Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Výroba sportovce v Čechách

Vrcholový sport je symbolem individuálního úspěchu a zvládnuté kariéry. Jak ukazuje případ Pavla Zachy, „filosofie“ dokonalého tréninku souzní s jazykem korporátních manažerů.

V minulých několika týdnech se do centra mediální pozornosti dostal kritik českého mládežnického hokeje a samorostlý expert na přípravu sportovců Pavel Zacha, otec nadějného českého hokejisty Pavla Zachy. Talent Zacha nepokládá za výsledek božího vnuknutí, ale celoživotního drilu v duchu vlastní filosofie Kamevéda. V mnoha bodech své kritiky fungování mládežnického hokeje má pravdu. Jeho výhrady se týkají výchovného systému, který je u nás plně v režii klubů vlastnících hráčská práva a který značně limituje individuální hokejový vývoj. Svými výroky proti sobě Zacha poštval hokejový svaz i klubovou oligarchii, a to se ani nepustil do problému korupce při prosazování hráčů do sestavy. V prostředí českého juniorského hokeje se totiž čas strávený na ledě často neodvíjí ani tak od výkonnosti a herních schopností, jako spíše od finanční agilnosti rodičů.

Od semene po síň slávy

Zacha zvolil v případě svého syna neortodoxní cestu. Muž s právnickým vzděláním se vzdal vlastní kariéry a na základě intuice a načtených vědomostí vybudoval celý systém individuální výchovy dítěte, takzvanou Kamevédu. Evokace indické duchovní nonšalantnosti je zde pouze čistě náhodná a zavádějící, protože se jedná o zkratku pro Komplexní multirozvojovou výchovu dětí.

Pan Zacha svůj program zaciluje na rodiče toužící naplnit své nesplněné sportovní sny skrze dítě a ještě si u toho zahrát na diktátora.

Podle Zachovy výchovné metody se dítě má věnovat každou hodinu jiné činnosti, sportu, kreslení či hudbě. V synově případě se zaměřil pouze na rozvíjení jeho fyzických dispozic. Už jako miminko ho prý učil zvedat hlavičku, aby posílil patřičné svaly. Od pěti měsíců už měl malý Pavel k dispozici domácí tělocvičnu. Ve dvou letech začal chlapec bruslit, lyžovat a jezdit na kole. Ve čtyřech zvládal tenisové podání s oběma rotacemi, hrával hokej s devítiletými „nevrstevníky“ a o rok později už ušlapal na kole padesátikilometrovou štreku. Loni nastupoval v šestnácti letech v domácí extralize a letos s velkou pravděpodobností projde draftem do NHL. Škola šla ve prospěch systému „komplexního multirozvoje“ od počátku stranou.

Zacha prostřednictvím slovníku korporátních manažerů vytvořil návod pro rodiče, kteří chtějí vychovat profesionálního sportovce. Výchova v tomto pojetí znamená absolutní organizaci všech činností dítěte, které se odvíjejí podle předem navrženého plánu. Variabilní fyzická, pohybová a posilovací cvičení, speciální stravování, permanentní dohled rodiče a rezignace na středoškolské vzdělání limitují všechnu vůli dítěte směrem k vytyčenému cíli.

Dokonalý klon?

Základním elementem Zachovy filosofie je dosažení úspěchu. Navzdory řečem o komplexnosti se „multirozvojovost“ týká jen oblasti sportu. Spojení úspěchu se sportem implicitně navozuje dojem, že nejvyšší kvalitou sportování i lidského života je překonávání nejen vlastních možností, ale i možností ostatních. Sport v Zachově pojetí představuje oblast těžkých konkurenčních bojů – důležitý není klub nebo hráčský kolektiv, ale jen úspěch jedince.

Na jednu stranu představují Zachovi skutečný příklad moderní emancipace. Materiální zabezpečení rodiny na svá bedra převzala paní Zachová a pan Zacha se stal dokonalým prototypem moderního otce trávícího čas výchovou syna. Zachovi tak vytvořili zcela originální sociologický model takzvané jednokariérové domácnosti, obvykle se ale pod tímto pojmem chápe orientace na úspěch jednoho z partnerů. V tomto případě se jedná o kariéru dítěte. Druhou stranou je otázka motivace pana Zachy totálně kontrolovat a řídit život svého syna. Sám několikrát přiznal, že vždy sportoval, takže projekce vlastních neúspěchů do syna je nasnadě. Aby nebylo pochybností, pojmenoval Zacha syna po sobě.

Dítě jako soukromý majetek rodičů

Když ve svém vystoupení v pořadu DVTV kritizuje pan Zacha oblast hráčských práv dítěte, takříkajíc si nevidí do huby. Ohání se deklarací Spojených národů na „právo dítěte vybrat si svůj sport a svobodně svůj klub“, která podle něj není v Česku a na Slovensku dodržována, a kluby tak zásadním způsobem porušují práva dítěte. Zatímco však kritizuje českou hráčskou legislativu, kde klubová registrace má znamenat doživotní úpis, úplně pomíjí jakoukoli podobnost s vlastní chováním vůči synovi. Z diktátu sportovních institucí byl mladý Zacha přesunut do vřelé totality rodičovské náruče.

Pan Zacha o svém přístupu nepochybuje a věnuje se i společenské osvětě propagováním své filosofie Kamevédy. Pořádá semináře po celé republice, pravidelně přispívá na svůj blog, dokonce i vydal knihu Jak vychovat šampióna, která se podle jeho slov nesmiřuje s „postupnou degenerací a fyzickou i etickou degradací současné české populace“. Proti dekadentnímu úpadku nabízí metodiku k dosažení vrcholného úspěchu v atraktivních sportech. V Kamevédě lze prý nalézt i samotný smysl života. To už není pouhý návod, jak podpořit své dítě v jeho sportovním rozvoji, ale celý hodnotový systém založený na etice pragmatiky, disciplíny a absolutní pracovní morálce jako jediné alternativě proti světu lenosti, drog a alkoholu.

Navzdory svým touhám po universálním dosahu svého pojetí výchovy oslovuje Zacha pouze podobně ambiciózní rodiče, jako je on sám. Téměř výhradně se jedná o lidi, kteří sami v mládí sportovali jako profesionálové, leč na amatérské úrovni. Známým prototypem sportovně ambiciózního rodiče bývá otec vulgárně nadávající dítěti na tenisovém kurtu. Mého známého jeho otec trestal za špatný hokejový výkon nočními běhy po polňačce a na cestu mu svítil autem, kterým jej hnal před sebou. Příkladem úspěšného sportovkyně jako výsledku poctivé kurately z otcovy strany je Šárka Záhrobská, mistryně světa ve slalomu, jejíž rozchod s autoritativním otcem probíhal i v soudní síni při žalobě za finanční zpronevěru. Pan Zacha svůj program zaciluje na rodiče toužící naplnit své nesplněné sportovní sny skrze dítě a ještě si u toho zahrát na diktátora.

Není náhodou, že celou koncepcí prosakuje jazyk korporátních manažerů spolu s preapokalyptickým varováním před světem chaosu. Celá Zachova koncepce se nese v oparu moralizování ne nepodobnému neoliberální kritice státu a kolektivních institucí vůbec. Podstatou je zaměření se na individuální úspěch bez veřejných institucí a konkurenční boj na úkor ostatních. Sport zde slouží jako výtah do nejvyšších pater společnosti. Zachovo zaměření pouze na sport odráží široce sdílenou představu o sportu jako místu závratného bohatství a populárního spektáklu, v němž se ti nejúspěšnější stávají uctívanými bohy. Idea sportu jako volnočasové činnosti, která nabízí utužování kolektivního ducha a drží se zásady o nedůležitosti vítězství, bere v současné komerční podobě za své. Proto i bývalý podnikatel může chápat výrobu sportovce z vlastního syna jako mimořádnou investici, která se zúročí jak na jeho účtech, tak i sledováním vyvěšování svého jména v síni slávy americké NHL.

Autor je sociolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image