Foto Pixabay, CC0 1.0
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK. Po studiu žil čtyři roky ve Španělsku. Intenzivně se zabývá vlivem digitalizace společnosti na lidský život. Od roku 2017 lektoruje na toto téma v rámci projektu Digiděti besedy na základních i středních školách po celém Česku. Pravidelně je zván na setkání s rodiči, pedagogy, ale i žáky a studenty. Své zkušenosti zúročil ve stejnojmenné knize Digiděti, kterou vydalo nakladatelství Jota letos v únoru. Vedle digitalizace lidských životů se věnuje také intuitivní pedagogice a inovativnímu vzdělávání.
Na webových stránkách máte mapu, ze které vyplývá, že jste za poslední roky uskutečnil téměř tři sta padesát setkání s dětmi, rodiči i učiteli. Jak jste se k tomu dostal?
Chtěl jsem se s lidmi bavit o vlivu médií a digitalizace na život. A zjistil jsem, že dospělé to moc nezajímá. Výjimkou však byli rodiče, tak jsem si začal povídat s nimi. Později přišla objednávka z jedné školy, abych mluvil i s dětmi. Pořád mám ale dojem, že je důležitější o tom mluvit s dospělými. Jednak máme s technologiemi větší problémy než děti a jednak jsme to my, kdo digitální společnost buduje. Když se ptáme, co digitální svět způsobuje dětem, řešíme až důsledky toho, co děláme sami.
S dětmi se bavíte i o ochraně soukromí, o tom, co se s našimi daty online může dít, jak se využívají a jak je lze zneužít. Jak na to reagují?
To je hodně individuální, těžko generalizovat. Ve třídě to třeba dva vědí a začnou říkat, že je to stará, známá věc, ale zároveň tam sedí deset lidí, kteří o tom netuší. Někde vědí, že je náš online život obecně sledován a zaznamenáván, ale neuvědomují si ten rozsah. Mají třeba představu, že fotky v telefonu jsou prostě v telefonu a tam jsou v bezpečí. Velmi často se děje, že jim řeknu, že tak úplně ne, a oni začnou být nervózní a o přestávce nějaké fotky vymažou.
Děti kapitalismus dohledu v podstatě chápou stejně jako dospělí. Ti také nevědí, co by s tím měli dělat.
Zároveň, i když o tom problému, neznamená to, že by tím byli znepokojení. Je to pro ně přirozená situace, do které se narodily: „Tak to prostě je a já tu informací mám, protože o tom nějaký YouTuber vyprávěl, ale je mi to vlastně jedno. Anebo jsem dokonce spokojený, protože mi alespoň algoritmus díky mým datům nenabízí, co se mi nelíbí.“ Děti kapitalismus dohledu v podstatě chápou stejně jako dospělí. Ti také nevědí, co by s tím měli dělat.
Obecně se dá říct, že digitalizaci příliš nerozumíme. Odehrává se všude kolem nás, a dokonce i v nás, ale my o ní nepřemýšlíme a prakticky vůbec se neptáme, jestli je užitečná. Předpokládáme, že ano, protože to tvrdí firmy, které ji provádějí. Ale současně máme stále častěji pocit, že vývoj jde zvláštním směrem. Já také neznám řešení kapitalismu dohledu. Když se o tom bavím s dětmi, jde mi hlavně o to, aby o existenci této celospolečenské počítačové hry věděly. Ale naučit se v ní žít musí samy, stejně jako se to učíme my.
Pravidelně vycházejí, zejména v zahraničí, články o tom, že mladiství odcházejí ze sociálních sítí nebo si záměrně pořizují „hloupé“ telefony. Pozorujete nějaké takové ostrůvky odporu?
Já se většinou pohybuju na základních školách a tam podobné ostrůvky nepozoruju. Mohou to být maximálně jedinci. To ovšem nic nevypovídá o tom, co bude za rok nebo za dva. Děti jsou na TikToku a pak ho odinstalují, zase nainstalují a tak pořád dokola, experimentují, mění sociální sítě, ale že by bylo nějaké hnutí odporu, to se neděje. Zatím. Ale čekám, že to dříve či později přijde v rámci nějakého adolescentního odporu ke společnosti dospělých. Ale zároveň si myslím, že je tak úplně nezajímá konzumní kultura. Konzumní společnost – značky, luxusní oblečení a tak. Ale zase se to nedá nějak generalizovat. Obecná prohlášení o jakémkoliv jevu, který se odehrává v dětské kultuře, mají vždy i druhou stránku. Můžeme říct, že sociální sítě dětem motají hlavy, ale to neznamená, že neexistuje velké množství dětí, které tam nacházejí smysluplné věci. Často smysluplnější než ve škole.
Když jsme se potkali před natáčením tohoto rozhovoru, mluvil jste o tom, že se vás pár dětí ptalo, jestli nežijeme v simulaci. Mohl byste to rozvést?
To se mi teď stalo ve třech školách za sebou. Děti se ptaly, jestli nežijeme v simulaci. Je to nejspíš jedno z témat, na která narážejí ve videích na YouTube. A taky je to otázka, která se jim dere z nevědomí. Prostě nevědí, jestli společnost, v níž vyrůstají, je skutečná, nebo jde spíš o mediální produkt. U tabulek, grafů, mnohého z toho, co v rámci internetové komunikace generujeme, není jasné, do jaké míry je to opravdu skutečné. U filmu víme, že je „jen jako“, u počítačové hry to cítíme podobně, ale jak je to s oficiálními výstupy, které vypočítal nějaký počítač? Jsou naše peníze reálné? Vlastně ani moc ne, i když se za ně dají koupit skutečné věci. Ale peníze z počítačových her se také dají proměnit na dolary nebo koruny. Možná se o naší společnosti dá říct, že vše je skutečné a neskutečné zároveň. Což je pro děti složité, protože ještě nemají schopnost myslet v paradoxech.
Ptají se, kde vlastně žijí, což je základní otázka každé zvědavé mysli, a děti jsou přirozeně hodně zvědavé. Já si to vykládám tak, že mají pocit, že to, co se jim děje, nemůže být pravda. Že za tím musí být něco pravdivějšího. To, co žijí, jim nedává smysl, takže musí být něco skutečnějšího než tohle… Chodí do školy, a moc nejsou schopné pobrat, co to má znamenat. Učí se totiž i na internetu, když hrají hry nebo když se dívají na videa, a je to pro ně smysluplnější než se učit něco, o čem nevědí, k čemu to je. My jim říkáme, že do školy musí, aby měly maturitu, vysokou, získali dobré zaměstnání, jako mají jejich rodiče. Jenže ony cítí, že to dobré zaměstnání z jejich rodičů vysává život takovým způsobem, že na ně prakticky nemají čas a jsou často unavení a naštvaní. My také cítíme, že by to mohlo být jinak, ale nevíme, jak z toho ven. Oni zase nevědí, proč by měly chtít dovnitř. My to považujeme za skutečné, ale oni tomu nemohou uvěřit. A tak se možná dostávají k představě simulace. Ale to je má interpretace, děti by to takto nejspíš nikdy neřekly. Já jsem prostě člověk, co naslouchá dětem a pak přemýšlí o tom, co říkají.
Co tedy podle vás ve vztahu k digitálním technologiím děti cítí?
Třeba je strašně štvou reklamy v hrách, ale nevědí, co s tím. Taky chápou, že je blbost věřit, že budu krásnější, když věnuji tři hodiny dělání makeupu a pak další tři hodiny ladění selfie. Vždycky je tam někdo, kdo se tomu nahlas vysměje. Ale vedle něj budou sedět tři holky, které jsou v tom až po uši. A vědí to. A teď tam sedí a přemýšlejí, co s tím. A nevědí, protože mají rozbitou sebedůvěru. Protože v naší společnosti má drtivá většina z nás rozbitou sebedůvěru.
Informační médium, které nám to způsobuje, však není internet, ale škola. V knize tomu říkám „školní trauma“. Škola nás učí, že je potřeba věnovat pozornost výhradně informacím přicházejícím zvenčí a že nikoho nezajímá, jak se cítíš uvnitř. Tak z dětí postupně vyprchá pozornost k vlastním zájmům a potřebám a ztratí zvědavost a víru, že v životě jde o to rozvíjet sebe samé a poznávat ve světě to, co nám přijde smysluplné. „To je jedno, že bys rád studoval dinosaury nebo samuraje, teď je hodina matematiky.“ „Teď si nesmíš číst pod lavicí, teď je čeština a máš dávat pozor.“ A tak podobně. Výsledkem je, že ztrácíme kontakt s vlastním nitrem.
Změnit školy je jedna z mála věcí, které pro psychickou rovnováhu digidětí můžeme opravdu udělat. Můžeme přemýšlet, jak nastavit internet, ale fungování Googlu nebo Facebooku není v našem dosahu, zatímco aktéři, kteří provozují vzdělávací systém, v našem dosahu jsou. Protože jsme to my, rodiče a učitelé, kdo se můžeme dohodnout, jak ty školy vést tak, aby čas v nich strávený sebedůvěru dětí podporoval, místo aby ji ničil. Například je možné věnovat ve škole hodiny diskuzím, jestli je dobré naskakovat na programy módního nebo kosmetického průmyslu. Bavit se s dětmi, co je vlastně tak dobrého na konzumní společnosti a spektáklu, že je to přitahují.
Co máte na mysli těmi programy?
Třeba program orientovaný na všechny ženy, fungující zhruba od šedesátých let dál, který se zjednodušeně dá popsat jako: jsi hnusná a tlustá, něco s tím dělej. Tento program funguje skrze modelky, módní časopisy a kosmetický průmysl. A masíruje ženy ve velkém. Každá herečka hraje v tomto programu, každý časopis, co píše o dietách, životních stylech a trendy tématech… Začíná to v jedenácti, ve dvanácti letech koukáním na fotky druhých holek ve snaze objevit, jak mám vypadat, abych se líbila. No a o tom je potřeba se bavit. Když jsou děti ve škole s učitelkami, někdy by mohly být ne v roli učitelky, ale v roli třiceti- nebo čtyřicetileté ženy, která si tím už prošla a která si s nimi popovídá, jaké se dá zvládnout, když máte nějaký tuk navíc nebo hrbolek na tváři. Že se s tím dá žít. A že dřív nebo později najdete někoho, komu se budete líbit.
V Česku už vyšlo celkem dost knih o krocení digitálních technologií. Jmenujme třeba skvělou knihu Michaely Slussareff. Vy jste ale v porovnání s ostatními autory poměrně radikální. Radíte i na besedách, aby lidé v rámci duševní rovnováhy „uklidili“ televizi?
To říkám všude, protože uklidit televizi je jednodušší než uklidit internet, takže je to fajn začátek. Když řeknete lidem, že nejškodlivější z televize je zpravodajství, všichni začnou kývat hlavou, jako že jo, a začnou se smát, protože to všichni vědí. Všichni vědí, že z televizního zpravodajství se nic nedozvídají, a stejně na to dál koukají. Když řeknete, že reklama všechny sere, všichni řeknou, jo jasně, přesně! Ale nikdo už neudělá další krok a nezačne se ptát, jak by to teda šlo bez reklamy.
Pak také poslední dobou hodně pomlouvám Excel. Excel je škodlivý, protože vytváří představu, že život lze chápat a řídit pomocí tabulek a čísel. Částečně mě inspirovala právě Michaela Slussareff, která píše, že dítě by mělo mít na telefonu maximálně dvě hry. A jakmile chce nainstalovat třetí, řekneš mu: „Hele, tak si jednu z těch dvou, co už máš, musíš smazat.“ Takže jsem začal rodičům říkat, že každý by měl používat maximálně dvě excelové tabulky. Jakmile máte potřebu začít dělat třetí, musíte jednu z těch dvou předcházejících přestat používat. A je ticho. Nebo se ozve: „Tak to bych nemohl pracovat!“ A já říkám: „No, možná pracujete moc, možná byste fakt neměl tolik pracovat. Anebo byste to měl nějak zjednodušit.“ Často to v publiku někdo vyřeší tím, že si tedy v jednom excelovém souboru udělá celou řadu listů… Děti zase mají na YouTube videa, jak hacknout rodičovskou kontrolu tak, aby to rodiče nepoznali. Prostě všichni žijeme v počítačové hře.
Nebo PowerPoint. Ten má magickou moc dělat z nezajímavých informací informace vypadající důležitě. I v knížkách o digidetoxu na pracovištích se často píše: nedělejte namydlené powerpointové prezentace, jestli je něco ztráta času, jsou to powerpointové prezentace… Jenže mnoho firem neprodukuje vlastně nic jiného než ty prezentace, a kdyby je zrušily, musely by přestat existovat.
V knize dělíte domácí technologie na dvě skupiny. Třeba pračku berete na milost, ale televize je podle vás zbytná. Nakolik podobné dělení podle vás platí obecně a nakolik je individuální?
Rozhodně si to každý musí rozhodnout sám. U každé technologie se můžeme zamyslet, jestli ji k životu opravdu potřebujeme. Televize je velmi jednoduché se zbavit, mnohem jednodušší než se zbavit chytrého telefonu. Takže pokud chcete uklidit chytrý telefon nebo internet, začněte trénovat s televizí. Tu můžete na tři týdny odnést do garáže, přestavět obývák, a pak uvidíte.
Někde musíme začít trénovat, jak žít s technologiemi v rozumné rovnováze, a ne se jimi dál nechávat zavalovat a pohlcovat. Myslím, že je dobré začít u technologií, které nejsou ještě úplně rozšířené. Tam vidím možnost o tom s lidmi mluvit a říct jim: „Hele, chytrý dům nebo chytré hodinky fakt nepotřebujete. Pokud nemáte nějakou konkrétní diagnózu, kde to může dávat smysl. Jinak si na to zvyknete. Zvyknete si na hodinky, které vám říkají, jak jste zdraví nebo nemocní, a výsledkem bude, že budete pořád nemocní. A když na to navyknete děti, po patnácti, dvaceti letech nošení hodinek se ocitnou v situaci, kdy bez hodinek nepůjdou ven.
Já neříkám, že všechny technologie jsou špatné, to je blbost a byl nerad, kdyby to tak vyznělo. Ale pojďme o tom začít přemýšlet a pojďme si dovolit nějakou technologii v klidu odmítnout. Ne každá inovace je smysluplná. Tím bychom se měli začít zabývat, každý za sebe. Když už to jako rodiče chceme řešit u našich dětí.