Řídit stát jako skanzen pravicové ideologie. Jak Fiala se Stanjurou vařili státní rozpočet

Když vláda zveřejnila svůj návrh rozpočtu, vyvolalo to rozpaky i mezi vládě nakloněnými novináři. U organizací, jejichž rozpočet zredukovaný inflací má být dále ponížen, už nešlo jen o rozpaky, ale přímo o zděšení a existenční obavy. Vláda se patrně inspirovala vojenskou doktrínou „šoku a úžasu“, uplatněnou invazními vojsky v Iráku. Anebo pohádkou Oslíčku, otřes se. Doufala asi, že když s ministerstvy pořádně zatřese, začnou se z nich sypat zatoulané miliardy.

Státní úředníci mají lepší přehled než politici o tom, kde jsou na jejich pracovištích skryté rezervy, zároveň však nemají zájem tyto informace politikům zprostředkovat. Jenže přístup „my vám bez jakýchkoliv podkladů od zeleného stolu seškrtáme finance a vy předveďte, jak si s tím umíte poradit“ není zrovna funkční způsob, jak tuto informační asymetrii vyřešit. Šance, že by to mohlo fungovat, je podobně reálná, jako představa, že když do krabičky vložíte ozubená kolečka a pořádně s ní zatřesete, vypadne vám z ní tikající hodinový strojek. Když se tedy kýžený efekt nedostavil, začal se premiér vykrucovat. Představený státní rozpočet je prý jen „úřednická verze“, jsou to jakási nezávazná čísla vytažená z klobouku.

Kvadratura kruhu

Pokud vláda není schopná předložit seznam agend, které mají být kvůli úsporám zrušeny nebo zjednodušeny, mohou to učinit samotná ministerstva. Není ovšem pravděpodobné, že by se vládě výsledek takového postupu zamlouval. Například Ministerstvo práce a sociálních věcí by mohlo prohlásit, že škrty na již dnes přetížených úřadech práce zajistí tak, že přestane kontrolovat nárok na jednotlivé dávky a bude je zkrátka vyplácet každému, kdo o ně požádá. Že to ve výsledku vyjde dráž a bude to v rozporu se zfetišizovaným strachem ze zneužívání dávek? Co se dá dělat… Ministerstvo školství by zase mohlo navrhnout zkrácení školní docházky o rok či dva. Že pak budeme mít méně vzdělanou populaci? „Eto vaše dělo“, ostatně s učiteli ochotnými pracovat za nízký plat by byl efekt stejný… A takhle by se dalo pokračovat.

Je smutnou vizitkou tzv. demokratických stran, že jediným politickým leadrem, který dnes ve Sněmovně mluví o státním dluhu racionálně, je Andrej Babiš.

Vláda se patrně domnívá, že na ministerstvech se v kumbálech na košťata schovávají tisíce nečinných úředníků a šokovou terapií ministerstva přinutí, aby je z kumbálů vymetla. O tom, že se jedná o čirou fantazii, se mohl přesvědčit již Miroslav Kalousek, který sice v roce 2011 svým „konsolidačním balíčkem“ dosáhl propuštění několika tisíců státních zaměstnanců, jenže agendy ministerstev nezrušil – a práce se sama neudělá. Ministerstva pak musela zaměstnance nabrat zpátky a již v roce 2013 (tedy ještě během Kalouskova ministrování) se jejich počet vrátil na původní hodnotu.

Nebo snad vláda věří tezi o přeplacených zaměstnancích ve státním sektoru, kteří bez mrknutí oka přijmou snížení reálných platů o desítky procent? Jenže to je jen další statistická lež nezohledňující vyšší kvalifikační požadavky na funkční místa ve státních službách. Při srovnání zohledňujícím kvalifikaci zaměstnanců vychází již dnes práce pro stát finančně hůře, než v soukromé sféře. A úřady mají problém kvalifikované pracovníky udržet. Je tedy zřejmé, že vládě se nepodaří vyřešit kvadraturu kruhu uspokojivým způsobem.

Scénáře dalšího vývoje

V této situaci existují tři scénáře dalšího vývoje: nejlepší, nejhorší a nejpravděpodobnější. Nejlepším scénářem by bylo, kdyby vláda prohlásila: „Tak jsme se zasmáli, a teď už vážně.“ Že předvolební sliby snižování rozpočtového deficitu při současném nezvyšování daní byly jen nesplnitelné lži, je už stejně každému jasné. Ale dá se to svést třeba na válku nebo na skvrny na Slunci. Ideální vláda by pak dokončila rok na autopilota, zatímco by věnovala energii posílení analytických kapacit státu, aby bylo možné provést důkladnou inventuru veškerých státních agend a výdajů. Pro začátek by stačilo začít připravovat pro všechny projednávané zákony a vyhlášky řádná „hodnocení dopadů regulace“, jak jsme se k tomu ostatně zavázali při vstupu do EU. V dalších letech by pak bylo možné podle těchto podkladů konečně přistoupit k zefektivnění státní správy, nikoliv s primární snahou snížit náklady, ale především se snahou maximalizovat přínos fungování státu pro občany.

Nejpravděpodobnější vývoj je však takový, že dostatečně vlivné a hlasité subjekty si vyvzdorují výjimky ze škrtů, tak jako se to podařilo sousedům exministra Nekuly s daňovou dotací na tiché víno. Sekera dopadne jen na hlavy těch, kdo se nemohou účinně bránit, neboť nemají konexe. Mezi takové lidi budou nejspíš patřit zdravotně postižení, kterým nebude valorizován příspěvek na péči, nebo umělci z příspěvkových organizací. Vláda uplatní logiku „proč živit někoho, kdo šudlá v orchestru na housle, když si v koupelně může každý prozpěvovat zadarmo“. V ohrožení jsou i vědci z Akademie věd, neboť perspektivou vlády zřejmě nemohou prokázat návratnost každé vložené koruny. A to třeba proto, že se zabývají základním výzkumem, který z principu nemůže vydělávat, a pokud jej nebude financovat stát, přestane zkrátka existovat.

Nejhorší varianta by nastala, kdyby vláda skutečně splnila své rozpočtové sliby. Klíčové kapacity státu by byly podvázány a zašly na úbytě, což by v duchu oblíbené disciplíny trestání obětí vyvolalo poptávku po dalších škrtech. Tím bychom se postupně mohli přiblížit k fungování společnosti dle anarchokapitalistického ideálu, jako se to po zhroucení státu podařilo v Somálsku. Jenže kovaných libertariánů, kteří skutečně sní o takovémto „vyhladovění státní bestie“, není mnoho ani mezi pravicovými politiky. Ti ostatní, jakkoliv je to k nevíře, nejspíš opravdu věřili vlastním pohádkám o „snižování daní, které si vydělá samo na sebe“, jak to americký konzervativní ekonom Laffer nakreslil na ubrousek. Existuje tedy naděje, že po střetu s realitou vystřízliví a nenechají úpadek státu zajít tak daleko.

Za volantem i u voleb: nemyslíš, zaplatíš

V racionálním postupu, který by spočíval ve vzdání se ambicí na šokové seškrtání státních výdajů, brání vládě jen její ideologická zaťatost. I kdyby zachování výdajů nebylo v dohledné budoucnosti kompenzováno zvýšením příjmů, nekonala by se žádná katastrofa. Jak jsem napsal v předchozím dílu rozpočtového hororu, aktuální rozpočtový deficit nepředstavuje pro Česko žádný problém. Většina zemí EU má výrazně vyšší dluh než Česko. A rozpočtový deficit Česka je přesně na průměru eurozóny. Česko si přitom jako konvergující ekonomika může dovolit vyšší deficit než pomaleji rostoucí země a zároveň vyšší deficit potřebuje k dohnání investic do fyzické i intelektuální infrastruktury. Konec konců, státní dluh nás vychází levněji než zadarmo: reálně Česko na svém dluhu od roku 2005 vydělalo 270 miliard korun (viz graf).

Pokud bychom chtěli, mohli bychom v delším období rozpočtový schodek výrazně snížit přiblížením parametrům naší daňové soustavy vyspělým zemím. Jen zvýšením majetkových daní na úroveň USA nebo Velké Británie bychom mohli zvýšit příjmy rozpočtu o 200 miliard korun. Zdroje jsou.

Je smutnou vizitkou tzv. demokratických stran, že jediným politickým leadrem, který dnes ve Sněmovně mluví o státním dluhu racionálně, je Andrej Babiš. Činí tak nejspíš i na základě své podnikatelské zkušenosti. Jakkoli se můžeme smát jeho heslu „řídit stát jako firmu“, pořád je to lepší než řídit stát jako skanzen pravicové ideologie. Ještě lepší by ale bylo řídit stát na základě poznatků společenských a humanitních věd, alespoň v takové míře, jak se to daří v západní Evropě, a to s očividně lepšími výsledky, než jaké má kapitalismus s českými rysy. Vymlouvat se na komunismus nelze věčně. Komunismus opravdu nemůže za to, že jsme si na rozdíl od sousedů nechali Kalouskovými škrty po finanční krizi v roce 2008 naordinovat dvojitou recesi.

Oligarcha Babiš dnes v opoziční roli sbírá kritikou vládních chyb laciné politické body. Když byl ještě u moci, chápal, že sypat lidem do žlabu (jak se o tom sám vyjadřuje) je životaschopnější politickou strategií než bojovat s imaginární hrozbou státního bankrotu. Až mu budou „demokratičtí“ politici po příštích volbách předávat moc zpátky do rukou, třeba v tom směru začnou zpytovat svědomí. Příliš bych na to ale nespoléhal, šanci na poučení už několikrát promeškali. Ideologie je mocná čarodějka, ale jíst se nedá a v kamnech s ní nezatopíš. Můžeme jen doufat, že šanci napravit chyby pravicové vlády dostane demokratická levicová opozice, a nikoliv oligarcha. Zatím tomu ale vývoj nenasvědčuje.

Autor je ekonom.