Umírat za dohledu


Minulé úterý krátce po poledni mrzlo. Prahu zasypával poprašek. Na Tyláku umřel člověk. Nebyl ten týden poslední.

Platforma Kritická Sociální Akce (KRISA) spustila v neděli kampaň na nábor dobrovolníků, kteří se chtějí stát spojenci lidem bez domova. Svědectví o tom, jak jsou lidé bez domova vyháněni z institucí, jak je s nimi nakládáno na úřadech práce, na veřejných prostranstvích, na sociálce a často i u lékaře, vedla kolektiv k hledání mimosystémových řešení, jak lidem pomoci. KRISA tak nabízí doprovod při docházce právě na ta místa, kde se lidé bez domova bojí odmítnutí.

Proč nechtěli muže ošetřit? Prý to stojí hrozné peníze a „bezďák stejně nezaplatí“.

Za týden výzvy se přihlásilo čtyřicet lidí, kteří chtějí dohlížet na práva zranitelných osob bez domova. O to smutnější je, že jen dva dny po zveřejnění výzvy, kolektiv obdržel zoufalý e-mail dokazující, že je iniciativa potřebná, ale nicméně minimálně v případě jednoho muže přišla příliš pozdě:

Vážení,

nevím na koho se přesně obrátit, proto píšu vám. Asi před hodinou se mi na Tylově náměstí na rohu Rumunské a Bělehradské v Praze stala tato věc: Pod lavičkou ležel pán, bezdomovec, napůl ve spacáku, napůl na holé zemi, a snažil se zvednout. Šla jsem kolem s kočárkem a chvíli mi trvalo, než jsem nějak zareagovala a k pánovi přišla (mohlo mu být tak kolem šedesáti let), pán reagoval, u stánku jsem mu koupila horký čaj, housku, dala mu banán a snažila se ním nějak mluvit, zda nepotřebuje zavolat záchranku, nasadila jsem mu jeho čepici, která ležela vedle něj. Usmál se a poděkoval, řekla jsme mu, že mu dojdu koupit chleba a že se za chvíli vrátím, což mohlo trvat tak 10 minut. Když jsem se k němu vrátila, ležel a nehýbal se. Lidé chodili kolem, a nikdo si jej nevšímal. Společně s nějakou paní, která když viděla, že se s ním snažím nějak třást, jsme zavolaly na policii. Ti nás okamžitě přesměrovali na záchranku, kde nám řekli, že k pánovi již vyjeli, odmítl pomoc, a že nemůžou blokovat sanity, pokud reaguje. Říkala jsem, že už deset minut nereaguje, přesto řekli, že nepřijedou, a ať zavolám OPĚT policii. Na policii se divili, nicméně mi PORADILI, ze příště mám volat měšťáky, že se tím zabývají, načež po dalších cca 12 minutách přišly měšťáci (2 ženy). Muž nedýchal, začaly masírovat srdce a poté, co zjistily, co se stalo, zavolaly OPĚT záchranku, která tentokrát přijela do tří minut… poté začali muže oživovat. Čumilům, tedy i mě, vynadali, ač jsem jim řekla, že jsem vše začala řešit před půl hodinou a to ten muž ještě žil! Nakonec se jej ale záchranářům nepodařilo oživit. Nicméně se mi celý postup policie i záchranné služby zdá přinejmenším velmi pochybný. Je někde možnost si stěžovat, nebo tuto mou zkušenost zmedializovat? Omlouvám se, že píšu zmateně, ale stalo se to teď a nevím, jak to vše zpracovat. Za jakoukoliv odpověď, radu atd. Vám děkuju.

AP [Jméno autorky dopisu je redakci známo.]

Důkazy? Opravdu nejsou?

Násilí, přehlížení, odmítání lidí bez domova je známo. Krátce po letním upozornění kolektivu KRISA na bití lidí bez domova na Hlavním nádraží se do případu na krátkou chvilku vložila Praha 2. Její starostka Jana Černochová ujistila zděšené čtenáře medializované aféry, že věc prošetří. Nelze se prý ale spoléhat pouze na informace médií, proto měli být do terénu vysláni pracovníci Centra sociálních služeb a celou věc zmonitorovat. Těžko říct, zda k tomu došlo a jestli úřady „důkazy“ skutečně vyhledaly, anebo šlo jen o prázdný PR článek.

Čas mezitím nicméně poskočil kupředu, začalo mrznout a Hlavák představuje jednu kauzu, která nevyhasla. Vyhasnul však život bezejmenného pána na Tylově náměstí, a to za dohledu kolemjdoucích, policie i záchranky a před očima jedné zoufalé paní, která umírajícímu pánovi alespoň nasadila čepici. Hrdinku onoho dne, která nevěděla, kam se obrátit, nevyslyšely instituce, jež mají pomáhat a chránit, ani ty, které mají pod přísahou zachraňovat lidské životy. Zato jí vynadaly.

Od události na Tylově náměstí uběhlo pouhých pět dní a občanské sdružení Labre na svém Facebooku zveřejnilo další díl hororového seriálu zvaného život na ulici. Příběh pana Lumíra, který sebral sílu, aby dorazil k lékaři, když nutně potřeboval ošetřit nohy, a byl z nemocnice na Karlově náměstí vykázán pětkrát, je jen jedním z dalších. Lumírův případ je tragikomedií. Přivolaná kamarádka Sylva, která s Lumírem točila dokument a na místo dorazila, ale nepřiměla zdravotníky pána ošetřit ani pod pohrůžkou oznámení na policii. Zavolala tedy sanitku a Lumír byl „zachráněn“ záchrankou z pařátů zdravotnického zařízení a odvezen bůhvíkam. Odmítli jí to sdělit. Proč nechtěli muže ošetřit? Prý to stojí hrozné peníze a „bezďák stejně nezaplatí“.

Vánoce se blíží. Prognózy jsou letos skvělé, má mrznout i sněžit. To už léta nebylo. A na ulicích za dohledu policie, záchranky a kolemjdoucích umírají lidé.

Autor je sociální pracovník.

A2LARM