepšení zdravotní prevence nebo reforma trestního zákoníku a vězeňského systému tak, aby se snížil počet vězňů a zvýšilo se zapojení propuštěných do oficiální ekonomiky. To jsou kroky, které jakkoliv by samy o sobě byly přínosné, mají jen malé přímé hospodářské dopady a nedá se očekávat, že by nepříznivý vývoj české ekonomiky nějak zásadně zvrátily.
Proti tomu stojí návrhy na ambiciózní strukturální změny, které by sice k lepšímu ekonomickému vývoji nejspíš přispěly, debata o nich už se však vede roky a nezdá se, že by doporučení NERVu změny mohlo uvést do pohybu. Týká se to například řady doporučení věnujících se změnám ve vzdělávacím systému, které NERV propojuje se snahou umožnit ženám s malými dětmi lepší přístup na pracovní trh, či návrhu na snížení systémových bariér uplatnění žen ve vědě, řízení a politice. V situaci, kdy nedávné neschválení Istanbulské úmluvy v Senátu ukázalo postoj valné části politické reprezentace k postavení a potřebám žen v české společnosti, je těžké představit si v této oblasti jakékoli radikální změny.
O čem NERV nemluví
A pak je tu druhý problém dokumentu. Ten je palčivější, zároveň však i skrytější – spočívá totiž do značné míry v tom, o čem NERV nemluví. Kamenem úrazu je fakt, že NERV zcela obchází jeden z hlavních problémů českého hospodářství: vysokou míru integrace do světové ekonomiky, již však Česko nedokáže využít ke svému rozvoji a naopak se čím dál více potýká s jejími negativními důsledky.
Problém dobře ilustruje doporučení číslo deset o modernizaci zákoníku práce, které vyprovokovalo nejbouřlivější diskuzi. NERV v něm argumentuje, že „v některých vyspělých západních zemích se má za to, že zaměstnavatel stojí především o schopné, produktivní zaměstnance s vysokým výkonem“, kteří jsou adekvátní odměnou za svou práci motivováni k vyšším výkonům vedoucím k většímu zisku zaměstnavatele, a tudíž k růstu celé ekonomiky. Pružnější zákoník práce pak umožňuje firmám zbavit se tíhy představované problémovými zaměstnanci, ale třeba i reagovat na externí šoky propouštěním. Tím se nebude snižovat produktivita firem a ony, a potažmo česká ekonomika jako taková, nebudou ztrácet konkurenceschopnost na světových trzích.
Tolik k argumentaci NERVu. Její zásadní problém je, že pro stromy nevidí les. Jinými slovy, analýza klade do centra problému zaměstnance a firmu, zatímco jeho skutečné jádro spočívá v širší struktuře české ekonomiky. Pro přiblížení citujme z jiného strategického dokumentu, totiž z Analýzy odlivu zisků vypracované v roce 2016 pro Úřad vlády. Ta uvádí, že „prakticky veškerý růst ekonomiky od roku 1995 je dán expanzí zahraničního sektoru“, zatímco „objem ekonomiky v domácím vlastnictví od roku 1995 zůstal v reálných hodnotách nezměněn“. V konkrétních číslech se hodnota sektoru v domácím vlastnictví pohybovala mezi lety 1996 až 2016 v rozmezí 1,6 až 1,7 bilionu korun, zatímco velikost sektoru v zahraničním vlastnictví vzrostla ze 160 na 1140 miliard. To poměrně jasně ukazuje jednak na vysokou závislost na zahraničních investicích, především ale na neschopnost během třiceti let fungování volného trhu zahraniční kapitál a expertízu využít k rozvoji domácí ekonomiky.
Nízký potenciál českého hospodářství
Třebaže zahraniční investice jsou všeobecně považovány za žádoucí a přínosné, jejich působení má i svou odvrácenou stranu. V případě Česka hraje významnou roli fakt, že země zastává v rámci produkčních sítí zahraničních společností poměrně specifickou roli. Jak uvádí Krpec a Hodulák ve svém výzkumu z roku 2018, Česko se co do míry integrace do světové ekonomiky řadí ke světové špičce. Typicky sem však bývají umisťovány ty části výroby, které vyžadují spíše rutinní práci bez vyšší přidané hodnoty, zatímco klíčové aktivity jako výzkum a vývoj firmy ponechávají v rámci svých domácích ekonomik. Potenciál českého hospodářství k růstu nad rámec toho, co nabízí svými nižšími výrobními náklady, tak zůstává malý. Dvousečnou břitvou je i vysoká míra závislosti na přílivu zahraničního kapitálu: jak uvádí Analýza odlivu zisků, ale i řada dalších výzkumů, od finanční krize totiž jejich míra dlouhodobě klesá.
Tento problém existuje na pozadí české veřejné debaty již dlouho, odkazují na něj ostatně všechny posměšné zmínky o Česku jako „montovně Evropy“. Chápou ho i vládní strategie ekonomického rozvoje, z nichž nejpozději Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ČR pro roky 2012–2020 vyzývá k přesunu od rozvojového modelu, založeného na levné pracovní síle, ke znalostní ekonomice. A upozorňuje na to ostatně v úvodu dokumentu i samotný NERV, když varuje, že česká ekonomika již vyčerpala své komparativní výhody a zdroje dynamického růstu.
Plejáda doporučení bez hlubší myšlenky
Vraťme se krátce k otázce reformy zákoníku práce. I pokud připustíme (rozhodně ne jednoznačnou) kauzalitu, že flexibilnější pracovní legislativa rovná se výkonnější firmy, jde jen o pokus léčit chronickou chorobu větším množstvím stejné medicíny. Problémy, které je třeba adresovat, leží jinde. V případě zahraničně vlastněného sektoru je to například debata o zdanění nadnárodních korporací – ta je ostatně horkým tématem i na evropské úrovni a vyústila ve směrnici o jednotném minimálním zdanění velkých podniků napříč Unií, platné od začátku tohoto roku. V případě domácího sektoru je třeba začít se ptát, proč Česko po třiceti letech masivních zahraničních investic nebylo schopné dosáhnout významnějšího přelévání produktivity práce i do domácího sektoru, tedy tzv. knowledge spillover, s nímž standardní ekonomická teorie počítá jako s jedním z nejvýznamnějších pozitivních dopadů přítomnosti zahraničního kapitálu.
Mezi doporučeními NERVu se najde i řada těch, která jádro problému skutečně adresují. Jde například o doporučení v oblasti investic, o produktivnější využití prostředků ve třetím důchodovém pilíři nebo optimalizaci využívání evropských financí spojenou s výrazným posílením role Národní rozvojové banky. Za pozornost stojí i návrh týkající se posílení role sektorových rad, který by usnadnil koordinaci mezi státem a firmami. V poměrně dlouhém seznamu však jde jen o hrst položek.
Dokument, který NERV předložil, má své světlé body, rozhodně však není spásným svatým grálem, který by měl potenciál vyvést českou ekonomiku z krize. Je tím, za co se sám označuje: plejádou doporučení. Ta však postrádají hlubší myšlenku a pochopení strukturálních problémů českého hospodářství. Některá navrhovaná řešení míří správným směrem, pokud však má z bezradné, ale čím dál akutnější debaty o budoucnosti českého ekonomického modelu vyjít skutečná dlouhodobě udržitelná vize, bude potřeba nabídnout mnohem víc.
Autorka je doktorandkou na University of Helsinki, zaměřuje se na ekonomiku zemí střední a východní Evropy.