Foto Anurag Arora, Unsplash
Lakonický titulek serveru iDnes „Po snížení DPH potraviny zdraží, zjistil od obchodníků ministr Výborný“ vystihl pozici české vlády, která se stala bezmocnou ve státě, který by měla řídit. Jako bychom si měli ohmatat všechny ty koncepty o erozi národních států a jejich bezradnosti vůči neomezené nadvládě globální ekonomiky. Zatímco jinde si státy svou moc berou zpět a pod tlakem rozhořčené veřejnosti se znovu pokoušejí plnit svou dávnou roli, v Česku se rozhodla vláda prozkoumat samé hranice bezradnosti.
Havlovu tezi o moci bezmocných překlápí současná pravicová garnitura do bezmoci mocných. Do této pasti ji přivedly zbytky kdysi neotřesitelné neoliberální ideologie. Z té zbyly českým politikům poslední amulety a kouzla, jako jsou snižování daní, škrty nebo konsolidace veřejných financí. Ne že by tyto operace nemohly mít za určitých okolností význam, ale již ho nezaručují samy o sobě a v podání vlády vlastně zaručují jen samy sebe. Cílem škrtů jsou jen škrty a konsolidace veřejných financí je zhruba ekvivalentem „abraka dabra“. Komentátoři fandící současné koalici si zoufají, že vláda špatně komunikuje, když nedokáže vysvětlit, proč dělá to, co dělá. Rozumím té hrůze, která je za tím skryta. Tedy, že se za tím vším ve skutečnosti neskrývá nic dalšího. Žádné kouzlo ani tajemství. To, co vidíme, je to, co je.
Na konci úspor nebude vyrovnaný rozpočet, ale radikalizace obyvatel vyčerpaných kňouráním bezmocné vlády, které zelináři diktují, jak se v zemi bude žít.
Zatímco Havel ve zmíněném eseji popisuje ideologii jako sekularizované náboženství, které přináší odpověď na jakoukoliv otázku, trosky ideologie, jíž se řídí vláda, nepřináší odpověď na nic. Havel psal: „V epoše krize metafyzických a existenciálních jistot, v epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný ‚domov‘.“
My sledujeme pravý opak, kdy trosky ideologie v podobě několika hesel existenciální krizi prohlubují a likvidují poslední zbytky smyslu, které ještě přežívají. V optimistické verzi je vládní jednání čistou entropií, kdy prostě jen rozdmýchává chaos. V pesimistické verzi si kroky a výroky vlády lidé skládají do vlastních příběhů, aby se jim vlastní život nerozpadl dřív, než dospěje ke svému konci. V těchto příbězích vláda prohlubuje inflaci, reálný pokles mezd, zdražuje energie i potraviny, a místo aby k tomu cokoli smysluplného řekla, komunikuje pomocí výrazů jako optimalizace a konsolidace. V tomto duchu je pak možné, aby v reakci na největší protest učitelů od roku 1989 premiér řekl, že jim vůbec nerozumí, a odešel se procházet do kravína.
Rozpočet nekonsoliduje stát, ale korporace
Z trosek ideologie nelze postavit domov, leda chatrč. A z této chatrče odchází Petr Fiala do Německa zkoumat cenu Nutelly, ministr Síkela se rozčiluje, že energie rozhodně nezdraží, i když od nového roku zdraží skoro všem, a ministr Výborný, který ještě v létě tvrdil, že ceny potravin sníží tak, že bude výrobce slušně přesvědčovat, ať je nezdražují, se od nich dozvídá jako suchý fakt, že od nového roku pokračuje další kolo růstu cen.
Zatímco vláda mluví o konsolidaci rozpočtu coby nejspíš jediném smyslu svého vládnutí, jediný, kdo zde reálně konsoliduje své finance, je úzká vrstva nejbohatších. Energetičtí miliardáři spolu s Andrejem Babišem, majitelem největšího tuzemského kolchozu, zbohatli za jediný rok o stovky miliard korun. V ten stejný rok zchudla většina obyvatel země a letos hledáme zoufale jednotky miliard na školství a zdravotnictví. Státní dluh se přitom navzdory veškerému škudlení a kouzelní reálně nezmenší prakticky nijak, a tak se celé vládnutí stává krystalicky absurdním a ve své podstatě bezmocným a zbytečným. Jedinou funkcí vlády je nejspíš chlácholení veřejnosti, aby příliš neremcala a všechno vydržela. Pro výrobce a prodejce potravin, energetické firmy nebo mobilní operátory je Česká republika bezedným nalezištěm zlata, z něhož dolují každý rok stovky miliard zisku. Česko jako jediný vtip, ve kterém lze podnikat.
Ostatně že potraviny zdraží, se dozvěděl Výborný veřejně již před měsícem v Otázkách Václava Moravce od prezidentky potravinářské komory. Ta ministrovi oznámila, že pro zlevnění nevidí důvod. Ministr s její tezí nesouhlasil, nicméně znovu odmítl do trhu jakkoli zasahovat s tím, že bude na ceny působit nadále neformálně. Neformálně v tomto duchu nejspíš působí celá vláda, minimálně v oblasti cen, zisků a inflace, v čemž ji sekunduje nefunkční Česká národní banka pod Alešem Michlem.
Žijeme možná v unikátní chvíli, kdy se pravicové vládě posmívají otevřeně i její obvyklí partneři – velký byznys. Ten necítí za zemi a její směřování žádnou odpovědnost. Nejspíš počítá s tím, že funkční demokracie není pro ždímání zisku ve velkém podmínkou. Vláda tak sníží s vypětím všech sil o pár procent DPH na potraviny, aby ze sebe sejmula nálepku asociálů, a obchodníci vládě suše oznámí, že od nového roku zvednou už nyní přestřelené ceny o 10, možná až 15 procent. Ještě v září se přitom Fiala chlubil, že mu obchodníci slíbili, že potraviny zlevní.
Takhle budeme brzy za Nutellu platit zlatem, nebo se možná vrátí tuzexové bony. Těmi budeme platit v největším potravinovém řetězci v Česku, což je v tuto chvíli Lidl, který vykázal za loňský rok čistý zisk přesahující pět miliard korun, podobně jako v roce předchozím. Ještě lépe vyždímal Čechy a Češky Albert, který svůj zisk v roce rekordní inflace zvedl o 87 procent. Výborného neformální tlak funguje vskutku výborně. Tvrzení potravinářů, že zdražit musí, se neopírá ani tak o rostoucí náklady, jako o neutuchající lačnost po penězích.
Pro levnější chleba do Švýcarska
Pokud bylo doteď levnější jezdit na nákupy potravin nejen do Polska, ale také do mnohem bohatšího Německa, možná se brzy dočkáme výletů za laciným zbožím do Norska či Švýcarska, kde si chudí Češi u Bodamského jezera na chvíli odfrknou od tuzemské drahoty.
Dokonce i čeští ekonomové, což jsou až na výjimky obvyklí fanoušci vládních škrtů, kroutí nevěřícně hlavou nad mizérií české ekonomiky, která se jako jediná v Evropě nezvládla vrátit na úroveň před epidemií covidu. Zlepšení není na obzoru i kvůli potížím německé ekonomiky, kterou kopírujeme, protože jsme na nic jiného nepřišli.
Tváří v tvář tomu všemu nenabízí vláda nic než kouzla, lektvary a neformální tlak. Nic jiného jí kusy harampádí její ideologie nedovolují. Jak psal Havel o úplně jiném režimu: „Ideologie nakonec přestává – paradoxně – sloužit moci, ale moc začíná sloužit jí; ideologie jako by moci ‚vyvlastňovala moc‘; jako by se sama stávala diktátorem. Zdá se pak, že teze sama, rituál sám, ideologie sama rozhoduje o lidech, nikoli tedy lidé o ní.“ A tak vláda sedí v nečinnosti a opakuje si, co všechno dělat nesmí, protože by tím mohla pokřivit trh, zatímco pokřivený trh se směje jí i všem lidem v zemi. Na konci úspor nebude vyrovnaný rozpočet, ale radikalizace obyvatel vyčerpaných kňouráním bezmocné vlády, které zelináři diktují, jak se v zemi bude žít.
Autor je redaktor Alarmu.