Foto Pixabay
Věnovat se v Česku literatuře od člověka vyžaduje určitou bojovnost. Básníci a básnířky musí usilovat i o uznání práva na honorář za vystoupení a je pořád spíš pravidlem než výjimkou, že za vydané knihy nedostávají zaplaceno vůbec. Malá nakladatelství, která v této zemi vydávají podstatnou část poezie, ale i úzkoprofilovější tituly prózy nebo literatury faktu, většinou provozují ve svém volném čase nadšení lidé z lásky k literatuře, protože výdělek za svou práci můžou čekat mizivý nebo spíš žádný. Podobná situace jako v literatuře je ostatně i v řadě dalších oblastí kultury, které je obvykle vyhrazeno kolem půl procenta státního rozpočtu. Zajímavá kultura, ze své podstaty do značné míry závislá na podpoře státu, se tak rozvíjí navzdory jeho nezájmu. Vidět je to koneckonců už na tom, jak je mezi českými politiky a političkami ministerstvo kultury nepopulární a že se do jeho čela rozhodně nikdo nehrne. V přístupu ke kultuře musí dojít ke změně – zatím se ale zdá, že pokud nějakou můžeme očekávat, bude to jenom k horšímu. To aspoň naznačují aktuální zoufalé výsledky druhého kola dotačního řízení ministerstva kultury na podporu vydávání knih.
Neprospěšné oboru
Když francouzský spisovatel Édouard Louis v knize Kdo zabil mého otce píše, že vládnoucí třída je před důsledky vlastních politických rozhodnutí chráněna postavením, penězi a mocí, zatímco chudým každé politické rozhodnutí mění život, musím s hořkostí dodat, že k těmto chudým se řadí i česká krásná literatura. A konkrétním politickým rozhodnutím, které námi všemi otřásá právě teď, je snížení podpory vydávání knih oproti loňskému roku o téměř 700 tisíc korun jenom v kategorii česká literatura. Na podporu ministerstva v této kategorii tak letos z titulů, které postoupily do druhého kola, nedosáhne 46 knih oproti loňským jedenácti. K tomu je třeba doplnit: dvoukolový systém rozhodování o příspěvcích vždycky zaručoval, že většina nekvalitních nebo z jakéhokoli jiného důvodu nevyhovujících titulů neprošla ani prvním kolem, a v kole následujícím se tak rozhodovalo spíš o tom, kolik z požadované částky na tu kterou knihu ministerstvo přispěje.
Ministr Martin Baxa místo zájmu o situaci kultury prostě utahuje kohoutky.
U knih, které se letos komise rozhodla k podpoře nedoporučit, konkrétní zdůvodnění z minulých let nahradila obecná floskule, podle níž jsou tyto tituly „méně zdařilé a prospěšné oboru“. To je zarážející i proto, že mezi odmítnutými knihami najdeme i díla takových osobností české literatury, jako jsou Eugen Brikcius, Tereza Brdečková nebo Jiří Dynka. Smůlu má i reedice Hadího kamene, zásadní knihy esejů Miloslava Topinky, jedné z největších postav současné české literatury vůbec. O knihách výrazných tváří mladé generace, jako jsou Magdalena Šipka nebo Lukáš Senft, ani nemluvě. Spíš než neprofesionalita nebo zlá vůle komise je za tím zřejmě nastupující vládní politika škrtů. Ministr Martin Baxa tak místo zájmu o situaci kultury prostě utahuje kohoutky.
Restrikce vše jen zhorší
Zatímco z pohledu ministerstva kultury je nějakých 690 tisíc korun pakatel, především pro malá nakladatelství může každých pár tisíc (nebo jejich absence) rozhodnout o tom, jestli ta která kniha vůbec spatří světlo světa. Letošní výsledky tak pro českou literaturu znamenají poměrně velký otřes. To, že velká část knih nepodpořených ministerstvem kultury nebude moci vyjít, není přitom otázkou jejich kvality nebo nekvality. Ani sebelepší poezie nebo trochu nekonvenční próza si na sebe nevydělá a ani čtenářsky úspěšné knihy, které dostávají literární ceny a překládají se do cizích jazyků, by bez státní podpory často nemohly vyjít. Jestli se tedy má systém rozhodování o podpoře vydávání knih měnit, pak ne směrem k ještě větší restriktivnosti, ale naopak k větší podpoře nakladatelské činnosti a tím i české literatury jako takové.
Má ale v situaci, kdy na většinu společnosti doléhá zdražování, inflace i dopady více než dvouleté pandemie a existenční nejistoty, smysl rozhořčovat se nad situací literatury? V první řadě musíme odmítnout základní lež, která se nám předkládá – totiž že všichni trochu zchudneme, že si všichni budeme muset utáhnout opasky, že se všichni budeme muset uskrovnit. Jak ve svém textu správně poznamenává Stanislav Biler (sám spisovatel letos oceněný Magnesií Literou), ti, kdo se nás o tomhle snaží z televizních obrazovek se slzou v oku přesvědčit, nechudnou a chudnout nebudou a rozhodně se ani nechystají uskrovňovat.
Bez budoucnosti
Důsledky jejich rozhodnutí nedopadnou na ně a jejich rodiny, ani na nejbohatší segmenty české společnosti, ale na lidi, kteří to už teď nemají snadné. Když nás mocní přesvědčují, že je potřeba šetřit, osekávají vždycky především na dvou místech: v sociální oblasti a v kultuře. Tyto dvě sféry nestojí proti sobě, ale jsou společně nejtypičtějšími obětmi škrtů. A čeští spisovatelé a spisovatelky snad až na několik jednotlivců mezi bohaté vrstvy společnosti nepatří. Kultura jako celek je navíc jednou z oblastí, které pandemie covidu poškodila vůbec nejvíc – a zatímco ministři zdravotnictví škrtali kulturní akce coby zbytné volnočasové aktivity, živá kultura se bez podpory začala měnit v kulturu přežívající silou vůle.
Společnost, která nepečuje o kulturu, nemá budoucnost. I kultura je snad jednou z těch tak často omílaných „evropských hodnot“ – jazyk, který literatura rozvíjí a tříbí, nakonec používáme všichni. Dlouhodobou strategií českých vlád je však na budoucnost nemyslet. Usilování o důstojnější postavení literatury a kultury vůbec je v tomto kontextu součástí širšího spektra snah o jiné nastavení priorit – s větším zřetelem na lidskou důstojnost a vzájemnost, ale v neposlední řadě i citlivost k mimolidskému světu. Peníze, o které ve srovnání s loňskem přišla česká nakladatelství, jsou jen jedním z řady výstražných signálů naznačujících, jak úporně je teď tyto hodnoty potřeba hájit.
Autor je básník.