Foto Adam Dvořák, použito se souhlasem autora
V péči o ženy po císařském řezu jsou mezi českými porodnicemi velké rozdíly. Zatímco některé standardně nabízí částečnou anestezii, jiné mají většinu případů celkové anestezie. Někde je bonding, tedy společný čas rodiče s dítětem po porodu, automatický, jinde jde matka po operaci automaticky na „jipku“ a miminko uložené na novorozenecké oddělení vidí jednou za několik hodin při kojení. „Je tam vidět snaha to zpříjemnit buď ženě, nebo to zpříjemnit sobě,“ konstatuje jedna ze zakladatelek neziskové organizace Císařovnám Eva Zubec.
Každé páté ženy po porodu se týká smutek a psychická nepohoda, u žen po císaři je šance na psychické problémy ještě o něco vyšší. Kolem císařských řezů také existuje ve společnosti celá řada mýtů, například ten, že jde o snazší porod, nebo že po něm už nejde rodit přirozeně. Vaginální porod po předchozím císaři je také jedním z hlavních témat projektu Císařovnám.
Eva Zubec je profesí marketérka, která založila organizaci Císařovnám po vlastní špatné zkušenosti s prvním porodem. Popisuje, že k tomu, aby mohly ženy v Česku rodit tak, jak si přejí, potřebují hodně úsilí, odhodlání i peněz, a tudíž to není pro každého dostupné. Organizace Císařovnám poukazuje na širokou problematiku císařských řezů a propojuje odborníky z řad psychoterapeutů, porodních asistentek nebo lékařů se zkušenostmi mnoha českých žen. Aktuálně si klade za cíl natočit sérii podcastů, ke kterým se budou ženy moci jako ke zdroji informací vracet, vydat brožurku o péči po císařském řezu, kterou najdou v porodnicích a v gynekologických ambulancích, a realizovat výzkum, který by měl přinést jasnější odpovědi na otázky, jak k tématu císařského řezu veřejnost, ženy samotné i odborníci přistupují. Přes platformu Donio na projekt lidé přispěli už přes 235 tisíc korun, kampaň je aktuální do 23. července.
Jaké informace ženám ohledně císařského řezu nejvíce chybí?
Možná bych spíše otočila tu otázku: co vlastně ženy ohledně císařských řezů vědí? Třeba i mne samotnou, přestože jsem se na svůj první porod připravovala nadstandardně, tak mě nenapadlo si toto téma prostudovat. A ve chvíli, kdy jsem se do té situace dostala, připadala jsem si tak trochu jako „hadrová panenka“.
Vaše vlastní zkušenost vás inspirovala k založení organizace Císařovnám, jaká ta zkušenost byla?
Porodila jsem císařským řezem naplánovaným v průběhu porodu po osmnácti hodinách snažení, kdy do porodu bylo medicínsky zasahováno víc, než jsem očekávala. Myslela jsem, že spíš přijde nabídka jemných metod jako masáže nebo polohování, ale místo toho přišly předpisově podle medicínských tabulkových praxí věci jako klystýr, dirupce vaku blan (tzv. puštění vody), cévkování v kontrakcích, a nakonec syntetický oxytocin, který mi způsobil hrozné bolesti a desítky minut trvajících kontrakcí. Postupně jsem měla pocit, že jsem obklopená lékaři, sestrami a porodními asistentkami, manžel s dulou byli vytlačeni pryč, už jsme tam nebyli jako tým, jak jsem chtěla. Skončilo to císařem v celkové anestezii, podepsala jsem s rozmlženým viděním v kontrakcích nějaké papíry, doteď nevím, co tam bylo napsané. Poslali mě samotnou v bolestech přes chodbu na sál. Tam se mi nikdo nepředstavil, nikdo mi nic neřekl, neuklidnil mě, neprobrali jsme možnosti celkové nebo částečné anestezie. Pamatuji si jen, jak přese mě hodili tu anestetickou masku, dodnes nevím, kdo tu operaci vedl, jak se postarali o malého.
Při odchodu z porodnice jsem si říkala, že přece není možné, aby to ženy prožívaly takto nedůstojně.
Při odchodu z porodnice jsem si říkala, že přece není možné, aby to ženy prožívaly takto nedůstojně. Proto jsem se rozhodla dát dohromady základní informace, aby ženy věděly, o co si mohou říct. Když jsem se o tom později bavila s porodními asistentkami, potvrdily mi, že u mého porodu byla celá řada intervencí, které samy o sobě statisticky zvyšují riziko porodu císařským řezem.
Kdyby to mohlo být jinak, jak by to podle vás bylo lépe?
Chtěla bych od poskytovatele péče, aby mi dával informace, sílu, motivaci a možnosti.
S jakými příběhy se vám po založení Císařoven ženy svěřují?
Přibývá i pozitivních zkušeností, což je skvělé. Ale dostávají se k nám hrozné věci, které se často týkají způsobu vyjadřování některých zdravotníků a nedostatku empatie. Často se to týká chvíle, kdy má žena po císaři poprvé vstát, což je extrémně bolestivý okamžik, ale zároveň je potřeba udělat to co nejdříve. Já jsem třeba v tomto měla opravdu hezkou zkušenost s podporující porodní asistentkou, ale svěřují se nám ženy s příběhy, kdy se zdravotní sestra opřela o parapet a řekla: „Tak a jestli teď nevstanete, tak už dneska neuvidíte dítě.“
Když se vrátíme k informacím, které ženám chybí, které to jsou?
Chybí předporodní příprava na císařský řez, stejně jako informace o poporodní péči o jizvu, k tomu navíc o císařském řezu panuje ve společnosti několik předsudků a mýtů. To vše víme na základě zkušeností žen, které nám píšou. Málokterá žena si dokáže představit, jak císařský porod vlastně probíhá. Předporodní příprava a informovanost pak souvisí s tím, jak může žena porod prožít. U nás totiž neexistují žádné ucelené standardy, jak má porod císařským řezem vypadat, a rozdíly mezi jednotlivými porodnicemi jsou obrovské.
V čem všem se přístup jednotlivých porodnic v Česku liší?
Je tam ze strany porodnic vidět snaha to zpříjemnit buď ženě, nebo to zpříjemnit sobě. Zatímco některé porodnice preferují částečnou anestezii a přítomnost partnera nebo jiné blízké osoby přímo na operačním sále, jinde je nemyslitelné něco takového chtít. Dále se liší to, že někde je úplně automatický bonding, žena je s miminkem na nějakém společném pokoji. Zatímco jinde jdou ženy po císařském řezu automaticky na JIP, miminko na novorozenecké oddělení, takže jsou od miminka oddělené a nosí jim ho jen na kojení třeba po třech hodinách. Ale také se k nám dostávají příběhy žen, které miminko viděly třeba po šestnácti hodinách na dvě minuty. Přitom zrovna u plánovaného císařského řezu nedochází k takovému vyplavování hormonů jako u přirozeného porodu a ten poporodní kontakt je tam podle mého názoru velmi důležitý.
Jaké předsudky kolem císařského řezu ve společnosti panují?
Velký mýtus je, že je to vždy bezpečnější porod. Tento předsudek vychází z toho, že je to porod v rukách lékařů, naplánovaný na konkrétní datum a podobně. Jenže je potřeba si uvědomit, že je to velký operační zákrok, který s sebou stejně jako jiné velké operace nese řadu rizik. Císařský řez je varianta, jak porodit dítě, ale není vždy lepší a bezpečnější. I když jsou samozřejmě situace a zdravotní stavy, kdy to bezpečnější je a kdy vaginální porod není možný.
Setkávají se ženy rodící císařským řezem s předsudkem, že to měly jednodušší?
Ano, jedním z těch předsudků je, že je to jednodušší porod. Myslím si, že kdyby veřejnost viděla, jak velká operace to je, tak by nikdo ženě po císařském řezu neříkal, že to měla jednoduché a bez bolesti. Další mýtus je, že po prvním císařském řezu už nelze další dítě rodit fyziologicky.
Fyziologický porod po předchozím císařském řezu je také jedním z velkých témat vašeho projektu…
V Česku je poměrně těžké najít poskytovatele péče, který vás v tom podpoří. Já jsem druhé miminko porodila přirozeně, ale stálo mě to velké úsilí a vím, čím si žena v našem prostředí musí procházet, pokud si to takto přeje. Mnoho českých porodníků ženám po prvním císařském řezu automaticky doporučí další císařský řez. Mně třeba řekl můj gynekolog už po šestinedělí „máte ošklivou jizvu, ale nebojte, během příštího císaře to opravíme.“ Vím, že to myslel s nadsázkou, ale automaticky předpokládal, že budu příště rodit zase císařem. Mám pocit, že u nás je to úplně obráceně než v zahraničí. V Česku musím udělat hodně pro to, abych mohla po císaři porodit vaginálně, zatímco například ve Velké Británii je automatické, že se žena primárně připravuje na vaginální porod a jen v případě komplikací se otevře téma císařského řezu. Každopádně by mělo být vždy respektováno přání ženy.
Mluvíte o velkém úsilí, co vše jste tedy udělala pro to, abyste mohla druhé dítě porodit fyziologicky?
Musela jsem si srovnat psychiku, zpracovat první porod, rozklíčovat, co bylo špatně. Probírala jsem to s manželem, s blízkými lidmi, ale také jsem kvůli tomu absolvovala několik terapií. Jeden z hlavních rozdílů také byl, že jsem během druhého těhotenství hodně chodila na fyzioterapie, kde jsme řešili třeba rozvolnění jizvy, nošení miminka tak, aby bylo ve vhodné poloze a podobně.
A hned jakmile jsem měla pozitivní těhotenský test, našla jsem si porodní asistentku, což byl ten úplně nejzásadnější rozdíl. To bych doporučila asi každé ženě, mít svou porodní asistentku. Zavolala jsem jí, kdykoli jsem se necítila dobře po nějaké prohlídce nebo vyšetření, navštěvovala mě doma, a nakonec byla i u porodu. Jenže vím, že v dnešní době, kdy je to placená služba, tak zdaleka ne každá žena na to prostředky má, což je škoda.
Jak velkou překážku představuje nedostatek financí v tom, aby si to každá žena mohla takto zařídit?
Celá ta příprava mě vyšla asi jako hezká letní dovolená, ale byla to nejlepší investice v životě. Naštěstí u nás existují nadační fondy, například Nadační fond Propolis, který když je žena v nějaké náročné finanční situaci a přeje si mít porodní asistentku, tak nabízí možnost jí finančně pomoci.
Čím to je, že i ženy, které k porodům přistupují aktivně a zajímají se, mají málo informací o císařském řezu?
Těch věcí je více. Jedna z nich je, že v poslední době jsou hodně moderní různé předporodní kurzy, kde se císařskému řezu věnují buď jen okrajově, nebo je prezentován jako nejhorší možná varianta. Cílem našeho projektu není strašit ženy císařem, ale zajistit, aby ženy měly alespoň základní informace i o této variantě s tím, že když už k císaři dojde, tak ať je to co nejlepší zážitek.
Jakou roli v tom mají sociální sítě?
Na sociálních sítích frčí trend fyziologických porodů a když žena během těhotenství začne sledovat instagramové účty, kde se rodí do vody, doma, s porodní asistentkou a kde vše probíhá přirozeně, vytvoří si nějaká očekávání. Je samozřejmě skvělé podporovat fyziologii a ukazovat pozitivní příklady. Realita ale může být nakonec odlišná a je dobré mluvit i o tom.
Zmiňovala jste také psychickou péči o ženy. Souvisí psychické potíže se zklamáním z toho, že žena neporodila přirozeně?
Nějaký smutek nebo psychické potíže se týkají každé páté ženy po porodu, nezávisle na tom, jak rodila. U žen, které rodí císařským řezem, je to procento o něco vyšší. A ještě vyšší je u těch, které rodí akutním císařským řezem (císařský řez kvůli ohrožení u porodu), nebo císařským řezem naplánovaným během porodu. To jsou dva případy, kdy je to pro tu ženu extrémně náročné, protože si odmakala x hodin, věřila, že porodí vaginálně, ale nakonec porod skončil císařským řezem.
Co je na těchto situacích pro ženy nejtěžší?
Můžu mluvit jen ze své zkušenosti, během které mi chyběly hlavně informace a lidskost. Přestože nedošlo k akutnímu ohrožení miminka, všechno proběhlo velmi rychle. Nejvíce mě mrzelo to, že jsem nebyla přítomna u narození syna, přišla o jeho první hodiny a také to, že jsem ho nemohla mít u porodu u sebe. Toto hodně popisují i ženy, které nám zasílají své příběhy.
Dokážou i přijmout to, že porodily císařem, ale ne to, že je na dvanáct hodin oddělili od miminka, nikdo jim o něm nic neřekl, nemohly od začátku kojit a podobně. To vám v těle v tu chvíli svítí všechny červené kontrolky.
Autorka je publicistka a spolupracovnice redakce.